Protože on chtěl 38. kapitola

Anotace: =)

Seděla jsem v křesle a tupě zírala do jednoho bodu. Už jsem sebou ani neškubla když Alex zařval. Jeho občasné protestování se totiž změnilo docela v pravidelný zvuk, na který si člověk tak nějak „zvykne“.
„Naštěstí odjel,“ prohlásil Sam spokojeně když vrazil do dveří.
„V pohodě, nic netuší?“ Šoupla jsem se na opěrátko, aby si mohl sednout do křesla. Tam ale zamířeno neměl a začal štrachat v šuplíku.
„Ne, řekl jsem mu, že ho do školy hodíme my, že to stejně cestou, což znamená, že ho asi pár dní budeme mít na krku,“ přehraboval postupně šuplík za šuplíkem.
„Vždyť je to minimálně půlhodinová zajížďka…“
„Za dobrýho provozu,“ špitl „nadšeně“ a dovřel poslední šuplík s platíčkem prášků v ruce.
„Co to je?“
„Prášky na spaní,“ pousmál se a pohlédl na Alexe, který stále zápasil s provazy a už ani nejspíš nevnímal, kde je, nebo co se děje. Byl zkrátka úplně mimo.
„Na jak dlouho ho to uspí?“ Vstala jsem a nalila do skleničky kterou mi podal vodu.
„No, tyhle jsou nejslabší. Člověka by uspal tak na 2-3 hodiny. Dáme mu čtvrtku a budeme doufat, že se do večera probere.“ Poušklíbl se a hodil prášek do vody. Párkrát se skleničkou zakroužil a když se ujistil, že se prášek zcela rozpustil popošel k Alexovi. Ten ho ale ani nezaregistroval. Koukal upřeně pořád na jedno místo a vztekal se. Nějakou dobu mu trvalo, než ho probral natolik, aby ho začal trošku vnímat. Vzhledem k tomu, že už tam takhle pár hodin ležel měl žízeň dostatečnou na to, aby to bez problémů vypil. Proběhlo to až neskutečně rychle. Čekala bych, že bude pomalu polevovat a usínat. On ale spadl do tvrdého spánku ani né minutu po tom, co dopil poslední doušek. Sam si jen tiše povzdechl a povolil o něco provazy tak, aby si skoro odkrvené ruce odpočinuly. Zářezy od provazů byly kouskama krvavé a až nezvykle pomalu se hojily. Seděl vedle něj a s neuvěřením na něj koukal. Bylo dost vidět, že se mu ulevilo, když byli ruce zase v pořádku.
„Blbče,“ zažbrblal ještě a přisedl si ke mně.
„Co ta holka? Neměla by taky dostat aspoň napít?“
„Má tam láhev a předpokládám, že se jí ještě ani nedotkla,“ zašeptal a přisunul si mě k sobě. Jen jsem se nenápadně přitulila. Ještě včera bych se od něj odtrhla, ale dneska jsem byla ráda, že je tu někdo o koho se můžu opřít. Až moc dobře sem se soustředila na to, aby se teď nepokusil něco zjišťovat, ale očividně toho taky měl až po krk. Ztěžka oddychoval a prstem nervózně klepal do opěradla. Chvilku jsem se držela, ale pak mě to znervóznilo tak, že jsem mu musela položit svou ruku přes jeho, aby toho nechal. Jenom „Nech toho,“ by trochu nebylo na místě. Jen sebou trošku škubl .
„Bude v pohodě, uvidíš,“ zašeptala jsem.
„Já vím, jen už sakra chci aby to bylo za náma,“ zabručel a promnul si oči.
„To my oba,“ špitla jsem a vrátila se zpět na opěradlo.
„Půjdu se projít, neva?“ Klesl pohledem na zem
„Jasný, v pohodě,“ zalhala jsem si uvnitř sebe. Nejradši bych ho objala a už nepustila alespoň na pár minut. Chtěla jsem aby ve mně jednoduše vyvolal pocit že je všechno tak jak má, ale moc dobře jsem věděla, že by to neudělal, ani kdybych ho na kolenou prosila.
Sklouzla jsem do křesla a na pár vteřin zavřela oči. Nedokázala jsem je ale udržet zavřené ani přes to, jak moc unavená jsem byla. Vnitřně jsem se přemáhala, abych je neotevírala, ale ten pocit uvnitř prostě nepolevil ani na chvilku. Pořád jsem čekala na nějaký zvuk. Až zavrže podlaha. Zaskřípe klika, zkrátka na to, až se vrátí. Už jsem i dokázala udržet o něco dýl zavřený oči, ale Alexovo zachrápání mě vždycky donutilo je zase otevřít. Po nějaké době jsem to vzdala, vydrápala se z křesla a vyštrachala iPod ze skříně. Uvelebila jsem se znovu, tentokrát o něco líp do křesla, hlasitost jsem nastavila tak, abych neslyšela chrápání a zaposlouchala se do hudby…