Život za život 4

Anotace: Krásná, vyvolená a prokletá ...

Sbírka: Život za život

Při vzpomínce na to co se v jeho komnatách odehrálo naposledy, když v nich spolu byly, se jí na tváři objevil drobný úsměv, který mluvil za vše. Přeci jen kdo by zapomněl na to, jak dostal krále na lopatky. K její smůle si toho ovšem všiml a jeho milá usměvavá tvář se ve chvíli proměnila v nepropustnou kamennou masku. „Ach ta mužská ješitnost.“ Povzdechla si v duchu. Každopádně se pomalu začínala nudit a to teprve přijela. „Proveď mě tu, prosím. Chybí mi pohyb.“ „Vždyť jsme teď strávili celé dopoledne v sedle.“ „Ano, já vím, ale i tak je ho na mě málo. Mohla bych mít přání prosím?“ „Jistě pokud to bude něco, co budu moci realizovat.“ „Ukaž mi prosím moji budoucí stráž, chci si je vyzkoušet.“ „Myslím, že to není moc vhodné. Prosím, sám si mě varoval jaké je hrad temné a kruté místo, chci znát schopnosti lidí, co mě budou bránit.“ „Dobrá, v tom případě se ovšem nejdříve převlíkni do vhodnějšího oděvu. Nechci zažít další tvoji úpravu šatů.“ Melánie jen protočila panenky a šla se rychle převléknout za zástěnu. Po chvíli vyšla a vypadal dokonale jako kluk. „Jestli chceš, můžeš mě představit jako důvěrníka, kterého tvá budoucí choť poslala, aby si je prověřil.“ „Nevím, jestli mi uvěří, přeci jen vypadáš jako pískle.“ Než na to stačila odpovědět, vyšel ze dveří na chodbu a čekal až se připojí. Rychle si k pasu připnula meč a vyšla za ním. Prošli zámkem, nádvořím a stájemi. Teprve za nimi se nacházelo ubytování vojáků. Jak si stihla všimnout, nikdo ji nepoznal. Což se samozřejmě nedalo říci o královi. Hned se seběhli všichni muži a vzorně nastoupili. Král počkal, až k němu přistoupí velitel, teprve potom si vyžádal stráž budoucí královny. Z řad vystoupilo 5 mužů a ostatní se rozešli po své práci, ze které byly vyrušeny. „Kdo vám velí?“ „Já pane.“ Ze skupinky se vyčlenil muž tak okolo čtyřicítky na první pohled vypadal jako hromotluk, ale jak Melánie s radosti poznala, inteligentní hromotluk. „Skvěle. Princezna posílá svého člověka, aby prověřil vaše schopnosti a samozřejmě schopnosti vašich mužů. Samozřejmě co se týká zacházení s mečem.“ Všimla si, že si ji všech 5 prohlédlo pohrdavým a pobaveným pohledem. „Těší mě pánové, jsem rád, že vás poznávám. Kdo z Vás je nejlepší šermíř prosím?“ „Já opět se ozval ten hromotluk.“ „Ach ano samozřejmě, mělo mě to napadnout dříve. Takže začnu tedy s vámi, pokud vám to nevadí. Přeci jen, komu by měla budoucí královna věřit, když ne tomu kdo velí jejím strážím.“ „Jistě že s tím nemám problém. Můžeme začít klidně hned.“ „To by bylo skvělé.“ Melánie tasila svůj meč a čekala na kapitána. Cítila, jak se začíná třást nedočkavostí. Kapitán zaútočil s celkem velkou razancí. Byl o proti ní o dost silnější. Bylo těžké to vykrýt, bylo ovšem snadné útočit. Jedné ráně se uhnula jen taktak, bohužel nepostřehla, že při tom ztratila klobouk. Kapitán si toho ovšem všiml a okamžitě si klekl na koleno, aby se uklonil. Málem ho to stálo hlavu. „Blázníte? Málem jsem Vás připravila o hlavu!“ „Odpusťte Vaše výsosti, nepoznal jsem Vás.“ „To mi nevadí. Pojďte, pokračujeme.“ „Ale Vaše výsosti.“ „Ach ne. Takhle moc bojovat nejde. Neříkal jste, že to bude v pořádku?“ „Odpusťte, princezno, ale nemůžu své muže nutit.“ „Já je nechci propíchnout ani zesměšnit. Jen chci vědět, jestli jim můžu po této stránce věřit. Pokud sklopí meče, protože jsem žena, je to celkem chabá stráž. Navíc bych se chtěla ujistit, že jsou lepší šermíři než vy králi.“ „Madam toto není moc vhodné.“ „Není vhodné ani to, že jsem zde oblečena jako muž. Každopádně jste mi něco slíbil a já bych velmi nerada kvůli tomu povolávala svoji starou hlídku. Takže pánové máte 4 dny na to, aby jste začali bojovat nebo budete vyměněni. Teď mě prosím omluvte, musím se jít přichystat na večeři.“ Všech pět se rychle uklonilo a zmizelo jí střelhbitě z očí.

Jen král u ní zůstal. Bylo jí jasné, že ne kvůli její bezpečnosti. Spíše ji chtěl vynadat za její neslušné chování. Bylo to jasné z jeho výrazu ve tváři. Svaly měl ztuhlé v kamennou masku a z očí mu sršely blesky. Jen co se za nimi zavřely dveře královských komnat, spustil se jeho hněv naplno. „To co jste si tam dovolila, bylo příliš. Shazovat mě před mými vojáky, to Vám přijde v pořádku.“ „Omlouvám se, ale jsem nervózní a znuděná. Navíc mám až moc nevyužité energie. Kde najdu šaty?“ „Takže jen pro Vaši nudu si teď budou vojáci povídat napříč kasárnami o tom, že jste mě porazila?“ „Ne mělo je to vyburcovat, že můžou být lepší než jejich vladař. To je v celku dobrá motivace nemyslíte?“ „Co prosím?!“ „Slyšel jste dobře. A tady je skříň s mými šaty. Jak koukám tak si moje matka dala opravdu moc záležet, aby mi nezbyly ani jedny mé staré.“ „Posloucháte mě vůbec?!“ „Zajisté, že Vás poslouchám. Ale pokud jste si nevšiml tak se právě snažím proměnit v ženu dle vašeho gusta. Takže, byl byste tak laskav a omluvil mě, ráda bych se převlékla.“ Nathan na to nic neřekl. Tušil, že by to stejně bylo nejspíše marné.

Melánie si mezitím přivolala služku, která jí pomohla do jednoduchých blankytně modrých šatů a vlasy ji svázala do složitého drdolu, ze kterého byly místy úmyslně uvolněny některé pramínky, které ji lehce dopadaly na záda a ramena. S výsledkem byla v celku spokojena. Zbývala jí ještě spousta času, když služku propustila. Přemýšlela, čím by se teď měla zabavit, až ji napadla malá knihovna, kterou viděla v jednom z pokojů. Došla tam a probírala se jednotlivými svazky. Nakonec ji zaujaly mapy zdejšího království. Pomalu si je prohlížela, až objevila něco, co ji opravdu zaujalo a vyvolalo v ní pocit vzteku a beznaděje. Na mapě severní části království totiž bylo velké jezero a uprostřed něho ostrov Libi Desēti, tento ostrov ji pronásledoval celý život. Z pochmurných úvah ji probralo až zaklepání na dveře. Služebná přišla ohlásit jejího budoucího švagra, který by se s ní rád osobně setkal. Melánie přemýšlela, jestli by měla. Vědomí, že Nathana rozčílí, ovšem zastínila její zvědavost. Řekla proto služebné ať ji přinese šálek čaje a prince pošle za ní. Sama si sedla do křesílka u velkého okna a čekala, až princ přijde. „Princezno, dovolte, abych se Vám představil, princ Artur.“ „Těší mě, princi Arture, já jsem Melánie.“ „Odpusťte mi tu smělost, ale nikdy bych nevěřil, že se z té překrásné divoženky v lese stane budoucí královna. Škoda jen, že si berete mého bratra a ne mne.“ „Když myslíte.“ „Je nějaká šance, že Vás ještě uvidím s jiskrou v oku a pánském oblečení. Přeci jen takto ustrojená a znuděná ztrácíte svůj půvab.“ „To byste měl objasnit svému bratrovi.“ „Co by mi měl objasnit?!“ „Zdravím bratře, jak jsi se dnes měl?“ „Dobře, děkuji za optání. Co bys mi měl tedy objasnit?“ „Nic podstatného. Pouze to, že tvá krásná snoubenka přeci jen ztrácí svoji jiskru v těchto dámských věcech.“ „Hm ani jsem si nevšiml.“ Melánie teď už byla pouze svědkem rozhovoru, který neprobíhal pouze slovně. Jeden bratr propaloval toho druhého pohledem. Zdálo se, že se na sebe nevrhnou pouze kvůli její přítomnosti. Naštěstí ji zachránila služebná s čajem a s vzkazem, že přijel vévoda d´Tulne a žádá ji o přijetí. Melánii se okamžitě na tváři objevil radostný výraz, který neunikl ani jednomu z přítomných mužů. Zběžně se jim omluvila, nechala čaj čajem a vydala se vstříc svému nejlepšímu příteli.

Už na ni čekal v předpokoji. Usměvavý a vlídný jako vždy. „Michaele už jsem se bála, že nedorazíš. Musíš tu chvíli zůstat, strašně se tu nudím a to jsem zde teprve první den. Nikdo se mnou nechce bojovat.“ „Nemůžeš se jim divit Mel, přece jen jsi žena a budoucí královna. Jaký je vlastně tvůj nastávající?“ „Hm zatím celkem nudný a vztahovačný, třeba se to zlepší.“ „Stejně nechápu, že se doopravdy vdáváš.“ „Copak stále lituješ, že jsem tě tenkrát odmítla?“ „Už ani ne. Chápu, proč jsi to udělala, právě proto mi nejde do hlavy, že si bereš právě jeho. Jak sama říkáš, neslyšel jsem o něm nikdy, že by byl alespoň trochu zábavný. Prý ovšem mistrně jezdí na koni a je to skvělý šermíř.“ „Ano, na koni opravdu jezdí obstojně, ale tím šermem si jaksi po posledních zkušenostech nejsem moc jistá.“ „Neříkej, že..“ „Ano, málem jsem ho už dvakrát propíchla, bohužel mě vždy někdo vyrušil.“ „To mě mrzí, chudinko. Třeba se to příště povede.“ „Obávám se, že už nebudu mít příležitost. Sejdeme se ráno v 6 u stájí prosím?“ „Samozřejmě. Stačí mi meč nebo potřebuji koně?“ Melánii se po tváři rozlil šťastný výraz. Konečně někdo kdo s ní opravdu bude bojovat. „Meč stačí. Už budeme muset jít. Za chvíli je slavnostní večeře na mou počest a na té jaksi chybět nemohu.“ „Chápu. Myslím, že na tebe už stejně čeká.“ „Já vím. Uvidíme se při večeři. Nezapomeň, že netančím.“ Michael se tomu pouze zasmál a odešel.

Vrátila se zpět do knihovny, kde na ni už opravdu čekal Nathan a netvářil se moc příjemně. „Můžeme jít.“ „Nechceš mi říct...“ „Ne nechci. Už mám celkem hlad.“ Bylo jí jasné, že to už přehání, ale nemohla si pomoct. Však ona se mu po tom omluví. Teď už vážně měla hlad a také chtěla, aby se na Nathana podívala Michaelova matka. Ona pozná s jistotou, jestli jí opravdu říkal pravdu o své druhé straně. Když vešli do sálu, všichni ztichli a začali se uklánět. Cítila na sobě zkoumavé pohledy všech lidí v sále. Pohledem začala v davu lidí hledat Michaelovu matku. Celkem ji potěšilo, když zjistila, že je od nich vzdálena pouze pár židlí. Když došli do čela stolu. Počkala, až ji král představil všem přítomným a poté se zdvořile uklonila a zasedla za stůl. Očima vyhledala očima hraběnku a hypnotizovala ji tak dlouho, dokud se na ni nepodívala. Melánie ji dala nenápadně najevo, aby se podívala na krále a jeho bratra a naznačila jí, ať hledá draka. Vévodkyně se zadívala na oba muže a snažila se jim podívat do duše. Netrvalo to dlouho a byla si jistá tím, že Melánie nedělá dobře. Potřebovala jí to, co nejrychleji sdělit. Teatrálně se tedy chytla za hrudník a omdlela.

Melánie byla okamžitě na nohách a přiběhla k ní. Přivolala služebnictvo a nechala ji odnést do komnat. Tam s ní počkala, než přivolali lékaře, mezitím odehnala veškeré služebnictvo z pokoje. „Vévodkyně už jsou pryč, co pro mě máte?“ „Jsi mezi dvěma draky mé dítě. S jedním bojuješ a druhého si bereš.“ „Počkejte, já myslela, že pouze král je drak a s ním jsem i bojovala.“ „Ne má milá. S králem jsi ještě nebojovala, ale nejspíše budeš muset. Jeho drak sílí a navíc nevím, jestli ho budeš umět zkrotit, když jsi s ním nebojovala. Navíc jeho bratr se na tebe navázal. To není moc dobré.“ „Já vím. Pokusím se něco vymyslet. Musím krále přinutit, aby se převtělil nebo ho ovládat nějak jinak.“ „Nechci ti kazit iluze, ale obávám se, že bys musela plnit zcela své manželské povinnosti a navíc i nemanželské.“ „Tohle, není dobré, doufala jsem, že je to moje šance jak zlomit tu kletbu, ale takhle? Co když nebudu milovat toho, kterého si beru.“ „V tom já ti neporadím. Měla by sis s nimi o tom asi promluvit.“ „Nejspíše budu muset.“ Melánie se na tváři usadil ztrápený výraz, rozloučila se s vévodkyní a vrátila se na večeři. Dojedla své jídlo a čekala, až jí budou představeni všichni významní lidé. To trvalo pro ni nekonečně dlouho. Jenže kdyby tušila, co bude následovat, radši by si nechala představit i ty co zná. Hned po představení totiž přišel na řadu tanec. Ona jakožto budoucí nevěsta ho musela zahájit. Dle protokolu, ovšem ještě ne s králem, ale s někým koho zná a kdo nepoškodí její pověst. Jak s ne zrovna velkým nadšení zjistila, její matka jí pro tuto příležitost partnera už vybrala. Sice měla Michaela v oblibě, ale tanec s ním nesnášela. Jemu to šlo a ona byla jako dřevo. Neuklidnilo jí ani to, když jí sdělil, že dnes budou hrát jen ty tance, které alespoň trochu umí. Nejvíce jí však asi vyvedlo z míry, když zjistila, že její budoucí manžel je opravdu vynikající tanečník. Ačkoliv spolu jim to moc nešlo. Melánie měla jako vždy problém s tím, aby se od někoho nechala vést. Byla si vědoma, že není tak zdatná tanečnice, aby si to mohla dovolit, ale nesnášela, když ji někdo ovládal a poroučel, i kdyby jen při tanci. Možná proto se to nikdy pořádně nenaučila. Po třech hodinách strávených na oslavě uznala, že už je možné, aby opustila společnost, aniž by někoho pobouřila. Mezitím ještě stihla jak svému budoucímu švagrovi tak i králi sdělit, že by s nimi chtěla za půl hodinu mluvit v knihovně.

Když tam přišla, oba dva už tam na ni čekali a nevraživě si přeměřovali jeden druhého. „Můžete mi říci, proč jste mi lhal Vaše výsosti. To jste si vážně myslel, že si vaše informace neprověřím?“ „Nechápu, o čem to mluvíte.“ „O tom, že jste sice z části drak, ale nikdy jsem s Vámi nebojovala. Jediný s kým jsem bojovala, byl Váš bratr. Můžete mi říci, co jste tím sledoval?“ „Krom možnosti, Vás přesvědčit o sňatku, také možnost zrušení kletby jak mé tak Vaší. Jenže jste mě donutila improvizovat, když jste se mi svěřila, že Vám ten drak chybí. Naštěstí pro mě se mi udělá ta samá jizva co bratrovi a naopak.“ „Takže jste byl zkrátka sobec. Jenže jak dobře víte tak to není jen o Vás je to i o mě a já Vám nemohu pomoci, když jsme spolu ještě nikdy nebojovali. Nemám nad Vámi tu moc, zatímco Vašeho bratra už ovládat mohu.“ „Co tím chcete říct?“ „Že mohu ovlivnit vaši přeměnu, mohu ji zabránit nebo Vás k tomu mohu naopak donutit. Ucítím, když se budete chtít přeměnit a budu to moci ovlivnit.“ „Proč jste mě tedy nikdy nepřeměnila, když jsme spolu bojovali?“ „Nevím, nejspíše ze zvyku. Je pro mě pak lehčí někoho zabít.“ „Mohla jste mě zabít už mnohokrát tak proč ne?“ „Nevím, něco mi v tom bránilo. Tu samou otázku ovšem pokládám i já Vám.“ „Nic prostšího než to, že jste se mi líbila. Jen jsem se nikdy nemohl přeměnit v člověka, když jsem k Vám přiletěl.“ „To je jedna z mých vlastností. Každopádně nevím jak si to uděláte vy dva mezi s sebou, ale já vím, že nemůžu žít mezi dvěma draky. Jeden je na mě navázán a druhý mě chtěl pouze využít. Vy to nejspíše nepochopíte, ale já bych se jednou ráda své kletby zbavila, to zde ovšem nepůjde. Byla bych rozpolcená a to nemohu dovolit.“ „Takže zrušíte svatbu?“ „Ano, nejspíše ano.“ „Počkejte, to přeci nejde.“ „Nejde? Napadá Vás jiné řešení?“ „Ano, bojujte se mnou, pak budeme navázání oba. Nebo tu zůstaňte a rozhodněte se sama. Každý z nás se Vám bude věnovat.“ „Bez sňatku?“ „Máte pravdu, to nejspíše nepůjde.“ „Tak vidíte.“ „Počkejte Melánie, svatba musí být. Můžeme ji poté anulovat. Stačí, válku si ovšem nemůžeme dovolit.“ „Vám asi nedochází, že to znamená i splnění povinností o první manželské noci, že?“ „Její výsost má pravdu bratře.“ „Já vím, pokud ovšem svatbu odvoláme, vypukne válka.“ „Kdybyste mi nelhal. Mohla jsem Vám rovnou říci, že ne.“ „Proto jsem vám to neřekl.“ „Takže Vám oběma zde oznamuji, že si nikoho nevezmu. Válku zvážit můžete. To bych Vám ovšem moc nedoporučila, nerada bych proti Vám použila všechny ty draky.“ „Ty se mě pokoušíš vydírat?“ „Pouze tě varuji.“ „Nezahrávej si se mnou Melánie. Nerad bych si tě získal násilím.“ „Zkusit to můžeš, ale moc bych ti to nedoporučovala.“ Melánie na jeho výrazu poznala, že už opět přestřelila. Pro jistotu, dala ruce za záda a z rukávu vytáhla dýku. „Melánie, sice jsi mě už porazila. To ovšem neznamená, že tě nemůžu dostat právě teď a tady.“ „Nebuď tak teatrální, Nathane. Pokud ovšem chceš trochu vzrušení tak nejdříve pošli svého bratra pryč. Nechtěla bych, aby se na to musel dívat.“ „Slyšel jsi, odejdi!“ „To není dobrý nápad.“ Melánii zaujal jeho ustaraný výraz, přistoupila k němu a pohladila ho po tváři. „Neboj se o mě. Já si poradím. Vzbuď, prosím vévodu de´Toulne, aby mi nachystal věci k odjezdu.“ „Jste si jista?“ „Ano, udělej to prosím.“ Přitom se mu zhluboka podívala do očí a dala mu to jako příkaz. Věděla, že ji poslechne. Jen co odešel, podívala se zpět na Nathana a čekala, co bude.

Rychle k ní přistoupil a pevně ji chytil za ruce a zuřivě políbil. Snažila se uhnout hlavou, bohužel to nestihla. Ten člověk se jí začínal hnusit. Jeho ruce ovšem ty její nedrželi moc dlouho, jen co začali hledat šněrovačku, využila toho a bodla ho dýkou do ramene, zavil jak zraněné zvíře a ihned od ní odstoupil. Chvíli se díval na ni a chvíli na ránu, kterou mu způsobila. Ošklivě krvácela, bylo mu jasné, že si ji musí nechat okamžitě ošetřit, jestli nechce zemřít. Nechal ji tedy v knihovně a šel hledat pomoc. Melánie se rychle převlékla do svých pánských šatů a zmizela do stájí, kde už na ni čekal Michael i s osedlaným Neptem. Rychle na něho nasedla a ujížděla pryč. Věděla, že do jeskyně k sobě nesmí, ale naštěstí měla ještě jedno místo, o kterém nevěděla ani její matka. Ujížděla na sever ke skaliskům. Byla tam stará jeskyně, kde zabila svého prvního draka. Tenkrát zjistila, že je to vcelku velká jeskyně, dokonce byla i obydlena. Ten člověk, kterého jsem tenkrát zabila tam nejspíše, i bydlel. Od té doby jsem tam občas jezdila, aby to udržela v pořádku a obyvatelné. Když přijížděla k jeskyni zjistila, že tam plápolá oheň. Někdo se jí tam nastěhoval. Seskočila z Nepta a opatrně jsem se přiblížila k jeskyni. Nikdo tam nebyl. Vzala tedy Nepta a odvedla ho do vnitř. Oheň uhasila a šla si lehnout. Meč si však i tak nechala u sebe. Stáhla ze sebe kalhoty a kabátec. Košili si nechala na sobě, lehla si na lůžko a přehodila přes sebe kožešinu. Meč dala za sebe a dýku schovala pod polštář. Nevěděla, jak dlouho spala, když ji vzbudil nějaký šramot. Otevřela oči a snažila se rozkoukat ve tmě. Opatrně se posadila. Do jedné ruky vzala meč. Dýku zastrčila pod obvaz, který ji stahoval prsa a opatrně vstala. Přitiskla se ke stěně a koukala do tmy. Uviděla nějaký pohyb u ohniště. Pomalu postupoval okolo stěny, co nejblíže k ohništi, aby nezvaného návštěvníka překvapila. Nestihla však ujít ani pár kroků, když jeskyni opět osvítil oheň u ohniště, uviděla u něho sklánějícího se muže, kterému neviděla do tváře. Ztuhla namístě, zvažovala své možnosti. Typovala, že je tak o dvě možná až tři hlavy vyšší než ona. Nejspíše by neměla moc šancí, kdyby si jí všiml. Stihla si ovšem všimnout, že je neozbrojený. Řekla si, že to riskne. Kopla do kamene, aby upoutala jeho pozornost. To se jí povedlo. Díval se na ni jak na zjevení. „Co tu chcete?“ „Co by, chtěl jsem tu přespat. A vy?“ „Já tu žiju.“ „Tak proto to tu je tak vybavené.“ „Byl byste tak hodný a hledal si přespání jinde?“ „To asi nepůjde, slečno.“ „Proč ne?“ „Je už celkem tma, hory jsou plné nebezpečí. Zvlášť pro Vás.“ „To nevím proč.“ „Do vesnice přijeli žoldáci, hledají nějakou dívku. Je za ní slíbeno hodně peněz. Pátrá po ní snad každý v království.“ „Aha, dobře.“ Melánie přemýšlela, má odjet teď nebo až zítra brzo ráno. Z přemýšlení ji vytrhl až zvuk z venčí. Rychle se schovala do temného kouta jeskyně. Ten muž nestihl zareagovat tak rychle, a proto zůstal stát u ohně. „Ahoj Ethane.“ „Ahoj to jsi ty.“ „Přišel jsem tě varovat, někteří tě poznali. Není za tebe tolik peněz jako za tu holku, ale i tak tě chtějí dostat.“ „Děkuji, kamaráde. Co ta ženská vlastně provedla?“ „To nikdo neví. Jen ji musíme dovést živou.“ „Chudák holka.“ „Už musím jít. Sbohem příteli.“ „Sbohem.“ Melánie vystoupila ze stínu, teprve když jsi byla jistá, že už je ten žoldák pryč. „Skvěle, to se ti vážné povedlo! Přivést je až sem!“ Melánie začala zuřivě sbírat své věci a chystat se na další cestu. Smířila se s tím, že dnes večer už se moc nevyspí. I tak si šla ještě na chvíli lehnout. Spala možná ani ne tři hodiny, když ji probudili přibližující se hlasy z venčí. Rychle vstala, oblékla se, vzala Nepta a odcházela s ním z jeskyně. Když procházela okolo toho muže, který ještě spal, přemýšlela, jestli ho má vzbudit taky nebo ho nechat na pospas svému osudu. Nakonec ho přeci jen vzbudila. Na něho už však nijak nečekala. Vyvedla Nepta před jeskyni, rychle na něho nasedla a rozjela se do hor.

Jen co jí to terén alespoň trochu dovolil, zrychlila do cvalu a ujížděla pryč. Slyšela, že si jí všimli a část žoldáků se vydala za ní. Když se ohlédla za sebe, zjistila, že tolik jich nejspíše nezvládne. Musí se jim pokusit ujet. I když jela, jak nejrychleji mohla, slyšela, že ji dohání. Jakmile vyjela na mýtinu, rozhodla se pro riskantní krok. Seskočila z koně a počkala na jezdce. Vytáhla z vaku luk a šípy a zamířila. Trefila se přesně. Bylo jí jasné, že jich takhle moc nezneškodní. Podařilo se jí zabít 4 žoldáky i tak ji ovšem ještě zbývali tři a ty už byli moc blízko. Nezbylo jí nic jiného než vzít meč a čekat. Se třemi ještě nikdy nebojovala. Nestíhala útočit, jediné co mohla, bylo jen odrážet útoky. Zničehonic jí jeden zasáhl do tváře. Cítila, jak jí teče krev, ale nemínila se vzdát. Najednou se na mýtině objevil ještě nějaký další žoldák. Jednoho žoldáka zabil a druhého zranil. To mu třetímu se ovšem podařilo Melánii odzbrojit. Chytil ji za vlasy a táhl ke svému koni. Melánie děkovala prozřetelnosti, že dýku má tentokrát schovanou v rukávu a ne v botě jako obvykle. Rychle ji vytáhla a bodla žoldáka do boku. To mu se obličej zkroutil bolestí a zhroutil se na zem. Otočila se na toho člověka, co jí pomohl. Byl to taky žoldák a právě se k ní přibližoval. Věděla, že nejspíše zabil své druhy proto, aby se s nimi nemusel dělit. Naštěstí ještě stále v rukou držela svojí dýku a tak ji vrhla proti němu. Trefila ho do ramene. Muž ze sebe vydal bolestivé syknutí a podíval se na ní překvapeným pohledem. „Člověk ti pomůže a ty takhle?“ „Zabil jsi je jen proto, aby ses nemusel dělit.“ „Ty jsi mě nepoznala, co?“ Melánie mlčky zakroutila hlavou, že ne a čekala, co bude. Muž jsi začal zdravou rukou sundávat pokrývku hlavy a ona zjistila, že je to ten z jeskyně. Rychle k němu přiskočila a začala se mu omlouvat. „ Musím ti ji vyndat a ránu vyčistit.“ „Hlavně ne tady, ano? Nejdříve se musíme někam schovat.“ „Kousek odsud by měla být další jeskyně.“ „Vím o lepším místě. Tady poté cestě se dostaneme ke staré dřevorubecké chajdě.“ Nasedli do sedel a za chvíli opravdu přijeli k opuštěné chajdě, na které bylo vidět, že už má svá lepší léta dávno za sebou.

Vevnitř objevili jedno lůžko, nějaké staré deky a prostěradla. „Ethane, teď už ti ji vážně musím vyndat.“ „Jak víš, že se tak jmenuju?“ Místo odpovědi mu Melánie vytrhla z ruky dýku a ignorovala jeho nadávky. Snažila se ho rychle vysvléknout z kabátu a košile, aby mu mohla ránu vyčistit, obvázat a on při tom neztratil moc krve. Naštěstí začal po chvíli taky spolupracovat, takže to bylo pro Melánii snazší. Ránu opatrně vymyla, potřela jí mastí a opatrně zavázala. „Tak hotovo.“ „Teď jsi na řadě ty!“ Melánie se na něj nechápavě podívala, teprve když ji začal umívat obličej, došlo jí, že jí vlastně jeden z těch mužů zranil. Jak mile ji na tvář začal nanášet mast, sykla bolestí. Mast jí v čerstvé ráně nepředstavitelně pálila a štípala. „Neboj, už to bude.“ Promluvil k ní Ethan konejšivým hlasem, který ji donutil zvednout lehce hlavu a prohlédnout si ho. Měl tmavě modré oči, které měly neuvěřitelnou hloubku, sem tam mu do nich padaly kaštanově hnědé vlasy. Asi vycítil, že si ho prohlíží a podíval se jí do očí. Jeho pohled jí nepříjemně pálil, připadalo jí, jako by jí viděl až do žaludku. Nevydržela jeho pohled a pochvíli uhnula jinam a on se vrátil k její tváři. „Tak hotovo.“ „Děkuji.“ Melánii se ozval hladový žaludek, omluvně se na Ethana usmála a odešla ven k Neptovi. Z cestovního vaku vyndala kus chleba a zbytek sýra a vrátila se s nimi do domu, kde zůstala její dýka. Jídlo položila na starý stůl a dýku pečlivě opláchla od krve. Cítila, že ji Ethan při tom pečlivě pozoruje. Z chleba ukrojila dva krajíce a zbytek sýru rozpůlila. Jeden krajíc a půlku sýra podala Ethanovi. „Díky, jak se jmenuješ?“ Melánie se na něho zadívala zkoumavým pohledem. Přemýšlela, jestli mu má říci pravdu. Ona jeho jméno přeci zná, tak proč by on neměl znát to její. I když nejlepší bude, když mu řekne své druhé jméno. „Ela.“ „Těší mě, Elo.“ Melánie se na něho mile usmála a pustila se do jídla.

Díval se na ni, když krájela chleba. Něco ho na té dívce fascinovalo. Když ji tenkrát viděl v jeskyni, musel se v duchu smát. Stála před ním v pánské košili a v rukou držela meč. Tenkrát byl přesvědčen, že by ji přepral. Dnes už si tím tak jistý nebyl. Začala ho z nějakého důvodu fascinovat. Ta její zvědavost, houževnatost a bojovnost. Zajímalo ho, proč ji hledají, ale neodvážil se ptát. Když ji ošetřoval, neodolal nutkání a podíval se jí do očí, zjistil, že si ho celou dobu prohlíží. Měla zelené oči, jako kočka. Snažil se jí v očích přečíst kdo je. Pochvíli však uhnula pohledem a on se dál věnoval ráně. Chtěl se ji zeptat na tolik věcí, ale netroufl si. Za tím co nad tím přemýšlel, všiml si, že se před ním objevil chleba s kusem sýru. Celkem ho tím překvapila. Před chvíli po něm vrhla dýku, teď se k němu klidně otočí zády a ještě mu nabídne jídlo. Když se jí zeptal, jak se jmenuje, celkem ho zarazilo její zaváhání. Nakonec mu ho však řekla. „Tak co teď?“ „Nevím, každopádně tady zůstat nemůžeme. Král brzo vyšle další, zvlášť teď, když už ví, kde jsme.“ „Kam máš namířeno?“ „K ostrovu Libi Desēti“ „Vezmi mě tam, prosím, s sebou Ethane.“ „Nevím, jestli to je dobrý nápad.“ Pečlivě se na ni podíval a snažil se jí z tváře vyčíst, proč právě tam a proč s ním. Žádný náznak nenalezl, něco v jejím postoji ho však přinutilo k tomu, aby nakonec svolil. „Dobře, ale udělej něco se svojí košilí jen by jsi na nás upozorňovala.“

Melánie se podívala na svoji košili, která byla celá do krve, naštěstí tedy ne té její. K její smůle ovšem žádnou náhradní neměla. Nezbylo jí tedy, než si ji svléknou a vydrhnout ji v ruce. Musí doufat, že uschne co nejrychleji. Kdyby nevěděla, že má celý hrudník stažený obinadlem, tak že není nic vidět, nikdy by to neudělala. Čistou košili pečlivě vyždímala a přehodila ji přes jednu ze židlí. Začínala jí být pomalu zima a navíc ji znervózňoval Ethanův pohled. Zabalila se tedy do jedné z dek a unaveně si sedla na židli.

Ethan ji celou dobu bedlivě pozoroval. Přemýšlel na co má ten pruh látky omotaný okolo hrudníku. Sledoval, jak pečlivě umývá každou krvavou skvrnu, dokud není košile zcela čistá. Bylo na ní vidět, že je celkem unavená. To že přemáhala spánek, když si sedla na židli ho v tom jen utvrdilo. „Půjčím ti svoji košili. Teď ještě musíme chvíli jet, abychom se dostali co nejdál.“ „Já vím.“
Melánie počkala na suchou košili. Když se do ní oblékla, přišla si vážně směšně. Vešla by se do ní snad třikrát. Mohla však být ráda, že něco má. Vlasy schovala pod čepec a mokrou košili přidělala k sedlu spolu s jednou dekou z chajdy. Ona sama přikrývku neměla a pochybovala, že by Ethan na něco takového myslel. Vyšvihla se do sedla a vydala se pomalu za Ethanem.

Jeli mlčky, každý přemýšlel o svých problémech. Ethan o blížící se pomstě a Melánie o zbytečnosti cesty. Čím víc stoupali, tím víc přibývalo míst, kde se dalo jet pouze krokem a míst, kde museli sesednout úplně. Utábořili se až za úplné tmy pod jedním skalním převisem. Celou cestu mlčeli a zdálo se, že se nic nezmění ani u rozdělaného ohně. Melánie opět vyndala z tašek nějaké jídlo a podělila se o něj s Ethanem. Jedli mlčky, ale Ethan přeci jen pochvíli ticho prolomil. „Odkud jsi?“ „Z vedlejšího království.“ „A co děláš tady?“ „To je složitý příběh. Odkud jsi ty?“ „Z hlavního města.“ „Co jsi provedl, že tě hledají?“ „Utekl před splněním králova příkazu. A ty?“ „Řekněme, že jsem krále připravila o moc.“ „To jsi mi toho moc neřekla. Jak si se dostala k meči?“ „To můj otec, už od mala mě vychovával jako muže. Mohla jsem si vybrat, buď meč, nebo sukně. Já zvolila meč.“ „Na dívku hodně neobvyklá volba.“ „To máš pravdu.“ Melánie zívla a otřásla se zimou. „Měla bys jít spát, zítra nás čeká dlouhá cesta. Chtěl bych dojet až k Zemské štěrbině.“ „Dobře.“ Melánie na zem položila svůj plášť, od sedla oddělala deku a už uschlou košili, kterou použila jako provizorní polštář a položila se zády k ohni.
Ethan pozoroval její přípravy na spánek a musel se smát nad tou pečlivostí, s kterou vysbírávala ze země každou větvičku, šišku nebo kamínek než na zem položila svůj plášť. Když o sedla oddělala svoji košili, byl přesvědčen, že už mu tu jeho vrátí. Ona jí však použila jako polštář. Lehla si zády k ohni a přikryla se dekou. Z ničeho nic ještě vstala a šla odsedlat svého koně, na kterého málem zapomněla. Poté si opět lehla a pokoušela se usnout. Jak viděl tak jí to moc nešlo, stále se převalovala, nebo se třásla zimou. Bylo mu jí líto, rozhodl se, že jí nabídne řešení, které ji zbaví zimy, ačkoliv si nebyl jistý, jestli ho rovnou neprobodne. „Je ti zima?“ „Trochu.“ „No víš, já žádnou přikrývku nemám. Mohl bych si, alespoň lehnou zády k tobě. Ty se více zahřeješ a já neumrznu. V těchto končinách už jsou noci celkem chladné. Čekal, co mu Ela na jeho návrh řekne, nebo jestli ho rovnou probodne. Ta se na něj místo toho otočila a zadívala se mu do očí, jako by tam chtěla objevit nějaký podraz. Její pátravý pohled snášel jen stěží, ale neuhnul. Po chvíli se jí na tváři objevil úsměv, který jasně říkal, že vyhrál, ale probodnout ho může vždycky. Když si všiml, že se Ela posouvá ke straně, aby mu udělala místo, nedovedl skrýt své překvapení. „Copak myslel sis, že tě probodnu na místě?“ „Ano, myslel.“ „Tak v tom případě tě zklamu, dnes to totiž nemám v plánu.“