Agáta

Anotace: Nu, je to o Agátě :)

Říjnový vítr mi pleskl do tváře kapky - ovšem, když jsem se rozhlédla kolem a kol, nepršelo, jenom fičelo. V tom spočíval ten podzimní vtip – vítr se zdvihal prudce vzhůru, ženám nadzdvihl sukénky a ony samým rozčarováním a rychlostí větrné smrště nebyly s to reagovat, a nemohly zabránit odhaleným zadnicím. Současně svitlo slunko tu a tam - mně byl celý ten teátr celkem šuma fuk, protože já jsem kráčela v džínách, uchráněná tak možným trapným momentům.
Kolik mohlo být hodin, jsem vůbec netušila. Neměla jsem ponětí, který den zrovna započal svou každodenní dráhu a honbu za prací a různými dalšími aktivitami. Ale věda, jak se to tak všechno točí na tomto pozemském světě, někdo zrovna určitě spal, a někdo se miloval, jiný zase zdvihal závěs nebo zatahoval rolety, někdo seděl na záchodě a četl si knihu a někdo další snad slavil narozeniny a sfoukával svíčky na dortu a tak dále… Já jsem pochodovala ulicí, nevěda kudy kam, proč tam vlastně jdu a co bude potom, až se stane, co se stát má.
Slyšela jsem, jak bijí hodiny několikrát za sebou, ale zapomněla jsem počítat údery a hodinky jsem si zapomněla na nočním stolku. Na hodiny na věži jsem bohužel neviděla, jelikož jsem si to uháněla přesně na druhé straně a musela bych se pěkný kousek vrátit, abych se mohla podívat. Jenže já jsem si tak nějak byla jistá, že bylo ráno, dopoledne a že nemohlo ještě být poledne, protože slunce se přeci jen šplhalo teprve vzhůru. Ba i jsem si vzpomněla, že v podpaží nesu knihy, že mě docela tíží a že jedna z nich ! nestyda nestydatá ! mě svým ostrým rohem tlačí do žeber. Inu, nemohla jsem s tím nic dělat, tašku jsem zapomněla v předsíni a tak jsem knihy tiskla k levému boku, co to šlo.
Najednou jsme se začala probouzet z takového zvláštního ospalého opojení, ačkoli sluníčko se rozhodlo pro spánek, schovalo se za mraky a celá obloha vrhala stíny na dlaždice a asfalt a betonová stavení - a vzpomněla jsem si, že jdu do knihovny ! že ty knihy jsem já hlupačka nesla do knihovny! Musela být středa, protože ve středu byl můj knihovní den. Knihovní stezka vedla po dlažebních kostkách a přes lávku, po písečné cestičce vryté do zeleného moderně střiženého parku s květinami, tulipány a růžemi – umělými, protože byl podzim a já si jinak neumím vysvětlit, jak by bylo možné park udržovat celoročně barevný, plný kvítků a dokonce zpěvných ptáčků. Snad někde musely být schovány reproduktory, kterými vypouštěli do idylické atmosféry parku cvrlikání různých výšin a nížin.
Zahnula jsem do ulice, jenomže jsem se najednou ocitla v neznámých končinách. Já v té ulici nikdy nebyla, lidi jsem neznala, kde jsem to jenom byla? Dívala jsem se s vypoulenýma očima kolem sebe, abych našla cestu zpět a vydala se raději jinou cestou ke knihovně – ale ta proklatá cesta zpět mi zmizela a vedla kamsi jinam. Kniha mě stále bodala do boku, na kterém se mi začala vybarvovat červená rýha a začalo to také pěkné pálit a tak jsem si pro sebe trošku zaskuhrala. Ani mě nenapadlo si knihy přendat pod druhé podpaží a snad si podráždit i druhý bok, a aspoň na chvíli polevit levému boku. Zkrátka jsem fňukala a funěla a koukala kolem sebe, třela si červenou rýhu a potkala jsem pána, kterého jsem se musela zeptat, kde že se to vlastně nacházím.
„Prosím vás, copak je tohle za ulici?“, podívala jsem se na jeho nos, na kterém byl posazený mohutný černý obrouček brýlí, a silná dioptrická skla mu zvětšovala oční bulvy.
„Slečno, mladá dámo, chcete-li; vy snad nevíte – vy snad váháte, kde jste? Spadla jste z višně?“, zíral na mě strašně zblízka a rentgenoval mi pohledem obličej, páchl po cibuli a francovce.
„Já, ehm, odpusťte. Já vůbec nevím, kde jsem. Nespadla jsem z višně, ba naopak, já na višně nelezu, nešplhám po stromech. Mám raději chození po zemi a možná občas přelezu nějakou lavičku, ale to je spíše lumpárna, nemyslíte? A vůbec, co je vám po tom, jestli lezu po višních nebo ne? Já bych jen chtěla znát jméno této ulice.“
„Ale tahle ulice jméno nemá. Je to jediná ulice v celém městečku, které každý občan říká ULICE. Jdu si do ULICE koupit noviny, jdu si do ULICE nechat ušít nový kabátek, jdu si do ULICE vyčistit střevíčky. Rozumíte, slečno. A to se jen tak povídá, že můžete spadnout z višně, když jste úplně celá pomatená. A když se podíváte támhle,“ ukázal prstem pravé ruky k nějaké další uličce, „ tam je třeba ULICE X. To my ji tady tak nazýváme právě proto, že se uprostřed zužuje. Jen se, panenko, běž podívat do té ulice. Naopak támhle,“ a zase ukázal ukazováčkem na opačnou stranu, „ tam je ULICE Špenátová, protože tam prodávají tuze dobrý špenát. My si ty ulice jmenujeme vždy podle jejich charakteristických rysů. Takhle bych vám, slečinko, mohl přeříkat všechny ulice v našem městečku. Pokud jste cizí, tak se zkrátka orientujte podle jedné výstřední věci v dané ulici, to už vám napoví, kde jste se ocitla. Ježiš mankote, musím běžet. Mějte se.“, a zmizel.
Nerozuměla jsem moc, co mi chtěl ten pán přesně říci, ale hrozně se mi potilo čelo a chtěla jsem se zbavit těch těžkých knih, co mě svíraly. Říkal, že se mám podívat do Ulice X, která se uprostřed zužuje. Zajímalo mne, proč by se měla ulice zužovat právě uprostřed, ale protože ten pán mluvil i o višních a dalších podivnostech, byla jsem vedle jak ta jedle, a vydala jsem se směrem k X.
Vstoupila jsem do X, kde si to střádovalo docela dost lidí, ale v poměrně nechaotickém mravencům připomínajícím zorganizovaným způsobem – jeden proud proudil po levé straně a druhý proud proudil po pravé straně, v obou případech vždy v jednotném směru. Uprostřed však neproudil žádný proud lidí, což samo o sobě bylo divné, protože odkud já jsem přišla - alespoň, co se domnívám – proud proudil vždy všude možně, uprostřed, po stranách, ve všech směrech a spíš to byl mušinec, blázinec, tisícero skvrnek různě poházených po chodnících…
Šla jsem prostředkem té ulice, ale nešlo to, nebyl tam chodník, donutilo mě to vybrat si jednu z cest. Nešlo zkrátka jít, kudy se člověku zachtělo, ale každý si musel dát pozor, kam šlápne, aby snad nedostal pokutu nebo nebyl ušlapán či co. Když už jsem si to pěkně vyšlapovala po chodníku, došla jsem do středu X, kde byl uzounký průchod, ale pořád dostatek místa pro chodce v obou směrech, ale přesně uprostřed – a to si nevymýšlím – ležela žena napůl zalitá v betonu. Její nohy, abych byla přesná, byly zabetonované, kdežto od pasu nahoru byla nahá a ležela nakřivo, mírně natočená na pravý bok, podpírající se na pravém předloktí. Levou rukou si mnula vlasy, nebo plakala, slzy ji padaly jako hrachy v pohádkách o princeznách, co mi maminka s tatínkem recitovávali před spaním. Jenže tyhle hrachy, ty byly obrovské, ty opravdu pleskaly o její kůži, i o beton. Nikoho ale nezajímala, nikdo na ni zrakem nespočinul, nikdo se nepozastavil a nepoškrabal na čele, co že tam leží za ženu a proč je na polovic zalitá v betonu. Jen já jsem se shýbla a vzala ji rukou pod bradou, abych se jí mohla podívat zpříma do očí. Dívala se na mě a šklebila se v marnivém boji o svůj život, musela provést něco strašného, že byla tak krutě trestána. Snad nepadala z višní, blesklo mi hlavou, tady jsou lidé opravdu blázniví.
„Panenko na nebesích, vidíš to? Tak smutné oči jsem v životě neviděla, vždyť v nich se leskne záplava slz a nářku, to je trýzeň, to je starostí v nich, námořníci nestačí vylévat vodu z kádí, a už se hrne další potopa. Copak se vám stalo, že vás tady takhle drží?“, hleděla jsem na ni, páchla potem, páchla zármutkem, páchla smrtí.
„Chchchch hhhhhh eh eh eh eh…“, plakala, ty hrachy, ty se kutálely, ty sebou pleskaly… A pak jsem si všimla – že já si nevšimla dřív! – že ona měla zašitou pusu jehlou a nití a uprostřed měla malý otvůrek, kterým jsem viděla dovnitř, kde jazyk býval dřív, ale teď byl vytržen z kořene. Uhnula jsem pohledem, ale její bradu jsem stále držela v dlani, snad abych ji alespoň malinko takto hřála a lidský cit na ní přenášela.
„Slečno, jste normální, proč na ní šaháte? Tahle žena, tahle nestvůra, tahle potvora je ostudou našeho města. Každý, kdo udělá nějaký hrůzný čin je zde trestán, proto je ulice ulicí X, protože uprostřed můžeme člověka zaškrtit, dostat ho na pokraj života, do nouze, ke smrti ho přivést,“ hodil na ní kamenem, „ dokud nezhyne, dokud dýchat bude, nám pro smích tu bude ležet a občas ji nějakým kamenem uzemníme, či plivancem přispějeme,“a jak to řekl, tak učinil,“ to máš za to, babizno, trýznitelko duší, našich dětí, naší budoucí generace!“, a odešel.
Ta žena se skácela v bolestech na zem a z pusy ji tekl proud krve, který špinil její dlaň. V té dlani držela hadrovou panenku, kterou objímal zezadu andělíček, a na jejím bříšku bylo vyšité jména Agáta. Zajímal mě příběh Agáty, pokud nějaký byl, ale jakpak bych se dozvěděla, kdo nosil tak vznešené jméno, a co pro ženu napůl mrtvou mohla hadrová panenka znamenat? Vzpomněla jsem si, jak mi ten pán také oslovil - jako panenku - a trošku mě bodlo u srdce.
„Agáta, kdo byla Agáta, vaše dcera?“, snažila jsem se ji přímět alespoň k neverbálním posunkům. Nemohla jsem se ale dopídit žádné odpovědi, žena byla značně vyčerpána, až jí najednou panenka vypadla z dlaně. Křečovitě se snažila chňapnout po panence, ale neměla opravdu žádnou sílu, tak jsem jí pomohla, a spatřila jsem vděk v jejích očích i grimasu připomínající úsměv - byla nádherná. Vypadala jako perla, bílá v obličeji, s černými dlouhými řasy, nebesky modré oči dokonale usazené v kulatém obličeji, po jejíchž stranách padaly bílé husté vlnité vlasy k ramenům a po zádech, lopatkách, skoro až na zadek. Měla něžný nosánek, ona sama snad byla panenkou, ona sama snad byla panenkou, ona sama snad! „Vy jste Agáta!“, vykřikla jsem! „Vy jste Agáta, to je jasné, jste nádherná, všem vadí, že jste tak přenádherná, tak vás tu mučí, protože na Vás žádná krásou nemá. Žárlí na vás a teď vás chtějí zahubit, abyste nemohla plodit děti, které by porazily svou krásou jejich děti. Tvrdí, že vraždíte, trýzníte, kazíte, šíříte nebezpečí snad? Nikomu jste nic neudělala, vy prostě – jste se provinila svou krásou, už to vidím. Vy jste Agáta, panenka, jež objímá anděl a nese ji vzhůru k nebesům, kde vás vykoupou v panenské vodě a rozváží vám ústa a jazyk vám znovu naroste! Ach, vy ubohá, nebohá, nevinná, roztomiloučká krásko!“, objala jsem ji a viděla jsem, že mám pravdu, že uhýbá mi očima, že slzy ještě více tečou, že skoro nedýchá, že naslouchá pravdě, která bolí, která ji hubí, už jenom pár minut a …
Zemřela mi v náruči a já jsem brečela jako na pohřbu vlastní maminky, brečela jsem, jako když mi z hrudě vyrvou veškerou lidskost - ten bušící sval, ten krví prolitý sval, co se mi dral ven z úst místo žaludečních šťáv, místo zvratků - ten sval, co křičel dunivě do prázdna! Hrdlo se mi svíralo, nemohla jsem dýchat, proklínala jsem celé město, to podivné město. Kde to jsem? Podívala jsem se k nebesům, ke kterým vzlétly vrány a krákaly a krákaly a krákaly. Krá krá krá krá, sekalo mě to do uší, a krá krá krá krá odřezávalo po kouskách mou trpělivost ! DOST ! Postavila jsem se na nohy a pelášila pryč, ale otočila jsem se a viděla jsem, jak vrány klovou do bezvládného těla, které postupně mizí, cáry z něho létaly do stran, nikdo se ani očkem nepodíval. Lhostejnost lidu mě zarážela a prchala jsem pryč, vrážela jsem do lidí, třásla jsem se neovladatelně jako osika, nohy se mi podlamovaly. Zahnula jsem hned, jak to bylo možné a najednou jsem stála v parku, kde tulipány trčely ze země a růže je objímaly a páraly kolemjdoucím nohavice svými trny.
Nebyl to sen, nebyl to přelud. Zkrátka se to opravdu stalo – tedy stalo se, co se stát mělo, jak jsem o tom byla přesvědčená na začátku dne - protože když jsem se podívala do dlaně, držela jsem hadrovou panenku, kterou objímal anděl, a na jejím bříšku bylo jméno Agáta.