Štístko

Anotace: štěstí může mít mnoho podob.

Štěpán měl štěstí dřív, než spatřil světlo světa, neboť jeho rodiče se dlouho marně pokoušeli o dítě, které ne a ne přijít. Štěpánkově mámě nekompromisně odtikávaly biologické hodiny naznačující, že je nevyšší čas pořídit si miminko, a tak vzala celou záležitost do svých rukou. Věděla, že problém je na straně manžela, a proto se rozhodla obstarat si dítě za zády svého muže.

Marie – nastávající maminka - si nebyla jista, jak moc je její muž naivní, a tudíž mu své těhotenství raději tajila, aby ji v případě prozrazení, jakým způsobem k dítěti přišla, nechtěl poslat na potrat nebo se s ní dokonce rozvést. Když tuto novinu konečně pověděla Jozefovi – svému manželovi – vůbec to nevypadalo, že by měl nějaké podezření. Radostnou zprávu přijal naopak s nadšením a nezapomněl přitom donekonečna opakovat, že za tímto zázrakem stojí jisto jistě babské pověrčivé rady. Nevěřící žena mu pro jistotu nic nevymlouvala a nechala ho, ať si myslí, že ty jeho marné pokusy ji dokázaly přivést do jiného stavu.

Nenarozený Štěpán přežil dokonce i veškerou úzkostlivou péči pověrčivého otce, který svými pošetilostmi přiváděl těhotnou ženu k šílenství. Na mále měl však ve chvíli, kdy se rozhodnul předčasně podívat na svět. Marie, která přes svůj rizikový věk nebyla v nemocnici, protože si to její manžel z důvodu nějakých moudrých rad nepřál, byla zrovna doma, když to na ni náhle přišlo.

Jozef neváhal a spěchal s ženou k jejich stařičkému autu, které, jak tvrdil, bude jisto jistě lepší volba, než se zdržovat čekáním na záchranku.

Na pátý pokus se mu podařilo nastartovat maličkého Fiatka a mohlo se jet. Sešlápnul plyn a vyřítil se z rozevřených vrat staré stodoly, sloužící mimo jiné jako garáž, a urazil zpětné zrcátko na straně spolujezdce, kde se tísnila vyděšená prvorodička. Nastávající otec se však nemínil zdržovat takovými drobnostmi, stejně jako se nezaobíral předností v jízdě a dalšími pravidly, jejichž porušování je mohlo stát život.

Byli zrovna v půli cesty do porodnice a autíčko, které se zdálo být z venkovního pohledu narvané k prasknutí (neboť otec měřil dva metry a jeho žena s těhotenským bříškem zabírala místo zas v jiném směru), vydávalo skřehotavé zvuky značící snahu jet tak, jak si jeho pán přeje. V tom se před nimi objevilo něco, co na silnici nepatřilo. Jozef instinktivně dupnul na brzdu, a přitom se snažil objet tmavou překážku, která se šokem zastavila a kulila na ně oči, stejně jako oni na ni. Jenže zrovna v tu chvíli se v protisměru vyřítilo jiné auto a tak nebyla jiná možnost, než zůstat ve svém pruhu a doufat, že stihnou zastavit. Fiatek s sebou začal házet a dostával se do smyku, kterému se vyplašený řidič pokoušel zabránit. Auto již téměř stálo a zdálo se, že nebezpečí je pro všechny zažehnáno, avšak lehoučký vůz se celý rozkymácel a začal se nebezpečně nahýbat na pravou stranu. Trvalo to jen několik málo nekonečných vteřin, kdy se vůz rozmýšlel, zda se posadí zpět na kola, anebo si to ustele na bok do příkopu.

S rachotem, jako když někdo třískne s hromadou plechů, přistálo auto zpět na všech čtyřech kolech a zastavilo těsně před nehybnou černou kočkou. Nebyla mrtvá – jen se leknutím nemohla probrat, stejně jako řidič, kterému stékal po čele pot a oddechoval hlasitěji, než jeho rodící žena.

Jozef, který se probral díky své ženě dřív, než zvíře před nimi, zkoušel kočku zahnat troubením, ale ta se jen vyděšeně vzdálila o pár desítek centimetrů a zůstala dál zaraženě stát na vozovce. „Tak ji objeď,“ hekala vztekle Marie, když se její muž dlouho k ničemu neměl.

„Nemůžu,“ pravil s pohledem upřeným na čtyřnohého živočicha.

„Proč? Něco s autem?“ strachovala se žena, že bude nakonec kvůli rozmarům svého pověrčivého muže rodit mezi poli.

Zavrtěl hlavou a ukázal na kočku před sebou. „Černá,“ řekl.

Marii v jejím stavu chvíli trvalo, než jí došlo, co to znamená. Nemohla tomu uvěřit, že by to myslel vážně. Hodila na Jozefa vražedný pohled, který ho měl přimět k tomu, aby se pro jednou vykašlal na tyhle povídačky.

„Vrátíme se kousek zpět na křižovatku a objedeme to přes sousední obec,“ navrhnul, jakoby si nebyl vědom toho, že vedle něho sedí manželka s porodními bolestmi.

„To neuděláš,“ vyděsila se při představě, že by kvůli pitomé kočce dělali tak zbytečnou zajížďku.

Jozef místo odpovědi zařadil zpátečku a chtěl se vrátit na nejbližší místo, kde se bude moci otočit. Marie na něho začala hystericky křičet, bušit do něho pěstmi a nadávat mu, aby okamžitě pokračoval normální cestou. Muž ji však ignoroval. V tom se ozvalo skřípění brzd, které oba přimělo podívat se po tomto nepříjemně děsivém zvuku, který pocházel od projíždějícího auta, jež nestačilo zastavit a vyhnout se nečekané překážce na silnici.

„Neříkej mi, že rozjetá černá kočka má stále stejné pověrčivé účinky,“ prohodila žena s nadějí, že teď už pominul hloupý důvod, proč nejet běžnou cestou. „Když je živá kočka na cestě neštěstí, pak logicky mrtvá kočka musí znamenat štěstí,“ dodala co nejpřesvědčivěji.

Manžel chvíli mlčel a přemýšlel. Pak pověděl, že když ke kočce dojeli, byla živá, takže by to neriskoval. A pokračoval v couvání, ve kterém mu záhy zabránila Marie násilným způsobem. Následně ho vyhnala od volantu, za který se sama nasoukala, avšak k její smůle si auto postavilo hlavu a nechtělo za žádnou cenu nastartovat.

Do porodnice ji nakonec dopravilo auto, které se střetlo s kočkou.

Dosud lze polemizovat nad tím, zda to nebylo spíše štěstí Štěpánových rodičů, než jeho samotného, když nebyl ještě stále na světě. Ani po narození na sebe však neobvyklé situace nenechávaly dlouho čekat.

Během pár dnů se ukázalo, že novorozenému dítku nefunguje v těle vše tak, jak by mělo. Byl nutný náročný zákrok, který však lékaři již mnohokrát před tím úspěšně zvládali, a proto byla velká naděje, že po této operaci bude Štěpánek zdravý a moci si užívat života, jako kdokoli jiný. Mělo to jen jeden háček – najít vhodného dárce, který bude ochoten část svého zdravého orgánu poskytnout malému dítěti.

Doktoři udělali testy oběma rodičům a zjistili, že matka není vhodným dárcem a otec už tuplem ne, neboť – jak odborníci nepřímo naznačili – ti dva (otec a syn Štěpánek) spolu mají s trochou nadsázky společné snad jen jméno v rodném listě.

Jozef by musel být naprosto zabedněný, aby nad celou záležitostí nezačal spekulovat. Navenek však nedával nic znát, protože hlavu měl plnou starostí o to, zda se zavčas najde vhodný dárce.

Nakonec se našel muž ve středních letech, který Štěpánkovi zachránil život. Radost ze zdraví dítěte postupem času vyprchávala a o to více narůstalo podezření, že ten dotyčný neznámý zachránce byl skutečný – biologický – otec jejich syna.

Pokoušel se přesvědčit sám sebe, že dokáže tuto krutou nejistotu snášet; namlouval si, že nejdůležitější je pro něho zdraví ženy a dítěte, které bude vychovávat jako vlastní, ať už je to s jeho otcovstvím jakkoli, ale červíček pochybnosti, který v něm neustále hlodal, mu nedopřál klidu. A tak se jednou večer po svém návratu z práce pustil se ženou do debaty, jak je možné, že se jim najednou podařilo mít dítě, když to tak dlouho nešlo. Marie začala mluvit o téměř nadpřirozených jevech, do toho zmínila, že by měli děkovat pánu Bohu, a že třeba pomohly i ty Jozefovy rady a všelijaké speciální postupy, jak počít dítě. Říkala v podstatě to samé, co její muž, ale z jejích úst to znělo úplně jinak – tak nějak nedůvěryhodně.

Jozef nesnášel, když mu někdo lhal do očí a dělal z něho blázny. Obořil se proto na ženu a dožadoval se čisté pravdy, ať už by měla být jakákoli. Žena zapírala a zapírala, až manželovi došla trpělivost a vyřvával na ní, že stejně všechno ví, a že nechce nic jiného, než její upřímnost, která nezmění nic na tom, že ji i syna bude nadále milovat a pečovat o ně.

Uvěřila mu. Byl sice velmi rozrušen, zvyšoval hlas, ale zněl skutečně věrohodně. Řekla mu to.

Jakmile Jozef uslyšel, kdo je skutečným otcem jejich dítěte, zavrávoralo to s ním a zdálo se, že snad udělá ukázkovou vývrtku a padne v mdlobách na zem. Nakonec šokující zprávu ustál, ale ztratil řeč. Netušil, co na něco takového může člověk povědět. Několikrát otevřel ústa, jako kapr na suchu lapající svojí tlamičkou, ale nic, než slabé bolestné zakňučení, z něho nevyšlo.

Sebral se a odešel pryč, aniž by Marie tušila, kam v tomto stavu prchá. Dověděla se to před půlnocí, když dovrávoral v silně podnapilém stavu. Jakmile ho spatřila, ulevilo se jí, a snad poprvé jí ani moc nevadilo, že Jozef při svém návratu z hospody sotva plete nohama. „Hlavně, že jsi tu,“ pomyslela si, neboť se obávala, že by v rozrušení mohl spáchat něco strašného.

Optimismus ji však záhy opustil, když se ukázalo, že Jozef dovede i v tomto podroušeném stavu docela zřetelně artikulovat. Začal ženu nazývat běhnou a jinými – mnohem méně slušnými – výrazy, které řval z plných plic, až se Marie bála nejen o probuzení Štěpánka, ale celé vsi.

Manžel si však nenechal nic říct a dál křičel jak na lesy. Nedokázal pochopit, proč si žena musela vybrat ke zplození jejich dítka zrovna jeho bratra.

Na okamžik se zdálo, že ho to běsnění přešlo, ale pak popadnul druhý dech. Z ničeho nic se postavil a vrávoravým krokem se vydal k postýlce, aby vzal dítě a šel je hned ukázat bratrovi a jeho ženě. Marie se pochopitelně zděsila – nejen proto, že Štěpánkovi hrozilo v Jozefovi nejisté náruči nebezpečí, ale také proto, že jeho bratrovi slíbila, že se to nikdy nikdo nedozví.

Když viděla, že to Jozef myslí skutečně vážně, sebrala mu těsně před nosem nebohé dítě a spěchala se s ním někam ukrýt. Z ložnice vběhla do kuchyně, kde se chtěla zamknout, což ovšem nestačila provést.

Plna strachu a zoufalství popadla jeden z nožů a šermovala s ním naproti vztekle vypadajícímu manželovi, aby ho takto odradila od jeho záměru. Alkohol však Jozefovi zatemnil mysl natolik, že si nic nedělal z hrozícího nebezpečí, které v sobě skýtá ostrá čepel nabroušeného nože.

Jakmile si Marie všimla, že se Jozef nemíní zastavit před hrotem, zalekla se a ucukla rukou stranou, aby svému muži neublížila. Jozef však v tu samou chvíli zavrávoral a napadl rovnou na její ozbrojenou ruku.

Oba na sebe zůstali vyděšeně hledět. Překvapený muž, který si ve svém stavu snad ani neuvědomoval, co se děje, nevydal ani hlásku. Zato malý Štěpánek byl k neutišení – ale toho si v daný okamžik nevšímal ani jeden z jeho rodičů.

V přítmí neosvětlené kuchyně nebylo poznat, nakolik je manželovo zranění vážné, avšak tmavý flek na jeho paži a kapičky krve, které mu z ní padaly na zem, působily děsivě. Ve skutečnosti se nejednalo o závažné zranění.  Bylo to jen silnější škrábnutí, které stačilo k tomu, aby se muž alespoň trochu zklidnil a nechal dítě matce.

Ze svého záměru navštívit v tuto pozdní hodinu bratra však neustoupil.

Než se žena vzpamatovala, byl Jozef před domem. Na podlaze po něm zůstaly krůpěje krve. „Pane Bože!“ zděsila se a okamžitě vyrazila pro zraněného, aby ho přivedla zpět a ošetřila jeho zranění – případně mu zavolala pomoc.

Ani si neuvědomila, že v jedné ruce stále svírá své vyděšením ubrečené dítě a ve druhé nůž, a běžela z kuchyně. V dlážděné chodbě, která byla ve starém domku řešena z důvodu nerovného terénu dvěma schodky, uklouzla na loužičce manželovy krve a ztratila balanc.

Mateřský pud jí velel za každou cenu chránit dítě, a tak nebrala vůbec ohled na sebe, ani na druhou ruku, která stále - jakoby v křeči - svírala ten nebezpečný předmět.

Štěpánek měl znovu velké štěstí, neboť jako zázrakem se mu nic nestalo. Za to jeho matku našel během pár minut vyděšený biologický otec a anonymní dárce orgánu, jak leží pod schodkem v nepřirozené póze s nožem zapíchnutým hluboko v těle.

A právě díky této tragické události, kterou média vždy vítají s otevřenou náručí, přišel Štěpánek k přezdívce Štístko.

Nemalé mediální pozornosti si užil i Jozef, který, kdyby nebyl hned vzat do vazby, nemusel by přežít, protože se našla řada lidí, co by ho s chutí lynčovala. Pomalé soudy si v takovýchto případech dávají velmi záležet, aby šlo vše jak na drátkách a tak než si obviněný muž stačil zvyknout na vazební podmínky, už ho stěhovali rovnou do věznice.

Celý případ se zdál být od samého počátku snadný a zcela jasný – stačilo jít pozpátku nezvratných důkazů a svědectví a během chvilky nebylo co řešit. Nikdo nezpochybňoval důvěryhodnost Jozefova bratra, který tvrdil, že k němu v noci doběhnul Jozef s rukou od krve, z čehož vyplývalo, že mezi manželi došlo k vážné rozepři. To se potvrdilo, když biologický otec Štěpána (který byl hlavním důvodem v celém sporu) dorazil do domu svého bratra. Ze zajištěných skutečností v místě činu došli vyšetřovatelé k závěru, že než si to Jozef namířil k bratrovi, aby si s ním vyřídil účty, pomstil se vlastní ženě, která se mu přiznala, že otcem dítěte není on, ale jeho bratr.

Vzhledem k pachatelově podnapilému stavu bylo na zvážení, zda se nemohlo jednat „jen“ o zabití. Motiv byl však zcela zřejmý, a tak Jozef putoval do vězení za vraždu své ženy, aniž by vlivem opileckého okénka tušil, že byl odsouzen neoprávněně. 

Chlapeček skončil taktéž ve spárech státního aparátu, neboť biologický otec se nechtěl (lépe řečeno nesměl – neboť si to jeho drahá choť nepřála) starat o nemanželské dítě, a protože nebyli žádní příbuzní, kteří by se Štěpánka ujali, putoval do sociálního zařízení, kde měl vyčkávat, zda se najdou vhodní adoptivní rodiče.

Zřejmě i díky neustávajícímu zájmu sdělovacích prostředků se dostal do zařízení, které nebylo tím klasickým odstrašujícím dětským domovem, ale naopak se pyšnilo svým rodinným přístupem.

Jenže jak se ukázalo, zdánlivé štěstí pro malé dítě, bylo pravým opakem pro organizaci, kam byl umístěn. Média, která se pitvala ve všem, co jakýmkoli vzdáleným způsobem souviselo s případem chlapce, nezapomněla rozebrat i samotné sociální zařízení. Na základě několika negativních článků byli do tohoto domova vysláni pověření inspektoři, kteří měli za úkol odhalit, co je zde v nepořádku. A ukázalo se, že skutečně platí rčení, že kdo hledá, najde. Dlouholetou ředitelku, která byla své práci plně oddána a dokázala najít kromě nezbytných finančních prostředků i potřebnou dávku lidského porozumění, odvolali a na její místo dosadili novou ambiciózní ženu, kterou nelákala ani tak práce s dětmi, jako spíše možnost udělat si zde úspěšnou kariéru.

Naštěstí pro Štěpánka se brzy našla nová rodina a zdálo se, že konečně se bude moci jeho život vyvíjet bez enormních potíží.

Zatímco všichni lidé považovali Štěpánka pod vlivem médií za někoho, kdo má prostě kliku, pověrčivý Jozef, který si odpykával trest, se na to díval z úplně jiného pohledu. Během mnoha volných chvil ve vězení měl dostatek času na promítání si vzpomínek, a došel k závěru, že štěstí toho malého kluka bylo vždy vykoupeno neštěstím někoho v jeho okolí. „Cestou do porodnice, kam jsme dorazili na poslední chvíli, to odnesla kočka (a taky náš starý Fiátek), díky které se svým způsobem narodil; pád v náruči své matky, ze kterého neměl ani škrábaneček, zatímco ona zemřela; umístění do sociálního zařízení, které se následně otřáslo celé v základech… a vlastně největším důkazem mé teorie je jeho samotné zrození, které proběhlo k jeho štěstí za mými zády, díky čemuž se mohl narodit, a já jsem pak dopadnul takto,“ polemizoval někdejší otec Štěpánka, který tak trochu litoval, že se nikdy nedozví, kdo si toho „černého Petra“ vytáhne z dětského domova a bude nevědomky riskovat, že štěstí jednoho, je pohroma druhého.

Zanechal těchto myšlenek, otočil se na svém lůžku na bok a doufal, že nebude mít opět noční můru, ve které je po dlouhých letech propuštěn na svobodu, kde si najde hodnou ovdovělou ženu ve středních letech, jež se sama stará o syna, kterého Jozef bere jako vlastního, a přitom nemá sebemenší tušení, že tím klukem není nikdo jiný, než to hrůzostrašné Štístko.