Dva

Dva

Dva

 

Oba procházeli úžlabinou obklopenou vzrostlými stromy a po levé straně pod nimi tekla řeka, jež se tu líně vlekla od bývalého mostu, až k peřejím, které vznikly, když se terén upravoval odstřelem kvůli dálnici. Na cestě byl hrubý a ostrý štěrk, ale oba šli bosí a již na to byli zvyklí. Ty tam byly doby, kdy ten starší říkával mladšímu, že chodit naboso je zdravé, protože se při tom formuje chodidlo a nebude mít ploché nohy.

Starší šel první a přes rameno nesl pytel s ovocem, které nasbírali na konci úvozu, kde rostly třešně, co časem zdivočely. Jídla měli dostatek, protože v kraji, alespoň, co věděli, nebyl nikdo jiný a země tu byla stále úrodná a v obchodech stále dostatek trvanlivých potravin. Stačilo tedy jen vyrazit a něco nasbírat, nebo někde nastražit oko na zajíce, nebo v řece síť na ryby a nebo jen prostě jít do nějakého obchodu ve městě.

Byl podvečer a bylo teplo. Starší šel pomalu, skoro se až šoural. Užíval si stín stromů a druhý, mladší, šel mlčky jeho tempem za ním. Chdívaly takto skoro každý den kamkoliv a mladší si už zvyknul na to, že starší jde vždy první. Mlčky jej vždycky sledoval a pozoroval co dělá. Občas se starší zastavil a chvilku odpočíval a mladší dával pozor, zda starší je vpořádku. Přeci jen věk staršího byl pokročilý a on měl starost o jeho zdraví. Na celém světě vlastně zůstali jen oni dva a mladší již byl ve věku, kdy si uvědomoval prošedivělé vlasy a chatrné zdraví staršího.

Pomalu došli k mostu a posadili se do stínu jeho konstrukce na betonový panel.seděli vedle sebe a záda měli opřená o mohutný mostní pilíř. Voda v řece divoce přeskakovala kameny a hromově hučela. Mladší pozoroval na spánku staršího stékající pot a jak hluboce vydechuje a starší se díval do dáli přes řeku. Byl začátek léta a na druhém břehu už zase rostla divoká tráva s bodláčím a u břehu vodnice. Řeka se v těch místech stáčela v protáhlém oblouku doleva a tvar břehu udržovaly mohutné jasany naklánějící se nad ni. Pole, která kdysi bývala za řekou, se změnila v neprostupnou džungli křoví, táhnoucí se po rovině, až ke vzdálenému lesu, za kterým bývalo malé městečko.

"Mám žízen," zakřičel starší, aby přehlušil hukot vody pod nimi. "Nemáš žízeň?"

Mladší zavrtěl hlavou, ale potom se zvedl a chtěl naplnit plastovou lahev vodou z řeky. Starší ho však zadržel. "To je dobrý, napijeme se až doma!"

"Jo jo, máme to už kousek!" přikývnul mladší a zůstal sedět.

Obdivoval staršího a měl jej rád. Nebylo to však vždycky. Byly doby, kdy si o něm myslel to nejhorší. Ale od toho dne, kdy se starší o mladšího postaral a učil jej tomu, jak přežít bez lidí, změnil názor. A potom, asi po roce, si uvědomil, že starší je již příliš starý a že tu nebude věčně. Od těch dob se mu snažil nejen pomáhat, ale doslova hltal každé jeho slovo a bedlivě jej pozoroval a snažil se naučit vše co starší dělal. Večery obvykle trávili na zápraží usedlosti a nebo v zimě u kamen, ve kterých praskal oheň a starší mu vyprávěl o svém dětství, které prožil na usedlosti a ve městečku.

Žili si celkem dobře. Že se něco stalo, poznali podle toho, že po dálnici, která vedla nad usedlostí a přes most směřovala k městečku, najednou nejezdila auta. Bylo to jedné zářijové soboty dopoledne, kdy starší chvíli stál před domem a naslochal. Potom řekl mladšímu, aby zůstal doma a pro jistotu ho zamknul. Sám se šel podívat, co se stalo. Po návratu zopakoval svůj zákay mladšímu vycházet ven z domu a všechno co bylo potřeba dělat venku, obstarával sám. Někdy staší zmizel na celý den a mladší míval vztek, že musí být doma zamčený. Nechápal co se stalo a stýskalo se mu po kamarádech a po hraní si venku. V těch dlouhých dnech si často lehával do postele a po tvářích se mu řinuly velikánské slzy vzteku a bezmoci. Občas se pokusil od staršího dozvědět, co se děje, ale ten jej přísně a zachmuřeně odbil slovy, že se včas všechno dozví. Mladší tedy dusil svou zvědavost, která se mísila s nenávistí ke staršímu a s pocitem bezpráví, které se mu ze strany staršího dělo. Ten byl však neoblomný a nedovolil mladšímu opustit dům ani na okamžik.

Asi po dvou měsících, které mladšímu připadaly jako věčnost, jej starší vzal k dálnici Bylo už chladno a sychravo a on uviděl vraky vozů rozházených po asfaltu. Některé sjely do příkopu a tam se převrátily. Jiné nabouraly do svodidel, další do jiných aut a další jen prostě zastavila. Koukal na to a vůbec nechápal co vidí. V hlavě měl zmatek.

"Co to je?" zeptal se staršího.

"Nevím," odpověděl tiše starší. "Nevím, co se stalo."

"A lidi?" uvědomil si mladší, že v autech musí být lidé.

"Jsou v autech."

Mladší sebou cuknul a chtěl těm nebohým lidem vyrazit na pomoc, ale starší jej chytil za ruku a zadržel. "Ne, nemá to smysl. Jsou mrtví dlouho," řekl starší potichu a pokřižoval se. Mladší jej ve své neohrabanosti napodobil.

"Muselo se to stát v noci," pokračoval starší stále tiše a mladší mu naslouchal jako v transu. "Nevím co to bylo, ale muselo to být strašné. Byl jsem ve vesnici i ve městě a vypadá to, že nikdo nepřežil."

Mladší chvíli zaraženě mlčel a prohlížel si vraky aut, jejichž plechové karoserie byly pokryty souvislou tenkou vrstvou vody. Po obloze pluly líně mraky a lehce mrholilo.

"Ty myslíš, že jsme zůstali jen mi dva a nikdo další?" vysoukalze sebe mladší a cítil jak má v krku najednou nějaký knedlík.

"Nejspíš ano," odpověděl s povzdechem starší. "Nás zachránil nejspíš svah na domem."

Potom vzal mladšího za ruku a slezli svah dolů ke kamennému domu, který byl dosud mladšímu vězením.

V následujících měsících pak chodili všude spolu a starší už nedělal před mladším žádné tajnosti. Nakonec mladší už nebyl úplně malý a nebyl ani hloupý.Prozkoumávaly systematicky okolí od své vesnice, až ke vzdálenému městečku. Pátrali po lidech a po stopách, které by jim daly odpověď na to, co se stalo a cestou zpět si vždycky vzaly něco domů, co se jim mohlo hodit. Potraviny, nářadí, vodu... Mladší i starší nalezli mnoho mrtvých a alespoň ve své vesnici je pohřbili. Všude však byly tiché ulice a domy.. Jen lidé již nebyli.

Od té doby uteklo již několik let a oni žili spolu. Svět se pomalu rozpadal. Auta rezivěla a domy obrůstaly plýživým křovím, jejichž kořeny rozvracely zdi. Silnice mrazem praskaly. Krajina se měnila v džungli. Ve vesnici na počátku našli starší terénní auto, které se jim povedlo zprovoznit a ve městečku na benzinové stanici se jim povedlo otevřít poklop u nádrže s benzínem. Mohli tak dělat delší výpravy. I do vzdálenějších měst. Propátrali tak okruh asi třiceti kilometrů, ale všude to bylo stejné. Domy rozvrácené kořeny stromů, s propadlými stropy a trámy a dráty, které čouhaly ze sutin, jako prosebně se vzpínající ruce k nebi. A všude tlející zbytky lidských těl, někdy ohlodané zvěří, jindy již jen kostry. A nad vším tím úděsným světem byl slyšet jen vítr a jeho šelest ve větvích stromů.

 

Starší se zvednul a s ním i mladší. Řeka hučela stále stejně a oni se vydali po pěšině ke stodole, která byla nedaleko a jež byla součástí stavení. Přešli mlat a travnatý dvůr a došli k domu. Starší položil pytel s třešněmi na stůl a sednul si na starou židli. Zapálil si cigaretu a znovu oddychoval. Mladší vzal síťku a třešně vysypal do bedýnky v komoře. Byla již z poloviny plná a oni pak třešně zavaří a budou mít v zimě vitamíny.Vyšel na zápraží a posadil se ke stolu proti staršímu. Starší pokuřoval a popel klepal do plechovky od masové konzervy.

"Dáš si kafe nebo čaj?" zeptal se mladši, ale starší zavrtěl hlavou.

"Jsem nějakej utahanej, ani nebudu dneska jíst." Povzdychnul si starší.

"Tak si běž lehnout a odpočiň si. Já se najím a půjdu taky."

Starší přitakal a udusil cigaretu o stěnu plechovky.

"A ráno si klidně přispi. Já dojdu pro vodu a připravím snídani."

Starši opět přitakal, ztěžka se zvednul a vešel do té části domu, kde měli postele.

Mladší osaměl a po chvilce vešel do kuchyně. Uvařil si kávu, vzal si pytlík se suchary a vepřové ve vlastní šťávě. Otevřel konzervu a čichem vyzkoušel, jestli je dobrá. Vše si odnesl ke stolu na zápraží a pomalu jedl. Na krajinu se začal snášet soumrak a on poslouchal slabé šumění větru ve větvích jasanů.Přemýšlel na dalším dnem a nad budoucností. V duši cítil tíseň vycházející z toho, že se nedokázal smířit s tím, že lidé již nejsou. Musel někde ještě někdo přežít.

Daleko od nich bývalo obrovské město. Nikdy tam nebyli. Tam ale mohli lédé být, myslel si. Přece není možné, že z milionu lidí nikdo, vůbec nikdo nepřežil. Třeba tam jsou stejní trosečníci, jako byli oni, kteří si myslí, že jsou jediní a žijí tam někde v ulicích. Tuhle myšlenku měl mladší v hlavě už několik týdnů. Mohli by se tam vydat. Kdyby někoho našli, jistě by se jim žilo lépe.

Po nebi pluly mraky, které znamenaly, že bude pršet. Mladší zapálil svíčku křesadlem a vešel do domu. Ikdyž byli nejspíš sami, přesto se ze zvyku stále i po několika letech zamykali. Mladší otočil i toho večera klíčkem v zámku a vešel do pokoje za starším. Bylo mu teskno a doufal, že starší třeba ještě nespí a že si budou povídat. Starší pro něj byl vším a to nejen proto, že zůstali jen oni dva. V místnosti měli každý svou postel, ale velmi často spávali spolu v jedné z nich, kdy si povídali a mladší se pak schoulil ke staršímu a ten jej vždy láskyplně objal. Plamen svíčky osvětlil stěnu na postelí staršího, kde vyseli již nefunkční hodiny na baterii a pod nimi v hrubě opracovaném dřevěném rámečku fotografie jeho matky, kterou už od toho léta nikdy neviděl.

Mladší postavil svíčku na studená kamna a posadil na svou postel. Pozoroval staršího. Ten ležel nehnutě na zádech přikrytý pokrývkou. Mladší se díval, a potom, nejspíš v návalu onoho smutku, který mu svíral srdce, vstal a lehl si ke staršímu. Nechtěl jej budit. Chtěl prostě být jenom s ním a cítit teplo jeho těla. Ležet a spát vedle něj, jako mnoho jiných nocí předtím.

Místnost stále ozařoval plamen svíčky, který se chvěl v lehkém závanu. Venku první kapky začaly bubnovat do stolu, u kterého před chvílí seděli. Mladší se přitulil ke staršímu a položil hlavu na jeho hrudník. Chvilku tak ležel, ale potom pomalu vstal a aniž by spustil oči ze staršího, posadil se vedle něj a pohladil ho po prošedivělých vlasech. Z tváře mu sjela slza a ukápla mu někam do klína.

"Sbohem tati," zašeptal mladší téměř neslyšně.

Potom si znovu lehl k němu do postele, přitulil se k němu a položil hlavu na jeho prsa. Hlavou mu letělo množství myšlenek.

 

Autor tomáš0912, 11.06.2019
Přečteno 24x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter