Psycholog

Anotace: Má první větší povídka. Nevím, do jaké škatulky ji zařadit. Ani jak ji popsat. Snad jen tak, že si v ní vězeňský psycholog povídá s odsouzeným. A zjistí, že mají společného mnohem více, než si mohl myslet.

„Ten šuplík se zase zasekl.“ Řekl Jaroslav. Ostře osvícenou místností se rozléhalo kovové řinčení příborů uvnitř šuplíku.
Sáhl rukou dovnitř a pokusil se odstranit překážku, která bránila vysunutí. Nedařilo se mu to.
„Pusť mě k tomu.“ Tomáš, který situaci sledoval zpovzdálí, přišel blíž a hubenou rukou vyndal ze šuplíku velkou lžíci, která se v šuplíku zasekla. Jaroslav na to mlčky hleděl. Vzal si ze šuplíku malou lžičku a zamíchal svou kávu.
„Není zač.“ řekl Tomáš nasupeně, když se k Jaroslavovi otočil zády. Odkráčel pryč z místnosti a odešel tmavou chodbou pryč. Jaroslav nedbaje uraženého tónu Tomáše usrkl levné kávy.
„Co takhle ‚díky‘?“ ozval se do ticha Jaroslavův přítel Václav, který to všechno sledoval. „Jardo, no tak. Víš, že je tady ten kluk nový.“ Jaroslav nijak nereagoval. Zamyšleně hleděl do světlé hnědé břečky v hrníčku s puntíky. „Mohl bys na něj být trochu milejší. Pár měsíců zpátky jsi taky byl takový štěně.“ Do ticha se ozývalo jen slabé cinkání lžičky o hrnek.
„Přemýšlím, jestli vůbec má smysl se tě ještě ptát.“
„Na co?“ Zvedl bez náznaku zvědavosti Jaroslav oči od hrnku.
„Jestli jsi v pořádku.“ V jeho hlase byla znát starost.
„Co ti mám na to odpovědět?“
Václav nevěděl, proto otázku nijak dál nerozvíjel. Nemělo by to smysl. „Jen jsem ti chtěl říct, že pokud bys cokoliv potřeboval, víš, kam jít.“ Připadal si hloupě, že něco takového musí Jaroslavovi znovu říkat, bral to za samozřejmé, ale měl potřebu říct alespoň něco.
„Díky.“ Odvětil Jaroslav a lehce se usmál, aniž by zvedl zrak od své kávy. Václav byl zvědavý. Chtěl si s Jaroslavem promluvit, pomoci mu, ale Jaroslav jako by se před světem zamkl. Václav se už nadechoval k otázce, když v tom proťalo ticho v místnosti vyzvánění. Jaroslav sáhl do kapsy a podíval se na mobil. Chvíli váhal, načež vyzvánění ztišil a vložil mobil zpět do kapsy. Václav nemohl otázku zadržet.
„To byla Alice?“
Jaroslavovy oči se na vteřinu zvedly od kávy a zabodly se do Václava.
„Třeba ví něco nového.“ Nadhodil Václav.
„To by mi volala policie.“ Zakroutil Jaroslav hlavou.
V místnosti opět zavládlo ticho. Václava jako by přibíjelo k židli, i když chtěl z místnosti odejít. Nemohl tu ale Jaroslava nechat samotného. Jaroslav dál tiše usrkával své kávy.
„A nemáte nějaké nové informace nebo stopy?“
Jaroslav chvíli mlčel, jako kdyby Václava ani neslyšel. „Jen to, co jsem ti říkal posledně.“
Václavovi se na zádech lepila košile k tělu. „A co děláš večer? Za chvíli končíme, můžeme někam vyrazit.“ V tu chvíli, kdy to Václav vypustil z úst, věděl, že řekl hloupost. Neměl tušení, jak se Jaroslav cítí a co se mu honí hlavou. Okamžitě si v duchu zanadával za to, jak hloupě se zachoval v dané situaci. Jaroslav poněkolikáté zakroutil hlavou.
Václav se rozhlížel kolem sebe. Vteřinová ručička na hodinách se líně posouvala.
„Jardo, já vím, že to nechceš slyšet, ale cítíš se na to dneska?“ Konečně se přinutil k otázce, která mu dlouho vázla v hlavě.
„Jsem v pohodě.“ Odpověděl okamžitě Jaroslav.
„Já to chápu, ale pořád to není ani týden od – „
„Říkám, že jsem v pohodě!“ přerušil Václava Jaroslav křikem a praštil hrnkem. Střepy se rozlétly na všechny strany a káva se rozprskla po lince.
„Nezlob se.“ Řekl nakonec Václav a rychle odkráčel z místnosti.
Jaroslav se opřel o mokrou linku. Horká káva mu máčela rukáv košile. Hlavu měl opřenou o chladnou skříňku nad dřezem. Nevěděl, jak dlouho tam stál. Václav se vrátil.
„Už je tady.“
*
„Dobrý den. Posaďte se, prosím.“ Vyzval Jaroslav mladého muže, který vešel do jeho malé kanceláře. Mladík se posadil do rozvrzané židle, pohodlně se opřel a hodil nohu přes nohu. Jaroslav si prohlížel spis odsouzeného, přestože ho měl již dávno celý přečtený. Chtěl být pořádně připravený. Byl nervózní. Nohy se mu klepaly a dlaně měl zpocené. Netroufal si mladíkovi pohlédnout do očí. Hlavu měl sklopenou nad spisem a pohyboval očima ze strany na stranu, aby to vypadalo, že čte. Konečně sebral odvahu promluvit. Zvedl zrak.
„Ve vězení jste poprvé, proto mi nejdřív dovolte, abych vám řekl, od čeho tu jsem.“
„Prosím.“ Usmál se mladík.
Jeho úsměv byl vřelý a příjemný. To Jaroslava bodlo do srdce. Představoval si, jak pomocí tohoto úsměvu prováděl ty otřesné věci. Nemohl se těm myšlenkám ubránit, přestože se na to připravoval celý den. Musel se od toho oprostit. Od všeho. Spustil řeč, kterou si předem nacvičoval.
„Jako psycholog mám za úkol zjistit, jak jste na tom, laicky řečeno. Udělám s vámi rozhovor, vyplníte si nějaké testy, abychom měli alespoň zhruba přehled o tom, jaký jste a co od vás můžeme čekat.“ Mladíkovi neslézal úsměv z tváře. „Není to pro nic za nic. Byl jste odsouzen za...“ Na chvíli se odmlčel. Zhluboka se nadechl. „Byl jste odsouzen za nesmírně závažný trestný čin. Nějaký čas tu pobudete. Mojí prací tady není vás zkoumat, ale v ideálním případě vám pomoci, abyste mohl být propuštěn ve stavu prospěšném pro vás i ostatní. Jsem tu hlavně pro vás. Posléze za mnou můžete přijít s jakýmkoliv problémem a pokusíme se ho vyřešit.“
Jaroslav nepracoval ve vězení dlouho. Titul dostal před pár lety. Snažil se ke každému z vězňů přistupovat mile a lidsky, vše jim vysvětlit. I přestože šlo o vězně, který se mu hnusil tak, jako mladík před ním. Věřil, že dokáže napravit každého. I ve chvíli, kdy se sám ocitl na dně. Chtěl si zachovat profesionální přístup. Zapudit všechny vzpomínky a soustředit se pouze na odsouzeného před sebou.
Mladík na to nic neříkal. Jeho úsměv byl až posměšný. Jeho obličej vypadal jako porcelánová maska, byl hebký, nehybný a bez poskvrnky. Světle modré oči se vpíjely do Jaroslava a nutily ho neustále poposedávat a cvakat propiskou.
„Začnu základními otázkami na vaši minulost. Prosím, abyste odpovídal popravdě. Rozumíte?“
„Rozumím vám velmi dobře, pane.“ Kývnul mladík a dál nehnutě seděl.
„Mohli bychom začít od vašeho dětství? Kde jste se narodil, v jaké rodině jste vyrůstal, co sourozenci?“
Mladíkův úsměv se ještě rozšířil. Jeho hladkou pleť zbrázdily kolem očí vrásky. Mlčel.
„Je snad něco v nepořádku?“ zeptal se poněkud zmateně Jaroslav.
„Naopak, všechno je v naprostém a úplném pořádku.“ Zakroutil mladík hlavou.
Jaroslav si na židli poposedl. „Promiňte, ale asi vám nerozumím.“
„Tyhle otázky pokládáte každému?“
„No, ano.“ Jaroslav nechápal, kam mladík míří.
„Dobře. Pak, jak vidíte, je vše v pořádku.“ Odmlčel se. Jaroslav nevěděl, jak dál pokračovat. Mladík ticho přerušil a Jaroslavovi se ulevilo.
„Narodil jsem se v Praze. Bydlel jsem v paneláku, měl jsem jednu matku, jednoho otce a jednoho bratra. Nikdo z nich mě neprznil ani netřískal. Co tam máte dál?“
Jaroslav pochopil, že se nejedná o běžného odsouzeného. Věděl, že si musí udržet odstup. Emoce si zakázal.
„Povězte mi, prosím, něco o své škole. O svém dětství. Jak jste vycházel s kamarády? Co váš prospěch? Nebo případná šikana?“
Chvíli se ozývalo pouze vrzání Jaroslavovy židle.
„Máte na tohle všechno kolonky?“ odpověděl mladík po chvíli váhání.
Jaroslav cítil, jak se mu světle modrá košile lepí na záda. Cvakl propiskou. Nevěděl, jak odpovědět.
„Ano.“ Vydechl po chvíli. Mladíkův úsměv se ještě rozšířil.
„A na konci, až mě zařadíte do jedné ze škatulek, vám to řekne co?“
Jaroslav si uvědomoval, že se musí znovu chopit otěží. „Promiňte, ale otázky tu kladu já, vy mi máte odpovídat.“ Řekl o něco rázněji, než původně zamýšlel. Pokračoval klidnějším tónem. „Pokud by vás ale něco zajímalo, samozřejmě rád odpovím až poté, co tu dokončíme náš rozhovor. Souhlasíte?“
Mladík souhlasně kývl hlavou.
„Odpovězte mi tedy na předchozí otázku. Prosím.“ Spěšně dodal poslední slovo.
„Tak dobře. Do páté třídy jsem měl jedničky, pak dvojky a trojky a odmaturoval jsem s vyznamenáním. Kamarádů jsem měl pár. Nikdy jsem nikoho nešikanoval, já sám šikanován nikdy nebyl.“ Opřel se ještě hlouběji do židle a spletl prsty dohromady. Jaroslav dále pokračoval.
Ptal se ho na školu, na mladíkovy rodiče, na jeho koníčky, na zdravotní stav a na další věci, které mu určoval arch před ním. Nenašel nic, co by ukazovalo na nějaký nepříznivý vývoj. Nechtěl zjednodušovat a skákat k předčasným závěrům, ale byl zklamaný z toho, že „nic nenašel.“ Mladík si však celý rozhovor evidentně užíval.
Jaroslav chtěl sezení ukončit. Měl pocit, že to nikam nevede. V puse měl sucho a nemohl z hlavy dostat představy toho, co člověk před ním provedl. Mladíkova tvář se však v tu chvíli změnila. Jako kdyby někdo sundal hebkou masku usmívajícího se muže a nahradil ji chladnou porcelánovou tváří bez výrazu. „Chcete se opravdu dozvědět něco zajímavého z mé minulosti?“ naklonil se kupředu.
„Jistě, povídejte.“ Povzbudil mladíka Jaroslav s těžko skrývanou nadějí v hlase.
„Ale ne, tak snadné to mít nebudete, pane psychologu.“ Zakroutil posměšně hlavou a jeho úsměv se vrátil. „Musíte mi za to dát něco na oplátku.“
„Pane, rád bych vám připomněl, že jste byl odsouzen a já vám nemůžu dávat žádné výhody,“ Začal Jaroslav protestovat.
„Ale nebuďte směšný,“ zakroutil hlavou, „Takhle to nemyslím.“ Naklonil se ještě blíže k Jaroslavově stolu. „Baví vás vaše práce?“ zeptal se s výrazem, se kterým si děti sdělují tajemství.
„Jak to myslíte?“ Jaroslav byl otázkou zaskočen a nevěděl, jak odpovědět, přestože otázka měla jen jeden možný výklad.
„Ale no tak. Vím, že jste chytrý, stejně jako vy víte, že jsem chytrý já.“ Odmlčel se, aby nechal svá slova doznít. „Tenhle rozhovor je dost nudný. Jak vás může vaše práce bavit? Křížkujete si lidi do škatulek. Vždyť to může dělat každý počítač, každá kalkulačka.“ Jaroslav měl pocit, že je ponižován. Chtěl protestovat, ale mladík ho utnul v začátku.
„Jistě, přeháním a vy tu neděláte jen úvodní rozhovory, ale opravdu tu vězňům pomáháte. Já vím. Ale přesto. Copak mě nechcete doopravdy poznat? Dozvědět se, jaký jsem, proč jsem udělal to, co jsem udělal?“ Mluvil stále tišeji. „Případně co dalšího jsem udělal?“
„Naznačujete mi tu snad něco?“
„Nenaznačuji vůbec nic.“
Jaroslav byl zmatený. Tápal a usilovně přemýšlel nad tím, kam by měl rozhovor směřovat. Nesnášel, když věci neměl pod kontrolou. A cítil, že mladík se snaží o to, aby Jaroslava vyvedl z míry.
„Mám dojem, že jste mi nabízel něco zajímavého z vašeho života?“ navázal Jaroslav na místě, které ho nejvíce zajímalo. Věděl, že je na tenkém ledě. A možná by se tímto směrem neměl ubírat. Chtěl toho ale zjistit co nejvíce. V této chvíli, v téhle životní situaci, nemohl šlápnout vedle. Měl pocit, že čin, za který byl mladík odsouzen, musí mít nějaké vysvětlení. Chtěl ho najít za každou cenu.
„Chci, abyste se mnou mluvil.“ Nadhodil odsouzený.
„Mluvíme spolu.“ Nechápavě odpověděl Jaroslav.
„Nerozumíte mi.“ Odmlčel se. „Chci, abychom spolu mluvili jako dvě lidské bytosti. Ne jako psycholog a odsouzený. Ne podle papíru, ne podle škatulek ani podle protokolu. Rozumíte mi?“
Jaroslav rozuměl velmi dobře. Nepřipustil si to, ale měl strach. Nebylo mu příjemné, že si odsouzený před ním kladl podmínky. Zvědavost a touha uspět mu ale zabránily v tom, aby odmítl.
„Rozumím vám.“
„To je dobře.“ Mladík se dál usmíval. Jaroslav však věděl, že už nemá čas. Musel rozhovor ukončit, protože bylo nutné, aby s mladíkem ještě vyplnil nějaké testy. Dal mu je k vyplnění. Všechno dělal automaticky. Stále totiž uvažoval nad tím, jestli se zachoval správně tím, že mladíkovu nabídku ihned neodmítl. Vězeň mezitím psal. Inteligenční testy i osobnostní dotazníky měl vyplněné za polovinu potřebného času. Rozloučili se chladným stiskem ruky.
*
Jaroslav si znovu pročítal výsledky testů onoho mladíka. Usrkával horkou slabou kávu a lámal si hlavu nad tím, co mu grafy vlastně říkají. Václav seděl vedle něj a četl si zprávy na mobilu.
„To jsou výsledky toho novýho?“ zeptal se nesměle ve snaze navázat hovor.
„Jo.“
Ticho.
„A jak mu to vyšlo?“ zeptal se Václav s předstíraným zájmem. Jaroslav dále nespouštěl z papírů oči.
„Podle inteligenčních testů je to génius.“ Odpověděl mu stroze jeho přítel a zakroutil přitom hlavou.
„Vždyť víš, že tyhle IQ testy k ničemu moc nejsou,“ začal Václav po chvilce polemizovat, ale Jaroslav ho hned zarazil.
„Vím. Ale stejně.“ Odmlčel se a dál hloubavě četl.
Václava ticho tlačilo na hrudi. „Jak je na tom Alice?“ Jaroslav na otázku nechtěl reagovat. Václav si přesto všiml změny v jeho tváři. Jako kdyby tělem Jaroslava náhle projela ostrá bolest, kterou se snažil zakrýt. Václav nevěděl, co vlastně chtěl slyšet. Bylo jasné, že se mu dostane buď odpovědi vyhýbavé a neupřímné, nebo trýznivé a upřímné. Nakonec mu však odpovědí byla ta nejhorší možnost – další ticho.
Jaroslav po chvíli navázal.
„Vyplnil ty inteligenční testy hrozně rychle, nemůže to být náhoda. A ty osobnostní dotazníky jsou taky divný. Podívej se.“ Podal mu papíry s výsledky a Václav po nich rychle chňapl v nadšení, že Jaroslav s ním začíná komunikovat. Zahleděl se do nich. Na první pohled bylo znát, že něco není v pořádku.
„Nepřijde ti trošku... že...“ nevěděl, jaká slova zvolit, aby Jaroslava nepopudil.
„Že si z toho dělá srandu? Jo, přijde.“ Jaroslav si rychle vzal výsledky zpět do ruky. „Vychází mu, že je neurotickej jak poleno, přitom včera působil jako nejklidnější člověk na světě. Stejně tak jsem nikdy neviděl vyšší výsledky u extraverze, což taky neodpovídá ani trochu.“
„Myslíš, že je v těch testech chyba?“ zamyslel se Václav.
„Ne. Myslím, že si se mnou prostě hraje. Vyplnil je schválně tak, aby hodnoty vyletěly. Všechny jsou buď nejvyšší, nebo nejnižší, co jsem kdy viděl.“ Rázně rozhodil papíry po stole.
„Že si s tebou hraje?“ Nevěřícně zopakoval jeho slova Václav. „Snad si nemyslíš, že je to nějak namířený proti tobě?“ Kladl svá slova opatrně jedno za druhým.
Jaroslav neodpovídal.
„Jardo, já ti to řekl už mockrát.“ Jaroslav se na Václava ostře podíval, ale nestihl odmlouvat, neboť Václav hned navázal. „Jsi můj kamarád a já ti chci pomoct. Jsi si jistý, že zrovna tenhle vězeň je pro tebe správný?“
„Proč by nebyl?“ Jaroslav předstíral, že neví, oč jde.
„Vždyť víš.“ Neměl se ke slovu. Vložil si mobil do kapsy a po pár vteřinách ho opět nevědomky vyndal na stůl. Jaroslav ho ale nechal, aby se v tichu vykoupal.
„Kvůli tomu, co zrovna tenhle vězeň provedl.“ Václav se konečně odhodlal svou myšlenku dokončit. Oči měl ale sklopené. Kdyby je zdvihl, spatřil by výraz, který by mu v noci nedal spát. Jaroslav se tvářil jako člověk, který má ruku v žhnoucím ohništi, ale snaží se nevydat ani hlásku. Ticho trvalo dlouho.
„Nemá to s tím nic společného.“ Sykl nakonec Jaroslav tiše. Václav si začal mlčky pročítat další zprávy na svém mobilu.
*
„Tak jak vám mohu pomoci?“ začal Jaroslav rozhovor s vězněm. Odsouzený si u něj zažádal o schůzku jen pár dní po jejich prvním setkání. Jaroslav si nepřiznával, že z toho má radost. To, jak mladý vězeň vyplnil testy, ho nejen nahněvalo, ale také povzbudilo v jeho snaze přijít na to, jaký mladík vlastně je.
Během těch pár dní se často přistihl při tom, že o mladíkovi přemýšlí. Nejen v zaměstnání. Kdekoliv. Nechtěl, aby mu práce zasahovala do rodinného života, stejně jako netoužil po tom, aby osobní problémy ovlivňovaly jeho pracovní výkon. Když byl doma, nerad se nechával sžírat myšlenkami, které ho uvnitř drásaly. Musel proto myslet na práci a tím se zaměstnat. Chtěl být doma co nejméně. Nemyslel si, že by před něčím utíkal. Prostě si ve svém bytě poslední dny už nepřipadal dobře. Uklidňoval se tím, že potřebuje klid na práci bez zbytečných myšlenek, které by ho zatěžovaly.
Domů ale chodit musel. Prvních pár dnů poté, co se to stalo, na něj jeho žena vždy čekala za dveřmi. Seděla schoulená na zemi i celé hodiny, doufaje, že uslyší manželovy kroky na schodech. Jakmile se ozval klíč ve dveřích, vrhla se k němu v bolestném nářku. On ji však vždy chladně odsunul a zavřel se do pokoje s tím, že musí pracovat. Po pár dnech s tím proto Alice přestala. Nečekala na něj. Topila se ve vlastních myšlenkách. Sama.
Jaroslav byl proto rád, že se mohl během těch několika dnů po prvním setkání s mladíkem zaobírat doma jeho testy a nemusel tak přemýšlet nad ničím jiným. Manželčiny táhlé vzlyky přehlušil hlasitou hudbou ve sluchátkách. Komunikace s ní se omezila pouze na nutné fráze. Jaroslav myslel, že je to tak dobře. Domníval se, že pouze tak se můžou odstřihnout od minulosti a zbavit se svého utrpení. Nepřemýšlel nad tím, jestli to Alice vidí stejně.
Nepřiznával si, že se na setkání s mladíkem určitým způsobem těšil. Toužil po tom dozvědět se toho o něm co nejvíc. Potřeboval mu rozumět. Chtěl zjistit, co ho vedlo k jeho hrůznému činu. Takhle nad tím ale nepřemýšlel. Namlouval si, že tím, že se s mladíkem setká, mu pomůže. Změní ho. Odhalí příčiny toho, proč se tak chová, a toto chování následně změní. Mohl tím ostatním ukázat svou sílu vůle. A to, že ho žádná osobní tragédie nezlomí. Byl koneckonců psycholog.
„Jen mě zajímalo, jak dopadly mé testy.“ Pokrčil mladík rameny. Na rtech mu opět odpočíval onen ležérní úsměv.
Jaroslav zaváhal. Neměl by se o těchto věcech bavit s odsouzenými.
„Jak byste řekl?“ Snažil se získat čas a zároveň otestovat to, do jaké míry si s ním mladík opravdu jen hraje.
„Nemám ani to nejmenší tušení.“ Zatvářil se velice nechápavě.
„Myslím, že máte.“
Mladík se v odpověď jen zeširoka usmál. „Přemýšlel jste o mé nabídce?“
„Jakou nabídku máte na mysli?“ Nyní se nechápavě snažil tvářit naopak Jaroslav.
„Myslím, že víte.“ Úsměv se opět rozšířil.
Byl si nyní jistý, že vězeň před ním si s ním jen pohrává. Netušil ale, o co mu jde.
Velice dlouho přemýšlel nad tím, co mu řekne. Přestože sám měl z mladíka v určitých chvílích strach, domníval se, že u odsouzeného jde jen o jakousi pózu. Chtěl si hrát „na tvrďáka“. Nešlo o nic výjimečného, spoustu vězňů se o to zpočátku pokouší, aby si vydobyli lepší jméno. Jaroslav měl za to, že i mladík, který sedí před ním, se pouze snaží o projev vlastní síly. Nechtěl s ním tuto hru hrát.
„Nad vaší nabídkou jsem chvíli přemýšlel.“ Při slově „chvíli“ mu vyrašil na čele pot. „A musím vám říci toto: Jste ve výkonu trestu. S největší pravděpodobností tady pobudete velice dlouho. Dopustil jste se nesmírně závažného trestného činu. Sám jistě víte, že jednání tohoto typu neprojde ve věznici bez povšimnutí. Zejména u ostatních vězňů.“ Byl rád, že připravenou řeč zvládl bez přeřeknutí. Udělal pauzu, aby svým slovům dodal na významu. Zároveň pozoroval, jestli nepřímá výhrůžka s vězněm něco udělá. Mladíkův výraz se nijak nezměnil. „Nejste v roli, kdy byste si mohl klást jakékoliv podmínky. To si musíte uvědomit. Já tu nejsem od toho, abych tu s vámi hrál nějaké hry. Budu se držet daných předpisů, stejně jako to očekávám od vás.“
„Máte děti?“ Rty odsouzeného jako by se ani nepohnuly, když otázku náhle vybafl.
Jaroslav se cítil, jako by ho někdo udeřil ocelovou pěstí přímo do žaludku. Krev se mu nahrnula do hlavy.
„Máte děti?“ zopakoval mladík svou otázku naprosto stejně.
„Proč se mě na to ptáte?“ Jaroslav promluvil mnohem slabším a tišším hlasem, než měl v úmyslu.
„Jen mě to zajímalo.“ Úsměv mu zmizel z tváře. „Tak máte?“
Jaroslav nikdy v životě tolik nebojoval se slzami, které se mu draly do očí. Svíral ruce v pěst, až si nehty drásal zpocené dlaně. Měl chuť přeskočit stůl a vrhnout se na mladíka. Udeřit ho a ublížit mu. Musel se ale ovládnout.
„Určitě se o ně musíte bát. Když se vrací ze školy. Když si jdou hrát na hřiště. Když si chatují s bůhvíkým na internetu. Mám pravdu?“ na Jaroslava promlouvala chladná maska. Dusil v sobě mohutný hněv. Viděl rozmazaně a nedostávalo se mu vzduchu. Nikdy v životě neměl takovou chuť někoho udeřit. Teď si ale nemohl dovolit šlápnout vedle. O svou práci přijít nemohl. Zničilo by ho to.
„Nezajímá vás proto svět těch lidí, kteří stojí právě na druhé straně? Kteří sedí za tím počítačem, kteří stojí za plotem hřiště, nebo se schovávají v tmavém parku?“ opět se odmlčel. Úsměv se znovu objevil. „Svět lidí, jako jsem já?“
Jaroslav nemohl být víc v šoku. Nevěděl, co má říct. Mladík hovořil tak, jako kdyby byl na své otřesné činy pyšný.
„Hnusím se vám?“ špitl vězeň.
Jaroslav bojoval se slůvkem „Ano.“, které se mu dralo z úst.
„Jsem tu proto, abych vám pomohl.“ Přemohl se nakonec.
„To je dobře. Chci, abyste mi pomohl.“ Jeho rty se zachvěly. Jaroslav měl pocit, že v mladíkově tváři se na chvíli objevil náznak lítosti. Pomohlo mu to odsunout své emoce stranou. Opět se zaměřil na muže před sebou.
„Jste bystrý.“ Promluvil opět mladík. „Jistě jste si uvědomil, že jsem vám ze své minulosti nevyjevil všechno.“ Jaroslav si na židli poposedl. Vzplanula v něm jiskra naděje. Možná se toho přece jen dozví víc.
„Chápu, že si o mně myslíte, že jsem zrůda. S vaším přístupem bych si nejspíš myslel totéž. Ale jako psycholog,“ dal na slovo velký důraz, „Jako psycholog byste měl projevit soucit. Pochopení. Empatii. Nemám pravdu?“ rozhodil rukama v tázavém gestu.
„Máte.“ Kývl Jaroslav neochotně.
„Nic se neděje jen tak. Každé jednání má svůj důvod. I to moje.“
Jaroslav se okamžitě chytil. „A jaký důvod, smím-li se zeptat?“
Mladík se opět zasmál. Pohodlně se na židli zapřel, spletl ruce v klíně a chvíli na Jaroslava jen spokojeně hleděl.
„Své důvody vám rád vysvětlím. Ale později.“
„Rád bych je slyšel hned.“ Začínal ztrácet trpělivost.
„Uspokojí vás odpověď, že jsem to dělal pro zábavu?“ vězeň se podrbal na hlavě.
Jaroslavovi se nedostávalo slov. Chtělo se mu zvracet.
„Vy jste mučil malé chlapce pro zábavu?“ hlas se mu třásl. Nevědomky se zuby hryzal do tváří.
Zavládlo ticho. Vězeň se ani nepohnul a zíral na Jaroslava. Nemrkal. Pouze si olízl rty. Mokrý zvuk, který vydal jeho jazyk, se rozlehl malou místností. Nakonec se opět jen usmál.
„Ne. Nemučil jsem je pro zábavu.“ Dál na sebe mlčky hleděli. Jaroslav ztrácel půdo pod nohama.
„Ptal jste se mě na rodiče.“
Jaroslav už nechtěl dál pokračovat. Motala se mu hlava. Křečovitě svíral opěradlo židle, které bylo vlhké od jeho potu. Věděl ale, že nesmí přestat. Stačil jediný přešlap k tomu, aby o svou práci na několik týdnů přišel. A to by nezvládl.
„Ano. Říkal jste, že jste měl normální výchovu.“
„Vůbec ne. Jen jsem řekl, že mě neprznili ani netřískali. Vy jste si vyplnil svou malou kolonku a rázem je ze mě člověk, který měl perfektní dětství bez poskvrnky. Je to tak?“
Jaroslav nevěděl, co říct.
„Mám i další členy rodiny. Třeba strýčka. Starší bráška mého tatíčka. Slyšel byste o něm rád?“
Jaroslav si ani neuvědomoval, jak hluboce nyní mladíkovi naslouchal. Teď by ho nemohl přerušit. Dychtil po nových informacích. Měl pocit, že musí odhalit příčiny mladíkova jednání, zvláště tak otřesného. Nemohl proto přestat ve chvíli, kdy mu je vězeň sám nabízel.
„Ten mě pro změnu prznil už od mých čtyř. Táta hodně pracoval a děvkařil, maminka jenom pracovala, takže mě strýček hlídal často a rád. Ukázal mi, jak to v životě chodí.“ Posměšně zakroutil hlavou a dlouze se na Jaroslava zahleděl. „Vidím, že jste rád, že vám tyhle věci říkám. Proč?“
„Nejsem rád, že to slyším. Žádný člověk si nezaslouží takové jednání. Za žádných okolností.“ Jaroslav se uklidnil, zvážněl. Snažil se jednat s rozvahou. Nevědomky ale už přistoupil na mladíkovu hru. „Prosím, povídejte dál.“ Představoval si vězně jako někoho, komu musí pomocí. Chtěl se oprostit od představy, kterou dokola omílala nejen média, ale i celé jeho okolí. Že před ním sedí zrůda.
Mladík vypadal, že o všem hovoří rád. Jaroslav netušil, proč tomu tak bylo. Možná byl vězeň rád, že se má komu svěřit. Možná jen rád mluvil o sobě. Nebo měl úplně jiný důvod, proč se nadále usmíval.
„Rád posloucháte příběhy, že?“ opřel si bradu o dva prsty a přimhouřil oči. „Já vám o sobě budu povídat s chutí. Ale jak už jsem řekl. Reciprocita.“ Zakroužil oběma ukazováčky okolo sebe. „Vidím, že jste ženatý,“ ukázal světlou rukou na Jaroslavův ne moc oprýskaný prsten.
„Ano.“ Přitakal neochotně Jaroslav.
„Vidíte, že to jde.“ Dále se usmíval. „Nevadí vám, když vstanu?“ nečekal na odpověď a hbitě se zvedl ze židle. Pomalu začal přecházet od stěny ke stěně. Stačily mu čtyři kroky.
„Strýček byl člověk bez zábran. Emotivní. Každá maličkost mu dokázala rozproudit krev v žilách. Byl snadno,“ na chvíli se zastavil a zamyslel se. Zvedl oči od země. „Byl snadno vzrušivý.“ Pohlédl na Jaroslava a usmál se.
„Zneužíval vás?“
„Kéž by jen to.“ Z plna hrdla se zasmál. „Zpočátku jsem se ho děsil. Potoky slz ze mě tekly pokaždé, když mě měl hlídat. Prosil jsem rodiče, aby mě tam neposílali. Klečel jsem na kolenou a žadonil. Neřekl jsem jim ale proč. Stejně tak můj bratr.“
„Co na to vaši rodiče?“
„Měli svoje starosti. Děti mezi ně nepatřily.“ Jaroslav napjatě poslouchal. Odolával pokušení si dělat poznámky. Obával se, že by vězeň mohl přestat s vyprávěním. Teď ho ale nemohl přerušit. Hltavě naslouchal mladíkovu vyprávění. Vězeň si toho dobře všiml.
„Prznil nás. Bil nás. Škrtil, trhal, kopal, sekal. Všechna možná slova, která vám vyvstanou v mysli v souvislosti s nesnesitelnou bolestí. Naši k tomu byli hluší a slepí. Pravděpodobně na to byli zvyklí. Možná se k nim v rodině chovali stejně. Nevím. Nepátral jsem.“
„A co bratr?“
„Proč jste pořád tak napjatý?“ odpověděl vězeň protiotázkou. „Vidím to na vás. Nejste jako ostatní. Něco se ve vás děje. Z každého vašeho slova a pohybu to přímo čiší.“ Opět se zastavil a postavil se přímo proti psychologovi.
Jaroslav byl nesvůj. Zapadl hlouběji do židle. Nechtěl, aby ho vězeň zkoumal a snažil se do něj proniknout. Obzvlášť vězeň, který byl pro Jaroslava tak odpudivý.
„Nedávno mi zemřela matka.“ Zalhal Jaroslav. Jeho matka byla po smrti již mnoho let, proto mu lež vyšla z úst snadno, aniž by se nad ní dlouho zamýšlel. Rázem si uvědomil, jak hloupou chybu udělal. Neměl důvod mladíkovi odpovídat. Mladý vězeň na Jaroslava dlouho hleděl. Nakonec se opět usmál.
V místnosti bylo dusno a vzduch se dal těžko dýchat. Jaroslav si otřel lesklé čelo rukávem košile. Dál napjatě poslouchal. „Bratr pro mě byl útěchou. Když mě strejda kopal, zastával se mě. Věděl, že ho za to strejda zmlátí. Když já odcházel s rozbitým nosem, on měl otřes mozku a zpřelámané obě ruce. Byl jsem jeho mladší bráška.“ Dal velký důraz na poslední slovo. Snad aby v Jaroslavovi vzbudil lítost. Povedlo se mu to.
„Jak já ho miloval. Zbožňoval ho.“ Zasněně se zahleděl do stropu. „Dokázal se postavit mezi mě, pětiletého drobného zmláceného chrousta skučícího na zemi, a jeho, stokilovou horu masa, která v ruce svírala opasek, obušek, kladivo nebo i nůž. Někdy měl sílu na to se mě zastat, jindy ne. Ale mně to stačilo.“
„Asi pro vás je hodně důležitý.“ Jaroslav se snažil povzbudit vězně k dalšímu vyprávění. Ten ale mlčel. Stál na místě a upřeně hleděl do stěny.
„Vaši rodiče k tomu opravdu byli tak lhostejní?“ Nemohl tomu věřit. Nedovedl si představit rodiče, kteří by vědomě nechávali své děti podstupovat taková muka.
„Lhostejní k tomu nebyli. Křičeli, brečeli, lámali rukama, hádali se. Emoce z nich jen stříkaly. To ale bylo všechno. Jinak neudělali nic.“ Zakroutil hlavou. Nevypadal ale nijak rozmrzele.
„Jak to pokračovalo dál?“
Vězeň chvíli mlčel.
„Pak se to stalo.“ Špitl.
„Co se stalo?“ poposedl Jaroslav na židli.
Ticho. Tikání levných nástěnných hodin dunělo místností. Mladík nehnutě stál na místě. Nadechl se.
„Budu muset jít.“ Usmál se, otočil se na podpatku a zaklepal na dveře, aby ho dozorce doprovodil zpět do cely. Jaroslava se zmocnila panika. Ted ho přece nemohl nechat jít.
„Počkejte!“ křikl a prudce vstal ze židle, která se odrazila a narazila do zrezivělého radiátoru za ním. Vězeň se pomalu otočil. Úšklebek se znovu objevil.
Jaroslav si uvědomil, jak zbrkle se chová. Příliš se ponořil do příběhu odsouzence a zapomněl na to, jak by měl dělat svou práci. Nemohl přece působit tak žádostivě. Nechtěl dávat najevo, jak moc touží po tom dozvědět se, co si vězeň prožil. Neřekl proto nic.
Dozorce odvedl vězně a zabouchl za ním dveře.

*

Jaroslav seděl sám u ulepeného stolu. U stropu bzučela ostrá zářivka. Hučelo mu v uších. Neslyšel, že se mu uvařila voda na kávu. Václav, který seděl u vedlejšího stolu, ho vzal za rameno.
„Chceš to kafe udělat?“
Jaroslav už nedával svůj hněv najevo. Proč by měl chtít, aby za něj někdo udělal kávu? Myslel si o něm snad Václav, že není dost soběstačný na to, aby si zalil tu odpornou břečku vodou z konvice? Jaroslav proto neřekl nic, setřásl ruku z ramene a šel si kávu zalít.
„Klidně bych to udělal.“ Připojil se ještě Tomáš. Nový kolega, s nímž seděl Václav u stolu a povídali si o svých rodinách. Jaroslavovi se zatmělo před očima. Kluk, kterému ještě teče mléko po bradě, mu chtěl udělat kafe. Jaroslavovi bylo jasné, že je tématem číslo jedna mezi ostatními zaměstnanci věznice. Pravděpodobně mu všichni chtěli pomáhat, postarat se o něj. On to ale nepotřeboval. Chápal to u lidí, kteří ho znali dlouho, ale od mladíka, který je zde pár dní, to bral jako urážku. Neupřímnou snahu o zavděčení se. Vztek v něm kypěl. Snažil se nevnímat nic kolem sebe, aby mohl první plamínky hněvu v sobě zadupat do země.
„Pozor!“ křikl najednou Václav a vstal ze židle. Jaroslav si nevšiml, že hrnek přelívá vařící vodou, která se mu teď přes okraje rozlívá po ruce. Zaúpěl bolestí, rychle hrnek odložil a strčil ruku pod kohoutek. Tekla ale jen vlažná voda.
„Jsi v pořádku?“
„Jasně, že jsem. Byla to jen troška vody.“
Václav dávno vzdal veškeré pokusy o navázání hlubší konverzace s Jaroslavem. Nechtěl věci jen zhoršovat. Zakroutil lehce hlavou a opět se posadil k Tomášovi. Oba dva chvíli mlčky hleděli na to, jak Jaroslav utírá kávu na zemi ubrouskem, načež se opět dali do řeči.
„Té starší jsou tři roky a je to náš poklad. Pořád se všemu směje. Nejradši by celý den jen skákala na posteli nebo se mazlila.“ Vyprávěl Tomáš, zatímco ukazoval Václavovi fotky na mobilu. Ten na všechno nadšeně přikyvoval a dál se vyptával na podrobnosti.
„No a tomu mladšímu je rok. Bude to chlapák.“ Vykládal dál s úsměvem. „Nedávno z něj vypadla první slůvka: Tata.“ Jeho hlas se dmul pýchou. Jaroslav se usilovně snažil rozhovor neposlouchat. Bylo to ale marné. Stál otočený zády, ruku si máčel vodou a hltal každé slovo.
„Snažím se s nimi být co nejvíc. Nechci, aby manželka byla na děti sama, takže jsem doma tak často, jak to jen jde. Dobíjí mě energií.“ Vyprávěl Tomáš dál. Jaroslav ho neviděl, i tak si ale představoval připitomělý výraz, který se mu na tváři jistě rozplýval. Cítil, jak se mu při každém slovu obrací útroby. Vždy, když se jeden z jeho kolegů zasmál nebo radostně uchechtl, musel se Jaroslav nesmírně přemáhat, aby nevybuchl vzteky. Nahlas si šeptal, aby neslyšel, co Tomáš vypráví. Hněv se mu rozlíval celým tělem až do konečků prstů, které se svíraly a znovu napínaly.
„Nevím, co bych si bez nich počal.“ Zakončil svou promluvu Tomáš a upřímně se usmíval.
Jaroslav vzteky udeřil pěstí do linky. Ani si neuvědomil, že ze sebe dostal bolestný výkřik. Rozrazil dveře a vyběhl z kuchyně ven. Tomáš s Václavem na sebe jen nevěřícně hleděli, zatímco Jaroslav se zběsile řítil chodbou. Každé mříže, které musel odemykat, jeho vztek jen znásobily.
Doběhl na záchod a zavřel se v kabince. Nemohl nechat emoce, aby nad ním přebraly kontrolu. Chtěl jednat racionálně. Jinak se problémy řešit nedají. Vzteku se ale těžko bránil.
Silně praštil pěstí do stěny. Poté znovu. A znovu. Pozoroval, jak se krvavé skvrny na popraskané omítce zvětšují.
Zastavil se. Uvědomil si, co dělá. Dýchal rychle a mělce. Díval se na sedřené klouby. Cítil se podivně klidný a uvolněný. Něco z něj spadlo. Měl chuť znovu udeřit do stěny. Mlátit do ní tak dlouho, dokud se nezbortí jako domek z karet. Chtělo se mu křičet. Oči mu vlhly.
Všechny tyto projevy si ale zakázal. Nadechl se, srovnal si košili a umyl si ruce. Ven vyšel klidný.

*

Pomalu vycházel schody do svého patra. S tím, jak se dveře do jeho bytu blížily, byl každý krok těžší a těžší. Celou cestu domů ustavičně přemýšlel nad tím, co bude doma dělat. Chtěl mít nějakou výmluvu pro to, aby se mohl zavřít ve své pracovně a nemluvit s Alicí.
Byl si jistý, že na něj už čeká. Stojí za dveřmi, nebo sedí opřená. Oči má rudé a opuchlé, rty popraskané a hlasivky vykřičené. Dusil se vždy, když ji viděl. Už si ani nevzpomínal, kdy se jí naposledy podíval do očí. Jakýkoliv pohled na ní mu v hlavě probouzel jen bolestivé vzpomínky, které ho drásaly čím dál víc. Nechtěl si nic z toho připomínat. Snazší bylo se před tím uzavřít.
Dlouho hledal klíče v kapse. Ještě déle se nemohl trefit do zámku. Když konečně dveře otevřel, čekal, že uslyší táhlý pláč manželky. Nic se ale neozývalo. Ulevilo se mu.
Zavřel za sebou, co nejrychleji shodil boty a zapadl do své pracovny. Převlékl se a usedl k počítači. Za chvíli přišla Alice.
„Volali mi.“ Řekla rázně. Její hlas se poprvé za několik týdnů netřásl pláčem. Jaroslav neodpověděl.
„Žádné novinky. Několik lidí se prý ozvalo, že Tomáška- „Prudce se zarazila. Zatřásla hlavou, nadechla se a pokračovala. „Že ho viděli, jak nastupuje do autobusu. To ale policie už věděla. Moc jim to nepomůže.“
Jaroslav mlčel.
„Už ani tohle tě nezajímá?“
„Jak to myslíš?“ nechápavě se zeptal Jaroslav.
„Neprojevíš zájem ani o tohle?“ Přišla blíž. Mluvila potichu. „Co se ti honí hlavou, že nepřemýšlíš nad tím, co se s ním stalo?“ její tón nebyl útočný, ani vyčítavý. Bylo slyšet jen zoufalství.
„Já že nad tím nepřemýšlím?!“ odfrkl si Jaroslav nasupeně a otočil se k ní. „Jak tohle můžeš říct, sakra?! Myslíš, že ty si tady ta jediná, která trpí? Že jen tobě se honí hlavou, co s ním je a co se s ním dělo předtím, než- „Teď se zasekl Jaroslav. Zírali na sebe. Výraz Alice se nezměnil. Tvářila se rozvážně. Jaroslav ale musel vynaložit obrovské úsilí, aby se ovládl. Poprvé nahlas přiznal, že jejich syn mohl zemřít. Že mohl být zavražděn. Celé týdny si tuhle myšlenku zakazoval. Věděl, že je to nejpravděpodobnější možnost. Ale neviděl smysl v tom, aby se tím zaobíral. Nechtěl si to představovat. Uvažovat nad tím, jaká mohla být poslední slova jeho syna. Jeho poslední myšlenka.
„Nemáš právo mi říkat, jak mám trpět. Sama vypadáš, že je ti to jedno.“ Jaroslav si nedokázal ani ve snu představit, jak svou právě ženu zranil. Ta to snesla s klidem.
„Prošla jsem si peklem.“ Špitla. „Zatímco ty se do něj bojíš vkročit. Musíš to podstoupit. Myslíš, že když to budeš popírat, vyhneš se tomu?“ složila ruce na prsou. Vypadala mnohem klidněji, než by Jaroslav byl čekal. Oči už neměla opuchlé. „Že když to v sobě budeš dusit, že ti to pomůže?“
„Nic v sobě nedusím.“
„A co děláš právě teď?“ ukázala na něj prstem. „Právě teď, v tuhle chvíli, na tobě vidím, že chceš křičet. Mlátit kolem sebe, možná mi i nadávat nebo si zabrečet. Ale neuděláš to.“
Jaroslav na to neřekl nic. Chtěl ji nechat, ať se vykřičí. Nemohl jí dát najevo, co sám cítí. Zlomilo by ho to. Věřil, že jeho síla tkví v zapírání. Jakékoliv poddání se pocitům, které se ho snažily ovládnout, by ho zlomilo. A to si nemohl dovolit.
„Neudělám. Protože to nepotřebuju.“ Zakroutil hlavou a chtěl se k ní na židli otočit zády. Ona mu ale zprudka položila ruce na opěrky a zastavila ho.
„Neutíkej před tím!“
„Před ničím neutíkám! Nepotřebuju se ničemu poddávat! Ty si truchli, jak chceš, ale mě nech na pokoji!“
„Neuzavírej se přede mnou. Teď nemůžeš.“
„Naopak.“ Zakroutil Jaroslav hlavou. „Právě teď musím. To je ten jediný způsob, jak se nad tím dá zvítězit.“
Alice nevěřícně kroutila hlavou. Doufala, že zatvrzelý přístup jejího manžela se po pár dnech změní. Myslela, že jeho odmítání smutku je pouze prvotní reakcí. Že si snad ještě nestačil uvědomit tragédii, která je postihla. Jaroslav ji však vyváděl z omylu. Jeho zatvrzelost byla čím dál větší. A nebezpečnější.
„Ani jednou si nezaplakal. Neprojevil si vztek. Neboucháš do stěn, neřveš. Tvůj polštář je ráno suchý.“ Jaroslav na ní upřeně hleděl. Znala ho dlouho. Poznala, co se s ním děje. V jeho očích byl znát nekonečný vztek. „Myslíš, že tě tohle dělá silnějším?“
„Já přece nechci být za silnějšího!“
„Jen tě to oslabuje. A nejen tebe.“
„Co tím chceš říct?“ nechápavě odvětil Jaroslav.
„Copak to nevidíš?“ Bezmocně rozhodila rukama. „Teď.“ Odmlčela se. „Právě teď přišla chvíle, kdy tě v životě nejvíc potřebuju. Na světě není možné zažit větší utrpení.“ Oči jí zvlhly a hlas se jí začal třást. „A právě v tu chvíli se mnou přestaneš mluvit. Uzavřeš se do sebe. Nereaguješ na mě. Nijak nekomunikuješ a necháš mě prožívat to všechno samotnou.“ Horké slzy ji tekly po tváři do koutků rtů. Dobře znala ten pocit. „S každým zapřením se do toho noříš hlouběji. Máš toho v sobě čím dál víc. A vzdaluješ se mi. Já tě teď potřebuju.“ Naléhala na něj. „Ale ty přede mnou utíkáš. Bojíš se utrpení. V tomhle tkví tvoje síla?“
Jenže Jaroslav ji v tu chvíli už vůbec neposlouchal. Nechtěl se zbytečně přivádět do ještě horší situace. Díval se na ní, ale myšlenkami byl jinde. Nevzal si nic z jejích slov. Mlčel. Mohla mluvit do zdi a mělo by to stejný účinek
„Ty pocity musí ven, nemůžeš to v sobě dusit navždy. Je toho v tobě čím dál víc, vidím to na tobě. Dříve nebo později se nějak projeví.“ Otřela si slzy. „Je jenom na tobě, kdy a za jakých okolností to vyjde ven. Jen si dej, prosím, pozor, ať je to tou správnou cestou.“
Doufala, že její slova budou mít alespoň nějaký dopad. Nikdy by ji nenapadlo, že by jí manžel mohl tak urážet tím, že by ji neposlouchal. Poznala ale, že nemá smysl s ním dál mluvit. Vše, co potřebovala, mu už řekla.
Otočila se a odkráčela pryč. Nechala Jaroslava samotného se svými myšlenkami. Ten se zadíval do počítače. V mailu mu přistála zpráva od Václava. Mladý vězeň u něj opět žádal o schůzku.

*

„Je to tu hrozné.“ Postěžoval si mladý vězeň. „Každou noc musím poslouchat nářky, výhrůžky, nadávky a zvuky onanování ostatních spoluvězňů. Chovají se jako zvířata.“ Zhnuseně zakroutil hlavou.
„Proč jste si zažádal o další schůzku?“ Jaroslav byl nesmírně zvědavý. Dlouho uvažoval nad tím, co mu vězeň odmítl říct na konci poslední schůzky. Tušil, že tím přistupuje na jeho hru. Ale nechal se do toho příliš vtáhnout. Potřeboval se dozvědět, co formovalo mladého vězně. Co ho proměnilo v ono monstrum, které tu před ním teď sedělo.
„Dnes už to bude naposledy, nebojte se.“ Úsměv, který Jaroslavovi nedával spát, se znovu objevil. „Rád byste slyšel to, co jsem vám minule odepřel, je to tak?“
„Můžeme si povídat o čemkoliv, co vás tu trápí.“ Odpověděl Jaroslav s předstíraným nezájmem.
„Jak myslíte, že strýc zabil mého bratra?“
„Tak on ho zabil?“ Skoro až vykřikl Jaroslav a poposedl si na židli. Vězňův úsměv se opět rozšířil. Jaroslavův zájem ho evidentně těšil. Dal se znovu do vyprávění, jako kdyby přestal před malou chviličkou.
„Ano. Když ho bratr obzvlášť naštval. Vzal ho pod krkem a mrštil jím o stěnu. Kopal ho, mlátil ho.“ Vězeň to popisoval tak, jako kdyby moderoval fotbalový zápas. Jeho projev nebyl nijak emotivní. „Až z toho bratrovi praskla lebka.“ Pokrčil rameny.
Jaroslav byl otřesen. „Jak reagovali vaši rodiče?“
„Jak asi myslíte. Křičeli a brečeli. Jako vždycky. Ale to bylo všechno. Strejdu zavřeli, rodiče nakonec taky. Já se pak motal všemožně po ústavech.“
Jaroslav měl dojem, že pochopil. Tohle musel být ten traumatický zážitek, který z mladíka udělal to, čím je dnes. Celou dobu se snažil přijít na to, proč se vězeň chová tak otřesně. Co zapříčinilo jeho sklony k násilí. A teď měl pocit, že na to konečně přišel. Složil poslední díl skládačky. Ač nerad, cítil radost. Vězeň si toho pravděpodobně všiml.
„Svrbí vás ruka?“ uchechtl se znovu.
„Jak to myslíte?“ nechápal Jaroslav. Radost vystřídalo zmatení.
„Nejradši byste si dělal poznámky, že? Zaškrtl si další kolonku.“ Zasmál se nahlas. „Trauma v dětství se rovná úchyl v dospělosti – heuréka, jsem dobrý psycholog!“ zajíkal se smíchy a lapal po dechu. Jaroslav nevěděl, co na to říct. Nechtěl být tím odporným vězněm ponižován. Zařekl se ale, že zachová chladnou hlavu.
„Není to tak jednoduché, jak si myslíte.“ Odpověděl.
„Ale je. Jediné, co vás zatím zajímalo, byla má minulost. Vůbec vás netíží to, co se se mnou dělo před pár dny? Ani jednou jste se nezeptal na to, co jsem provedl.“
Jaroslav se znatelně otřásl. Věděl, že vězeň otevřel téma, které pro něj bylo velice citlivé. Nechtěl řešit skutky, které vězně dostaly do za mříže. Přestože věděl, že je řešit musí. Jeho práce si to žádala. A on se všechny snažil zatvrzele přesvědčit o tom, že svou práci dokáže vykonávat dobře, nehledě na jakoukoliv osobní tragédii. Ale právě ona tragédie mu zakazovala řešit to, co vězeň provedl. Jaroslav se bál toho okamžiku. Věděl, že přijde. Že jednou se na to vězně bude muset zeptat.
„Promiňte, ale já tady určuji, co budeme řešit.“ Snažil se Jaroslav znovu chopit otěží a dodat si sebevědomí.
Vězeň na to okamžitě navázal. „Promiňte vy, pane psychologu, ale nabyl jsem toho dojmu, že jste tu pro mě.“ Odporný škleb se Jaroslavovi vpaloval do očí. „Nebo jste snad neříkal na počátku našich sezení, že budeme moci řešit cokoliv, co mě tíží?“
„Jistě, máte pravdu.“ Procedil po chvíli Jaroslav skrz zuby s nechutí.
„Vás také něco tíží.“
„Nejsme tu, abychom se bavili o mě.“
„Ale já se o vás chci bavit.“ Odvětil vězeň takřka dětským hláskem.
„Dost!“ udeřil náhle Jaroslav dlaní do stolu. Okamžitě věděl, že udělal chybu. Emoce v něm vřely. Nemohl je ale vypustit ven. Musel se ovládnout. Vězeň nevypadal ani trochu překvapen.
„Vás zajímá, proč jsem to udělal. Proč jsem ty chlapce tak mučil.“ Vězeň se neptal. Oznamoval to Jaroslavovi jako holý fakt. Jaroslav neodpověděl.
„Můžete se mě na to zeptat.“
Jaroslav se celou dobu chtěl zeptat pouze na tohle. To bylo to hlavní, co ho zajímalo. Co se odehrává v hlavě člověka, který mučí dítě. Jaké k tomu může mít důvody. Teď se na to ale zeptat nemohl. Ne potom, co ho k tomu vězeň vyzval.
„Nemluvte se mnou tak, jako byste mi rozuměl.“ Jaroslav se rozhodl. S tímto vězněm nelze mluvit v rámci mantinelů psychologického rozhovoru.
„Ale já vám rozumím velice dobře. Na nic si nehraji.“
„Jak mi můžete rozumět? Neznáte mě.“
„Rozumím vám, protože rozumím sám sobě.“ Pronesl vězeň se samozřejmostí a naprostým klidem.
Jaroslav nechápal. Připadal si zmatený a ztracený. Měl pocit, jako kdyby šel temnou chodbou. Tápal po stěnách, šel stále kupředu ale nevěděl, kam ho chodba vede. Chtěl tou chodbou ale jít dál. Vedla pryč od vzpomínek na jeho syna.
„Nehrajte si se mnou. Chtěl jste mluvit o nějakém svém problému.“ Naposledy se pokusil ukočírovat hovor tím směrem, kterým by se ubírat měl.
„Dobře víte, že tu nejsem kvůli svému problému. Já žádné své problémy řešit nepotřebuji.“
„To si nemyslím.“
„Pak si každý myslíme něco jiného.“ Vězeň se přestal usmívat. Náhle zvážněl. Tvář mu zkameněla. Všechny vrásky se vyhladily a pronikavé oči zkoumaly Jaroslava. Viděl, že je psycholog před ním bojuje s emocemi. Je naštvaný, zmatený. A snad má i strach.
Jaroslav chtěl tohoto vězně zvládnout. Zprvu mu pomoci, když ale viděl, že vězeň si pomoci nechce, toužil už pouze potom přijít na to, co vězně formovalo. Co z něj udělalo zrůdu. Nakonec už Jaroslav chtěl rozhovor zvládnout alespoň tak, aby mohl odejít s čistou hlavou. Tak, jak by to jako psycholog měl dokázat. Nepodléhat emocím. Nedbat na osobní tragédii. Musel ostatním ukázat, že i přes svůj věk a životní situaci si dokáže poradit s takto těžkým případem. Vězeň mu však ve všem bránil. Jaroslav zuřil.
„Proč myslíte, že jsem je mučil?“
„Protože jste monstrum.“ Špitl.
„Vůbec ne.“ Vězeň se zatvářil zmateně, jako kdyby takovou odpověď nečekal. „Jsem pro ty děti darem.“ Odpověděl s naprosto vážnou tváří. Jeho pohled Jaroslava děsil. Nevěděl, co si o tom má myslet. Na chvíli ho napadlo, že vězeň snad podléhá nějakému bludu, podobně jako si o sobě mnozí myslí, že jsou Ježíšem či Napoleonem. Mladík před ním ale takovým dojmem nepůsobil. Hovořil rozvážně a klidně.
„Myslíte si, že jsem šílený.“ Jaroslav nesnášel ty chvíle, kdy se vězeň snažil odhadnout, co se s ním děje.
„Nemyslím. Věřím tomu, že si o sobě myslíte, že jste pro ně darem.“
„Vím, že nemáte nejmenší šanci mě pochopit.“ Vězeň vypadal zklamaně. „Domníváte se, že jsem další z řady úchylů, prasat a těch monster, o kterých jste mluvil. Tak to ale není, pane psychologu.“ V teatrálním gestu varovně zvedl prst.
„A jak to tedy je?“
„Já ty děti učím. Tu nejdůležitější životní lekci.“ Přestal mluvit. Čekal, až se ho Jaroslav dál zeptá.
„Jakou?“
„Pamatujete, co jsem vám vyprávěl o svém milovaném strýčkovi?“ Jaroslav zdráhavě přikývl. „Je to člověk, kterému vděčím za vše. Udělal ze mě to, čím jsem dnes.“
„Vraha?“
„Nikdy!“ křikl a vykulil oči. Rázem se okamžitě uklidnil a omluvným tónem pokračoval. „Nikdy jsem nikoho nezabil. Má práce by byla k ničemu. Jako kdyby malíř spálil své mistrovské dílo před dokončením. Takový barbar nejsem.“
Jaroslav nechtěl dál pokračovat. Bylo mu zle a nedostávalo se mu dechu. Cítil tlak na hrudi. Studený pot se mu lil po zádech. „Proč jste ty děti mučil?“
„Pouze skrze utrpení člověk může poznat pravé štěstí. Tak jako tomu bylo u mě.“ Nechal svá slova doznít. Bradu měl hrdě vztyčenou a hluboký pohled hrdě zamířil kamsi ve vymyšlenou dál. „Poznal jsem to díky svému strýčkovi.“
„Strýc vás tyranizoval. Zabil vám bratra.“
„A já jsem mu za to každý den vděčný.“
„Jste zvrácený.“ Jaroslav už se nedokázal držet zpátky. Věděl, že takhle by s vězněm nikdy mluvit neměl.
„Ale ne, pane psychologu, vůbec ne. Naopak.“ Ožil náhle mladík a začal vášnivě gestikulovat. „Tenhle svět je zvrácený. Plný utrpení, které ale k ničemu nevede. Lidé si navzájem způsobují muka. Pro vlastní prospěch, z hlouposti nebo jen tak, bez důvodu.“ Začal mluvit rychle a horečnatě. Oči mu vzplály. Jaroslav ho chtěl nechat domluvit. Byl zvědavý a toužil se dozvědět po tom, jak vězeň přemýšlí. I přes všechen odpor, který k němu cítil.
„Utrpení musí dávat smysl, pane psychologu. Lidé ho musí prožívat. Sami na sobě. Pokud se děje jiným, nestane se nic. Když někdo ve zprávách uslyší, že v Japonsku zabilo zemětřesení stovky lidí, řekne si, jak je to strašné, a bude večeřet dál. Odpudivé.“ Kroutil znechuceně hlavou. Jaroslav se musel držet, aby ho nezastavil. „Utrpení člověk musí zažít sám, jinak nemá žádný užitek. Utrpení může člověka změnit. Zbavit ho překážek, které mu brání v plnohodnotném prožití života.“
„A jaké překážky to jsou?“ Jaroslav se snažil o racionální přístup.
„Když se rodiče dozvěděli o tom, že strýc mi zabil bratra, šíleli. Křičeli. Řvali a vřískali, mlátili do věcí. Ale to bylo všechno.“ Odmlčel se. „Strýc nás mlátil a kopal rád. Dělal to ale s ještě větším elánem, když ho ovládl hněv. Když byl na nás naštvaný. Když jsme mu vyhrožovali, že o všem řekneme rodičům. Bratra zabil ve chvíli, kdy běsnil vzteky.“
Vězeň vypadal jako v extázi. Byl vzrušený, mluvil čím dál hlasitěji a obličejem se přes stůl přibližoval k Jaroslavovi, který nad jeho promluvou jen nevěřícně kroutil hlavou.
„Přesto jsem svou rodinu miloval. Přál jsem si, aby se tatínek s maminkou měli rádi, aby měli rádi mě a mého staršího bratra. Chtěl jsem s nimi zůstat. Proto jsem neodešel. Zůstal jsem v té pošahané rodině, protože jsem s nimi chtěl být. Láska mě zastavila.“
„Nechápu, co se mi tu snažíte říct.“
„Jistě že ne. Jen málo lidí prozřelo tak, jako já.“ Letmo se poklepal na hrudi. „Přesto právě vy byste to měl vědět nejlépe, pane psychologu.“ Ukázal světlým prstem s dlouhým neupraveným nehtem na Jaroslava. „Vy byste na to měl být odborník. Na emoce.“
Jaroslav opět dostával pocit, že ho vězeň ponižuje. Že se snaží ho rozložit, odhalit jeho slabiny a zaútočit na ně. Myslel si, že se brání dobře. Netušil totiž, že vězni se to už dávno povedlo.
„To všechny tyhle odporné projevy mi zničily život. To jsou ony překážky, na které jste se ptal. Hněv mi zabil bratra. Rodiče nejednali. Křičeli, to ano. Smutek je ale paralyzoval a zabránil jim v jakémkoliv řešení. A já jsem neměl dost sil odejít. Protože jsem je miloval a chtěl jsem být s nimi. Měl jsem pocit, že mi dají ochranu. Ale mýlil jsem se.“ Kroutil hlavou a ztišil hlas. „Úplně ve všem.“
„Promiňte, ale moc mi to nedává smysl,“ začal mluvit Jaroslav.
„Teď mlčte!“ vězeň ho rázně okřikl. „Jste tu pouze proto, abyste mě poslouchal.“ Zdvihl prst ve varovném gestu. „Po vraždě mého bratra jsem celé dny přemýšlel nad tím, co se stalo. Proč zrovna já takhle trpím a proč musím cítit taková muka. Chtěl sem vědět, co se dalo dělat jinak. V čem jsem pochybil. Ale došlo mi, že chybu jsem neudělal pouze já. I všichni okolo. Nikdo z nich nedokázal jednat racionálně. Všichni se chovali jako zvířata!“ Vyprskl to slovo z úst s odporem. „Podlehli každé malichernosti, pořád jen křičeli a řvali na sebe jako v tupém stádu. Nikdo se nechoval jako člověk. Nikdo se nedokázal od těch emocí oprostit.“
Jaroslav byl překvapený tím, jak vězeň nyní působil. Maska bez emocí, která na něj hleděla během jejich dřívějších setkání, byla odňata. Vězeň nyní působil až extatickým dojmem.
„Vy jste se od nich oprostit dokázal?“
„Jistě.“ Kývl vězeň samozřejmě hlavou.
„Skrze utrpení.“ Odtušil Jaroslav.
„Konečně začínáte chápat.“ Mladík se zeširoka usmál. „To utrpení mi pomohlo v tom odhodit ty zvířecí projevy slabosti, kterým vy psychologové říkáte emoce. Nic už mě nesvazuje. Nejsem ovládán vztekem, smutkem ani láskou. Jsem tak svobodný, jak jen lidská bytost může být. A to mě dělá silnějším.“
„Proto jste mučil ty děti?“
„Ano. Dělám svět lepším místem.“ Na jeho tváři se usadil hrdý výraz. Vypjal hruď a začal hovořit hlubším hlasem. „Rozhodl jsem se, že když už jsem odhalil smysl pravého lidského života, nemohu si to nechat pro sebe. I ostatní se musí dozvědět, kudy vede cesta k vykoupení. Cesta k životu bez utrpení.“
„Proč děti?“ slabým hlasem se zeptal Jaroslav. Opět cítil, jak se mu do spánků hrne horká krev.
„Měl jsem za to, že pouze děti jsou přístupné takové změně. Nezkažené. Tvárné. Utrpení prožívají mnohem intenzivněji než dospělí. To mi dává větší šanci jim pomoci zbavit se všech emocí a užívat si život bez jakékoliv hoře.“
Jaroslavovi byl odporný vězňův projev. Z každého jeho slova cítil patetickou snahu o teatrálnost. Vězeň si nejspíše svou řeč připravoval dlouho dopředu. Jaroslavovi se hnusil. Měl dojem, že s každým dalším slovem se v něm hromadí vztek. Cítil nutkavou potřebu vší silou vězně udeřit, aby mu ústa zavřel. Aby mladý muž před ním už nikdy nemohl vyřknout podobná zvrácená slova s oním nádechem jedinečnosti.
„Vy jste,“ Jaroslav hledal správná slova. „Odporný.“ Nevěřícně kroutil hlavou.
„Vám se to tak zdá. Protože nechápete. Nikdo to nemůže pochopit, dokud cestu nepodstoupí. Já jsem pouhý průvodce.“
Jaroslav dávno zapomněl na to, jak by rozhovor měl probíhat. Měl chuť to ukončit. Už nikdy nechtěl slyšet podobné žvásty. Něco ho ale na vězni přitahovalo. A Jaroslav se za to nenáviděl. Jen to živilo vztek, který v něm rostl a sílil.
„Byla to píseň pro mé uši, když mi ty děti křičely pod rukama. Protože jsem věděl, že to já jsem jejich vysvobození.“
„Mlč už!“ Jaroslav prudce vstal. Jeho stará židle se s třísknutím převrátila. Nebýt toho ostrého zvuku, který mu připomněl, kde se nachází, byl by se na vězně vrhnul. Trhnul sebou a zastavil se. Vězeň se dále usmíval a na prudký výpad nijak nereagoval.
„Vidíte. Emoce vás ovládají. Lomcují s vámi a vy je nedokážete ovládnout. Nikdo z vás. Kazí vám lidský život a degradují vás na opičí úroveň. Je potřeba se jich zbavit, pokud člověk chce dosáhnout pravého člověčenství. A utrpení je ta jediná cesta. K síle a svobodě.“
Jaroslav se snažil ho umlčet, aby nemusel poslouchat takové ubohosti. Vězeň ho ale přerušil.
„A teď mám další cíl.“ Jaroslav se na nic neptal. Nezajímalo ho to.
„Vy máte syna, že?“ Zeptal se náhle vězeň milým hlasem.
Jaroslav viděl rudě. Zatnul zuby, až ho bolely čelisti.
„Promiňte – měl jste syna.“
Nikdy necítil takový hněv jako v onu chvíli. Drásal si nehty dlaně do krve. Udělalo se mu nevolno a už poněkolikáté myslel, že se pozvrací.
„Jak... kdo vám...“ nebyl schopen ze sebe vydat větu.
„Nebuďte naivní. Víte dobře, že mezi vězni i dozorci můžou existovat dobré vztahy, založené na výměně vzájemně výhodných informací. Tady se neutají nic. Ani to, co se stalo s vaším synem.“
„Už ani slovo o mém – „
„Jak se jmenoval?“ ptal se ledabyle, jako kdyby konverzoval nad šálkem čaje.
Jaroslav supěl vzteky. Věděl, že tohle nezvládne. Měl chuť vězně zabít. Umlčet ho navždy. Věděl ale, že to nemůže. Už sahal po telefonu, aby zavolal strážného, který by vězně odvedl pryč, ale vězeň ho přerušil.
„Tomášek, je to tak? Roztomilé jméno.“ Jaroslav oněměl. „Znal jsem jednoho Tomáška. Bylo to celkem nedávno,“ zamyšleně se zahleděl do stropu.
Jaroslav už to déle nevydržel. Nic neviděl a nad ničím nepřemýšlel. Celá místnost se převrátila naruby. Svět přestal existovat a scvrknul se pouze na prostor mezi ním a odporným vězněm. Přeskočil stůl. Nedokázal se ovládat. Vztek kontroloval celé jeho tělo. Popadl vězně za límec a shodil ho na zem. Ten se nijak nebránil. Jaroslav na něj kleknul a zdvihl pěst. Chtěl ho udeřit. Bít ho. Do nosu, do lícních kostí, do brady a do očí. Chtěl mu ublížit. Aby vězeň zažil silnou bolest. Náhle se zarazil.
Vězeň se smál.
Chechtal se odporným smíchem. Odhaloval zažloutlé zuby. Díval se na Jaroslava a smál se mu do očí.
„A právě jsem zvítězil!“ křikl mu do obličeje a plivl mu na něj. Jaroslav si jí začal zběsile otírat.
„Děti nejsou žádná výzva.“ Mluvil udýchaně. Pronikavé oči ale nespouštěl z Jaroslava. „Zato dospělý muž. Navíc odborník na emoce. To je jiná.“ Jeho úsměv byl nyní ještě odpornější. Z koutku úst mu tekla slina.
„To vy jste mým cílem, pane psychologu. Vás se mi právě povedlo obrátit na mou cestu.“
Jaroslav nechápal. Vztek jím dále lomcoval.
„Emoce vás právě teď připravily o práci. O živobytí. Napadl jste mě.“ Ležel na zemi. V očích měl výraz zvířete. „Poddal jste se emocím, zachoval jste se jako nízký tvor, který není hodný nazývat se člověkem. Ale až přijdete o práci a plně se poddáte utrpení, poznáte, že má cesta je jediná správná.“
„O čem to-„ začal Jaroslav. Vězeň na to nedbal a znovu ho přerušil.
„Dospělí musí trpět úplně jinak. Vy přijdete o práci. Budete se utápět v žalu a manželka vás nejspíš taky opustí. Pak teprve poznáte utrpení. A uvědomíte si, že jsem měl pravdu. Už takhle se to ve vás hromadí, pane psychologu. Přišel jste totiž o svého Tomáška.“ Přiblížil svůj obličej k Jaroslavovi. Ten na tváři cítil jeho odporný dech. „Chtěl byste vědět, jak se to stalo?“
Jaroslav opět zařval a chytl vězně oběma rukama pod krkem. Silně tlačil a cítil, jak se vězňovo hrdlo pod jeho sevřením propadá. Mladík pod ním chrčel a rudnul. Ale nebránil se. Ruce měl volně podél těla. Jaroslavovo sevření sílilo. Toužil po tom, aby vězeň zemřel. Pod rukama cítil horký jeho horký krk. Jakýsi hlásek v pozadí mu říkal, že tohle dělat nemůže. Pokud vězně zabije, přijde o všechno. O celý svůj život. Jeho vztek ale dále sílil. Nemohl se přemoci a ovládnout se. Výbuch emocí byl silnější.
Ale zarazil se. Vězeň se nijak nebránil. Jaroslav si uvědomil, že mladík touží po smrti. Chtěl, aby ho Jaroslav zabil. Měl totiž pravdu. Zničilo by mu to život. Emoce se v něm tak dlouho hromadily, že to vězeň nakonec málem dokázal. Jaroslav vězňův krk pustil.
Výraz mladíka se změnil. Kašlal, dávil se a snažil se držet Jaroslavovy ruce na svém krku. Nepodařilo se mu to. Vypadal zmateně.
„Já tě nezabiju.“ Řekl tiše Jaroslav a vstal. Stál nad vězněm a díval se, jak mu leží pod nohama. „Nejsem zvíře jako ty.“
„Ale já ...“ vězeň vypadal zmateně. „Zabil jsem ti syna!“ vyštěkl. Jaroslav věděl, že jde jen o zoufalý pokus ho znovu vyburcovat.
„Nezabil. Slyšel jsi, že můj syn zmizel, a využil si toho. Jsi jen šašek a lhář. Nic víc.“
„A ty jsi slaboch!“ vyštěkl vězeň pohrdavě. „Nikdy nedojdeš ke spáse jako já.“ Snažil se vstát.
„To doufám.“
Vězně odvedli pryč. Jaroslav s ním už nikdy nechtěl nic mít. Věděl, co teď musí udělat. Připadal si hloupý kvůli tomu, že si to neuvědomil dříve. Že potřeboval někoho tak otřesného, aby ho probudil. Ihned šel za ředitelem věznice a požádal o dovolenou. Na nic se neohlížel a jel co nejrychleji domů. V autě měl pocit, že snad vybuchne. Nemohl uvěřit tomu, že to nechal zajít tak daleko. Po celou dobu se mu hlavou honily myšlenky na tutéž osobu. Už se těch myšlenek nechtěl zbavovat. Nemohl se jim dál bránit.
Vystoupil z auta a vyletěl po schodech do svého bytu. Rozrazil dveře. Alice stála v chodbě a zmateně se na něj dívala. Jakmile však spatřila jeho výraz, ihned pochopila.
Padl jí kolem krku. Přehrada se protrhla a on plakal jako nikdy v životě. Naříkal, sténal a křičel. Žal ho ovládl. Alice ho objímala a plná pochopení ho konejšila. Byla celá mokrá od jeho hořkých slz. Hladila ho po hlavě a šeptala, že to bude dobré, zatímco on stále dokola opakoval Tomáškovo jméno. Nechal se svým smutkem pohltit a poddal se mu. Oba padli na zem, Alice ho pevně držela v náručí a nepouštěla ho. Plakal hodiny a hodiny, dokud ji v náručí neusnul. Těsně před usnutím naposledy zašeptal jméno svého syna.