Červenočerné kotě

Anotace: "Tiše moje malá." Zašeptá. Musela jsem to napsat a musela jsem to dát sem. Co mě pohánělo? Možná to najdete uvnitř, a možná nenajdete vůbec nic.

Měla jsem sen.

Byla zima a všude zmrzlý sníh. Děti kolem mě sáňkovaly a hráli si. Všechny byli oblečené v kombinézách, svetrech, zimních bundách. Všechny děti měli na sobě čepice, rukavice a šály. Já ale ne. Stála jsem tam na menším kopci jen v mikině a černých teplácích. Na hlavě kapuci a moje rudě zrzavé vlasy se pohybovali ve větru.

 Najednou do mě někdo strčil. Spadla jsem na tvrdý zmrzlý sníh a sjela kopec po břiše dolů. Přede mnou se vynořil větší kopec, plný zledovatělé vody. Vytáhla jsem své drápky a vyšplhala se nahoru. Sedla jsem si na okraj a pozorovala tři malé kluky, jak se klouzají po břiše dolů, ale nemohou se dostat nahoru.

„ Musíte použít drápky!“ Volám na ně z kopce dolů.

„Drápky?“ Ptá se jeden z nich. Blonďatý a největší.

„Ano, takhle.“ Sjedu po břiše přímo k nim. Otočím se a znovu pomocí drápků vyšplhám nahoru. Blonďatý chlapec to zkusí znovu. Sundá si rukavice a podá je mladšímu, hnědovlasému. Daří se mu vyškrábat se, ale pořád to není ono.

„Lepšíš se!“ Zakřičím a kývnu na další dva. Také si sundají rukavice a zkoušejí to. „Výborně.“ Říkám, když se všichni tři vyšplhají nahoru.
„Jak pomocí drápků? Nechápu to. Vždyť žádný nemáme.“ Skučí ten hnědovlasý. Pokrčím rameny. Sama nevím. Dál se s těmi dětmi kloužu a učím je, jak vylézt, i když jsou mladí než já.

 A najednou mě ten blonďatý strčí dolů. Hrubě a bolestivě do mě kopne a já už jen padám. Dopadnu na tvrdý sníh a odřu si obličej. Vyrazím si dech a roztrhne se mi mikina. Sjedu kopec dolů a chvíli zůstanu tak jak jsem. Pohlédnu na blonďáčka a do očí se mi nahrnou slzy. Otřu si je a po čtyřech odlézám pryč. Za sebou slyším posměch. Snažím si toho nevšímat, ale nejde to. Koukám tedy do ledové země a dál lezu po čtyřech pryč. Zatínám při tom drápky do ledu a sklápím ouška. Ouška? Ó ano, v tom snu mám i ouška. Ale až teď. Dřív ne. Proč?

BUM! Vrazím do dvou dlouhých silných nohou. Vzhlédnu nahoru a vztyčím ouška. Černovlasý mladík, ovšem starší jak já, se na mě pousměje. Pohladí mě po vlasech a zvedne do náruče. Slzy mi vyjedou z očí.
„Silans mwen ti kras.“ Zašeptá. V tu chvíli se změním v malé červenočerné kotě a on si mě odnáší přes všechny ty kopce.

Ráno jsem se probudila. Zvedla se a chvíli přemýšlela. Přešla jsem do kuchyně a z kuchyně zpátky do pokoje. Znovu jsem si lehla do postele. Stulila se do klubíčka a začala se měnit na červenočerné kotě. …