Jeho vlastní vesmír

Anotace: Pokus o vcítění se do dítěte, které je trochu jiné, než ty ostatní.

V malé útulné temné jeskyni na své planetě se cítím nejlépe. Sednu si ke stěně, opřu se o ni a létám myšlenkami po vesmíru, po cizích světech, jiných realitách, po světech, kde listí není zelené, zem není studená, obloha není modrá a slunce není žluté, světech, kde čas nic neznamená, protože neřídí ničí životy. Jsem tady sám se svou fantazií a se svým klidem. V rohu úkrytu mám schovanou svou oblíbenou hračku s tenkými průsvitnými střapci, které pozvolna mění barvy v pořadí modrá, zelená, žlutá, oranžová, červená, růžová, fialová a zase modrá. Vždy, když skončím let vesmírem, dívám se na ni. Nějakým způsobem mě fascinuje a uklidňuje.

Tam venku, mimo můj úkryt a území, jsou dvě osoby, které jsou tu neustále. Pokaždé křičím a kopu kolem sebe, když na mne promluví nebo dokonce sáhnou a vytrhávají mě z mého světa. Nenávidím to. Propadám zoufalství, když znova a opět zjistím, že nelze žít jen tam, kde chci já. Nejen oni mě neustále násilně vracejí zpět na planetu Zemi, ale také jakýkoli hlasitý hluk vycházející zvenku, nebo třeba denní světlo. Jeskyni nelze uzavřít tak těsně, aby do ní nevnikalo světlo. Musel jsem vyjít ven a zakrýt okno, které bylo opatřeno nedostatečně zatemňujícími žaluziemi. Pokoušel jsem se několikrát použít deku, protože je hrubá a tmavá, ale vlastně jsem nevěděl, jak ji tam uchytit. Neuvěřitelně mě to štvalo a plakal jsem. Mluvili na mě, ale nechápal jsem, co říkají. A trvalo dlouho, než jsem se unavil a rozhodl, že na to přijdu další den, až mě přivedou opět domů z toho místa, kterému říkají škola. Nevím, proč mě tam každý den vodí. Občas mě tam nutí do různých věcí, které mě nezajímají, ale mají tam jednu místnost, ve které se mi líbí. Je plná měkkých lehátek a matrací, hebkých plyšáků, světel ve tmě a krásné tiché hudby (pozn. aut.: pojem „snoezelen“). Poslední dobou začínám pomalu rozumět řeči ostatních lidí, ale jejich hlasy se mi protiví.

Ten následující den jsem vstoupil do pokoje a bylo to tam: před oknem se objevil tmavý závěs. Díval jsem se, jak ona závěs zatahuje, a pak zase roztahuje a přitom se na mě usmívá. Hned jsem přiskočil k oknu, ji jsem odstrčil a uchopil závěs. Zatáhnul jsem úplně, ale nestačilo to. Světlo pronikalo přes okraje. Po několika dalších pokusech jsem se znova rozplakal a zalezl do svého úkrytu. Pokoušeli se na mě zase mluvit, ale vůbec nic nechápali. Když jsem se však vrátil do jeskyně, zjistil jsem, že kombinace závěsu v okně a co nejtěsnějšího zavření úkrytu poskytuje téměř dostatečné temno. Pokusím se alespoň prozatím smířit s tím, že to nebude dokonalé.

Mám rád i své noční sny. Také se v nich nacházím na různých planetách nebo v kosmických lodích, z nichž pozoruji nádherné difúzní a planetární mlhoviny, planety (nejraději mám Saturn) a jejich měsíce. A miliony hvězd. Představuji si, jak je ten prostor neuvěřitelně hluboký a že se ve vzdálenostech, které lidské oko ani zdaleka nepostřehne, nachází stejně tak úchvatný počet galaxií. Jsme jako mravenci na světě, v němž je spousta věcí, o jejíž existenci nemají představu. Jsme omezeni na jedno jediné mraveniště – Zemi – a o velikosti a tvaru toho světa – vesmíru – a všem, co se nachází ve vzdálenostech, do kterých pouhým okem nevidíme, můžeme jen polemizovat, pokud o tom vůbec někdy takto přemýšlíme. Já o tom přemýšlím často. Rád se dívám z okna v noci na oblohu a představuji si to všechno, co může v hloubi vesmíru být… a žít. A jsem smutný, ba skoro zoufalý z toho, že není možné se k těm vzdáleným hvězdám přímo dostat.

Jednou jsem se rozhodl, že chci zmizet z tohoto nudného a nezajímavého světa, zamčeného v nevyspělosti současných technologií. Mé denní i noční sny jsou mnohem atraktivnější než realita. Ze zvědavosti jsem si pokládal otázku, jaké to je spát tím nejtvrdším spánkem. Budu mít také sny? Budu je mít napořád? Ta myšlenka mě posedla natolik, že jsem se rozhodl ten spánek zakusit. Spolykal jsem prášky z jakési krabičky, kterou jsem našel v kuchyni. Viděl jsem něco podobného v jednom filmu. Šel jsem hned potom spát. Pak jsem se probudil v bílé místnosti pod zraky bíle oděných lidí, kteří byli k mému zklamání opět příliš reální, příliš na mě mluvili a já jsem příliš cítil své tělo a jeho bolest. Došlo mi, že můj útěk do věčného spánku se nezdařil. Hned když jsem si uvědomil, co se stalo a kde jsem, začal jsem zuřit a zmocnila se mě beznaděj. Všiml jsem si, že mám v pažích zapíchnuté nějaké hadičky, které mě zřejmě měly pomáhat udržet pří životě. Okamžitě jsem si je vytrhnul. Postavy v bílém pohotově zareagovaly. Silou mě znehybnily a ucítil jsem ostré píchnutí na paži.

Probudil jsem se opět na tom samém místě, tentokrát však připoutaný k lůžku. Na chvíli jsem se zkoušel z řemenů vymanit, potom jsem se bezmocně rozplakal, a o pár chvil později usnul vyčerpáním.

Pochopil jsem, že nemá cenu se vzpínat. Po celých několik dní pobytu v té místnosti jsem usilovně vymýšlel, jakým spolehlivějším způsobem se sprovodit z reality. Stejně tak, když jsem se po pár dnech ocitnul doma. Přemýšlel jsem, že asi nebude nic jednoduššího, než vzít si z kuchyně nůž a zabodnout si jej přímo do srdce. Nejenže jsem se k tomu dlouho odhodlával, protože nemám rád krev – její barvu, teplo, ani její konzistenci – ale když jsem usoudil, že lepší možnost nemám a rozhodl jsem se to provést, zjistil jsem, že všechny nože a podobné ostré předměty v kuchyni už nejsou. Jejich hledání jsem brzy vzdal a přemýšlel o jiném způsobu. Mohl jsem prostě skočit z nějakého vysokého místa, ale jakékoli prostředí mimo můj pokoj mě děsí. Nedovedl jsem si představit, že bych vyšel sám z domu. Zkusil jsem hledat znova nějaké tablety, abych jich spolykal alespoň dvakrát více než minule, ale ty už na svém místě taktéž nebyly, ani jinde. Navíc byli oni často v mé blízkosti a doprovázeli mě všude po domě. Sám jsem mohl být pouze ve svém pokoji. Tam jsem si buď přehrával filmy, nebo se oddával snění. Hodně jsem ležel i spal v úkrytu a ve škole jsem dokázal klidně sedět v křesle několik hodin. Okolní lidé si mou zahloubanost vyložili jako uklidnění, alespoň podle toho, co jsem pochopil z jejich mluvení, ale já jsem neustále usilovně přemýšlel, jak bych se mohl uvést do věčného spánku.

Zanedlouho mě doma čekalo další překvapení. Nebránil jsem se, když mě ona jemně uchopila za ruku a zavedla tam, kde obvykle jíme. Ukázala směrem na stůl, kde byl položený na kulatém velkém talíři dort. Alespoň myslím, že se tomu tak říká. Je to chutné, sladké a vyrábí se to jen jednou za čas, nevím, proč. Přinesla ke stolu velký nůž, zabořila jej do té věci od prostředka po okraj a za chvíli přede mnou ležel kousek toho dortu na talíři, který byl asi čtvrtinové velikosti v porovnání s tím velkým talířem. S chutí jsem jej snědl do posledního drobku. Hned potom jsem chtěl vstát a odejít konečně do svého pokoje, ale oba za mnou přišli a něco nesli v rukou. Ona si přede mě dřepla, zatímco jsem stále seděl na židli u stolu. Pootočil jsem se k ní. Usmívala se na mě a dívala se mi přímo do tváře. Nebylo mi to tolik nepříjemné jako obvykle, asi jsem měl nějakou pozitivní předtuchu, což nejspíš způsobilo, že jsem se bezděčně taky pousmál. Ale zároveň jsem okamžitě uhnul pohledem a zadíval jsem se někam za ni. Zatímco na mě mluvila, on přesunul prázdný talíř a dort ze stolu jinam, a když domluvila, položila přede mě na stůl haldu několika velikých obrázků. Na tom vrchním byla v krásně barevném provedení vyobrazena spirální galaxie M51. Ach! Začal jsem listovat. Galaxii jsem odložil o kousek dál, na druhou polovinu stolu. Obrázky byly tak velké, že jeden zabíral polovinu plochy stolu! Na dalších byly mlhoviny, hvězdokupy, další galaxie, Neptun… Saturn! Krásný Saturn s prstenci. Všechny barevné, ostré a veliké a papír byl hladký a lesklý. Když jsem odložil na hromadu poslední, napřáhla ke mně ruku, abych se za ni chytil, což dělala vždy, když mě chtěla někam vést. Chytil jsem se a šli jsme do mého pokoje. Do druhé ruky jsem chtěl vzít obrázky, ale byly tak velké! Vzal je tedy on a šli jsme všichni do pokoje. Díval jsem se, jak obrázky vylepují na zeď a doplňují tak mou ubohou sbírku mých dosavadních obrázků, které jsem doteď považoval za plakáty. Zdi mého zbytečně velkého pokoje se nyní začaly zaplňovat opravdovými plakáty. Neuvědomoval jsem si, jak dlouho jim to trvalo, jen jsem seděl na posteli, díval jsem se a radostně jsem se usmíval. Jindy dokáži jen tak sedět i celé hodiny, což jsem potom, co odešli, opravdu udělal, a nemohl jsem spustit oči z těch krásných obrazů.

Večer, když se setmělo, uvelebil jsem se opět ve svém úkrytu. Závěs i žaluzie jsem nechával neustále zatáhnuté, aby mi sem pronikalo co nejméně denního světla. Krátce po tom, co jsem si lehnul a začal si hrát se svým barevným světlem, ozvalo se zaklepání, klapnutí kliky a vešli opět oni. Vykouknul jsem pomalu z úkrytu a všiml jsem si, že přinesli ještě dvě věci, každý jednu. Bylo to něco, co vypadalo jako placatá krabička, a to druhé bylo dlouhé a podélné. Postavili se doprostřed pokoje, a když tu dlouhou věc postavili, ukázalo se, že je to stojan. Krabičku připevnili na vršek stojanu… a zapnuli ji. Rozsvítilo se na ní několik bodů, většinou zeleně, a pak… na stropu pokoje se objevily hvězdy. Okamžitě jsem vystrčil celou hlavu z úkrytu a díval jsem se nahoru s otevřenými ústy. Vesmír přímo v mém pokoji! Po tom, co jsem se vynadíval na hvězdy, všiml jsem si, že i obrázky na plakátech díky lehkému osvětlení samy získaly vlastní světlo a září teď skoro stejně pronikavě jako samotné hvězdy. Vylezl jsem z jeskyně celý a začal jsem pomaličku chodit po pokoji, přičemž jsem neustále vzhlížel ohromený ke hvězdám a vesmírným objektům. Cítil jsem, jako bych měl najednou potřebu vstřebat všechnu tu krásu celým svým tělem, a smál jsem se tomu.

Od té doby jsem se těšil na každý večer. Už jsem se ke spánku neukládal jen do své jeskyně. Usínal jsem teď většinou „venku“, v měkké posteli s peřinou a polštářem, uprostřed svého vesmíru. Už jsem pak nikdy nechtěl nikam utéct. Neměl jsem důvod.