Důchodcovy sny

Anotace: A taky o našem fujtajblákovi

Pohled na Golf očima invalidního důchodce. Dorazil i k nám a startuje již od 700 set tisíc korun. Malé auto střední třídy. Ale ta výbava, má skoro vše na co si vzpomenete. S maximální výbavou nepřekročí milion. Malá spotřeba, litrový motor, nic moc výkon. Ale ty emise jsou strašně malé. Uvažuji tedy o něm. Hlavně kvůli té ekologii. Taky proto, že občas potřebuji na nákup či k doktorům. Mrknu tedy na konto, kde mi stát posílá důchod, 8600,-Kč. Opravdu, nechybí tam žádné číslo. A k tomu jsem ještě obézní. Asi volím ty špatné levné potraviny. Taky ještě zatím bydlím ve svém. A svítím. Topíme až když teplota klesne pod 6oC v ložnici. A k té invaliditě mi pomohla mnou nezaviněná autonehoda. Naštěstí v tom neštěstí je tu ten kůrovec. Zlevnil nám topení. Ale za rok prý nebudu moci v tom kotly topit. Mám si koupit nový. Asi tak za 100 tisíc korun. Asi si ho nekoupím. Nejspíš tedy dostanu po zásluze pokutu. Pak už jistě topit nebudu, ať bude teplota jakákoliv. Tak se přihlásím na golf. Členství 100 tisíc. Pakatel. Prodám ledvinu. Uvědomím si, že nemohu. Už ji nemám. Začalo to tak nevině, s Golfem. Můžu hrát kroket na své zahradě a zadarmo. Ono taky co mi jiného zbývá. Půjdu se alespoň ohřát do toho showroomu kde je mají. Krásně vyleštěné skoro se vším. Já se musím ubránit vším. I myši nám tu berou a ještě nám tu serou. Taky ptáky, slepice, králíka i psa máme. Jenže je tu ta Gréta, ochránkyně planety a prý to jísti nemáme. A co tedy máme?!...... vyhynout jako plevel pod Randapem? Zkusím se zeptat odpovědných politiků, kterým je proplácen i hajzlpapír jak s tím naložit. Že prý vagón vyložit. Ale kde, čím a komu? Tak se dám na víru. Prý ti mniši několik let nejedí. Nemají tedy žádné vodné ani stočné. Nikam oni nejezdí ani nechodí. Ano, je to ve víře. Tak to je k nevíře.

Stůl v hospodě. Na něm sůl, pepř, pivní tácky a podivná nabídka African cover stout za 42,- Kč. Proč ty hnusné pivem nasáklé tácky pod sklenici klásti? Číšník neúprosně čeká, než jej před něj položím. Ihned po jeho odchodu kladu půllitr vedle. Nechci mít sklenici infikovanou sjíždějící pěnou předchozích pijanů. Kárajícím okem na mě hledí. Dělám mu v tom nepořádek. Hledím si svého a leju to do sebe. Jedno za druhým, jak se patří. No a přitom to právě popisuji. Nemám rád tácky solničky a pepřenky. Mám rád věci, které jsou dobré, už sami o sobě. Bez pepře, co čeká pár let na použití a soli smíchanou z rýží, aby nezvlhla a byla sypká. Kafíčko, dotaz zní? Neeee, platit. A mám splněno.

Provokatér. Chodí k nám zřejmě zaměstnankyně Šabatové. To je ta, co vysílala k pronajímatelům provokatéry s cílem zda nedochází k diskriminaci. A u nás na zahradě k ní dochází. Celou si ji přivlastnil náš pes. Nesnáší jakéhokoliv vetřelce. Ptáky, myši, slepice zakousne. Ale na kočku nemá. Manželka ji přikrmuje. A ona dospěla k názoru, že ji to tu taky patří a psa se zbaví. Jenže ví, že fyzicky to nezvládne. Tak se vydala na trnitou cestu neustálé provokace. Přivodí mu infarkt. Čím víc náš pes štěká, tím víc ji to baví. V noci leze do boudy, ve dne na strom či blízké střechy. Teď je ještě klid. Je noc a pes doma. Ale za chvilku to začne znova. Kdo asi vyhraje?