Zpověď / Prohlídka mého domu

Anotace: ztracen v rozlehlém domě...provedu vás. V každém pokoji něco čeká...ale některé dveře nejdou otevřít.

Jeden obrovský dům, možná spíš vila. Ani nevím, jak vypadá zvenku. Já totiž zůstávám tady vevnitř. Uvězněn, jestli existuje vysvobození. Jak si mám být jistý, že existuje něco jiného; Tam venku. Byl jsem tam jenom párkrát a vzpomínky blednou. Nevím, jestli jim vůbec mám věřit. Přesto pořád cítím, jak mi vítr hladí tvář. To nemůže být jen sen.
Stojím někde uprostřed dlouhé chodby. Zamnou je jenom tma a žárovky vpředu taky skomírají. Podél stěny dveře, ale všechny zamčené. Na zdích namalované obrázky. Jen náznaky něčeho konkrétního. Barevné čmáranice, které ani já sám nechápu.
Pomalu procházím chodbou. Až konečně narazím na otevřené dveře. V pokoji se slabě svítí. Uprostřed stůl a na něm fotky. Je tam dívka, ale není jí pořádně vidět do tváře. Kam jen tenkrát zmizela. Neznám ani její jméno. Shoda nešťastných náhod a má vlastní neschopnost mě o něj připravili. Je mi to líto. Občas mě trápí ta bezmoc, že s tím nemůžu nic dělat. Hledal jsem, ale marně...Ani nevím, jestli bych jí poznal, když bych jí potkal na ulici. A jestli ona by si vůbec vzpomněla na mě. Nechám ty fotky radši ležet a jdu pryč. Některý dveře jsou zkrátka zamčený a tak i zůstanou. Nejdou otevřít. Milióny kombinací a jen jeden kód správný, možná ho jednou náhodou uhodnu.
Jdeme dál. Těch dveří je moc, ale stejně by nikoho nezajímalo, co je vevnitř. Občas vzpomínky na lásky, které už jsou dávno pryč. Jen výjimečně smutek, ale toho mají všichni doma dost. Někde jsou možná záznamy štěstí, ale to je tak nějak nudný. Tak nechápu proč mě to do jednoho z těch pokojů tak táhne. Číslo 5606. Sám jsem ho zamknul, ale klíč má pořád u sebe. Trávil jsem tam moc času zbytečně promarněného vzpomínáním. Ne, nepůjdu tam. Ani do toho pokoje naproti, ve kterém bydlí zrada a bolest. Tam mi vzali ideály.
Další v řadě jsou skleněné, skrz které sem do chodby proudí denní světlo. Proč k nim teď zase chodím čím dál častěji. Stojí za nimi dívka. Pamatuji si na tu chviličku, kdy jsme se spolu volně procházeli. Jen chviličku, pak nás život rozdělil a tebe zavřel do toho pokoje. Tolikrát jsem se snažil to sklo rozbít. A když se mi to konečně povedlo, sama si zavolala sklenáře, aby tam dali mnohem silnější. Ztrácí se mi přes něj tvůj obraz. Ani tě neslyším, co říkáš, jestli vůbec něco. Já už taky chci, aby zůstali zavřený. Zavolal bych ti, ale smazal jsem tvé číslo. Aspoň na něj nemusím pořád koukat a přemýšlet o tom všem.
Proč jen se ještě musím ohlédnout zpátky do pokoje štěstí a na druhou stranu do pokoje smutku. Musím utéct. Daleko.
Do přízemí, do bazénu. Párkrát jsem se tam potápěl. Jenže vždycky mi někdo vypustil vodu a já se chvíli v neoprenu a s bombou na zádech plácal na suchu. Nemám kvůli tomu strach z vody, jenom se už nepotápím. Nechávám hlavu nad hladinou. Když už se přeci jenom potopím, tak s někým za ruku.
Ty schody vedou do sklepa. Tam bych radši nechodil, ale jestli opravdu chceš...
Nevím vlastně jak je velký. Bojím se sem chodit. Je tu násilí. Touha bít se, protože lidi jsou zlý. Nesnáším všechny ty namachrovance. Jsou to chudáci a padali by k zemi jako hrušky. Proč mám tu touhu někomu rozkopat stehno, někoho nabrat kolenem do žeber? A co to je za vzdechy, co se tu vznáší éterem? Není to utrpení, ale vášeň a slast. Rychle pryč, dokud ještě mám klíč, taky bych ho tady mohl ztratit a po tmě bych ho těžko hledal.
Po schodech zpátky nahoru. Do pokoje, kde zase zbyly jenom fotky. Jsou rozpité, jak se o ně rozbíjely mé slzy během těch pár osamělých večerů.
Nějak mi z toho vyhládlo, zajdu do kuchyně. Popovídám si s mamkou. Počkej zatím tady, hned se vrátím. Dáš si taky něco, třeba čaj?....

...Proč se svět najednou rozevírá prostorem a proč je ten prostor tak prázdný. Tvůj hlas uslyším jen zdálky. Ale já tě potřebuji; abys mě objala. Ležíš tam na zemi a já vím, že už to neuděláš. Zbude po tobě jenom pár prázdných místností, které časem zůstanou opuštěné. Nechci, tohle ne...nemůže to tak být!!!Letím po schodech nahoru. Střemhlav prolétám poschodími. Snad dohoním tvojí duši a dovedu jí zpátky. Tenhle barák má snad tisíc pater, ve kterých jsem nikdy nebyl. Netuším, kolik jich zbývá a co je koncem. Mami prosím počkej na mě chvíli, dochází mi dech.

Pak stanul na střeše. Viděl kraj kilometry daleko a vítr mu zase něco šeptal a smál se, chtěl si hrát. Pomalu šel k okraji a podíval se dolů. Dům byl hodně vysoký, až se mu z té výšky zamotala hlava. A vítr se jen tak proletěl kolem a zase se vrátil, byl šťastný, že tu zase někoho má. A on tam seděl ještě dlouho a vítr pořád proletoval kolem něj...
A jeho host, kterému ukazoval svůj dům? Zůstal tam dole a on už se k němu nemohl vrátit, zapomněl na cestu zpátky. Host sám bude muset najít cestu ven...