Vězeň

Anotace: I.

I.

 

Bůh : Otevři své srdce, člověče.

Člověk : Proč to mám udělat, bože?

Bůh: Otevři svou duši, abys porozuměl.

Člověk : Neotevřu bože, bojím se.

(možný úryvek s lidské duše, který však nikdy nebyl zveřejněn.)

 

 

II.

 

„ Nedělej to,“ Řekl kdosi vedle mne.

„Ale proč?“ Optal jsem se toho hlasu vedle v duchu. Slyšel mne a odpověděl.

„Mohl by jsi toho jednou litovat.“

Chvíli jsem mlčel a uvažoval. Nevěděl jsem jak odpovědět. A také vlastně proč odpovídat. Slyšel jsem, jak voda bubnuje do plechu. Představil jsem si střechu a obrovské kapky deště, jak naráží do střechy, odskakují a drobnější sestřičky znovu odskakují a dopadají v nejbližším okolí a znovu se rozstřikují na menší kapičky, ztrácí svou energii a nakonec umírají a slévají se do drobných potůčků a stékají po šikmé ploše, až na kraj střechy a tam mizí a padají na zem. Na zemi znovu obživnou a rozstřikují se a rozstřikují, až opět zemřou a nakonec se beznadějně vsáknou do země. Do té země, která předtím byla vyprahlá na troud od slunečního žáru a tráva, která tam rostla, byla již zažloutlá. Teď země pije a pije i tráva. A pak se bude zase zelenat.

„Jako ta voda, nebo tráva a nebo ten plech, kterej nakonec zrezne?“ Zeptal jsem se.

„Co to je za nesmysly?“ Divil se hlas.

Nesmysly? Jaké nesmysly? Pomyslil jsem si. Copak nemám pravdu? Vždyť všechno začíná a jednou končí.

„Chceš to?“ Zeptal se mne hlas, jakoby mne slyšel. „Chceš to?“ Opakoval.

„Ale co mám chtít?“

„Hm,“ zamyslel se hlas.“ Třeba aby zrezla ta střecha. Nebo ta voda.“

Byla tma a já jsem stál a nebo seděl. Nevím a nepamatuji si to. A člověka, který semnou mluvil, jsem neviděl. Kvůli té tmě. Ale byl vedle mne. Na prsou mne něco bolelo. Bylo to uvnitř a já si s tím neuměl poradit. A byl jsem sám a chtěl jsem být sám a chtělo se mi brečet a všechno vykřičet. Ale nešlo to. Přál jsem si, aby čas utíkal, jak nejrychleji umí a byl všeho konec. Ten největší konec, který si kdo umí představit.

„Jaká voda?“ Zeptal jsem se tentokrát já.

„Ta na střeše.“ Řekl hlas, „ Dešťová voda. Nevzpomínáš si?“

„Ne.“

„Tak vidíš,“ povzdychnul si ten hlas. „Nejsi schopen si zapamatovat to, co ti letělo hlavou před pár vteřinami. Ale chceš udělat tak důležitou a vážnou věc.“

Něco na tom bylo. Na žádnou vodu jsem si nepamatoval. Pěkný nesmysl.

„Na tu střechu si pamatuješ?“ zeptal se hlas.

Nepamatoval jsem si. Voda, střecha, co ještě? A kdo semnou vůbec mluví?

„Jen vzpomínej,“ řekl hlas klidným tónem, aniž by čekal na moji odpověď. „Představoval jsi si dešťové kapky, jak narážejí do plechové střechy a stékají dolů na zem a tam se vsakují do země.

„Tak to klidně udělej.“ Ozval se náhle jiný hlas někde za mnou a já jsem sebou trhnul. „Co ti v tom brání? Nic.“

Přesně tak! Nic mi v tom nebrání. Můžu udělat cokoliv a nikdo mi v tom nezabrání a ani nemůže!

„Vzpomínáš si na tu střechu?“ zeptal se první hlas.

„To bylo dávno,“ odpověděl druhý hlas prvnímu. „Jak by si na to měl pamatovat?“

„Pár minut,“ poznamenal první hlas. „Vzpomněl si.“

„Dávná vzpomínka.“ Řekl druhý hlas pohrdavě. „K čemu mu je asi tak dobrá?“

Ty dva hlasy se začaly dohadovat mezi sebou a já jako bych tu ani nebyl.

„K tomu, aby si něco uvědomil.“ Odpověděl klidně první hlas.

„A k čemu mu to bude?“ Začal se rozčilovat druhý hlas. „ Na co vzpomínky? Žít se má teď! A co bylo, bylo a co bude, bude. Tak to je!“

„Není,“ namítnul tiše první hlas. „A on to moc dobře ví.“

Co vím? A na co jsem si vzpomněl? Co mám sakra vědět? A kdo jste vy dva? Co tu dělám a proč tu jsem? A kde to vlastně jsem? Co se to prostě děje? Něco takového mi prolétlo hlavou.

„Co mi to vykládáte za nesmysly?“ vykřiknul jsem zoufale a vzápětí se leknul ozvěny vlastního hlasu, který rezonoval v prostoru, kde jsem byl. Moje smysly se vybičovaly k maximálnímu úsilí. Tmou se ozvěny vracely jako ostré jehly a bodaly mne do hlavy. Natáhnul jsem ruku před sebe a čekal, že to nepůjde. Šlo to však překvapivě snadno. Nahmatal jsem studené dlaždičky. Pohnul jsem rukou do strany. Rychle jsem ho zmáčknul.

Objímala mne hrůza z toho, co uvidím. Ty dva hlasy mlčely. Někde tu sedí nebo stojí. Třeba se mi smějí a nebo čekají na světlo, aby na mne mohli skočit. Tma se během zlomku vteřiny změnila na nažloutlé světlo mojí koupelny.

Byl jsem doma ve své koupelně. Oči si chvilku musely přivyknout, ale potom jsem velice zřetelně rozeznával zařízení mé koupelny. Sprchový kout, umyvadlo, zrcadlo. Cítil jsem úlevu. Vykoupal jsem se a pak si šel lehnout. Měl jsem náročný den a za chvilku jsem usnul.

Pod okny mého bytu tiše a temně plynula řeka.

 

III.

 

Stejně nám neutečeš!“ Křičeli kluci za mnou. Srdce jsem měl až v kalhotách a sotva popadal dech. Doběhl jsem k díře v drátěném plotu a ztratil se jim v kukuřičném poli. Kličkoval jsem mezi vysokými stonky a listy mě řezaly do paží a na tenisky se mi nabalovala mazlavá hlína. Když jsem byl dost hluboko v poli, zastavil jsem se a sednul si na bobek. Byl jsem zadýchaný, bolely mne nohy a cítil, jak mi buší krev ve spáncích a snažil se naslouchat, jestli neuslyším nějaký šelest. Slyšel jsem jen, jak si lehounký větřík pohrává s listy klasů a jak se někde kluci dohadují, že jsem jim utekl a radili se, jak mne dostanou. Trochu se mi ulevilo. Zvedl jsem oči a viděl kukuřicí orámované nebe po kterém rychle pluly tmavé mraky.

„Stejně bude muset jednou vylézt ven a vrátit se.“ Řekl to hlas, který patřil nejstaršímu, tedy šestnáctiletému chlapci. Před týdnem mi ukradnul z bot tkaničky. Jenom za to, že jsem mu nechtěl dát svůj pomeranč z oběda. Nesměl jsem se tehdy večer dívat na večerníček. A dostal jsem pohlavek. Řekl jsem totiž, že jsem si ty tkaničky schválně vytáhnul já sám. Protože se na kamarády nežaluje.

Kousek ode mne se od země odlepila koroptev nebo nějaký bažant. Pták zašustil křídly a rozvířil kukuřici. Někdo z kluků si toho všimnul.

„Támhle je, za ním!“ zvolal někdo z nich.

Dal jsem se znovu na bezhlavý útěk. Když by mne chytli …

Strašně jsem se bál. Běžel jsem, co mi síly stačily, až se přede mnou pole náhle otevřelo. Stál jsemna travnatém pásu, který jsem znal. Pás se prudce zvedal a nahoře vedla rozbitá silnicezkostek. Vylezl jsemnahoru a ohlédnul jsem se. Viděl jsem tmavě zelený pás kukuřičného pole a v něm šest cestiček. Jedna patřila mně. Zbylých pět mým pronásledovatelům, kteří běželi za mnou a cestou rozhrnovaly klasy. Chvíli jsem je pozoroval, odpočíval a přemýšlel co dál. Zpět se nedostanu. Riskoval bych, že narazím na jednoho z těch, co mne honili. Oběhnout pole nešlo. Nevěděl jsem, kde končí a co tam je. Nikdy jsem tam nebyl. Snad město nebo řeka, nebo co.

Začalo poprchávat a trochu se ochladilo. Zvednul jsem oči k nebi a podle toho, jak se rychle zatáhlo jsem věděl, že zmoknu. Bylo celé jako z olova. Ale nebudu sám. Oni také. Konce těch pěti cestiček se pohybovaly dopředu a nebezpečně se přibližovaly. Přede mnou byla panelová zeď a za ní stodola a kolem zemědělské stroje. Seběhnul jsem ze silnice a vyhoupnul se na první větev třešně, co rostla u zdi a přes několik dalších větví se dostal na tu zeď a seskočil na druhou stranu. Stroje tu stály zaparkované v několika řadách a dalo se snadno mezi nimaztratit. Byly tu traktory, kombajny, secí stroje, valníky a stroje na orbu. Za nimi, na druhé straně stála stodola, která bývala odemčená. Přikrčil jsem se na chvilku na štěrkové cestě u trsu vysoké trávy s bodlákem a snažil se zjistit, zda v areálu nějaký zaměstnanec a nebo hlídač. Pak jsem se vydal mezi stroje a prohlížel si je a odhadoval, který by mohl být nejlepším úkrytem. Nepochyboval jsem totiž, že kluci polezou dál za mnou.

Už jsem ale neběžel. Šel jsem a vydýchal se. A jak jsem cítil relativní bezpečí, přestal jsem se bát. Nejspíš asi proto, že kluci, kteří už museli být na konci pole, chvíli uvažovali co dál a ještě je nenapadlo přelézt zeď. Najednou mi to celé přišlo jako nějaká bojová hra, kdy já jsem měl zmást a uniknout svým pronásledovatelům a tím vyhrát. Nejlepší a nejpřirozenější úkryt by byl ve stodole, pomyslel jsem si. Je v ní šero a spousta zákoutí. Ale také první místo, které kohokoli napadne. Pak tam byla spousta různých strojů a některý z nich by mohl nabídnout bezpečný úkryt. A také jsem na ně byl zvědavý. Kluky sice napadne, že jsem v některém z nich, ale je šance, že nebudou všechny prolézat.

Procházel jsem se uličkou mezi traktory a kombajny, lezl jsem do jednoho po druhém a přitom hádal k čemu ten který slouží. Znal jsem skoro všechny, ale jen u některých jsem věděl, na co jsou. Nakonec jsem našel ten, který mi vyhovoval. Byl to nějaký kombajn, měl modrou barvu a za kabinou řidiče bylo něco jako nádrž a do kabiny se lezlo po schůdcích. Co bylo nejdůležitější, že ve spodní části kabiny byla malá okénka, kterými se dalo dívat ven a dveře kabiny se daly zamknout zevnitř.

Byl jsem v bezpečí a usadil se na režném pytli přehozeném přes kožené sedadlo řidiče. Přitáhnul jsem si nohy k tělu a drbal jsem si ošlehaná lýtka. Skrz čelní zaprášené okno jsem pozoroval cestu před sebou a drobné kapky, které po jedné dopadaly na kapotu stroje a bubnovaly do umělohmotné střechy. Z vlhkých vlasů mi kapala voda. S napětím jsem čekal co bude dál.

Trvalo to chvilku, kdy jsem zahlédnul jednoho z kluků. Vyšel na štěrkovou cestu přibližně v těch místech co rostla tráva s bodláky a postavil se doprostřed. Rozhlédnul se kolem sebe a pak nehnutě stál a bedlivě naslouchal zvukům. Zatajil jsem dech, jako by mne mohl slyšet a ještě víc se schoulil na sedačce. Ruce jsem sevřel do pěstiček a vší silou mačkal lem sedačky, jako bych se bál, že mne někdo od ní odtrhne. Kluk se potom vydal pomalu po cestě na druhou stranu, než jsem byl já a neustále se rozhlížel kolem. Nakonec mi zmizel z dohledu. Za okamžik na to jsem zahlédnul jiného kluka, jak zuřivě gestikuloval směrem ke stodole a něco křičel. Během chvilky u něj byl ten, co se rozhlížel po cestě a dal mu facku. Nejspíš za to, že křičel. Ten co křičel asi zmlknul a pak se oba vydali ke stodole. Za chvilku zjistí, že tam nejsem, běželo mi hlavou a měl jsem pocit malého vítězství. Možná bych teď mohl vylézt ven a vrátit se k poli a přeběhnout ho zpět a utíkat domů, protože všichni budou prohledávat stodolu. Ale co když někdo hlídá? Pak by mne viděl a nejspíš nějak zahnal zpět a ven s ohrady se stroji bych se nedostal. Bylo to hodně riskantní a tak jsem zůstal na sedačce a čekal dál, co kluci vymyslí. Věděl jsem, že jsem zamčený a i když by mne objevili, nedostali by se ke mně. Byl jsem v relativním bezpečí.

Pozoroval jsem ostatní stroje a kombajny a zaujalo mne, jak voda stéká v tenkých pramíncích dolů a maluje na skle špinavé a klikaté čáry. Kombajn napravo ode mne, nebo co to bylo, měl zelenou barvu a byl hodně zrezivělý. Traktor na levé straně byl červený a měl zapřažený valník.

Jeden z kluků se objevil na traktoru vedle mne. Byl z druhé strany a vyhoupnul se na stupačku. Něčeho se přichytil a díval se dovnitř. Bleskově jsem sjel ze sedačky pod volant a ani nedutal. Byl jsem sice zamčený, ale myslel jsem si, že když zjistí, kde jsem, tak si na mě mohli počkat. Zámek na dveřích mne chránil jen předtím, aby mne hned nezmlátili. Za chvilku někdo zalomcoval klikou u dveří. Uslyšel jsem šramot a cítil, jak se někdo dívá dovnitř. Trvalo to pro mne celou věčnost. Pak seskočil dolů a mě spadnul kámen ze srdce. Nenašli mne. Zatím.

Opatrně jsem se vysoukal zpátky na sedačku a začal nakukovat ven po okolí, jestli neuvidím někoho z kluků. Ale neviděl jsem nikoho. Ani na cestě před sebou, ani zamnou, ani vedle mne. Jako by tam nikdy nebyli. Jediné, co bylo vidět a slyšet, byl pomalinku sílící déšť. Možná, že je zahnal pryč, napadlo mne. A nebo museli na večeři. Nevěděl jsem ani kolik je hodin a jak dlouho už honička trvala.

Začal jsem počítat. Ven jsem šel, když byly čtyři hodiny. Za chvilku na to jsem viděl ve staré kůlně kluky kouřit a hned na to mne začali honit. To trvalo necelou hodinu. Takže bylo asi pět hodin. Mohl jsem tam klidně sedět ještě hodinu , nebo dvě. Nejdéle v sedm jsem musel být doma. Měl jsem dost času.

Díval jsem se ven skrz okna. Tenké pramínky vody se změnily na souvislou vrstvu stékající vody a všechno venku bylo rozmazané a jakoby to plavalo v té vodě. Kapky vody bubnovaly v rychlém tempu do střechy a do plechů kombajnu. Znovu jsem si vzpomněl na kluky. Jestli pak cestou zpátky zmokli a nebo se schovali do stodoly? Jestli zmokli, dobře jim tak. Neměli mne honit.

Začalo mi být chladno. Vytáhnul jsem pod sebou starý pytel, dal si ho přes kolena a prohlížel si různé páčky a světýlka pod volantem. Nevěděl jsem na co jsou a opatrně jsem jednou páčkou pohnul. Něco cvaklo, ale nic se nestalo. Dodal jsem si odvahy a nakonec vyzkoušel všechny páčky a knoflíky, které jsem objevil. Začal jsem si hrát na to, že jsem v nějaké raketě a jsem kosmonaut na nějaké cestě za důležitým úkolem. A tak jsem řídil kosmickou loď mezi hvězdami a planetami a různými kometami a vyhýbal se nebezpečím, až mne to přestalo bavit a tak se z rakety stala námořní obrovská loď a já stál na můstku a musel loď vyvést z rozbouřeného moře.

Ani nevím, jak dlouho jsem si hrál, když jsem si uvědomil, že pořád hodně prší a že je docela hodně zataženo. Už jsem se ale nebál. Bylo mi hezky. Jenom trochu zima. V zadní části traktoru jsem našel nějaké staré hadry a tak jsem si na podlaze udělal pelíšek a lehnul jsem si tam a chtěl si trochu odpočinout. Jak jsem se zase přikryl pytlem, bylo mi za chvilku teplo, a jak pršelo a voda bubnovala do střechy, padla na mne únava a za chvilku jsem spal.

Spal jsem tak tvrdě, že mne probudil pozdě v noci až noční hlídač, který svítil do kabiny baterkou, lomcoval klikou a bušil na dveře. V první chvíli jsem netušil, co se děje. Slyšel jsem jen rány a křik a viděl světlo. Protřel jsem si ospalé oči a pak si uvědomil, co se stalo. Venku byla tma. Polil mne studený pot.

„Vylez,“ křičel hlídač, „já vím, že tam jseš! Slyšíš? Tak vylez!“ Zase zalomcoval klikou a pak znovu bušil vší silou n adveře. „Sakra vylez, nebo zavolám bezpečnost a oni si už s tebou poradí!“

„To ne!“ vykřiknul jsem vylekaně.

Hlídač mne slyšel, přestal bušit na dveře a lomcovat klikou. Vyhoupnul se na stupačku a baterkou svítil dovnitř. Viděl mne, jak vylézám na sedačku a mírnějším hlasem mi říkal : „Tak nedělej hlouposti a otevři ty dveře.“

„Že to na mne nikomu neřeknete, že ne?“ Prosil jsem ho rozechvělým hlasem.

„Ale to víš, že ne.“ Řekl hlídač mírným hlasem.

Vstal jsem ze sedačky, na kterou jsem si mezitím sednul, udělal krok ke dveřím a odemknul je.Hlídač zmáčknul kliku a otevřel. Pak mne chytil oběma rukama do náruče a postavil na zem. Bylo chladno a já se klepal zimou.

„Na, vem si přes sebe tohle,“ řekl a podával mi starou bundu od montérek, kterou si kvůli tomu svléklnul.

Pak mne chytil za ruku.

„Kam jdeme?“ zeptal jsem se vylekaně a doufal, že se hlídači vyškubnu a uteču.

„Kam by jsme šli? Do auta přece.“ Vysvětlil mi. „Musím tě odvézt domů.“

Prošli jsme uličkou mezi stroji ke stodole, kde měl zaparkované své auto. Stroje mi připadali strašně obrovské a v měsíčním svitu vypadala jako nějaká nadpřirozená hrozivá monstra a nestvůry, která mi naháněla strach.

„Že to na mne neřeknete,“ škemral jsem, když jsem už seděl na zadní sedačce auta, hlídač si zapálil cigaretu a rozjel se. Chvilku mlčel a přemýšlel.

A potom co nejsmířlivějším hlasem pomalu řekl : „To víš, že neřeknu. Ale tátovi něco prostě říct musím.“

Hlídač točil volantem, kouřil a já se díval se strachy sevřeným srdcem na stroje, které jsme míjeli. Zahlédnul jsem strom po kterém jsem vylezl na zeď. Auto se kolébalo po rozbité silnici, až jsme dojeli k prvním domům. Lampy osvětlovaly ulice, kterými jsme projížděli a já cítil větší a větší strach. Nakonec jsme přijeli před náš dům. V okně do kuchyně se svítilo a já si představoval tátu, jak sedí u stolu a jak jím lomcuje vztek na mne. Jak potom vstává a jak se napřahuje k pohlavku.

Hlídač vystoupil z auta a šel mi otevřít dveře. Přál jsem si aby je však nikdy neotevřel.

„Tak pojď,“ řekl hlídač smířlivým hlasem.