Domeček z karet

Anotace: možná je to jen začátek...

Celý její život byl jen domečkem z karet. Šlo jej lehce sfouknout. Nikdo mu nedal pevný základ. Základ, který by vydržel nejen slabou bouřku, ale i silnou vichřici, která sebou bere bez milosti vše. Žila minulostí a nevěděla to. Dokud jí neřekl : „To je minulost. Víš? A ta už není! Žij přítomností!“

Podzimní větřík si hrál s padajícím listím, na které malíř nechtíc vylil své barvy. Nesl je vzduchem. Učil je piruetám. Procházela se. Rozjímala nad těmi slovy. „Minulost!“ Co je minulost? A co přítomnost? Bylo tak těžké to rozlišit. Tak těžké! Posadila se na studenou lavičku, která zela prázdnotou. Byla osamocená tak, jako ona. Už dlouho na ní nikdo asi neusedl. Tiše se rozhlížela po okolí. Sledovala výkony pestrobarevného listí. Hlavou ji prolézali červi. Nahlodávali její bolavou mysl a smaragdové oči zastřeli černým saténem. Chtěli si pochutnat na celém jejím já. Ale ona se bránila, nechtěla se vzdát. Propadnout se až na samé dno. Vítr utichl. Vstala. Nůž zabodnutý hluboko do srdce. Ten, kdo by jí chtěl dát první pomoc, nemůže! Síla, kterou tak potřebovala najít, nepřicházela. Byla před ní dobře ukrytá.

Pomalým krokem kráčela opět do čtyř zdí. Smířená s osudem. Po tváři se tiše kutálejí slzy. Chladí rozpálenou tvář. V očích jiskra vyhasíná, už nezáří jako dřív. Na minulost by chtěla zapomenout, ale nešlo to a nejde. Byla tady pořád. Byla všudy přítomná – ve věcech, fotkách… Nemohla se zbavit pocitu, že je prázdná. Mrtvá. Věděla, že už nežije. Její duše zůstala s ním toho dne, kdy seděla u jeho schránky. Držela chladem ztuhlou ruku, v které už nepulzoval život, ale chlad smrti. Polootevřená ústa už jí neřekla nic. Jen tiše mlčela. Nechala si pro sebe poslední myšlenku. Nebo to byl úsměv? Nebo strach? Překvapení? Kdo ví. Kdo jí může odpovědět? Toužila, aby se na ní podíval, aby ještě naposled mohla spatřit jeho laskavé tmavé oči.

Žil pro ostatní. Pomáhal odhánět chmury z duší slabých siluet. Navracel jim úsměv a tolik potřebný klid, aby mohli žít dát a smířili se s tím, co jim život nadělil. I když on sám si prožíval svá muka, která ho budila ze spaní. Vzpomínky a sny totiž mučí ty, kteří byli upevněni na skřipec lidskou rukou. Ptal se: „Proč lidé lidem ubližují? Proč se chovají hůř než zvířata?“ Nenacházel odpovědi, ale hledal je pořád.

Střípky vzpomínek sestříhány v dokonalý film se jí proháněly před očima. Vybavovala si jeho smích, hlas… i jeho bolestí zmučené tělo posledních dnů. Věděla, že se trápí, ale on jí nechtěl říct proč. Odešel ze scény do ústraní. Kde také sám opuštěn vystoupal do nebe. Opustil tento svět a s ním opustil i její tvář. Vzal si kus srdce, které tak miloval.

Cesta zpět zdála se nekonečnou. Nohy byli čím dál tím těžší, jako by byly z olova. Pružnost a lehkost neprovázely už její chůzi. Nevnímala všudy přítomnou realitu doby, hleděla směrem k zemi, hlavu skláněla níž a níž. Možná chtěla být neviditelnou. Nespatřenou. Už byla téměř „doma“. Holubi se předváděli před svými partnerkami a důležitě se naparovali na okrajích chodníků. Pár z nich oddaných své touze se pobilo o svou vyvolenou se svým protivníkem. A vítěz pak mohl hrdě přejít silnici ke své milované, která stála na protějším chodníku. Ruka poslepu hledala v kapse klíče. Odemykala pomalu, jakoby nechtěla vystrašit někoho, kdo na ní čeká, ale dobře věděla, že nikdo takový není. Že jedinou společnicí ji bude Paní Samota. Z jejich pařátů jí vytrhl zvonek u dveří. Aspoň na chvíli nebude sama. Ale ona není sama, je přece pořád s ní, tak jak jí to slíbil. Snad vítr ho zavál k jejím dveřím. Přišel právě včas, aby mohl utišit její bolavé srdce a svými slovy útěchy pohladit jí duši. Choulila se v jeho teplé náruči jako malé kotě, které má strach, že ráno už slunce na oblohu nevyjde. Držel jí pevně a smutek se mu kradl potají do tváře. Nemohl nevidět jak se trápí. Jak se mu ztrácí pod rukama. Oči rudé už slzy vykoupení vydat nemohly. Nechtěla ho vidět utrápeného, proto posbírala všechny síly, aby vykreslila na tváři úsměv. Nikdo ale netušil, co se jí v hlavě honí. Ani on. A tak moc by přitom chtěl vědět, co jí trápí, na co myslí… Ale ona nechce. Nechce se komukoliv otevřít. Ani jemu ne. Má ho ráda a nechce ho trápit, i když každý den od něho slyší, že trápit ho netrápí. Ale proč tomu nevěří? Pro jeho pohled? Pro ten smutek, který mu sálá z očí? Svět se s ní zatočí. Podlaha někam odchází. Zvuk i obraz se pomalu vytrácí. A do temnoty odchází schod po schůdku.

Z očí se jí odkulí těžký balvan. Konečně spatří opět světlo. Slyší své jméno. Někde z dálky slyší hlas. A pak slova. Slova, kterým z počátku nerozumí. Nemůže je pospojovat ve smysluplnou větu. Nezná jejich význam. Ale pak….. když pochopí. Slzy se jí vloudí do očí. Chtěla by promluvit, však jazyk má svázán. Tak moc chtěla by říct: „děkuji“. A tiše plakat dál. Už vidí svého zachránce. Ruku mu drtí. Tolik by mu chtěla říct, za všechno poděkovat, ale nemůže. Nelze to. Pomalu začíná vnímat své okolí. Hlava bolí a váží víc než krk dokáže unést. Pomaličku jí pomáhá sednout, ale nejde to všechno se s ní houpá. Podlaha odchází a přichází jak loď , kterou zmítá bouře na otevřeném moři. Pochvíli se vše uklidní a pomalu vstává a malými krůčky se šourá do postele. O pár hodin později, kdy obraz už není rozmazán, bere do rukou tužku a papír a píše na něj to, co mu nedokázala před pár hodinami říci.

Až budeš číst tato slova, chci abys věděl….
Tma potkala se se světlem. Už nebyla tma. Zdálky se linula slova. Slova útěchy. A já tiše šeptala díky. Chtěla jsem říct: „děkuji anděli“! Ty jsi mi ukázal cestu ke světlu. Svými slovy jsi smyl prach bolesti. Děkuji za ně. V duchu jsem slibovala, že už ubližovat nebudu. Nebudu padlým, černým andělem. Tma končí! Tma je světlo a jeden! Jeden dotyk, jeden pohled, vzkaz. Nerozluštíš! Pláčeš? Nevidíš. Nemůžeš! Nechce! Slunce vychází tak vstaň. Nastav slunci tvář. Usměj se! Vždyť svítá! Svítá na lepší časy. Postav se a jdi. Jdi si pro štěstí. Neohlížej se. Neskákej! Vždyť do tmy nechceš! Odpusť! Odpouštěj a bude Ti odpuštěno. Hledej! Nalezneš. Jen nezavírej oči.

Snažila se žít naplno. Chtěla to být zase ona. Ta holka, která nešetří úsměvem. Tolikrát vstala a tolikrát byla sražena zpět na kolena. Ale pak se stalo něco, co její srdce bolavé už neuneslo. Bolestí puklo. Nešlo ho sešít. A i přesto, jak moc jí pomáhal, nedokázal zabránit konci, který si sama naplánovala. Aspoň tohle si myslela…