5. kapitola

Anotace: a příběh pokračuje

„Kde jsi byla? Měla jsem strach. Kdyby alespoň nebyla tak brzo tma.“ Zanaříkal člověk, který pro mě byl v podstatě nepostradatelný. Člověk, který mi dal život. Nebyla to jenom maminka. Byla to taky kamarádka…
„Byla jsem v čajovně. S Klárou. Chtěla jsem jí vynahradit víkend.“ Odpověděla jsem upřímně a snažila se na ni nedívat.
„To je zvláštní. Klárka před hodinou volala, jestli už jsi doma. Že jsi beze slova odešla. Měla o tebe strach.“ Vytkla mi trošinku, že jsem jí neřekla celou pravdu
„Já, potřebovala jsem se trošinku uklidnit. A něco si srovnat v hlavě.“ Omlouvala jsem se a chtěla zažehnat pochyby.
„Abych nezapomněla. Stavoval se tady David. Chtěl s tebou mluvit.“ Oznámila mi jako kdyby se nic nestalo. Jako kdybych jí nic nezatajila.
„Díky. Já mu pak zavolám.“ Poděkovala jsem a přitom jsem věděla, že mu nezavolám. To mi připomnělo, že bych si měla zapnout telefon. Na celé odpoledne jsem ho vypnula, protože jsem nechtěla být rušena.
Rychle jsem se osprchovala a zalezla pod teplou deku. I přes horkou sprchu jsem se cítila zmrzle. Zapnula jsem tedy tu vymoženost techniky, které se říká mobilní telefon. A následovalo asi pět minut neustálého pípáni, jež označovalo příchod SMS zpráv. Kromě toho alespoň dvacet zmeškaných hovorů. No to je teda síla. Mamka, Klárka a David. Pouze tyto tři jména…
S povzdechem jsem se dala do čtení zpráv.
Od Klárky: “Jsi v pohodě? Kde jsi? Co se stalo? Mám o tebe strach…“ A takových SMS zpráv bylo od Klárky v různých obměnách asi deset.
Od mamky: „Broučku, kde jsi? Volala mi Klára, že jsi náhle odešla. Dej vědět, kdy dorazíš…“ A nejrůznější starostlivé zprávy, které píšou rodiče dětem, které utekly.
A nakonec od Davida: „Musíme si promluvit. Ozvi se mi. Takhle to už dál nejde… Netušil jsem, že tam taky budeš… Je mi líto, žes nás tam viděla… Kdybych to věděl, jdeme jinam… Mrzí mě to…“ A tak podobně. Raději jsem je hned mazala. Nechtěla jsem, aby mi přišly na oči, kdykoliv se podívám do zpráv.
Celý ten dnešní den mě nějak zmohl. V polovině promazání zpráv jsem jednoduše usnula. Dokonce jsem si zapomněla nastavit budík.
Když jsem se konečně vzbudila, desátá hodina byla dávno pryč, mé čelo bylo v jednom ohni a hlava se mi mohla rozskočit.
Myslela jsem, že se nedokážu ani pohnout. Bolelo mě celé tělo. Jediné na co jsem se zmohla bylo natáhnout se pro telefon a napsat Klárce zprávu, že dneska nedorazím. Nakonec jsem se dobelhala do koupelny vykonat ty nejnutnější potřeby a vzít si něco na zmírnění bolesti hlavy.
Jediné co jsem chtěla, bylo spát. Spát a zapomenout… Nikdy se neprobudit. Můj rozum mi však říkal: „Zbláznila ses? Jak na to můžeš jenom pomyslet? To je tady chceš všechny nechat? Bez jediného slova. Bez rozloučení… Copak ti na nich nezáleží? Uvědomuješ si, jak by je to sebralo? Máma s tátou, vždyť mají jenom tebe… Myslela jsi vůbec na Klárku a… A Davida?“
Nevím jak dlouho jsem spala. Bolest trošinku polevila. Ale bylo to spíš díky prášku, který jsem si vzala. Fyzická bolest může ustoupit, dokážeme ji vyléčit. Co však nedokážeme vyléčit je bolest na duši, bolest na srdci…. Teď jsem ji cítila daleko více, než kdykoliv jindy. Poprvé za svůj krátký život.
„Zlatíčko, jak ti je?“ Zeptala se máma a sedla si na okraj postele. Opatrně, aby mi neublížila. Na noční stolek mi položila pití a prášek. Kdyby náhodou.
„Už mi bylo i líp.“ Usmála jsem se a napila se. Páni, já ale měla žízeň. Asi jsem to všechno vypotila. Musela jsem se převlíknout. Asi by nebylo dobré spát v promočeném oblečení. Opatrně jsem se opřela o lokty a vypustila na světlo boží to, co se mi před chvílí honilo hlavou. „Mami, budu se muset převlíknout do suchého. Děkuji, že jsi mi donesla to pití. Nejsem schopná se pohnout.“
„Není zač. Víš, že bych pro tebe udělala cokoliv na světě… A kdybys ještě něco potřebovala, stačí zavolat.“ Uklidnila mě a odešla se podívat na zprávy.
Pro jistotu jsem opět vypnula telefon. Neměla jsem náladu na… Prostě na nic. A už vůbec jsem neměla náladu na neustálé pípání telefonu, který by mi oznamoval příchozí zprávy. Byla jsem si jistá, že by to pouze zhoršilo mou bolest hlavy.
S velkými problémy jsem se dobelhala do sprchy. Tentokrát jsem byla ráda, že sprchová hadice se dá upevnit a představovat klasickou sprchu. Potřebovala jsem tam jen tak chvíli stát a nechat na sebe tryskat proud teplé vody. Nohy mě neskutečně bolely. Ale to byla daň za mou blbost.
Po třech dnech neustupující horečky jsem se odhodlala zajít k doktorce. A to byla už opravdu krize. Nikdy nechodím k doktorce, pokud to není nezbytně nutné. A tohle asi opravdu krize byla. Byla jsem si jistá, že se od ní stejně nedozvím nic nového. Diagnóza – chřipka nebo angína. Ale vzhledem k tomu, co jsem dělala před nemocí bych to tipla na chřipku. Jediné co může udělat je napsat mi něco proti kašli a něco proti bolesti hlavy. Prášky na snížení teploty máme doma. Netuším, proč někteří lidé s tím dělají takové cavyky.

„Tak copak vás trápí?“ Zeptala se mě doktorka. Naprosto normální fráze. Něco jako „dobrý den, jak se máte?“
„Ále, neskutečně mě bolí hlava. A asi už tři dny mám horečku, která nechce klesnout.“ Nezatajovala jsem nic. Teda nic významného. To, že mě ta hlava bolí tak trochu i z toho, že musím furt myslet na Davida, to jsem jí už neřekla. A taky z toho, jak se na něj snažím zapomenout…
„Dobře. Provedu základní vyšetření. Však to znáš – poslechnu si tvé srdce, podívám se ti do krku…“ Pobídla mě doktorka a já si už automaticky vyhrnovala svetr, aby si mě mohla poslechnout.
„Tak co to je? Je to chřipka?“ Zeptala jsem se na své podezření a doufala, že to nebude nic horšího.
„Máš pravdu. Je to chřipka. Ale nějak se mi to nelíbí. Bojím se, že by se z toho mohlo vyklubat něco vážnějšího. Napíšu ti nějaké prášky a vitamíny. Za týden přijď na kontrolu a uvidíme.“ Usmála se na mě, aby mi dala najevo, že vše bude v pořádku.
„Děkuji. A nashledanou.“ Odpověděla jsem jí s chabým úsměvem. Převzala jsem si recept a odebrala se zpět do čekárny.

A tak jsem celou dobu polehávala. Jak se to tak vezme – polehávala. Spala jsem, protože jsem se nudila. Chvílemi jsem se do toho spánku i nutila. Jenom abych nemusela na nic myslet, říkat si, co dělat… Těch možností bylo neskutečně mnoho – číst si, poslouchat hudbu, dívat se na televizi či nějaký film, vyšívat… Prostě cokoliv co zažene nudu.
Po nějakých třech dnech od toho, kdy jsem navštívila doktorku, se ke mně zastavila Klárka. To je skvělé na kamarádství – kamarádi za tebou přijdou a chtějí vás podržet nad vodou, zásobují vás novinkami ze třídy stejně jako úkoly.
„Nazdar marode. Ty seš ale flákač.“ Pozdravila mě vesele, když jsem doškobrtala ke dveřím.
Když jste nemocní, je na tom nejlepší to, že každý bere váš vzhled jako naprosto normální věc. Když přijdete kamarádce otevřít ve vytahaném pyžamu, které částečně zakrývá župan. Vlasy mírně mastné, stažené do ohonu.
„Díky, ty dokážeš člověka povzbudit.“ Oplatila jsem jí stejnou minci. „Ale nebude ti vadit, když zalezu zase pod peřinu? Začala mi být zase zima.“ Přiznala jsem se.
„Tak šup, šup.“ Poháněla mě do mého pokoje.
„No počkej. To si nedáš nic na pití? Já si potřebuju uvařit čerstvý horký čaj.“ Snažila jsem se Klárku zkrotit.
„Tak dobře. Dám si taky čaj. Ale uvařím ho já. Ty si zalezeš pěkně do postele. Za minutku jsem u tebe i s čajem.“ Ustoupila stejně jako já.
Odebrala jsem se tedy do svého pokoje a vyhodila do koše pěknou hromádku posmrkaných kapesníků.
„Ták, tady máš můj pověstný čaj.“ Podávala mi s úsměvem hrnek. A pak se začala z ničeho nic strašně smát.
„Čemu se to směješ?“ Nechápala jsem. Čekat odpověď ale bylo stejné jako házet hrách na zeď. Její upřený pohled na hrnek v mé ruce však mluvil za vše.
„Už si vzpomínám. Ty myslíš tu akci, kdy jsme byly mírně společensky unavené? Jak jsme zkoušely, co všechno vydržíme?“ Dovtípila jsem se.
„Přesně. Co tam vlastně všechno bylo? Tuším, že základní složkou byl čaj s cukrem a citronem.“ Vzpomínala Klárka.
„Jo. Ještě v tom byla sůl, všemožné koření, kečup, hořčice, sýr…. Prostě všechno co jsme našli. Hecovali jsme se, kdo to vypije.“ Zasnila jsem se do doby, kdy jsem nic takového jako vztah a „zakázanou“ lásku neřešila.
„Tak. Tady máš úkoly a zápisy.“ Pověděla mi, když jsme skončily se vzpomínáním na „staré dobré časy.“ Při těchto slovech položila hromádku sešitů na stůl. Něco bílého jí však zůstalo v ruce.
S tímto bílým „čímsi“ si sedla ke mně na postel. Říkala jsem si, že je to přece jenom obyčejný papír. Nebo obálka. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, proč ho má stále v ruce. Kdyby na něm byly napsané úkoly, mohla ho nechat mezi sešity. Takže to nejspíš nemělo se školou žádnou souvislost.
„Co to máš v ruce?“ Neovládla jsem svou zvědavost.
„To je právě to, co mě tak trošku tíží. David mě poprosil, abych ti to předala…“ A docela neochotně mi předala bílou obálku. „Tak a teď můžu jít. Píšeme zítra písemku, takže se na to musím ještě mrknout.“ Loučila se se mnou pomalu Klárka. Měla jsem ovšem dojem, že mi chce dát dostatek prostoru k otevření obálky a přečtení dopisu….