Anorektička, agorafobička a Mireček

     Na oběd bylo uzené maso s bramborovou kaší a okurkou a vyhlíželo to docela dobře. Seděl u stolu s Jiřinou, ženou středního věku, kterou poznal při cigaretovém a kávovém dýchánku před jejich oddělením léčebny, a na trojici je doplňovala asi třicetiletá menší, velmi štíhlá žena, která se představila jako Bohunka. Pustil se bez okolků do jídla a zíral přímo před sebe na poslední prázdné místo. Po očku ale viděl, že Bohunka nejí, jenom si oběd prohlíží dost nepřátelsky.
     „Nechceš to maso?” obrátila se na něj znenadání.
     „A ty ho nebudeš jíst?”
     „Rozhodně ne. Uzené je karcinogenní. A jestli chceš, vem si i kaši.”
     „Mně to sice chutná, ale nepotřebuji sníst dva obědy. Proč nespapáš aspoň tu kaši? Vždyť jsi neměla ani polívku. Tý ses vůbec nedotkla.”
     „Nemám hlad.”
     „Vždyť jsi ani nesnídala. Párek jsi dala Jiřině a chleba jsi nechala…”
     „Já uzeniny nejím, protože jsou nezdravé a chleba jsou samé uhlohydráty.”
     „No a co? Jeden párek ti nemůže uškodit a nějaké uhlohydráty potřebuješ.”
     „Nedělá mi to dobře,” řekla Bohunka umíněně.
     „A bramborovou kaši také nejíš?”
     „Kaši někdy sním, ale tady nebývá dobrá. Navíc se mléko a brambory k sobě nehodí.”
     „Mám dojem, že se jen na kdeco vymlouváš a nejíš nic.”
     Jiřina mu nenápadným gestem ruky naznačila, že toho má nechat a maso si klidně vzít.
     „Jím!” tvrdila Bohunka kategoricky.
     „A co?” nedal na Jiřinu.
     „Třeba nadívaná holoubátka.” 
     Sledoval, jak pomalu chroupala proužek okurky.
     „Ty snad nemáš každý den. A tady se jich nedočkáš.“
     „Doma je můžu mít každý den. Táta holuby chová a umí je bezvadně připravit.”
     „No i tak je to jednostranná strava. Ale poslyš, ty jsi nejedla ani holuby, aspoň myslím. Mám za to, že jsi tady právě proto, že nejíš.”
     „Tak chceš to maso?” utekla od tématu, a když si vzal její uzené maso, tak i od stolu.
    
     „Nemá cenu se s Bohunkou bavit o jídle. Je anorektička. Vymyslí si cokoliv, jen aby nemusela vzít nic do pusy.” 
     Dopřával si s Jiřinou na lavičce před oddělením siestu u cigarety a kávy.
     „Já vím. Bohužel jsou některé pravdivé a celkově to zní přesvědčivě. Právě proto jsem se jí snažil vysvětlit, že něco jíst musí.
     „To je marné. Zasekne se a tím víc nebude jíst, když ji budeš nutit.”
     „Když mně jí je líto. Nechápu to.”
     „To se chápe těžko.”
     „Ty, Jiřko, řekni mi, jak může člověk nejíst víc nebo míň? Víc nebo méně jíst, to lze. Ale když nejím nic, tak vždycky stejně.”
     „Jsi blbej.”
     Jiřina se zasmála, vstala z lavičky, ohnula se k zemi a začala hledat v trávě za lavičkou zapalovač, který jí tam upadl. Sledoval její masitý zadek a pomyslel si, že jí nikdo nemusí nutit k jídlu.
     „A proč jsi tady vlastně ty. Jiřko?“
     „Bojím se na veřejnosti.“
     „Máš strach z otevřených prostranství? Agorafobie?“
     „Takhle to nemůžeš říct. Třeba se bojím v autobusu, někdy taky vyjít na ulici. Prostě na veřejnosti, kde jsou cizí lidi. Chápeš?“
     „Abych pravdu řekl, moc ne. I tady jsou cizí lidi. Třeba já jsem byl pro tebe přece taky úplně cizí, když jsem s tebou mluvil poprvé a nezdálo se mi, že by ses mě nějak bála. Aspoň ses chovala normálně.“
     „Takhle to není, že bych měla strach z konkrétních lidí nebo z lidí vůbec. Ale například, když mám vyjít na ulici, dostanu hrozný strach. Úplně zpanikařím.“
     „Strach z čeho?“
     „Nevím z čeho. Nedokážu to popsat. Třeba se bojím, že kdyby se mi něco stalo, tak mi nikdo nepomůže.“
     „To si nedovedu představit. A jak se to u tebe projevuje?“
     „Někdy se úplně roztřesu, dýchám rychle a krátce, děsně se mi zvýší tep a nedokážu za boha vyjít ze dveří.“
     „Tady se ti to nestává?“
     „Tady ne.“
     „Jak to?“
     „Nevím, jak to. Doktorka mi říkala, že jsem si tady vytvořila bezpečnou zónu, například jako doma a v bezpečných zónách se chovám normálně.“
     „Takže ty se bojíš na veřejnosti a nevíš vlastně proč? To nechápu.“
     „Podívej, já zase nechápu, že můžeš chodit hrát na automatech. Do toho bych nikdy peníze nestrkala.“ 
     Jiřina už reagovala trochu podrážděně, takže to raději dále nerozebíral. Když osaměl, napadlo ho, že je to velmi absurdní. Zatímco on nechápe, že Bohunka má tak velký odpor k jídlu a že se Jiřina bojí vyjít z bytu, až je to obě přivede do blázince, ony zase nerozumí tomu, že on strká peníze do hracích automatů, což ho zažene na stejné místo. Jakmile si opět vzpomněl na svůj problém, dostavily se výčitky svědomí.
     Nemyslel teď ani tak na finanční dluhy, jako spíš na morální, co má vůči rodině, kolegům i přátelům. To je ubohá situace. Co bude, až se vrátí domů a všechny ty problémy na něj zase dolehnou plnou váhou? Vzdor tomu prožíval teď zvláštní pohodu. Po dlouhé době nebyl pod bezprostředním tlakem času, povinností, lží a provinilých pocitů.

     Jistou pohodu si uvědomil ještě víc při pracovní terapii, co byla vedle skupinové terapie druhou hlavní formou léčby. Název pracovní byl poněkud legrační, neboť šlo daleko více o jakousi zábavu či relaxaci, aspoň z jeho pohledu. Vybral si práci ve výtvarné dílně. Mohl tu kreslit, malovat, modelovat z hlíny, nebo si také jenom prohlížet knihy, časopisy, popřípadě stříhat zbytky molitanu na malé kousky, kterými se potom plnily polštářky. Mrzelo ho, že se nedostal do keramické dílny k hrnčířskému kruhu, neboť by si práci na něm rád vyzkoušel. Tam bylo ale už plno. Pro keramiku se ale rozhodl stejně a teď žmoulal na dřevěné desce hroudu hnědooranžové keramické hlíny.
     Zatím neměl představu, co bude tvořit, a tak mnul hmotu a pozoroval okolí. Dílna byla prostorná, světlá místnost a za okny zářilo slunce, jehož paprsky dopadaly stejně na tváře všech, kteří tu seděli. Kromě něj tu seděli dva lidé z jeho oddělení, tři další pacienti léčebny a žena v bílém plášti, co na všechny dohlížela. Na třech neznámých, dvou mužích a jedné ženě, bylo patrné, že jde opravdu o duševně nemocné lidi. Žena byla starší, prošedivělá, malé zavalité postavy. S nepřítomným výrazem mlčky stříhala molitan a zdálo se, že smysl její činnosti spočívá jen v tom, že jí zaměstnávala ruce. Hubený muž s rozcuchanými vlasy skláněl hlavu nízko nad bílou čtvrtku, na níž maloval voskovými pastelkami jakousi bizarní krajinu zaplněnou podivuhodnými postavami a vybíral si k tomu ty nejjasnější barvy. Tvořil s dětským zaujetím, což dokazoval jeho vyplazený jazyk, jímž si neustále olizoval rty. Na trojici doplňoval dva zmíněné snad třicetiletý menší cvalík, kterému se říkalo Mireček. Výraz jeho tváře nemohl nechat nikoho na pochybách, že vládne sníženou inteligencí, ale v jeho očích se přesto blýskala šibalská světýlka. Také on stříhal molitan.
     „Mirečku, dnes nebudete kreslit?” divila se vedoucí výtvarného oddělení.
     „Ne,” řekl cvalík jakoby umíněně.
     „A copak? Nemáte žádný nápad?”
     „Nechce se mi, paní vedoucí.”
     „Tak dobře, stříhejte molitan.”
     Jedním ze dvou dalších pacientů z oddělení, co zde absolvovali pracovní terapii, byl Lumír. Toho poznal ve skupině. O druhém nevěděl nic. Jen ho v oddělení zahlédl. Lumír něco kreslil tužkou na čtvrtku a tvářil se stejně zavile jako při skupinové terapii.
     Jeho stále nenapadalo, co by mohl vymodelovat. Vstal a prohlížel si obrázky na stěnách a keramické plastiky na poličkách podél zdí. Viděl různé pálené a glazované figurky psů a koček, motýly, šneky, panenky, vázičky, dózičky…, většinou neumělé, naivní, ale objevil i zajímavý výtvarný nápad, hlavu starého muže s dlouhými rozevlátými vlasy a dramatickým výrazem. Připomněla mu Michelangelova boha, jak ho vyobrazil v Sixtinské kapli. S obrázky to bylo podobné jako s plastikami, ale zase tu našel dva zdařilé a působivé. Visely pod sebou na zdi mezi okny. Jeden přibližoval nějakou úzkou místnost s otevřeným oknem v průčelí, jímž dopadalo světlo na povalenou židli a přes ní přehozený závoj. Byl to akvarel namalovaný pouze odstíny modré barvy a nesl název »Rozvod«. Proveden byl zručně a jeho atmosféra vyjadřovala přesně to, co měla.
     „Všechno vytvořili naši pacienti. Klidně si je prohlížejte, třeba vás inspirují.”” 
     Vedoucí vstala od stolu a připojila se k němu.
     „Je to zajímavé. Ale tyhle dva akvarely jsou o moc lepší než ostatní. Zvlášť ten Rozvod má hloubku.”
     „Je tu pár dobrých kousků. Ty dva namaloval opravdový malíř, co se tady léčil.”
     „Je to na nich vidět,” řekl.
     „Vy rozumíte výtvarnému umění?”
     „No jeden čas jsem se živil jako propagační výtvarník.”
     „A tak to jo.”
     Usmál se a odešel k Lumírovi a snažil se mu nahlédnout přes rameno. On ale obrázek schoval pod stůl a odspodu si ho změřil nerudným pohledem.
     „Chtěl jsem se jen podívat.”
     „Ale já nechci. Nehodlám to nikomu ukazovat.”
     „Jak myslíš. Já jen, že mě to zajímá.” 
     Odkráčel zpátky ke své hlíně.
     „Nic se neděje. Ale já to fakt nikomu neukazuji,” volal za ním Lumír.
     Pak bylo božské ticho, v němž stále bezradně hnětl keramickou hmotu. V jedné chvíli ji ale zmáčkl v dlaních do takové podoby, co ho zaujala. Postavil hlínu na desku a začal tvar propracovávat. Nejdříve rukama, které si máčel ve vodě, pak i špachtlemi, co si vybíral z kelímku na stole před sebou. Vznikající skulptura se mu zamlouvala čím dál víc.
     „Paní vedoucí, já vám řeknu vtip,” ozval se náhle Mireček.
     „Tak dobře, Mirečku.”
     Ten hned spustil: „Zajíc si jde koupit zmrzlinu a ptá se: Máte mrkvovou? – Nemáme; řekne pan prodavač. Zajíc přijde druhý den a zase se ptá: Máte mrkvovou? – Nemáme; řekne zase pan prodavač. A třetí den přijde zajíc znovu a zase se ptá: Máte mrkvovou? – Máme; řekne pan prodavač, protože si ji už objednal. A zajíc na to řekne: Hnusná, co!” 
     Mireček se vítězně zachechtal. Vedoucí se usmála z povinnosti, žena, co dosud jakoby duchem nepřítomná stříhala molitan, se zasmála upřímně a on vůbec, ač ho překvapilo, že dal Mireček vůbec nějaký vtip dohromady.
     Čas se příjemně vlekl, on stále zdokonaloval tvary a linie své plastiky a najednou se mu stejně plasticky vyjevilo, kolik věcí a činností, co jsou příjemné, ušlechtilé a někdy dokonce užitečné, kvůli hraní na automatech přestal dělat, či je omezil na minimum. Skoro nečetl, nesportoval, nechodil s ženou na procházky, do kina nebo si někam sednout na skleničku vína. Díval se neradostně kolem, hnětl hlínu a vstřebával klidnou atmosféru výtvarné dílny. Říkal si, že má stále život velmi rád! Poslední dobou si sice čím dál častěji myslel, že nestojí za nic, ale to souviselo to s tím, že hraním neztrácel jen peníze a nezačal se topit pouze v dluzích a problémech ze svých krachujících vztahů, ale byl nucen pod tlakem změnit svůj způsob života k horšímu, opustit záliby a zvyky, zcela zlomit svou hrdost, zničit své zásady a popřít hodnoty, které vyznával.
     Ukončil žalostnou bilanci a koukl na hliněný výtvor, jehož tvary stále propracovával a napadlo ho, že by to mohl být malý pomníček k uctění a potupení egoismu a nenasytnosti zároveň. Jeho abstraktní tvary by totiž mohly leckomu nějakou pietní skulpturu připomínat. Nebo to snad bylo otevřené srdce? Nebo spíš puklé srdce?
     „Mirečku, co jste dělal včera, že dneska nemáte náladu kreslit?” zeptala se zničehonic vedoucí pacienta, který stále stříhal molitan.
     „Ale byl jsem na vycházce.”
     „A kampak jste šel?”
     „Byl jsem v hospodě.”
     „V hospodě? A co jste tam dělal? Snad jste nepil pivo?”
     „To ne, dal jsem si kafe a koukal jsem na chlapy, jak hrajou na automatech.”
     „Proč jste je pozoroval, Mirečku?”
     „No já nevím, jak to můžou hrát. Když prohrajou, tak pak nemají žádné peníze a jsou z toho smutní, že prohráli.”
     Když jsem po psychoterapii přemýšlel o tom, co jsem slyšel od ostatních pacientů, říkal jsem si, že je to šílené a hrozné, čeho se ti lidé dopouštějí a co všechno ztrácejí hraním na automatech a paradoxně si uvědomoval, že já dělám přesně to samé, co oni. A právě tak – jako šílence, který se zbůhdarma a nesmyslně ničí – vidí ostatní lidé mě; napsal si včera večer do deníku. Bylo to syrové poznání, ale neznamenalo nic proti morálnímu kopanci, který dostal od Mirečka. Šel z terapie jako opařený. I člověk, jehož rozumové schopnosti nestačí na to, aby mohl žít mimo léčebnu, chápe, že je dráždění automatů zhovadilost, kdežto on, co je tolik pyšný na svůj mozek, se musí ze závislosti na patologickém hráčství léčit v blázinci.

     Raději sebral toaletní potřeby a ručník a šel se osprchovat. V koupelně byly čtyři sprchy s převlékacími kabinkami a s posuvnými dveřmi z mléčného skla. V jedné sprše se někdo už sprchoval, tak zalezl do vedlejší. Když byl hotov, oblékl se do tepláků a trička a vyšel ven ve stejném okamžiku jako z vedlejší sprchy Bohunka v županu. Překvapeně se na něj podívala, ale pak se mu opřela rukama do paže a zatlačila ho za sprchy, kam nebylo vidět od vstupních dveří.
     „Co je, Bohunko?“
     „Nic. Obejmi mě!“
     „Mám tě obejmout?“
     Podívala se na něj vztekle a objala ho sama kolem pasu.
     „Obejmi mě a drž mě pevně,“ přikázala.
     Poslechl a ucítil pod svýma rukama její děsně vyzáblé tělo. Stáli v těsném sevření snad pět minut.
     „Už je to dobrý. Můžeš mě pustit.“ řekla. 
     Vyprostila se z jeho sevření a rychle vyběhla z koupelny.
     Stál ještě chvíli na místě a nerozuměl vůbec ničemu. Přešel k oknu, stoupl si na špičky, aby viděl přes emailový nátěr ven a spatřil krvavé slunce, jak zapadá za vzdálený les. Co se vlastně divím, vždyť jsou to všechno blázni, řekl si a myslel na Bohunku, na Jiřinu, na Mirečka a hlavně na sebe.

https://kvaj.blogspot.com