Panenka 1.

Anotace: Začátek povídky kterou jsem napsala,o vyprávění jedné panenky která toho hodně zažila

Ležím na dně popelnice a čekám až mě spálí jako kus dřeva.Ptáte se jak jsem se sem dostala??Je to dlouhý příběh ale já vám ho ráda povím.
Začalo to tím,že jsem byla krásná panenka,nejkrásnější z celého obchodu.Měla jsem plavé až slámové vlasy,smotané do dvou copánků svázaných červeními mašličkami.Na sobě jsem měla blankytně modré šatičky,které mi spadaly až ke kotníkům,na lemech byly pěkně zvlněné a různě vyšívané.
Byl podzimní večer a na ulicích se honilo listí,občas prolítl zbloudilý vrabec.A tu se to stalo,do dveří vkročila mohutná paní ve velkém kožichu,spolu s ní se dovnitř vkradl chladný večerní vítr,který mi zatřepal lemy.Mohutná paní si mě chvíli prohlížela svýma chladnýma šedýma očima,byl to hrůzu nahánějící pohled,poté mě surově chytla za bok a položila mně na pult,vložila prodavači na pult peníze a spěšně vyrazila z obchodu.Venku mě ofoukl chladný vítr a rozcuchal mi copánky.Mohutná paní přešla přes silnici pokrytou listí a zamířila k tmavě modrému autu u krajnice.Otevřela zadní dveře a vložila mně do kartónové krabice.Nic sem neviděla,jenom sem cítila jak se auto rozjelo,pak jsem slyšela jenom hlučit motor a občas sem nadskočila jak auto najelo na nerovnost na silnici.
Auto zastavilo a někdo mě vyndal i s krabicí z auta,nic sem neviděla jenom sem cítila jak stoupáme po schodech.Někdo mě někam položil,nastalo naprosté ticho,pak jsem uslyšela váhavé kroky odněkud z místnosti.Do očí mě udeřilo náhlé světlo jak někdo otevřel krabici,chvíli jsem nic neviděla a pak jsem pohlédla do upřímných hnědých očí malé hnědovlasé holčičce,jemně mě chytla a vytáhla z krabice,rozhlédla jsem se po místnosti,byl to malý pokoj do kterého pronikalo přes okno mdlé světlo,osvětlovalo malou dřevěnou postel na níž leželo úhledně poskládané povlečení,v tmavém koutě stál stůl na němž ležela rozevřená kniha,jinak v pokoji nebylo nic.Prohlédla sem si dívku,měla na sobě bílé šaty a přes ně uvázanou modrou zástěrku,zřejmě to byla nějaká uniforma,pod levým ramenem měla cedulku na které měla napsáno Eliška,z toho jsem usoudila že se tak jmenuje.Dívka jsi mně chvíli prohlížela a pak řekla „Vymyslela jsem ti jméno,bude to Terezka”řekla a vzala mně do náruče a hladila po vláskách.Pak se náhle otevřely dveře a dovnitř vešla mohutná paní,na sobě už neměla kabát ale šedý kostým,přejela pohledem mě i Elišku a pak řekla „Už je večeře pojď se najíst a tu panu nech tady“.Eliška mě tam ale nenechal,vložila si mně pod zástěrku,ze zástěrky jsem vyděla dobře ven.Vyšli jsme z místnosti,chodba působila oným dojmem že jsme se vrátily v čase,měla vysoký strop,na zemi byl ušlapaný vzorkový koberec,na zdech vysely obrazy.Eliška se v té velikosti ůplně strácela,kráčela chodbou a její kroky se rozléhaly po celé chodbě,na kobercy dokonce vznikaly obláčky prachu jak na něj našlapovala.Celý dům jako kdyby nežil,jako by tu nikdo nebyl.Došli jsme k velkým dřevěným schodům které končily v nedohlednu,po krajím měly vyřezávané ohmatané zábradlý.Eliška na ně vkročila a pod jejíma nohama schodiště tlumeně zapraskalo,ale ona nezaváhala,jako by tu chodila každý den.Schody byly dlouhé,jako by nekonečné,stále se vynořovaly nové a nové.Už se ukázal konec,poslední schody vzala po třech,vstoupily jsme do rozsáhlé haly,byla veliká na proti začínalo nové schodiště úplně stejné jako to po kterém jsme šli mi,na stranách byly mohutné dřevěné dveře táhnoucí se skoro až k vysokému stropu,bylo jich tam mnoho,nestihla jsem je spočítat a k jedním z nich jsme zamířily,ztěžka je otevřela,přitom hlasitě zaskřípaly.Ocitly jsem se v prostorné jídelně,uprostřed velké místnosti stál dlouhý velký odřený stůl,okolo něj stály židle,na jedné straně byly malé a na druhé byly větší,na židlích sedělo spousta dětí,všichni měly stejnou uniformu jako Eliška, vyrazila k židli která stála úplně na konci stolu,židle vedle ní byla prázdná.Všichni v jídelně se bavily a usmívaly,občas někdo něco vykřiknul.Ale Eliška se z nikým nebavila ,nebo se spíš nikdo nebavil s ní, rozhlížela se po ostatních a mnula v ruce vidličku.A tu mně to popadlo,ten pocit že není oblíbená,hrozně mě to mrzelo a rozhodla jsem se že aspoň já ji budu dobrou kamarádkou,do myšlenek my vrazil náhlý hluk,to se dveře na druhé straně otevřely a dovnitř vešli tři dívky,mohlo jim být tak 15,a v ruce nesly kastroly ze kterých se linul kouř a vůně zeleniny,postavily kastroly na
podložky rovnoměrně umístěné na stolech,poté došly na druhý konec stolu než jsme
byly mi,ostatní si mezitím začaly nabírat polívku.