Mesiáš

Anotace: O druhém příchodu Ježíše na Zemi.

 

1)

 

„Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede slabé z údolí temnoty. Neb ten jest skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých dětí. A já srazím mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry. A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je Bůh.“ (Ezechiel 25:17)

 

 

Tohle je obvyklá reakce lidí, když chci mluvit o Bibli. Když se mě někdo zeptá na mou oblíbenou knihu a já začnu mluvit o Knize všech knih, kterou nikdo nezná. Znají jen ten úryvek z Ezechiela. A to proto, že ho odvykládal gangster v Pulp Fiction. Ve skutečnosti tu pasáž v Bibli nenajdete, ale všichni ji znají. Takže nemá smysl se s nimi bavit. A už vůbec nemá smysl říkat, že je ta pasáž o mně.

 

Jmenuji se Kristián a jsem spasitel. Přišel jsem na svět, abych opět zvěstoval víru těm, kdo ji zapomněli. Ze svého předchozího života si nepamatuji mnoho, vlastně spíš jen sem tam útržky, které se mi připomněly při čtení Písma, ale vím, že mé poselství bylo vyslyšeno. Začal jsem před dvěma tisíci lety a nyní je konečně čas, abych dokončil své dílo. Pán mě opět seslal, abych kázal jeho vůli.

 

Narodil jsem se nesezdaným rodičům a maminka přísahala, že do té doby nepoznala muže. Nemohla lhát, protože podstoupila křest a přijala Boha. Sice až v pozdějším věku, ale od toho okamžiku její duši zalilo světlo. Ke zpovědi a rozjímání s farářem chodila mnohem častěji, než jí kázala povinnost a tatínek ji v tom podporoval. On byl zapřísáhlým katolíkem, proto mě správně chápal jako zázrak. Přišel jsem na svět poté, co do maminky při zpovědi vstoupil Duch svatý.

 

Dostal jsem jméno Kristián – křesťan. Christos znamená spasitel. Nomen omen. Tak, jak bylo psáno, jsem znovu přišel, abych přivedl do Království nebeského ty, kdo si to zaslouží. Kdo žijí podle desatera a vyslyšeli všechna volání Otce, ti vedle něj navěky usednou. Od toho jsem tu já. Já jim ukážu cestu. Já jim pomohu. Rodiče mne vychovali, abych nepochyboval o svém Božském původu, protože jak maminka říkala, musí to tak být. A já nepochybuji. Tak jako před dvěma tisíci lety na sebe vezmu hříchy lidstva a pro záchranu svých oveček budu ochotný položit i svůj život.

 

Pan farář byl rád, že mu dělám ministranta, měl moc rád moji maminku. Trval ale na tom, abych nikomu neříkal o svém Božském původu. Asi si myslel, že by to změnit víru lidí a už by nikdo do kostela nechodil, když by pochopili, že jsem opět přišel z masa a kostí. Splnil jsem mu tedy přání a s nikým jsem o tom nemluvil. Jednoho dne, když mi bylo osmnáct, pan farář nepřišel na mši. Spolu s mou maminkou jeli někam na farní sešlost a už se nikdy nevrátili. Maminka mi pak zavolala, aby se rozloučila. Řekla mi, že ji Duch svatý chce jinde, že měla prozření a spolu s panem farářem musí jít hlásat jméno Boží. Chápal jsem to. Ale tatínek ne. Nikdy jsem nepochopil proč, ale maminku i farářem proklínal. Asi v něm zvítězila závist a mrzelo ho, že zjevení nepotkali i jeho. Do kostela od té doby nešel a kdykoliv jsem chtěl mluvit o svém původu a poslání, šel se dívat na televizi.

 

Mrzelo mě, že jsme zůstali sami, ale o to jsem měl silnější chuť jít a ukázat lidem cestu. Zvlášť teď, když už jsem mohl všem o svém původu říct. Rozhodl jsem se nejít na vysokou školu, pomáhat si brigádami a kázat o tom, kdo jsme a kdo bychom měli být. Tak jako na začátku letopočtu, kdy má předchozí inkarnace dělala totéž v Izraeli.

 

Takže teď je mi dvaadvacet, stojím na Václavském náměstí, mluvím do vypůjčeného mikrofonu a z vypůjčeného reproduktoru se line mé poselství. Poselství, které rozhodne, koho povedu údolím temnoty a koho Pán srazí mocným trestem a divokým hněvem. Můj čas se naplnil, jsem tu a skrze mne promlouvá Bůh.

 

2)

 

Ale vy jste němu hluší. Mluvím k vám slovy, kterým byste měli rozumět, neboť jsou obsažena v Bibli. Znám ji skoro nazpaměť, četl jsem ji nesčetněkrát. Tak, jak moji vrstevníci znají každý díl Hry o trůny nebo Hunger Games, tak dobře já znám žalmy, přísloví i evangelia. Učil jsem se je, zatímco moji spolužáci z gymnázia chodili chlastat. Zatímco se školní hvězdy každou neděli ráno budily v postelích prohnaných děvek, a navždy tím zahazovaly svoje šance na spasení, já jsem sloužil v kostele a učil se Písmu. Učil jsem se jej slovo od slova, abych teď, když nadešel pravý čas, věděl, jak k vám mluvit.

 

Mluvím na vás do mikrofonu, abyste dobře slyšeli má slova. Říkám vám, že jste zkažení. Že žijete v době, kdy rodina nedrží pohromadě a z hříchů se staly ctnosti. Jste pyšní na to, že se držíte smrtelných hříchů. Vychováváte k nim své děti. Pýchu nazýváte sebevědomím. Závist touhou po rovnosti. Lakomství je ekonomika a nestřídmosti říkáte moderní životní standard. Hněv je pro vás spravedlivý odpor proti všemu, co vám připadá nekorektní. A máte desítky „vědeckých“ důvodů, proč smilnit. A já jsem tu, abych vás osvobodil, tak pojďte se mnou.

 

Mluvím a všichni na mě koukají. Pár lidí se mi směje. Stojím na poloprázdném náměstí pod sochou knížete a fotí si mě japonští turisté. Říkám vám, že jsem Ježíš. Vy mi říkáte, že jsem blázen. Celé odpoledne tu mluvím, ale nikdo jako by neposlouchal. Vždyť už dva tisíce let víte, že znovu přijdu, proč jste se nepřipravili? Proč jste nepřipravili své děti? Koho z vás můžu vzít, když všichni jste zkažení až do morku kostí? List první Tesalonickým vám ve čtvrté kapitole říká, ať jste připraveni. Tak kde jste?

 

Nakonec za mnou přichází policista a říká mi, že můj zábor veřejného prostranství skončil, tak musím odejít. Snažím se mu říci, že je čas ukončit utrpení a oddělit zrna od plev a on mi říká, ať mu ve jménu zákona předložím občanský průkaz. Říkám mu, že i jemu se dostane spasení, pakliže uvěří a bude mne následovat, a on se mne ptá, jestli se mi nemotá hlava a nepotřebuji lékařskou pomoc.

 

Nedá se nic dělat. Po příchodu domů píši na Facebooku svým dvěma přátelům z církevního spolku, že můj hlas nebyl vyslyšen. Vít i Marie projevují soucit a věří, že bych měl jít ve svých dávných stopách – po malých krůčcích změnit svět. Oni nepochybují o tom, že jsem vtělením dávného syna tesaře a jsou tedy na mojí straně. Moji dva apoštolové. Ti, kdo budou stát po mém boku až do konce. Až dokážu věrným ovečkám zprostředkovat setkání se Stvořitelem. Chtějí, abych pokračoval vytrvale a pomalu a dal lidem čas se rozhodnout. Říkají, že lid potřebuje dostat znamení.

 

Avšak já s nimi nesouhlasím. Příliš dlouho jsem čekal. Příliš dlouho jsem dával lidstvu šanci, aby se vzpamatovalo. Dvě milénia čekám na znovuzrození a když už jsem tady, musím se odhodlat k činům. Znamení bylo víc než dost. Hurikány v Americe. Požáry v Austrálii. Zemětřesení v Evropě a útoky násilníků po celém světě. To vše se stovkami mrtvých. Bylo psáno, že znamením mého dalšího příchodu budou katastrofy. Cožpak jich bylo v posledních dekádách málo? Byli jste varováni. Armageddon se blíží a já vám přišel ukázat cestu. To, co bylo psáno ve Zjevení, dojde svého naplnění. Byl jsem seslán na Zemi, aby došlo ke změně. Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

 

3)

 

V noci jsem měl vidění. Sestoupil ke mně zářivý anděl a řekl mi, že je čas. Řekl mi, ať varuji a připravím na cestu dobré lidi. Že oni sami si mě najdou a ať se nechám vést rukou Boží. Bůh Otec k nim chce promluvit a já mám najít způsob.

 

Nechal jsem natisknout varovné letáčky. Stálo na nich, že se blíží konec a že je nejvyšší čas srovnat své záležitosti. Napsal jsem tam, že jedinou cestou je láska a že láska je Bůh. Bylo tam pět veršů z Písma a z druhé strany varování před hříchy a blížícím se koncem.

 

Stojím v metru a rozdávám letáčky. Oslovuji náhodné kolemjdoucí a říkám jim to, co říkám v Janově evangeliu:

 

„Já jsem světlo světa: kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Ale všichni kolem mne bloudí jako v temnotách.

 

Přijde za mnou paní a říká mi, že jsem úchyl. Žehnám jí a modlím se za ni. Tak, jak mě učili. Odpouštím a nastavuji druhou tvář.

 

Přijde za mnou pán s křížem a krku a říká, že lžu. Odpovídám veršem z Jana:

 

„I když vydávám svědectví sám sobě, moje svědectví je pravé, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy nevíte, odkud přicházím a kam jdu. Vy soudíte podle zdání. Já nesoudím nikoho.“ Říkám to zcela automaticky. Pán kroutí hlavou a odchází. Dál zvěstuji konec světa a připomínám svůj příchod.

 

K večeru už mám žízeň, kupuji si v automatu pití. Přichází za mnou paní z prosklené kanceláře se zatmavenými skly, ze kterých celý den dohlíží na provoz metra.

 

„Pár hodin vás pozoruji. Vy si vážně myslíte, že jste Ježíš?“ ptá se.

 

„Bylo psáno, že spasitel opět přijde a odvede všechny, kteří jsou připraveni, do Království nebeského,“ odpovídám. „Čekali jste a já jsem tady. Jsem zrozen z panny a jsem odhodlán přiblížit vás k našemu Otci.“

 

„Jsem členkou křesťanského spolu církve bratrské, přišel byste nám o tom příští týden přednést?“

 

S tím jsem nepočítal. Ale jsem rád, že se to stalo. Znamení.

 

„Rád vám řeknu, co nás všechny čeká. A rád vám ukáži, jak dosáhnout míru.“ Vyměnili jsme si kontakty a domluvili jsme se.

 

Vzal jsem s sebou Víta a Marii, aby mi pomohli. Pomohli mi i s programem přednášky a jdou na místo se mnou.

 

Stojím ve velké společenské místnosti v jedné z mnoha budov v Praze, kde Římskokatolická církev uskutečňuje svá neformální setkávání. Místnost je útulná, starý nábytek, měkký koberec a třicet nebo čtyřicet měkkých křesílek, do kterých se uvelebili věřící různého věku. Všichni čekají, co jim řeknu. Před takovým shromážděním už jsem stál mockrát v kostele, ale nikdy se svou vlastní přednáškou. Cítím, jak mi buší srdce a vysychá v krku. Podívám se na Víta s Marií, kteří sedí v první řadě trochu bokem. Usmívají se. Zvládnu to.

 

„Žehnám vám!“ Začínám svůj srdceryvný projev. „Přišel jsem tak, jak bylo psáno a chci dokonat to, co jsem začal. Dnes se jmenuji Kristián, ale kdysi jsem se jmenoval Ježíš. A vy jste u mého druhého příchodu. Nadešla chvíle, kdy VÁM čistým duším, ukáži cestu do Království nebeského.“ Cítil jsem, jak ve mně narostla síla. Jako by do mě vstoupil anděl a mluvil za mne. Přestal jsem se bát a zplna hrdla všem vyprávím o spasení.

 

Po přednášce se dlouho mluví a diskutuje. Ptají se mě, zda umím léčit. Říkám, že v tomhle životě jsem to ještě nezkoušel. Ptají se mě na rady v osobním životě a já jim odpovídám a radím. Na konci mě několik z nich přijde obejmout a se slzami v očích mi děkují. Děkují za inspiraci. Děkují za uklidnění. Děkují za povzbuzení. Všichni jsou plni vděčnosti a já se cítím silnější než kdy dřív. Vím, že je v mých silách lidem pomoci.

 

Když se skupina rozejde, přijde za mnou dobře oblečený pán kolem čtyřicítky, děkuje mi a dává mi vizitku. Říká, že je majitelem křesťanské rozhlasové stanice Spása a chce, abych tam vedl pravidelné modlitby. Chce, abych tam byl co nejčastěji, protože cítí, že jsem skutečně synem Božím a je pro něj ctí mě zaměstnat. Chce, abych promluvil k co největšímu počtu věřících a zvěstoval jim svůj druhý příchod. Přijímám nabídku a třesu mu rukou.

 

4)

 

Hospodin mi seslal příležitost měnit lidem životy a to dělám. Každé úterý, čtvrtek a sobotu večer mluvím o vybraných tématech. Někdy rozebírám evangelia, někdy mluvím o etických dilematech, někdy si pozvu nějakého hosta a vedu něco ve stylu talk show. Vyprávím, jak podle knihy Zjevení přicházím, abych vytrhl všechny připravené. Jak se jim zjevuji, protože oni mají na cestě k Bohu přednost. Mluvím o příchodu Antikrista a falešných proroků. Mluvím o nadcházející bitvě dobra a zla, která přijde, až už všichni spořádání křesťané budou blaženi a žádná bitva jim neublíží. Mluvím o svém údělu na Zemi. Vždycky to končí modlitbou a požehnáním.

 

Majitel stanice má pocit, že jsem dobrý řečník a práce mi jde. Sám mé výstupy občas poslouchá a chodí mu nadšené emaily dalších posluchačů. Publikum mě přijímá. Bez hrozby Římské říše se povědomí o mně a mých slovech šíří mezi lidmi. Je mi čerstvých třiadvacet a poslouchá mě většina křesťanské komunity v zemi. Majitel stanice se ptá, jestli rozumím náboženské hudbě. Říkám mu, že jsem zpíval v kostelním sboru. A on mi nabízí rozšíření úvazku na pouštění večerních chorálů, protože kolegyně odešla na mateřskou. Mám na starost playlist každý večer mimo těch, kdy mám pravidelný pořad. Mluvím k lidem doma z hi-fi souprav, z mobilů, z rádií ve farnostech i z přehrávačů v autě. Všem jim říkám, že nadešel náš čas. Že se to blíží. A že oni jsou ti, kteří byli vyvolení.

 

A já to cítím taky. Můj životní úděl je den ode dne blíž. Cítím to. Vidím ve snech anděly a rozmlouvám v Pánem. Nevím ještě jak, ale přinesu spásu křesťanskému světu. Hospodin mne povede.

 

5)

 

Sedím doma na posteli s notebookem a projíždím internet. Tatínek se vedle dívá na televizi. Poslouchám si různou vážnou hudbu a skládám playlist na zítřejší večer. A pořád se mi vkrádá otázka, jak postupovat v Božím záměru. Chci lidstvo spasit. Ale jak?

 

Na YouTube hraje náhodný mix hudby, zrovna zní chorál „Amazing Grace“, a já se na chvilku zamyslím. Bylo by fajn udělat velkou sešlost, nějaký víkendový workshop, kde bych mohl promluvit k více lidem. Setřít rozdíl mezi katolíky a protestanty, protože v mém jménu už na detailech nezáleží. Mohl bych tam pozvat pár zajímavých hostů a probrat, co lidi tíží. Mohl bych si pročíst něco o holotropním dýchání a o tom, jak se skrze extatické stavy spojit s Bohem přímo. Nikdy jsem to nedělal, ale vím, že v Americe je to populární. A že to funguje. Říká se, že některé církve v Asii přidávají do mešního vína různé byliny, díky kterým se věřící na několik minut setká tváří v tvář s Hospodinem. Přímé spojení. Zkusím to probrat s Vítem a Marií a zeptám se majitele stanice, jestli by on sám byl pro. Nejprve zadávám do Googlu „holotropní dýchání“ a projíždím první výsledky.

 

Když se dočtu doprostřed prvního článku, rozbrečím se. Pláču, je mi smutno a nevím proč. Cítím, že se mi sevřelo hrdlo a nemohu dýchat. Cítím tlak všech hříchů lidstva a bolest všech spravedlivých. Cítím strach a smutek. Polknu, otřu slzy a dívám se kolem sebe. Vtom uslyším, co se line z reproduktoru notebooku. Nesmírně smutné tóny piana doprovázené ještě smutnějším ženským hlasem. Deprese v notách. Slzy zase tečou a já s tím nemůžu dělat nic. Ty zvuky mi svírají srdce. Duši mi naplnil žal. Žal všeho lidstva.

 

Když píseň dohraje, sedím jako přikovaný a nemohu se hnout. Mám pocit, že jsem podstoupil mučení. Čistá transcendentální bolest. Rychle otevřu Bibli, která leží na nočním stolku a namátkou najdu pár veršů, které mě uklidní. Něco povzbudivého. Nevím, proč mi Bůh zapnul tuhle píseň, ale hluboce mě zasáhla. Cítil jsem, jak se mne Hospodin dotýká a chce mne obejmout a utěšit. Vnímal jsem jeho přítomnost.

 

Vrátím se k počítači a přepnu na předchozí skladbu. Opět zazní první tóny té akustické deprese, kterou raději zastavím. Divná píseň je v maďarštině a jmenuje „Szomorú Vasárnap“. Nikdy dřív jsem ji neslyšel. Zadám si název písně do vyhledávače a čtu si o ní. A pustím si k tomu mužský chorál „I Love the Lord“, který do playlistu musím zařadit.

 

6)

 

Uběhly tři měsíce. Propagace celokřesťanského sjezdu šla na výbornou. Přes svoje pravidelné relace, přes Facebook i oficiální webové stránky rádia Spása se nám podařilo informovat všechny jednotlivé církve a uskupení o tom, že se chystá velký sjezd. Pronajali jsme pražské Kongresové centrum, kde se měl odehrávat víkendový program. Domluvili jsme s místními charitativními organizacemi levné přespání pro účastníky. Každý den mělo proběhnout několik přednášek, společné zpívání a modlitby. A večer moje přednášky a diskuze. A na závěr zlatý hřeb programu. Velké finále.

 

Všechno jsem měl naplánováno, všechno bylo připraveno. Spousta lidí, které jsme oslovili, nevěřila tomu, že jsem se opravdu vrátil. Navzdory tomu jsme už teď, měsíc před akcí, mohli počítat skoro s pěti tisíci návštěvníky. Neuvěřitelné číslo. Důkaz, že nás Bůh chce pohromadě. Jistě k tomu přispělo i několik rozhovorů, které jsem dal různým televizním stanicím a pár placených reklam v bulvárních denících, které starší lidé čtou. Počítali jsme tedy s tím, že program bude v různých sálech centra rozličný, ale moje večerní přednášky se budou v jeden okamžik online promítat ve všech najednou. Jen za pronájem promítací techniky jsme dali majlant. Ale mělo se to vyplatit. Doufali jsme, že zisk z prodeje vstupenek, štědré dary věřících a příspěvky sponzorů nám pokryjí náklady. Nechtěli jsme dělat příliš výdělečnou akci. Mé poslání je pomoci lidstvu, ne dělat byznys. Pro jistotu jsem si ale vzal půjčku, protože výdaje za některé položky měly být vysoké. V rádiu jsem si na poslední dva týdny před akcí vzal dovolenou. Ředitel s tím souhlasil, neboť mi sám pomáhal s organizací akce, ale musel jsem připravit automatickou smyčku písní, které se budou pouštět do éteru v mojí nepřítomnosti.

 

Nejbližšími pomocníky mi byli Vít s Marií. Kdybych někdy chtěl podnikat, přál bych si je mít na svojí straně. Projevili se jako velice šikovní manažeři a způsob, jakým sehnali peníze, sponzory i zájem médií, byl fantastický. Marie navíc jeden celý týden seděla u počítače a rozeslala osobně pozvánku do každého křesťanského centra, uskupení a farnosti v republice. Se všemi komunikovala a řešila jejich stížnosti a dotazy. A obavy.

 

Jak se akce blížila, čím dál častěji nám chodily emaily s upraveným počtem účastníků. Během tří týdnů před akcí bylo prostřednictvím svých spolků odhlášeno dokonce několik set lidí. Ty lidi jsme nikdy neviděli a muselo jim být jasné, že šidí sami sebe o událost milénia. Nejspíš měli na práci něco důležitějšího nebo je potkaly nečekané nepříjemnosti. Bůh jim žehnej.

 

Je pátek před prvním dnem akce a všechno máme připravené. Ke svému velkolepému finále nepotřebuji nic víc než dva své věrné přátele. Jen je jsem do toho zasvětil, protože nikomu jinému nevěřím tolik jako svým dvěma apoštolům. Zvlášť potom, co mi pomohli všechno zorganizovat. Finále plánuji na nedělní večer, až po závěrečné mši. Bude to něco fantastického. Událost biblických rozměrů, o které si budou vyprávět i potomci potomků lidí, kteří se zúčastní.

 

Nikdy jsem nic tak velkého nepořádal a vím, že nikdy nebudu. Je sobota. Centrum je nacpané k prasknutí, celou budovou se ozývá šum hlasů a kroků lidí, kteří se mezi sebou spontánně seznamují nad připraveným občerstvením. Zaníceně diskutují o programu, o téměř třiceti hostech, se kterými se v různých sálech mohou potkat, o několika církevních sborech, jejichž vystoupení jsme zajistili a také o muži, který je vtělením Ježíše a který promluví večer. Chtěl jsem promluvit k zástupům. Sešlo se tu mnohem víc lidí, než v kolik jsem mohl doufat v Izraeli. Mladí i staří, zdraví i chromí, spousta dětí a spousta důchodců na invalidních vozících, ti všichni přišli, aby si poslechli, co hlásám do dalšího tisíciletí.

 

 

7)

 

„Přináším vám spásu,“ byla první věta mého sobotního proslovu. Byl jsem nervozní, ale pak jsem skrze sebe opět nechal promlouvat světlo Boží. A všichni mi naslouchají. Mluvím o lásce, víře, odpuštění a Hospodinovi. Mluvím o naději. Mluvím o štěstí a uzdravení. Mluvím o věcech, kterým věřím, a o tom, co nás čeká.

 

Publikum moje slova hltá. Křičím na celý sál, který je plný stovek lidí. Ostatní mě pozorují zprostředkovaně v ostatních sálech. Křičím, divoce gestikuluji a vzývám našeho Stvořitele. Mluvím o něm a mluvím i s ním. Slyším v hlavě hlas, který mi radí, co říct. Prostě to vím. Užívám si pohledy a nadšení lidí, když mluvím o Hospodinovi. Kvůli němu tu všichni jsme a on nás spojuje.

 

A zítra se mi podaří zprostředkovat jim s Bohem setkání. To je můj dar. To je moje poslání. To je velké finále. Nikdo ještě neví, jak k tomu dojde. Ale já měl vidění. A dokážu to zařídit. Potřebuji k tomu spolupráci všech farářů a křesťanských vůdců, ale věřím, že to dokážeme. Je to na hranici lidského chápání. Ale společně dokážeme rozmlouvat s Bohem.

 

Skončila moje přednáška a je prostor pro diskuzi. Hodinu odpovídám na náhodné náboženské dotazy. Ptají se mě i na mou minulost a proč jsem přišel až po dvou tisících letech. Tak jim říkám, že lidstvo se žene do záhuby a je nejvyšší čas, abych opět zvěstoval pravdu. Světlo. Lásku.

 

Na závěr večera sloužím mši. Takovou, po které všichni odejdou nadšení, plní naděje a požehnání, že tu dnes mohou být. Katolíci se napijí mešního vína a sní hostii z rukou pověřených farářů, kteří jim žehnají. Všichni svolili, že mi v tomto pomohou. Tisíce lidí pijí mou krev a jedí mé tělo, abych navždy zůstal v nich. Jen tenhle obřad zabere skoro hodinu. Ale poté všichni odchází naplněni Božím světlem. A já naplněn hrdostí. Na odchod do mikrofonu opakuji, ať nezapomenou přijít zítra a přeji jim dobrou noc. Ve jménu Otce, Mě i Ducha svatého. Amen.

 

8)

 

Velký den. Můj Otče, děkuji, že jsi mě dovedl až sem a necháš mě naplnit tvůj záměr. Děkuji, že jsi mne znovu vyslal na Zemi, abych pomohl lidem k věčnému míru. Děkuji, že jsi dostál svým slovům a přinášíš skrze mne spásu. Jsem tady a dnes promluvíš k davům.

 

Během dopoledne sám navštívím několik přednášek zahraničních hostů, kteří přes tlumočníky promlouvají k obecenstvu. Poslouchám je jen tak na půl ucha, příliš se soustředím na svou večerní přednášku. Vít s Marií někde řeší problémy, které se s akcí pojí. Na každé akci vyvstane spousta technických problémů, počínaje chybějícími ubrousky u občerstvení přes nevyhovující zázemí pro hosty až po ucpané toalety. Všechno řeší tým lidí, z nichž každý má na starost něco, všemu ale velí moji dva apoštolové. Jediný okamžik, kdy nechci, aby pracovali, bude večer. A ten se blíží.

 

Slunce zapadlo a v celém Kongresovém centru panuje atmosféra očekávání. Dojídáme poslední večeři před vystoupením a moji apoštolové mi přejí hodně štěstí. Oni ví, co bude následovat. Ví, co přijde po přednášce a po následné diskuzi. A těší se.

 

Mluvím o nanebevzetí a o posmrtném světě. Mluvím o síle, která dřímá v každém z nás, a o lásce, kterou do nás vkládá Bůh. Mluvím o tom, jak bychom měli my vložit osud do jeho rukou a nechat se vést jeho přáním. Jak jen on ví, co je pro nás nejlepší a jak máme žít v jeho jménu. Přišel jsem, abych je přiblížil Bohu.

 

Lidi prostoupil klid. Smíření s osudem a Božím záměrem. Mluvím asi hodinu, děkuji jim za jejich přítomnost a za jejich sílu, děkuji jim, že jsou správnými křesťany. Oni děkuji mně a tleskají.

 

Diskuze je krátká. Pár dotazů na nesmrtelnost duše. Jeden pán se ptá, proč stoupenci jiné víry nemohou do Království nebeského. Jedna paní se ptá, zda má smysl věřit v uzdravení, když její metastázi nelze zastavit. A jeden farář se ptá, zda je sebevražda hříchem. Z jeho kostela na naše setkání nepřijelo osm lidí, protože se zabili. A on neví, zda by to Bůh schvaloval.

 

Už Sigmund Freud se zabýval vlivem vibrací zvuku na lidskou psychiku. Spousta vědců se domnívá, že konkrétní vibrace mohou stimulovat konkrétní centra mozku a podněcovat v nich myšlenky, vyvolávat různé stavy nebo probouzet emoce. „Szomorú Vasárnap“ znamená „Pochmurná neděle“ a je to píseň, kterou v roce 1932 napsal maďarský skladatel Rezsö Seress. Napsal ji den poté, co ho opustila přítelkyně. Ta se později zabila a u jejího těla byl nalezen text písně. V roce 1933 se oběsil jeden mladý muž poté, co poprosil hudebníky v kavárně, aby píseň zahráli. V roce 1936 bylo nalezeno tělo mrtvého ševce s textem písně v ruce. V Maďarsku se tak prý zabilo kolem dvaceti lidí a pak se píseň dostala do Spojených států, kde byla i přeložena a dále produkována. Následovaly další sebevraždy. Písni „Szomorú Vasárnap“ se přezdívá hymna sebevrahů. Je to jedna z nejsmutnějších písní všech dob. Právě tu jsem několik týdnů pouštěl v rádiu a říkal věřícím, že Pán na ně čeká. A během mojí nepřítomnosti to v rádiu hraje v nepřetržité smyčce.

 

Řekl jsem faráři, že teď, když se blíží konec věku, už sebevražda není hřích. Když vám Bůh řekne, že to máte udělat, tak to udělejte. Je to jeho vůle. Volá si vás k sobě. Vás, moje ovečky, a mne, vašeho pastýře. Mnoha lidem to zamotalo hlavu. Pár se jich i rozplakalo.

 

Po diskuzi vedu krátkou mši. Prosím za odpuštění našich hříchů a za to, ať nás Hospodin miluje. A je to tady. Velké finále. Ježíšův návrat. Všem říkám, že Hospodin na ně shlíží a brzy upadnou do extatického stavu, který může být lehce nepříjemný. Ať se ničeho nebojí, neboť on k nim chce promluvit.

 

Faráři rozdávají mešní víno a lidé pijí. Čekám, až všichni přijmou mou krev. Krev i maso s příměsí, která se projevuje až po několika minutách. Se zvláštním sladidlem posilujícím transcendentální prožitek.

 

Kyanid draselný se vyrábí redukcí kyanamidu vápenatého uhlíkem a uhličitanem draselným. Způsobuje blokování enzymů tkáňového dýchání, díky kterému nemohou dýchat buňky a mozková centra se dusí.

 

Desítky lidí, kteří pozřeli krev a tělo Krista, se dusí na podlaze sálu. Někteří dostali strach a odchází k zamčeným dveřím, kterými lomcují a snaží se je vyrazit. Já je uklidňuji, že to je v pořádku. Naši přátelé v bezvědomí právě teď rozmlouvají s Bohem. Odteď až na vždy.

 

Odcházím do zákulisí a Vít spouští požární alarm. Zapne se siréna a všechny sály v budově osvěžují protipožární sprchy. Ty by mohly dobře fungovat, kdyby se v sále rozhořel požár. A kdyby neobsahovaly místo vody kyselinu sírovou. Starou dobrou kyselinu sírovou. To byla nejdražší položka naší akce. Sehnat obrovské množství kyseliny a barely napojit na vnitřní okruh požárního systému.

 

Ti kteří nepřijali víno, se už teď oslepeni válí po podlaze, lezou jeden přes druhého a křičí. Křičí bolestí, křičí strachem, utíkají a pláčou. Ale sály jsou dokonale uzavřeny, o což se moji apoštolové postarali během mé přednášky. Když všichni poslouchali moje sliby, jak se setkají se Stvořitelem. Ty sliby, které právě teď plním.

 

Přijíždí policejní zásahová jednotka, kterou na mě zavolala Marie. Policisté v modré dodávce se zatmavenými skly zastavují u Kongresového centra a když operátorka na telefonu Marii ujistí, že je policie na místě, dá mi Marie povel, že je čas. Beru si nůž a své dva přátele a jdu obrněncům naproti do vstupní haly. Poslouchám jejich příkazy, hledím z deseti metrů do hlavní samopalů a v okamžiku, kdy to nikdo nečeká, vrazím Vítovi nůž do žeber. Budovou se ozve ostrá palba a já padám na podlahu. Policisté běží ke mně a krvácejícímu Vítovi a Marie rychle tahá nůž z útrob přítele a vráží si jej do krku.

 

Tak jako kdysi jsem musel obětovat svůj život, abych na sebe vzal hříchy lidstva a pomohl ke spasení těm, kteří ve mne uvěřili. Ti, jejichž duše byly čisté, navždy usednou po mém boku v Království nebeském.