Profesoři

Anotace: ...

"Zemánku, ty jsi ostuda profesorů!" zvolal profesor Kalista, protože se dobře bavil. Těsně tomu zvolání předcházela Zemánkova teorie, řešící otázku, kudy odchází duše z umírajícího těla.

"Celou věc je třeba maximálně zjednodušit a použít  to, co je zjevné," tvrdil Zemánek a pokračoval: "Za prvé je třeba zavrhnout všechny tělesné otvory, kde transportní směr vede zvenčí dovnitř, včetně preferovaného otvoru ústního. Pak se ovšem musíme přesunout zhora dolů, kde zbývají dvě cesty, z nichž jedna je určena pro matérii povahy ryze kapalné, takže zbývá už jen jedna, a o té prohlašuji, že dokonale odpovídá představě duše, opouštějící umírající tělo. Já tvrdím, že duše odchází prdelí!"

"Zemánku, ty jsi ostuda profesorů!" zvolal profesor Kalista; to aby čtenáři připomněl úvod.

"Poslyš, Kalisto, mám důkaz," řekl Zemánek důvěrně, "nebo snad indícii nebo jak to mám nazvat. Víš, proč člověk prdí? Ono se říká, že to jsou plyny z traktu, ale já říkám, že duše si testuje průchodnost cesty, kdyby bylo nečekaně zapotřebí vyletět. Tak je to." A takhle trávili sedmdesátku.

Ale vraťme se k tramvaji číslo sedm. Lidé tou tramvají neradi jezdili, protože třetí zastávka byla nemocnice a čtvrtá hřbitov a pasažéři měli dojem, že když si označí, buď tím na sebe přivolají třetí, v horším případě čtvrtou. Profesor Zemánek jednoho dne vystoupil na třetí a odebral se na onkologii s rakovinou. Byla tam dlouhá, široká chodba, jedna polovina byla pro lehčí pacienty, do kterých mělo smysl investovat, potom byly skleněné dveře v ocelovém rámu, za kterými se pohybovaly postavy v modrých županech, které to měly na základě vyšetření spočítané. Prý by jim tam mohl každý den zvonit umíráček, ale nebyly na něj peníze. Tak jim alespoň venku zvonila tramvaj, sedmička.

Uběhly dva měsíce. Ve druhé polovině oddělení se vyměnili skoro všichni pacienti, jen profesor stále bloumal po chodbě. Potom se otevřely skleněné dveře a dovnitř vešla sestra s postavou v županu. Zemánek se otočil a zvolal: "Kalisto, kolego, to je krásný! Tak tady budeme spolu, aspoň nám to bude líp utíkat!"

Šílenost celého přivítání se přitiskla ke zdi, držena zde strašlivým klidem obou aktérů.

"Buď zdráv," řekl Kalista, vstoupiv do části oddělení, určené pro umírající.

"Buď mlád," odpověděl Zemánek schválně podobně nesmyslně.

"Ano, chápu," řekl Kalista.

"Ale pozor, Kalisto, pozor!" zvolal Zemánek a nabral do plic vzduch. Potom zatlačil a ozvalo se mohutné zaburácení.

"Cesta je průchozí, Kalisto, alespoň u mne," zahalasil Zemánek, jako by to byl jeho poslední vtip v životě. No a venku zazvonila tramvaj a vyjela ke čtvrté.