Těžká cesta (v průběhu dalších povídek se může název změnit)

Anotace: Po dlouhé době jsem se odhodlal zveřejnit první povídku. Rovnou se omlouvám za to, že je ze začátku suchá, je to část větší povídky a v dalších "epizodách" se rozjede. Budu rád za vaše názory, připomínky a rady.

Úvod
 

            Zdá se mi to, jako včera, kdy jsem rozdělávala obálku s dopisem, ve kterém stojí, že jsem dostala stipendium na Carwellovské univerzitě v Long Bay v Oregonu.
Já budu chodit na Carwell do maturitního ročníku.
Jsem tak šťastná a zároveň vyděšená. Budu tak daleko od domova, rodiny a přátel. Né, že bych jich měla tolik a že by mi chyběli nějak moc. Ach, co si to namlouvám, ve skutečnosti nemam kamarády, kdo by se chtěl kámošit s introvertní holkou, která je geek s bujnou fantazií, uzavřená a moc toho nenamluví. Jenže teďka, to může být jinak, lepší. Budu mít spoustu příležitostí.
„Elizabeth, pojď, musíme jet, ať stihneš svůj let do Oregonu.“ Volala mamka, od dveří do našeho domu na okraji Denveru v Coloradu. Její hlas mě vytrhl z přemýšlení. Popadnu svoji modrošedou brašnu, kterou mám už od sedmé třídy na základní škole. Za tu dobu se na ní nashromáždilo mnoho odznáčků, ale čas se na ní naštěstí moc nepodepsal, tak furt vypadá jako nová. Na záda si házím ještě krosnu, ve které mám další věci a pádím ze svého pokoje dolů po schodech za mamkou a taťkou do auta.
Je to tady, chvilka odjezdu se nachýlila, všechno mám sbaleno ve velkým kufru, ten je už naštěstí v autě a tak se s ním nemusím tahat po schodech, toho si ještě užiji cestou z oregonského letiště na kolej. Mamka už sedí v autě na zadním sedadle, ví, že mám moc ráda, když mohu sedět ve předu a pozorovat jízdu. Taťka stojí opřený o auto a široce se usmívá.
„Á, tady jsi, už jsem si říkal, že půjdu místo tebe studovat. A půjč mi ten veliký batoh, vždyť je skoro větší než ty Elizabeth.“ Pronáší s ještě větším úsměvem a nadšením.
„Neboj, takovou příležitost bych si nenechala ujít,“ odpovídám mu a přitom dávám batoh do kufru auta, kde už mám naložen zabalený kufr. „jsi hodnej, ale musím to zvládnout sama, v Oregonu na to budu jen já.“ Snažím se pronést tak, aby to nevyznělo zoufale.
„Chápu, ale ty to zvládneš a teďka šup do auta, ať můžu zamknout dům a vyrazíme na cestu.“
Obíhám auto a sedám si na místo předního spolujezdce. Za okamžik nastupuje taťka, otočí klíčkem, motor zaburácí a my vyrážíme na letiště. Já vstříc prvnímu skutečnému dobrodružství.
 

            Po cestě toho moc nenamluvím, spíše jen přikyvuji a krátce odpovídám rodičům na jejich otázky a rady. Snažím se vychutnat poslední pohledy na Denver, ale nedaří se mi to, nedokážu se soustředit, protože jsem tak nervózní z letu, z mého vůbec prvního letu letadlem a nejen toho. Dokážu se vzpamatovat až ke konci jízdy, ale to už je na dohled letiště. Jen co jej spařím, žaludek se mi stáhne ještě víc. Musím se uklidnit, ale jak. Naštěstí mě uklidní taťka, začal vyprávět o tom, jaké byly pařby na kolejích a jak se občas slušně opil a s kamarády močili z oken nebo balkónů. Úděsná představa, ale museli si užít hrozně moc srandy.
„A né, že se opiješ, rána potom nejsou moc pěkný.“ Dodává na konec jeho vyprávění.
„Žádný strachy, nikdy jsem moc nepila, nechystám se teďka začínat.“ Uklidňuji ho.
„Tak, jsme tady, Mezinárodní denverské letiště.“ Prohlašuje mamka zezadu.
Zajíždíme na obří parkoviště, naštěstí kousek od vchodu do letištní haly. Zaparkujeme na vyhrazené místo mezi další auta. Vyskakuji z auta a jdu si do kufru pro batoh a na můj vkus velký kufr. Během okamžiku je vedle mě mamča a pomáhá mi ho vyndat.
„Tak a je venku.“ Zaradujeme se obě.
„Vidím, že jste to zvládli beze mě ženy, tak já ho vezmu, ať se s ním nemusíš táhnout Elis.“ Prohlašuje taťka při zamykání auta a natahuje ruku po kufru.
Neprotestuju. Vlastně jsem ráda, že ho bere. Vyrážíme společně přes parkoviště k hale, je tu tolik aut, musí jich tu být stovky.
Ať se kouknu kamkoliv, vidím jen je anebo letištní haly a odlétající nebo přistávající letadla. Za chvilku budu v jednom z nich.
„Pojďme, ať to stihneš.“ Popohání mě naši.
Procházíme velikými dveřmi do haly.
Bože, je obrovská, tady se ztratím hned, pomyslím si. Rázem je stáhnutý žaludek zpátky a ještě ve větší míře. Ještě, že tu jsou rodiče se mnou, jinak bych omdlela.
Od té chvíle všechno proběhlo tak rychle, letenky, odbavení batohu a kufru. Ani jsem se zase pořádně neprobrala z letištního šoku a už se loučím s rodiči.
„Tak se měj, Elizabeth, naše malá už skoro velká holka. Ať se ti daří.“ Objímá mě mamka a má lesklé oči.
„Elizabeth, ukaž jim, kdo jsi. Jsi naše šikovná holčička, hodně štěstí zlato. Jo a tady máš od nás ještě malou vzpomínku, ať ti není smutno a víš, že nás tu máš.“ Dodává taťka a podává mi malou obálku.
Okamžitě jí, otevírám. Je tam fotka, z rodinného loučení se mnou. Když nahlídnu pod fotku, vykoukne na mne sto dolarů.
„Děkujuuu, ale to jste nemuseli, úplně jsem zapomněla na tu fotku.“ Vrhám se mamce a taťkovi kolem ramen. Ani je oba dva pořádně nemůžu obejmout.
Díky fotce si vzpomenu na jednu věc, co jsem chtěla udělat.
„Rychle k sobě, poslední společná fotka na dlouho dobu.“ Vytáhnu mobil, rychle ho odemknu, zapnu foťák a nastavím přední kameru. Rázem se objeví na displeji rodinný autoportrét.
„Nemáš zač Elizabeth. Ale teďka utíkej, ať to neletí bez tebe.“ Vyhrknou oba současně.
Poslední objetí. Otáčím se a běžím do řady, která čeká na projetí detektorem kovu. Naštěstí se fronta hýbe rychle, takže nečekám dlouho. Odkládám svoji brašnu s mobilem na pás, který jede pod rentgenem a sama projdu detektorem.
Ano, bez zapípání, jsem jako ninja.
Ostraha ukazuje, že můžu pokračovat. Vezmu brašnu a mobil, rychle ho uložím do kapsy a brašnu si pověsím přes rameno. Ohlédnu se, jestli někde neuvidím rodiče. Zahlédnu je, oba mávají a táta mi posílá ještě vzdušnou pusu, chytím ji, zamávám jim nazpátek a jdu k letadlu, za půl hodiny by mělo startovat.
 

            Vcházím do letadla, už je skoro celé zaplněné. Rychle se snažím najít svoje sedadlo, ale bez pomoci letušky bych ho nenašla.
„Tady je vaše místo slečno.“ Ukáže pozici u okénka.
„Děkuji Vám.“ Odpovím ji a ona odejde.
Joo, sedadlo u okénka. Zaraduji se v duchu sama pro sebe.
Pohodlně se usadím, za chvilku se vedle mě posadí muž v obleku. Nevěnujeme jeden druhému pozornost. Za okamžik začnou letušky a stevardi provádět kontrolu a instruktáž. Netrvá ani deset minut a pilot hlásí, že se chystáme na vzlétnutí. Na to letadlo sebou lehce cukne a pohybuje se po vzletové dráze. Koukám se z okénka, jak se pod námi míhají bílé čáry.
Začínáme zrychlovat, až mě to zarazí do sedadla, pevně do ní zaryji prsty a natočím hlavu opět k okénku. Teďka už nerozeznám jednotlivé čáry, všechny se spojily v jednu. Začínáme se odlepovat od země a než bych napočítala do třiceti, jsme ve vzduchu a letadlo už jen pozvolna stoupá, poté se jen nasměruje na Oregon.
Zalehly mi uši. Mám dojem, že nic neslyším. 
„První let slečno?“ Promluví najednou pán vedle mě.
„Ano.“ Trvá mi dlouho, než vůbec odpovím.
„Když jsem začínal létat, tak jsem byl hrozně nervní a vždy mi zaléhaly uši, vsadím se, že to u vás není jinak,“ Pokračuje, očividně dobře naladěn. „Jediné co mi pomáhalo, byli bonbóny, cucal jsem je při letu a uklidnil jsem se,“ Načež vytahuje balíček s nimi. „Vezměte si.“ Vybízí mě.
Chvilku váhám, ale pak se přeci jen odhodlám a strčím ruku do sáčku a vytáhnu si jeden.
„Vezmi si alespoň tři, další určitě sníš, až budeme přistávat a ten další si nech jen tak.“
Koukám na něj, zda si nedělá ze mě legraci, ale tím jak hýbe pytlíkem, tak nejspíš nedělá. Odhodlám se ještě jednou a vezmu si dva. Dva poslední.
„Děkuji Vám.“ Kývnu na něho.
„Nemáte zač. Všichni jsme na stejné lodi, tedy chci říct letadlu.“
Začínám si pochutnávat na prvním bonbónu.
Mňam, pomerančový.
Wau, zabralo to. Už nemám zalehlé uši. 
Čekají mě přibližně tři hodiny letu. Vytahuji knížku Alchymista, kterou jsem si koupila pár dnů před odjezdem, ale šetřila jsem si jí na cestu, tak začínám číst až teďka. Těšila jsem se, až jí začnu číst, tak mi netrvá dlouho a začtu se. Bolí mě krční páteř od toho, tak si na chvilku dám pauzu, k mému překvapení zbývá necelá hodina do přistání. Ukládám knížku zpátky do brašny a nasazuji si sluchátka a pouštím si z mobilu náhodné písničky z mého playlistu.
 

1. noční můra

Kde to jsem?
Nemůžu pohnout rukou ani nohou, mám dojem, že jsem svázaná k židli a navíc nic nevidím. Slyším jen neurčitý hlas, který říká.
„Nemám rád chytré, nadané holky a zvláště když jsou moc zvídavé a rády se hrabou ve věcech, do kterých jim nic není. A k tvému štěstí, teď za to zaplatíš a pak i ta druhá.“

 

            Zatraceně, co to bylo. Vždyť jsem neusnula. Že bych se dostala na chvilku do vigilního stavu?
To je blbost, lidé se do vigilního komatu dostávají při úrazech, tak jak bych se do něj mohla dostat já? Jen jsem na krátkou dobu usnula.
Mnu si oči a zjišťuji, že jsem na tváři zpocená. To teda byl sen, když jsem se díky němu i trochu zapotila.
Z přemýšlení, mne vytrhne hlas kapitána. Hlásí, že jsme kousek od letiště v Eugenu a během chvilky budeme přistávat. Vyndám si sluchátka, schovám mobil a připravím si druhý bonbón, tentokrát jablečný.
„Jo, teďka je přesně ten správný čas na druhý.“ Prohlásí muž pro sebe a hodí si do taky do pusy bonbón.
Letadlo začne prudce klesat, a přibližovat se k letištní dráze, začíná dosedávat, cítím, jak si nejdříve sedne zadní část letadla a pak teprve přední. Nyní už jen zpomaluje a jede po dráze.
Ani se nenaději a zastavujeme, z reproduktorů se ozve hlas, popisující kolik je hodin a stupňů.
Konec, je na čase vystoupit a jít hledat svoje věci a autobus do Long Bay
Beru si brašnu a razím k východu, procházím dlouho chodbou, vedoucí od letadla do budovy.
Snažím se řídit podle cedulí, popisující kde co najdu. Rychle zamířím k místu se zavazadly a hledám svůj kufr a batoh. Nějakou dobu mi to trvá, ale nakonec spatřím batoh a hned za ním kufr.
Sláva, tak to bych měla. Teďka ven a jít hledat bus.