Nemoc

Nemoc

Anotace: Povídka na přání.

     Pozoruji stíny na stropě. Jak jde čas, posouvá se stín od dveří až na protější stěnu a nakonec při západu slunce zmizí úplně. Pohyb hlavou je totiž jediný pohyb, který dnes mohu udělat. Za tu dobu co tu ležím, jsem zmapoval každou skvrnu a každou prasklinu na stropě mého pokoje. Rozdělil jsem strop jako šachovnici. Skvrna, která vypadá jako jablko je na C2, ryba je na E6 a sněhulák je na B4. A na H8 si pavouk začal budovat svou síť.  

   Dnes je mi hrozně zle. Bolest je nesnesitelná. Hoří mi celé tělo, mám horečku a pálí mne kůže po celém těle. Někdy snáším chemoterapii daleko lépe. Skvrny na stropě se rozplývají a pro úpornou bolest hlavy mám raději zavřené oči. Všichni mi říkají, že musím bojovat a já chci tu hroznou nemoc porazit. Prý mám šanci docela velikou.

      Venku prší již několik hodin. Dešťové kapky klepají na parapet, jakoby odměřovaly čas. Dnes je takový smutný podzimní den. Ani sestry se dnes moc nebaví. Všude je takové to podivné, tajemné ticho. Na sedmičce zemřel dvacetiletý kluk.

     Dnes je mi o poznání lépe. Sestry mi pomohly na křeslo a po dlouhé době jsem viděl ven. Listí už opadalo a na holé větve začaly padat první sněhové vločky.

         Venku už zase padá sníh. Velké vločky přikrývají stromy i trávník pod okny. Na parapetu je už pořádná čepice. Chtěl bych vstát a udělat kouli a po někom jí hodit. Jenže jsem rád, když sotva zvednu ruku s hrníčkem čaje. Bolesti dnes nemám, jen mi připadá, že po chemoterapii je to horší a horší.

      Bolest je nesnesitelná. Jsem naštvaný na lékaře, na sestřičky, no prostě na celý svět. Nechápu proč zrovna já. Všichni mi tvrdili, že se vyléčím, že to není ta agresivní forma. A najednou je konec. Suše vám oznámí, že léčba bohužel nebyla úspěšná. Tečka, puntík a je rozhodnuto. Kdosi rozhodl za vás, jakoby nezáleželo na tom, co chci já. Nesnáším tuhle nemoc, ale bohužel nemohu nic dělat. Dnes opravdu nechci nikoho vidět. Sestry se tváří, jakoby se nic nestalo. Slyším, jak si na chodbě vypráví a vesele se smějí. Nenávidím tento svět. Nenávidím sám sebe.

      Chodí za mnou sestra Markéta. Je od Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Je to tichá docela pohledná jeptiška. Povídá si se mnou a je to asi jediný člověk, který mi doopravdy rozumí. V každém případě mne její povídání tak nějak uklidňuje. Je to zvláštní. Mluví se mnou o věcech, o kterých jsem nikdy ani nepřemýšlel.  Všiml jsem si, že i když spolu mluvíme o mé nemoci a o tom co bude dál, nebojí se pohledět mi do očí. Má krásné, tak trochu smutné pomněnkové oči.

Dnes je mi hodně špatně. Sestra Markéta sedí u mé postele a modlí se. Pak vezme mou studenou ruku do dlaní a já cítím ohromnou úlevu. Nejsem na to, co mne čeká sám.

     Kupodivu je mi lépe. Tedy alespoň necítím žádnou bolest. Jen jsem nějaký slabý a třesou se mi ruce. Chci zaznamenat svoje pocity, a proto jsem poprosil Markétu, aby psala za mne. Život je krásný, i když někdy moc krátký a proto bychom neměli promrhat ani chvilku zbytečným hádáním, nenávistí a zlobou. Pochopil jsem, že doktoři se snažili udělat, co bylo v jejich silách a já jim za to děkuji. Děkuji rodičům, že se o mne starali, děkuji Vlastě mé bývalé, za krásné chvilky když jsme byli spolu. Děkuji sestře Markétě asi ze všech nejvíc. Za to že mi pomohla odpustit všem, co mi kdy ublížili a hlavně sobě. Za to že mi pomohla překonat strach z neznámého. Vyhýbám se záměrně slovu smrt. Je takové studené, zlé a cizí slovo.

     Dnes v noci jsem viděl barevná světla. Takové oranžovočervené světélkování asi dva metry od mé postele. Sestra sice říká, že je to po těch lécích, ale já si přesně vzpomínám na svoji babičku. Když uviděla podobná světla, řekla, že pro ni přišel anděl. Za tři dny zemřela. Nebojím se smrti. Teď, když už vím, tak se nebojím. Vyprávěl jsem o světlech sestře Markétě. Také o tom, že se mi o babičce zdálo.  Šel jsem po rozkvetlé louce, bylo nádherně teplo a slunce svítilo. V dálce jsem zahlédl babičku v její vyšívané zástěře. Natahovala ke mně ruce a usmívala se. Probudil jsem se nesmírně klidný, až mne to překvapilo.

     Dnes mne opět bolí celé tělo. Psát ani mluvit moc nemohu. S hrůzou jsem zjistil, že nevnímám svoje nohy od kolen dolů. Jako kdyby nebyly moje. Prostě jsem měl pocit, že v mé posteli leží cizí nohy. Jsem hrozně unavený a zavírají se mi oči. Markéta je vedle mne a to mi stačí.

 

     Jiří Pejchal zemřel 26. února ve věku třicet osm let. Napsáno na žádost jeho ženy, podle vyprávění a poznámek v zápisníku.

 

 

Autor lada34, 30.08.2016
Přečteno 290x
Tipy 4
Poslední tipující: Kubíno, jitka.svobodova
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

R.I.P.

30.08.2016 22:16:28 | nepřihlášený komentátor

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí