Jak k úsměvu přišel

Anotace: Někdy stačí jenom zvednout hlavu a usmát se ...

Byl pochmurný den a on šel po ulici, měl na hlavě kapuci, ruce v kapsách a na tváři zamračený výraz, který by dával znát, že měl dnes den pod psa. Ale to nebyla pravda ... ve velkém městě se tak prostě tvářili všichni.
Byl normální.
A co ta kapuce, ruce v kapsách a pohled do země? No byl přeci pochmurný den, nebo jste už zapomněli?
Kdyby začalo pršet, tak si ušetřil námahu s natahováním té kapuce a koho mají zajímat ty otravné výrazy všech, které jsou jenom maskou na tváři každého z nich?
Všichni se tváří jako kakabus, tak proč by to měl on narušovat, přeci by se neobtěžoval snažit se to změnit.
Jak tak šel najednou do něj někdo vrazil.
"Promiň kámo, já jsem se nedíval na cestu." ozvalo se a když se podíval na to pako uviděl rozzářený úsměv, který se na něj křenil z celkem obyčejného obličeje.
"Sem si zpíval a začal sem si tančit, ale je tady taková spousta lidí, že sem to trochu nevychytal." omluvil se ten kluk, zamával a vyrazil dál.
Když se za ním on díval, tak zaslechl, jak si zase začal zpívat a najednou udělal několik podivných tanečních kroků a málem vrazil do sloupu.
"Idiot." zamumlal, otočil se s úsměvem před sebe a chystal se vyrazit.
Najednou si všiml, jak kolem něj prochází pěkná slečna a když viděla, jak se usmívá, tak se nejdřív zarazila a nakonec se na něj taky usmála.
Otočil se za ní, když ho obešla a tentokrát už se usmíval naprosto záměrně.
Pomalu vyrazil vpřed a začal se rozhlížet. Prošlo okolo něj nevšímavě několik lidí, až se k němu dostala jedna babička a ta se na něj usmála tak zářivě, až mu to nedalo a na tváři se mu roztáhl úsměv od ucha k uchu.
Po chvíli si sundal kapuci a začal se usmívat na všechny, co prošli okolo.
Spousta lidí se za ním otočila jestli se náhodou nezbláznil. To co ho, ale daleko víc zarazilo bylo, kolik lidí se zastavilo a usmálo se na něj.
Najednou uslyšel hudbu. Slyšel trumpetu a ještě nějaké nástroje. Hráli svižnou melodii a hráli skvěle. Vyrazil za zvukem, až dorazil k malé kapele hrající na náměstí. Byli to tři muzikanti a hráli a hráli a hráli skvěle.
Jak procházel okolo najednou zjistil, že jeho nohy se hýbou do rytmu a než se nadál, tak udělal otočku a málem vrazil do jedné mladé ženy.
Než se stačila vzpamatovat, tak jí krokem skoro tanečním obešel, ale ještě se za ní otočil.
"Omlouvám se a přeji krásný den!" zavolal za ní a všiml si, jak se usmála, zavrtěla hlavou a šla dál.

Tři dny byly od doby, co do něj ten mladík vrazil a od té doby se nepřestal usmívat.
Šel vlastně zrovna tudy, co tenkrát a koukal na nebe, které se za ty tři dny úplně vybralo a na kterém svítilo pozdně podzimní sluníčko.
Najednou do něj někdo vrazil a málem ho povalil, jak si vykračoval lehce.
S úsměvem se podíval na toho pod sebou a zjistil, že ten obličej odněkud zná.
Byl to nějaký zachmuřený mladík, který s kapucí na hlavě šel a koukal do země. Ve tváři měl ztrápený výraz, jakým ve velkém městě trpí všichni a ruce v kapsách, jako by s tímhle světem nechtěl mít nic společného.
Jemu chvíli trvalo, než toho kluka poznal.
Byl to právě ten, co mu před třemi dny vehnal do tváře úsměv.
"Promiň, kámo já jsem se nedíval na cestu." vyhrkl najednou a na tváři mu hrál obrovský úsměv.
"Sem se kochal, jakej je krásnej den a zapomněl jsem, že jsem pořád mezi lidma na zemi." a to už tomu klukovi mával a šel dál.
Neušel však ani deset kroků, když mu to nedalo a otočil se.
Ten mladík tam stál a koukal před sebe. Potom zvedl hlavu a podíval se na nebe. Nakonec sundal kapuci, pak celou bundu a přehodil si ji přes rameno.
Potom se rozhlédl kolem sebe a on už viděl jak chlapci na tváři pohrává úsměv.
Nakonec se ten chlapec otočil a okamžitě si ho všiml.
Usmál se na něj, zamával a otočil se.
I přes hluk ulice bylo slyšet, jak si začal prozpěvovat nějakou veselou melodii. On se za ním ještě chvíli díval a nakonec vyrazil svou cestou dál.
Neušel ani deset kroků, když uslyšel zvuk trumpety a to už nešel, ale tančil.