Kouzelný dědeček.

Anotace: Máte rádi pohádky? Už jste někdy četli pohádku Obušku z pytle ven? My ano a pohádka o tom, jak švec potkal kouzelného dědečka a ten mu zdarma a bezúplatně věnoval tři kouzelné věci, nás naprosto okouzlila. Jak by také ne, Kryštůfek se zasnil a tolik by si

Já osobně bych si přála mít „Ubrousku, prostři se“, a to mě napadlo zrovna dnes dopoledne, když místo příjemného slunění  se  u bazénu jsem musela vařit nedělní oběd pro celou mojí milovanou rodinku.

A věříte tomu, že kouzelný dědeček existuje? Já ano, neboť jsem ho nedávno potkala a to dokonce již dvakrát. Sice jsem nedostala kouzelný ubrousek, kouzelného oslíka a hůl už vůbec ne….Co jsem dostala, dostala jsem dobře míněné rady a projevenou empatii nad mojí neopatrností. Světe, div se!

To jsem zrovna jela odněkud někam metrem. Znáte to – všude hluk a mačkanice – když tu, zčistajasna na mě promluvil On. Byla jsem zadumaná.  O čem jsem zrovna přemýšlela? Sama nevím. Asi o tom, jak je to hrozné, když máme vodné a stočné dražší než v Praze a to bydlíme na vsi, a ještě navíc platíme za vodu městkou, přičemž nám teče voda ze studně. Proč tomu tak je, to nikdo neví a vodárny teprve ne.

 Kouzelný dědeček v podobě staršího pána mě z mé zadumanosti vytrhnul dobře míněnou radou: „Ale paní, to byste neměla jezdit v metru s otevřenou taškou. Vždyť tam máte peněženku a ještě Vám ji ukradnou“! A kroutil hlavou, jakože se mu to jenom zdá.

S úžasem jsem na něj koukala jako na zjevení. To se mi ještě nestalo! Nejenom, že mi tu peněženku neukradnul, ale ještě mě upozornil na to, že v metru jezdí zlí lidé, kteří ty peněženky kradou. Jako kdybych to nevěděla.

Podruhé jsem kouzelného dědečka potkala před hřbitovem. Opíral se o kolo a ptal se mě, kudy vede tato cesta. Co ho pobouřilo, tak to, že jsem zaparkovala před zákazem vjezdu blízko křižovatky. „Ale paní, to tady nemůžete takhle nechat auto. Vždyť je to přímo na silnici.  To vás ještě vykradou. To u nás u rybníka tuhle vykradli hned čtyři auta vedle sebe! To byste nevěřila, jak se dneska krade!“

Koukala jsem na něj jako blázen. Takový hodný pán a takovou má starost o moje auto.

Kryštůfek byl z toho udivený, že se někdo zajímá o naše auto a tak jsem mu řekla:

 „Vidíš to, slušní lidé ještě existují“.

Nakonec mě nevykradli a jsem ráda, že jsem uposlechla zákazu vjezdu. Neboť zrovna včera jsem dostala pokutu a to přímo od pánů policajtů. Představte si, co oni dělají. Schválně si vyčíhnou, když je největší hic a všechny děti brečí, že chtějí na koupaliště. A protože parkoviště již bylo plně obsazené, auta začala parkovat podélně i přes zákaz stání. Parkovali tam všichni, tak já taky a ti policajti si pak vzali bloček a zapsali si čísla všech těch nezodpovědných rodičů, kteří porušili zákaz. Věřte, nevěřte, prostě to tak udělali. To jsou teda kujóni.

A tak nyní čekám. Čekám na třetí setkání s kouzelným dědečkem a těším se na něj. Bude mít podobu laskavého, moudrého pána a dá mi poučení do života. Pohádky mám ráda, moje děti taky a dokonce jim i věřím. Věřím tomu, že hodní a slušní lidé ještě nevymřeli ,o čemž mě přesvědčil pán v metru a pán u hřbitova. Projevili se mnou upřímnou empatii a dali mi dobře míněné rady. A to zcela bezúplatně a z čiré dobroty svého srdce. A pak, že nežijeme v pohádce…