Život je krásny?!

Anotace: OCH to proradné myšlení..Když je člověk sám..Nezbývá mu nic jiného než přemýšlet..snít...a doufat..Toto dílo je částečně pro mou známou,která chtěla ukončit svůj život...a doufám že opět najde svůj smysl života...třeba vám tento příběh něco dá:)

Jmenuji se Gabriela a stál se mi velice podivný příběh který změnil celý můj skromný život.Ani ne nějak radikálně,ale spíše změnil mi nadhled na tento svět;)Jsem mno ne spíše se tak trochu odlišuji od průměru dnešní civilizace..většinou bývám zaškatulkována jako ta ,,divná“ či ten ,,podivín“…Proto od jisté doby nehledím na ostatní a snažím se jít svou cestou..sama jak jednorožec na své pouti světem…
Sedím na lavičce v parku…Před chvíli jsem se rozloučila s mými kamarády…dívám se na strom,který má strašně krásné zbarvení….Zelený..částmi žlutý a s nenápadným přechodem do oranžova…se náhle dal do pohybu..byl to zvláštní tanec..v tu chvílí mi připadalo jakoby se všechny stromy v okolí dali do tance.Sedím nadále a vnímám to nepatrné teplo šířící se vzduchem…slabé sluneční paprsky se proplétají přes tančící stromy…vtom mě zalarmuje můj zvonící mobil…Taťka volá..po krátce informačním telefonátu v kterém sem se dozvěděla ať už jdu co nejrychleji domů..pěšky..sem se rozloučila s podzimními stromy…ale už netančili..stáli a usmívali se…moc dobře chápu jejich význam smíchu…Stromy totiž vědí…Oni ví…
Poslední dobou to tak trochu nedávám…Spousty mích známých vyhledávají mou společnost a snaží se mě okrást o všechno štěstí co mám…stačí nepatrný náznak nevrlého úsměvu a už sem nejhorší…Mám Vás všechny moc ráda…ale bohužel jsem taky jen člověk co má své nálady…a ikdyž se na Vás zausměju trochu na křivo či vás nevnímám…mám vás stále nejraději….
Skončí písnička..to bylo krásné…přepnu další song a přecházím přes cestu…Jednou mě to přemyšlení zabije pomyslím si…Asi bych měla už změnit trasu domu..nebo mě opravdu přizabije ten můj stereotypní život..Není nad stejnopádné dny jdoucí za sebou volající o psychickou i fyzickou nadpozemskou pozornost.Právě okolo mě těsně projede auto a dojde mi že jsem tak trochu víc u cesty…mí andělé musí mít ze mě teda radost…soráč pane a kývnu na omluvu a pro jistotu si přece jen stoupnu na ten chodník…
Blížím se pomalu jistě domu cítím takovou tu beznaděj..tu tíhu co se mě drží jak povinnost chodit každý večer spát… Čím se víc blížím uvažuji proč vůbec zas jdu domů..co tam na mě jen čeká…nemluvně o mé rodině.Ta na mě čeká to je pěkné ale každý má svých problému habaděj natož čas na mé…a na mě.Anichž bych se nadála zjišťuji že celkově ani nevím na co bych se měla v mé budoucnosti těšit..Co je předemnou?Vánoce?tsss co to jsou vánoce v dnešní době?Jen zbytečný úhyn kaprů a krásných zelených stromků..a dál?léto? to je daleko..a stejně tam na mě čeká zas co? zas další dny proležené u knih..filmů…nicnedělání?...A pak zas vánoce…atak furt dokolečka…tet mi někdo řekněte co tu vlastně vůbec děláme…co je náš smysl života??Jednou být na hoře smát se do míry že skoro brečíš?Anebo být v krizi kdy se ti hlavou motají bezbolestné způsoby smrti?a mezitím někdy potkáš pomíjivé štěstí..radost?Každopádně vím jedno jistě jsme tu hlavně za trest…ano prostě bych jasně stručně řekla že tu jsme za něco co jsme pěkně skonily…inač nevidím nic pěkného tady ….snad ano Les..příroda celkově to je takové to nepatrné spojení s tím jíním světem..s těmi různými dimenzemi…což mi připomíná jak moc málo jsem poslední dobou v lese…no jo není čas..čas jak já ho nesnáším….V dnešní době být jiná znamená být divná a bůh ví jaké ještě výrazy na nás divné používají….Jak sem přišla nato že sem divná?Tot otázka kdo určuje tyto kategorie? Já nevím a seru na to..Vím však jedno že nejsem stejná jak ostatní…Hmm senza …právě mi došli baterky do mého úchvatného zvukového media…Bomba šak proč ne…porozhlédnu se po okolí a zjistím že už sem zas doma…jak sem tu cestu tak rychle mohla dojít..přecházela jsem vůbec město?Vůbec si nemůžu vzpomenout…To mé uvažování..vím vím..

Ležím a sním…sním o krásném zámku obklopený zahradou s velkými monumentálními Duby…cesta bude vysypaná malými světlými kamínky..a krásně zelená travnatá plocha bude balzám pro oči i duši..Na ojedinělých kouscích travnatých ploch budou ornamenty s krásných neobvyklých květin,příležitostně malé fontánky zdobící okolí…
A uprostřed té bohaté krásy bude malý vznešený zámek v kterém bude malé služebnictvo,starající se o mé děti a mé zvířata(koně,pejsky,číče,..)a jiné chudáčky na této planetě..A budu tam mít velké pokoje…A vtom jednom pokoji budu mit velkou postel s vysokými nebesy,a v ní bude ležet on…on..můj vysněný chlápek…,,Héééj segrááá“máš vynést koš!,,Dělej já dělala nádobí!!!“Znechuceně se podívám po mé mladší sestře a unaveně ulehnu na druhou stranu postele a zkoumám mého ležícího kocourka na topení..Ach jo mít tak život jak ty broučku můj….a opět slyším sestřin hlas…

Trmácím se s košem po schodech a koumám co budu dělat dál…Zítra do práce…Nepatrně se mi scvrknou vnitřnosti nepatrným strachem co mě tam zas potká..ale přemýšlím dál..Stojím u popelnice a přišlo to..Zničeho nic jsem dostala strach…okolí ti lidi..Všichni se na mě dívali přes prsty a šeptali si navzájem něco..něco o mě!!!,,Co se děje?“ No tak a rozběhnu se ti lidi se začli rozutíkávat s přehnanou bázlivostí..Hodím vzteky a strachem po nich košem a oni začli ještě víc si šeptat a hlasitý smích se mi zarýval zlostně do uších a trhal mi mé malé srdíčko posedlé strachem…Husí kůže naskákala hned poté co jsem se sesypala na zem a začala brečet..Brekot jsem jasně slyšela,byl tak plný mého zoufalství mé samoty..Plny bolesti způsobeny nepatrnostmi a bezohledností ostatních lidí..Lidi se seskupili okolo mě a šepot s nepravidelnými vlnami afektovaného smíchu mě dováděli k šílenství…A pak se mě někdo dotkl..Trhal jsem sebou a hrůza která byla skrytá vtom celém směšném procesí mě dohnala k mdlobám..,,Sestro!!!“Já to řeknu mamce ,že si tu nic neudělala!!Celá politá potem se podívám po mé sestře..ani nevíte jakou radost jsem měla když jsem jí slyšela mi vyhrožovat…to všechno byl jen sen..a ten záchvat zoufalosti mé samoty…to byl taky jen sen?Zvednu se pomalu s postele..ale je mi líp ne?...scházím po schodech a cítím malé bodavé Deja-vue:D (dežaví)…Nervózně si upravím vlasy a vcházím ven k popelnicím…proč já blba šla s tím košem…Lidi nepatrně procházej okolo mě avšak plně soustřeďující na své problémy…Koš vysypu a zvědavě se otočím co se začne dít…Čekám…ale nic se neděje..tak jdu domů..a naráz jako by ze mě všechno spadlo..Opravdu hned jak jsem prošla okolo místa kde jsem se ve snu zhroutila..je mi tak parádně..tak čístě…svobodna?No proste užasne čistý pocit..S úsměvem na tváří vcházím do vchodů domů a plna pozitivní energie si pomyslím…,,ale prosím tě zas tak strašně to tu na té Zemi ne ní ne?“:)
Na schodech ve dveřich kde se přistěhoval nový soused..stojí nějaký muž..Vyšší postavy,mladý...a tak...zděšeně si prohlédnu celkový vzhled zřejmně pana souseda..a s posvatnou uctou pozdravím..ten si mě prohlíží a já nechápu...Vždyť to je ON!