Zrcadla

Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i hodina. Snad na vteřinu přesně. Chlad, šedé sychravo, všeprostupující vlhko. Louže za louží jako bezděčná past zakrývaly díry v prastaré dlažbě. Do některé z nich občas šlápl, ale den za dnem bylo takových stále méně a méně. Nenadálé poryvy větru jím čas od času smýkly ze strany na stranu. Vždy však byl schopen vrátit se téměř doprostřed stezky a pokračovat dál. Jak by také ne. Měl jasný cíl. Znal smysl. Věděl, proč tak činí. A byl dostatečně sebekritický, aby překonal všelijaké obtíže a překážky, ať už je přinášelo jeho okolí, nebo snad výjimečně jeho příliš hloubavé vědomí. Byl tedy na trase a byl si jist, že dosáhne svého cíle. Muselo to tak být. Jinak to nebylo možné. S jinou vizí, tak celkovou, již nedokázal žít. Jí věřil, kráčel s ní a její síla ho poháněla dál.

A tak s tím vším pokračoval vpřed, aby přesně splnil plán, který si pro zbývající čas onoho dne vytyčil. Vše musel stihnout, vše musel dokončit. Pokud ne, bylo to jen jeho selhání. Projev jeho slabosti. Jeho chyba. A snad že si nebyl vždy zcela jist sám sebou, zrychlil krok. Nerozhlížel se kolem, bedlivě sledoval chodník, jehož povrch se mu míhal pod nohama. Vyhýbal se místům, které hrozily komplikací jeho dennímu plánu. Ne, nic takového nemůže potřebovat. Dnes ne. Ostatně tak jako jindy. Vše musí běžet jak na drátkách. Přesně podle plánu. Ponořen ve svůj úkol si tak nemohl povšimnout, že jen několik metrů před ním, kam mířily jeho kroky, se dlážděný povrch rozpíjel v chuchvalce vatovité mlhy a zcela mizel. A v těch místech z dusivých oblaků pozvolna vystoupily obrysy čehosi hmotného. Něčeho, co by zde jistě nečekal. Ne. Dnes jistě ne. Snad později. Přeci to s ním ještě nebylo tak zlé. Byl však očekáván. Právě teď.

Náhle si s leknutím povšiml, že mu přímo pod nohama pevná dlažba zvolna mizí. Ztratila se a jeho odřené botky obklopovala až do výše kotníků hustá kašovitá mlha. I přesto byl dále schopen kráčet kupředu. Kam však? Bylo ještě vůbec kam? Co ho čekalo dál? Vodicí linka chodníku byla přervána a nebylo ničeho podobného, čeho by bylo možné se chytit. Na co navázat. A podle čeho vpřed pokračovat a snad se ještě aspoň zlehka zachytit rytmu, který se roztekl v beztvarou hmotu mlžnatého oparu. Něco! Alespoň něco potřeboval, čeho by se chopil. Jak měl jinak dál pokračovat? Jak jinak mohl žít? Vyhlédl do dálky před sebou a spatřil cosi nejasného. Nevadí. Bylo to aspoň ono něco. Co to však mohlo být? Tvary nezřetelné. Barvy matné. Přímo v ose jeho původního kurzu. Snad jako by jej ono cosi tam vpředu chtělo potkat. Ano. Měl se s tím střetnout a vypořádat. Zdálo se, že nemá, čeho by ztratil, pokud se vydá vpřed oněm neforemným stínům. Vykročil. A jak se blížil, povaha oněch předmětů se jevila stále jasněji. No ano, jistě. Oválný rám až k zemi. Dřevěný, jemně vyřezávaný. Prostor, jež jím byl ohraničen, vyplněn pak čímsi blýskavým, lesklým jako zamrzlá hladina. Ano, nebylo již pochyb. Několik zrcadel stálo v jeho původní cestě. Jedno přímo proti němu. Ostatní po stranách v připraveném půlkruhu. Bezděky vstoupil do jeho oblouku. V matném světle mžourajících lamp pouličního osvětlení se zdálo, že se čas od času cosi mihlo na oněch dřevěných rámech. Jako by snad po nich něco přeběhlo, či se letmo mihlo. Netušil, o co jde. Jen rychlý pohyb a bylo to pryč. Aniž si toho všiml, půlkruh zrcadel se pozvolna uzavíral do tvaru vejčitého oválu. Již se necítil bezpečně. Avšak ne natolik, aby snad udělal krok zpět. Nebylo přeci kam. Chodník byl ten tam. V tu chvíli získaly pohyby po rámu jasný tvar drobných prstíků, které dřevo svíraly a přisouvaly zrcadla směrem k němu. Dětské postavy vystoupily zpoza nich na skromné světlo toho podivného večera. Konečně se zalekl! Zastavil již notnou chvíli polevující krok. Pryč! Co to má být? Pryč odtud! Otočil se, ale pryč nebylo kam. Děti uzavřely ovál zrcadel a on vězel uvnitř. Již nebylo úniku. Co teď? Co bude dál? Co to celé znamená? A co mi chtějí ona děcka a jejich zrcadla?

V pasti. Přesně tak se cítil. Nemohl vpřed, ani zpátky. Tu a tam oslepen odleskem některého ze skel, které ho zde uzavřely, probodáván zpytujícím pohledem jemně se usmívajících dětí. Ta stála nepatrně schována každé za svým zrcadlem, jehož rámu se dotýkala a mířila jimi přesně doprostřed oválu. Přímo na překvapeného zmateného chodce. Co mohl dělat? Čekal a z tváří oněch dětí se snažil vyčíst nějaké vodítko k podstatě celé té nezvyklé situace. Leč bezvýsledně. Jejich mírný výraz však přinášel klid. Ulevoval napětí, které se hromadilo v jeho nitru. Stále silněji ony záblesky poutaly jeho pozornost ke třem z oválných zrcadel. Zahleděl se soustředěněji. Zaostřil. Celým tělem se otočil směrem k jednomu z nich. Holčička, která jej střežila, namířila sklo směrem ke zvědavostí paralyzovanému chodci. V tu chvíli se zrcadlo vyjasnilo jako vodní hladina, když vítr odvane spadané listí, a před jeho zraky se jako z hlubin vynořil pochmurný výjev.

U prvního zrcadla

Nejprve je vše nezřetelné. Ve tmě a v šeru. Jen neartikulované zvuky naplňují onen obraz. Pláč. Kdosi tu pláče. Nejde o prudký brek. Spíš o souvislý pláč. Jako by nebyl první. Táhlé kvílení narušovaly nesrozumitelné promluvy. Byly pronášeny spíš k sobě, než komusi venku. Jako by to snad již bylo marné. Mladík nebyl schopen jasného slova. Smotán do klubíčka, schován pod peřinou, si bezděky, jak již byl navyklý, mnul červeně napuchlou tvář a natékající oko. Věděl, že to nepomůže. Již to celé zažil. Dokola a dokola. Znovu a znovu. Netušil, co si počít. Již se vzdal snah o vysvětlování. O mírný přístup. Pokud není nikoho, kdo by vás chtěl vyslechnout, kdo vám k tomu ani nedá příležitost, je takový postoj marný. A bolestně pak přišel na to, že i vzdor je nyní bezvýznamný. Trvalo to tak dlouho. Bylo to tak vysilující. Již nevěděl, jak dál. Takhle přece není možné žít dál. K čemu to celé? Nač je takový život? Za každý drobný prohřešek, za každičkou chybičku přichází tvrdý trest. Vždy už jen čeká jeho křik, nebo první úder. Ten bývá nejtěžší. Pak už není cítit nic. Dál nic. Ano. Už nic necítí. K němu jistě ne. Už ne. Ani nenávist. Je mu zcela lhostejný. Je to cizí člověk, z jehož područí se musí dostat, pokud bude chtít přežít. Již jen špetka odhodlání k životu v něm zbývala. Kdysi ho však tolik miloval. Vzhlížel k němu. Snad byl tehdy ještě příliš malý. Ale i později by byl jistě schopen uznat otcovy dobré stránky. To by však i otec musel zůstat tím kdysi milujícím tatínkem. Jak však mohl ctít někoho, kdo svého jediného syna hrubě tluče pro sebemenší maličkost, pro sebenepatrnější chybu, které se dopustí. Nebývalo to vždy takové. Přišlo to až později. Pozvolna a nenápadně. Pak již jen křik, projevy otcovy zuřivé prchlivosti a vzteku, nekonečná řada křivd a ran. Jedna za druhou. Naučil se snášet rány. Necítit bolest. Ne tu fyzickou. Kdysi měl tatínka. Stýskalo se mu po něm. Toužil po něm. Tenhle zuřivec už nebyl on. Rezignace. Ale ne! Kdesi z dálky se ozval křik. A dusavé kroky. Blížily se. Kam se schovat? Kam jen? Zalezl do chatrného bezpečí šatní skříně, a jak jen mohl, přitiskl se k její zadní stěně. Věděl, že to nepomůže. Ještě v něm zbývala troška pudu sebezáchovy. Kroky stoupaly po vrzajících schodech. Již dupou za dveřmi. Otec rozrazil s křikem dveře. Kdo to je? Jak vypadá onen hrubián, který vlastní slabostí učiní z milovaného syna zdeptanou trosku. Chodec neviděl jasně do jeho tváře. Až náhle se v zrcadle vyjasnilo. Probůh ne! Vždyť jsem to já!

Bylo to skutečné? Opravdu spatřil ten příšerný výjev? Nemohl jen v šeru pouličních lamp zmaten podivnou situací podlehnout dojmu povědomé tváře? Vždyť kdo skutečně zná svou vlastní tvář? Cožpak on by byl schopen něčeho takového? On přeci svého syna miluje. Moc si ho přál a tolik po něm toužil. Či jej snad jakýsi podvědomý hlas vedl k domněnce, že v příběhu prvního zrcadla viděl sám sebe? Že by snad v nějakém podobném příběhu on sám vystupoval? Snažil se být k sobě upřímný. Aspoň tolik, jak obyčejný člověk něco takového dokáže. Pravda, čas od času projevoval jistou míru prchlivosti. Sem tam nebyl zcela schopen pod vlivem okolností ovládnout své jednání. Pak následoval pohlavek, pláč a několik dní beze slov, než se poměry vrátily zpět k běžnému chodu. Ano, přiznával podobné výstřelky. Tak těmto událostem říkal. Věděl o nich a velmi ho mrzely. A vždy si sliboval, že příště již bude plně kontrolovat své jednání. Přesto se však tyto dále opakovaly. Jak ale tvrdil, nikdy nedovolí, aby to celé přesáhlo jistou mez. Jak pohrdal těmi rodiči, kteří pro ránu nešli daleko a takovéto trestání považovali za něco ve výchově zcela přirozeného, ne-li snad zdravého. Tak on se nikdy chovat nebude! To on nikdy nedopustí! Ne, to nebyl on, ten surovec v zrcadle. Jistě ne. A snažil se být si tím tak jistý, jak jen v ten okamžik mohl.

Na hluboké sebezpytování však v tu chvíli nezbýval čas. Sklo zrcadla se zakalilo a obraz zmizel. Jako by se mu v tu chvíli zatočila hlava. Trvalo mu, nežli opět nabyl plného vědomí. Natolik silný ten vjem byl. A když bylo dětem strážícím ona zrcadla zřejmé, že je opět svým pánem, bylo k místu, kde stál, přisunuto další z nich. Hladina skleněné výplně se zčeřila, jako by na ni dopadly tisíce dešťových kapek, a mezi zpěněnými vlnkami se začal odvíjet příběh druhého zrcadla.

U druhého zrcadla

Chlapec u dřevěného stolu. Kreslí. Sedí rovně, tak jak je to pro jeho záda zdravé. Ani na okamžik se neprohnou. Ani na okamžik nepřestane kreslit. Ještě chvíli. Ještě chvíli a může si hrát s plastovými vojáčky. Těší se. Až vybarví vše, co mu bylo uloženo, četa zaútočí. Vydrží to. Už jen několik tahů. Nepřetáhne. Ani jednou. Je přesný. Ví, že musí. Jinak tomu nesmí být. Konečně. Hotovo. Ještě jednou výkres pečlivě zkontroluje. Pak znovu. Ne, neudělal chybu. Tentokrát ne. Nic se mu tedy nemůže stát. Vstane od stolu, uloží pastelky a zastrčí židli. Vše minimálně dvakrát zkontroluje. Ano, je to v pořádku. Může jít odevzdat svou práci. Za několik minut se vrací. V očích má slzy. V každé ruce jednu část roztrženého obrázku, se kterým si dal tolik záležet. Vysmrká se, usedne znovu předpisově ke stolku a začne pracovat na novém výkresu. Jen na kratičký okamžik vyhlédne z okna. Po nebi se honí nadýchaně vlněné mráčky. Okno neotevře, ani z něj nevyhlédne. Sedě rovně za stolkem začne znovu. Bitva musí počkat. Ještě si ji nezaslouží. Až dostane svolení. Sám přeci ví, že si hru s vojáčky ještě nezaslouží. Teď ještě ne. Snad příště. Až bude jeho obrázek dokonalý, pak bude moci požádat o dovolení a útok bude zahájen. Už dlouho se těch figurek ani nedotkl. Nesměl. Vždyť si to nezasloužil. V poslední době byl totiž velmi neukázněný. Uvědomoval si to. Rodiče měli pravdu. Zubní kartáček neuložil do kelímku a nechal jen tak ledabyle povalovat na umyvadle. Takhle pořádek nevypadá. Jednou se zachová jako lajdák a nebude již pro něj cesty zpět. Tatínek mu to správně vyložil. Jeho rázná slova nezůstala bez odezvy. Již se nikdy tak nezodpovědně nezachová! Kam by to vedlo? Pravidla je třeba dodržovat. Nařízeními je nutné se řídit. Bez řádu nastává chaos, a ten je cestou k pádu. K pádu, z něhož není návratu. Nikdy. Bude tedy poslouchat. Tatínka. Maminku. Učitele. Nadřízené. Žádný vzdor. Žádný krok stranou. Neuhne. Bude plnit příkazy a bude odměněn. Klidem. Pořádkem. Spokojeným životem. Jen na tom záleží. To jsem já. Takový musím být a budu šťastný. Již skoro nic jiného nechtěl, po ničem jiném netoužil. Tak to říkal tatínek. A tatínek má vždycky pravdu. Tatínek je šťastný. A tak chlapec kreslí, plní papír barvami, přesně podle vzoru omalovánky na protější straně. Již nemyslí na vojáčky. Jsou pryč. Daleko. Jako by snad ani nikdy neexistovali. Kreslí, má strach, bolí ho bříško, kreslí, miluje rodiče a chce být šťastný.

Příšerná podívaná, říká si chodec, zatímco se výjev chlapce sedícího nad výkresem propadá do kalné hlubiny druhého zrcadla. Jak mohou? Proč ho jen vlastní rodiče tak drtí? Proč ubíjejí jeho jedinečnost, jeho individualitu? Proč ho svazují tak těsnými pravidly? Jak ho mohou tak krutě okrádat o štěstí jeho dětství? Copak to nevidí? Cožpak jsou tak krátkozrací a nedohlédnou, kam až tato jejich podivná výchova povede? Bude pak chlapec skutečně šťastný? Ano, i on ví jako rodič, co je to přísnost, pořádek a kázeň, ale něco takového? To už je přespříliš. A že nechává své děti skládat prádlo do přesných komínků? Děti je třeba naučit řádu. Bez pořádkumilovnosti se přeci neobejdou. Jinak i jejich životy zachvátí bezcílné bloumání a zmatení vyplní slepou uličku cesty jejich existence. Ba ne, on tak daleko jako tyrani ze zrcadla nezachází! Svou přísnost a lpění na jasných pravidlech míní pro dobro svých dětí. Jak jinak? A ony to vědí. Proč by pak plnili své úkoly a dodržovaly jeho nařízení? Jsou rozumné a vše chápou. Je to tak. Ano. Snad. A že čas od času uroní slzu, když přijde trest za nesplněný úkol či porušené pravidlo? Že si pro to někdy zapláčou? Pláčou? Moje děti pláčou…!

U třetího zrcadla

Seděl u pootevřeného okna a zíral na hemžící se ulici pět pater pod ním. Aniž by z ní spustil zrak, muž ve středních letech bezmyšlenkovitě usrkl z láhve hlt piva. Seděl doma. Celý den. Vlastně již několik dní od chvíle, kdy dal výpověď. Ano, šlo sice o skvěle placenou prestižní práci, avšak to, co jej drásalo po celý dosavadní život, v poslední době přerostlo únosnou mez. Již nebyl schopen překročit práh své ordinace. Již se nebyl schopen podívat na žádného ze svých pacientů. Ne snad, že by jim nechtěl pomoci. Věděl, že to umí a že to umí velice dobře. Věděl však také, a právě tím si byl stále jistější, že pokud by v tom pokračoval, všem těm, kteří k jeho umu upírali své naděje, by do očí lhal. A tak od chvíle onoho prozření v odhodlání celé to ukončit seděl doma a snažil se nalézt to, co snad ani nikdy neměl. Nebo si na to alespoň nevzpomínal. Ano, vzali mu to. Asi. Skutečně si již nevybavoval, co a jestli vůbec něco v životě on sám chtěl s vlastním životem dělat. Každý po něčem takovém touží. Aspoň touží. Ne každému se jeho sen podaří uskutečnit, ale má ho. On jej ztratil, pokud kdy vůbec nějaký měl. Jak se to stalo? Jak se to jen mohlo stát? Kdo za to může? A jak jen to on mohl dopustit? Je snad také vinen? Provinil se sám na sobě? Promarnil své schopnosti? Svůj jediný život?

Jak se jeho pivem rozpitá mysl snažila lovit v nejasných vzpomínkách svého dětství, vyplul na povrch nezřetelný obraz otce, jak sedí proti němu u stolu a přes jeho desku k němu důvěrně, zároveň však dosti důrazně promlouvá. Nemluvil dlouho. Nikdy. Nezkušenému chlapci však tyto otcovy apely připadaly jako rány kladivem. Na nějaký čas poté pozbyl odhodlání uvažovat tak, jak by uvažoval on sám bez otcova zásahu. A k těm otec přistupoval již od chlapcových útlých let, jakmile začal projevovat choutky vlastního směřování svého života. A pokud se znovu něco takového vynořilo, bylo ono vzedmutí rozmetáno otcovým rázně dogmatickým proslovem. Jako on to říkával? Vždyť nemáš žádný jasný cíl! Tolik zájmů a žádné smysluplné směřování! K čemu ti bude rozvíjení tolika marnivých zálib? Jak hodláš tak žít? Bude pro Tebe jistě lepší, když na ty hlouposti zapomeneš a budeš se věnovat tomu, čemu jsme my všichni před tebou v rodině tolik obětovali. Ano, převezmeš tradici lékařského povolání a tu předáš svým potomkům! Protože tak tomu vždy bylo a tak tomu musí být. Jiná možnost jistě není. Ano, tímto způsobem mu otec promlouval do duše. Však ani otec kdysi neměl na výběr. Udolán a přesvědčen nakonec uznal, že to tak bylo správně. Snad pradávno podobně jako syn tíhnul k jiné oblasti lidského snažení, kterou si sám ze svého zájmu zvolil. Ještě že mu však jeho otec vysvětlil, jak se věci mají. Vzpomínky na odpor, který tím byl vyvolán, již dávno potlačil. Dnes je spokojen, zajištěn a ano, i šťasten. A byl by velmi nerad, pokud by jeho potomci měli pro mladistvě neuvážené malichernosti sejít na scestí a pokazit si tak vlastní budoucnost. Aby tomu zabránil a od toho svého syna uchránil, dělal již jako moudrý dospělý a zodpovědný rodič vše pro jeho usměrnění tou správnou cestou. Snad v počátku jeho snažení se syn vzpíral a nehodlal se vzdát svých nerozvážných snů. To však je již pryč a nyní již jistě pochopil, že přijmout otcovy rady znamená rozhodnout se pro vyrovnaný a poklidný život. Jsem dobrý otec, pomyslel si. Vím, co je pro mé děti dobré. A dobrý otec nedovolí, aby si děti život zničily. Byl spokojen. Byl vyrovnaný. Byl šťastný.

Snažil se zahnat ty vzpomínky. Již několik dní. Ale nedařilo se. Sílily. Byly jasnější, dotěrnější, vtíravější. Byly s ním již soustavně. Jejich přítomnost mu umožnila plně si uvědomit důsledky otcovy výchovy. Jak mnoho jej ovlivnila. Co vše mu vzala. Ještě si to pamatoval. Byl dosud schopen si to vybavit. Otec již však ne. Pohřbil v sobě mladické sny a touhy. Přesně jak mu bylo řečeno. Jak mu bylo přikázáno. A on, jeho syn, to udělal také tak. Avšak něco se přihodilo. Zřejmě nebyl dosti důsledný hrobník. Nebyl schopen natolik potlačit sebe sama. Stála za tím jeho slabost? Už nevěděl. Byl tak zmatený. Zoufalý. Slabý a odevzdaný. Věděl jen jediné. Že takový život nechtěl, netoužil po něm a nemůže v něm dál pokračovat. Promrhal svůj život. Lhal všem ostatním. Nebyl spokojený, ani šťastný. A otcův vliv ho zbavil veškerých sil, aby na tom cokoliv změnil. Hleděl tak do prázdna a nic než prázdno již neviděl. Stále zíral na živoucí ulicí pod ním, avšak on již žádnou z těch drobných životních nitek nevnímal. Natolik byl ponořen v prázdnotu a marnost své existence, které si již několik dní plně uvědomoval. Dopitá láhev mu vypadla z ruky a skutálela se k ostatním, které se povalovaly na podlaze. Zíral stále kamsi do matné dálky, když otevřel okno, aby si sedl na vratký parapet.

Děti, jež strážily ona zrcadla, poodstoupily a chodci se tak konečně dostalo o něco víc prostoru k nadechnutí. A snad i k tomu, aby vstřebal vše, co mu zrcadla chtěla prozradit. Ovál, který vytvářela, však zůstával uzavřen. Děti si vzájemně vyměňovaly zvídavé pohledy a střídavě po očku jej pozorovaly. Některé se mírně usmívaly, jiné pak jako by se strachovaly, dalším stékaly slzy až k bradě. Již mu nemohly víc pomoci, naznačit, nic víc předvést a sdělit. Snažily se. Dělaly, co mohly. Tiše sledovaly, jak civí do převalující se mlhy s vystrašeným výrazem ve tváři. Snad si i cosi pro sebe mumlal. Tak se skutečně ke svým dětem choval? Tak s nimi zacházel? Měl být opravdu oním zloduchem tří zrcadlových příběhů? Kladl si otázky a snažil na ně nalézt odpověď. Jakkoliv přesvědčivou, která by jej vrátila zpátky na cestu, z níž byl vykolejen k setkání s tímto nečekaným místem. Náhle přimhouřil oči a z hlubin paměti se vynořil téměř nenávratně zašlý obraz.

Stojí v přítmí. V šeru. Místností se míhají bílé postavy. Snad jen jejich stíny. Mají napilno. Pobíhají sem a tam. Některé místnost opouštějí, jiné přicházejí. Nezřetelně zní klidná hudba. Drží ji za ruku. Chce pomoct, není ale jak. Dělá, co může. Tiskne její dlaň stále pevněji, snaží se ji utišit, zatímco ona sténá a křičí. Kdosi jiný, zjevně důležitý, na ni rozhodně, ale soucitně mluví. Z ničeho nic se tím místem rozlehne hlasitý křik. Je na světě! Náš syn je na světě! Jaký je? Prohlédni si ho, koktá žena se zvědavým vyčerpáním v hlase. Neví, teď ho zajímá jen ona. Jak je na tom? Bude v pořádku? Ale zakrátko už dítě drží v náručí. Drobné, křehké, mžourající nic. Čím pevněji ho drží, čím déle se ho dotýká, tím spíš ho nehodlá pustit. A je mu v ten moment zcela jasné, co za nedlouhý čas v jeho mysli tak lehce zapadne: Nikdy ti neublížím, vždy ti pomůžu, tenhle život je tvůj a já ti ho pomohu naplnit.

Jako by dostal pohlavek. Ránu výbojem elektrického proudu. Probral se z mátožného sna. Zamrkal. Promnul si oči a rozhlédl se kolem sebe. Snad se potřeboval přesvědčit, že je skutečně stále na tom stejném místě. Vše bylo konečně tak jasné. Jednoduché. Prosté. Jak to mohl vypustit z hlavy? Jak mohl dovolit, aby to ztratil? Jak to, že byl schopen se tak chovat k tomu, koho hodlal vší silou opatrovat? Snad ještě není pozdě. Už se to nestane! Byl rozhodnut! Již se tak nikdy nezachová! Protože už nezapomene na tu chvilku, když držel v rukou svého nevinného bezbranného synka, jehož pravým ochráncem se rozhodl být. A pokud by snad někdy klopýtl, vybaví si ten obraz. Ano. A neztratí to, co synovi, a především sobě tehdy slíbil: Nikdy ti neublížím, vždy ti pomůžu, tenhle život je tvůj a já ti ho pomohu naplnit. Děti dosud mlčky s napnutím stojící uvolnily sevření zrcadel a chodec byl propuštěn. Mohl vykročit. Jdi. Zpět na cestu. Snad už se nesetkáme. Nemějte obavy. Již to neztratí. Nic z toho, co zde díky nim znovu nalezl.