Silná až do konce

Anotace: "...Jsem jen a jen Vaše. Milada"

„A jaká byla moje babička?“ zeptala se jednou mladá dívka své matky.

„Vždyť už jsem ti o ní vyprávěla,“ usmála se na ni žena, avšak její oči byly smutné. Tolik se podobala své matce. Nejen podobou, ale i vystupováním, přesvědčením a ideály. Ne, ta krutá doba v Československu ji nezlomila. Nikdy.

„Byla to úžasná maminka. Měla jsem krásné dětství. S tatínkem se velmi milovali. Mrzí mě, že jsi ji nemohla poznat.“

„Já vím, mami.“ Odpověděla dívka chlácholivě a lehce se dotkla matčiny ruky. „Ale chtěla bych, abys mi vyprávěla o jejím životě,“ těžko se jí to říkalo, věděla, s čím vším se její maminka musela vypořádat a čím si musela projít, přesto její zvídavé mládí chtělo vědět víc.

„Nechtěj to po mně, zlato.“ Zakroutila žena hlavou a po té se zamyšleně zahleděla před sebe. Roky jí před očima plynuly pozpátku, před očima se jí zatáhla rudá opona a ona viděla svou matku, jak ji statečnýma očima pozoruje.

„Zvládneš to, Janičko. Já vím, že ano. Miluji Tě. Na to nikdy nezapomeň.“

„Mami, prosím, neopouštěj mě…“ Sny, v niž ji vídávala a jež se jí zdály dlouhé měsíce po tom… Byly… Chtěla se jí dotknout, podat jí ruku a přitáhnout si ji do svého náručí. Nešlo to. Byla příliš daleko. Příliš vzdálená a přesto tak skutečná.

„Mami, vím, že je to pro tebe těžké, ale neprosila bych tě o to, kdybych věděla, že to nezvládneš.“ Starší žena si povzdechla. Jedna jediná slza stekla po její tváři.

„Nikdy se jí nevyrovnám svou hrdostí, statečností a obrovskou odvahou. Milovala národ, zemi, ze které pocházela a ze které pocházím i já. Vždy bojovala za svá přesvědčení, za pravdu a zaplatila za ni svým životem. Tvé babičce se toho událo hodně, ať už za druhé světové války anebo za dob komunistické éry. Nedokážeš si představit, co cítila, jak moc velkou lásku musela ve svém srdci mít. Já… Tehdy mi bylo šestnáct. Tatínek, se kterým jsem se viděla až po osmnácti letech, odešel ze země pryč a já žila se svou tetou a strýcem. Poslední setkání s ní bylo…“ Její dcera jí pevně stiskla ruku. Očima ji naznačovala, aby pokračovala.

„Nikdy jsem nezažila něco tak… Silného. V ten okamžik, když jsme se strýcem odcházeli a teta byla stále s ní a moje maminka jí pořád opakovala, že musí jít, viděla jsem na ní, že už nemůže, že je vysílená, jsem byla v takovém zvláštním stavu. Jakoby má duše nebyla v mém těle. Byla jsem vyděšená. Když nám oznámili, že…“ Po tváři stekla ženě poslední slza toho dne, vytáhla rozřesenou ruku z dlaně své dcery, zvedla se z křesla a pomalým krokem přešla k oknu.

„Nemůžu, holčičko. Promiň,“ hlesla od okna a opřela se o parapet.

Dívka pozorovala mírně shrbená záda její matky. Viděla její statečnost, neskonalou vůli a psychickou sílu, kterou oplývala i její babička.

„Byla by na tebe pyšná,“ otočila se od okna starší žena a usmála se. I její oči s drobnými vráskami okolo se smály.

„Na nás by byla pyšná,“ odpověděla její dcera a objala ji.