Steve Buscemi

Anotace: Povídka je součástí mé nové knihy Příběhy z deníku krále E., kterou jsem si sám vydal a která je k dostání na Kosmas.cz. Tak kdo by se chtěl dobrovolně potrestat, má šanci : ) Ps: Omlouvám se za spam.

Zlatuši probudilo klepání. Teď, když konečně zabrala! Dlaní otřela zadýchané

sklo a spatřila v něm obličej. Ucukla. Na obličeji se objevil úsměv.

 

„Hotovo.“

„A kde se bude vyclívat?“

„To netuším, musíte se zeptat v kanclu.“

 

Neví, proč jí tady skoro všichni stěhováci vykají. Všem řidičům se tyká. To

proto, že je žena? Vyskočila z kamionu. Cítila na sobě jejich pohledy. Nevadilo

jí to. Na jihu by si ještě zapískali. Jen ať se kouknou na pořádnej zadek. Zasloužej

si to. Všechno se vešlo a není ještě tak pozdě. Ve Francii by se s takovouhle

nakládkou prděli celej den. Může si tu v klidu dodělat pauzu, vysprchovat se

a nakoupit na cestu. Dva dny se pořádně nevyspala a nutně potřebuje oraz.

 

„Vidíte ty dveře na konci chodby? Projdete kuchyňkou a dostanete se do kanceláře.

Tam vám poradí a dají celní papíry. Jen nám cukněte od rampy. Tamhle naproti můžete parkovat přes noc.“

„Díky hoši,“ řekla a ladně se před jejich zraky zavlnila.

 

V kanceláři byli dva muži a jedna žena. Kdyby neslyšela klapot klávesnic,

myslela by, že to jsou jen figuríny. Hned po její levé straně seděl holohlavý chlápek.

Mračil se a zíral do monitoru. Ani se na ni nepodíval. Svůj pozdrav tedy nasměrovala do prázdna, snad se někdo chytí.

 

„Dobrý den, potvrdí mi někdo papíry?“

 

„Pojďte ke mně,“ řekl brýlatý muž, který měl své hnízdo uprostřed místnosti.

Na stole se mu válely žluté a růžové desky s různými jmény. Na sloupu za ním

visela nástěnka. Kromě mapy Prahy s dopravním omezením a několika grafů

tam byla připíchnutá i černobílá fotka Steva Buscemiho. Zlatuše herce hned

poznala. Během svých povinných přestávek na cestách zkoukla nespočet filmů. Podívala se na dispečera. Fyzickou stavbou těla si ti dva možná byli podobní, ale v obličeji ne. Herec měl větší oči a plnější rty. Kobylí zuby dispečer neměl. Tím si byla jistá, i když je během rozhovoru neukázal.

 

Buscemiho jí víc připomínal Adam. Měl stejně melancholický pohled. Byl

to nejmilejší řidič, jakého znala. Nebyl na ni sprostý jako většina neustále

nadržených kamioňáků. Pokaždé se jí svěřoval se svými obavami z vykládek

v centru Paříže, kam obvykle vozil zboží. „Jako by se všichni domluvili a posílali

mě zrovna tam,“ kroutil hlavou a díval se na ni těma smutnýma psíma očima.

Snažila se mu poradit, kudy má na adresy najíždět a jak nejlépe zacouvat do

slepých uliček. Adam přikyvoval a potahoval z cigarety, bez které ho snad nikdy

neviděla. Říkal jí, že je jeho tiráckej anděl. Až prý budou mít společně volno,

vezme ji někam na večeři.

 

Mezitím jí dispečer vysvětlil, kde se má hlásit na clení. Párkrát při tom zavtipkoval

na adresu švýcarských celníků. Byl vcelku příjemný, dalo by se říct i přátelský.

To Zlatuši přimělo k poznámce:

 

„Ten herec je podobný panu Černému. Neznáte ho? Jezdí prý pro vás stěhováky

často.“

Dispečer se podíval na fotku.

„Ano, máte pravdu, celej Adam,“ přikývl a dodal: „škoda ho, byl to dobrej

chlap.“

„Jak škoda?“ nechápala Zlatuše. Že by nakonec udělal nějaký průšvih na adrese

a vyhodili ho?

„Zemřel. Vy to nevíte? Minulý týden ho odvezli do nemocnice. Rakovina. Za

pět dnů byl konec. Je to strašné.“

„Promiňte, netušila jsem, byla jsem pryč,“ hlesla, jako by se za to musela

omlouvat, vzala si celní papíry a pospíchala do kamionu ukrýt své slzy před

světem.

 

***

 

Do kanceláře vkročil Žabák. Při chůzi se kymácel, jako by měl jednu nohu

kratší. Pozdravil a pak si to namířil k dispečerovi.

 

„Tady máš rozměry těch beden do Ameriky.“

„Díky moc, zvládneš ještě naložit na zítra dodávku?“

„Udělám všechno,“ zamumlal Žabák a podrbal se na své zrzavé kštici, „ale

hlavně mě nenuť přemejšlet.“

„Dobře, slibuju,“ usmál se dispečer.

„Jo a necháš mi na večer zapnutej počítač?“

„Jasně, dal jsem ti tam dva filmy se Seagalem.“

„Seš zlatej, a co se stalo Zlatuši? Proběhla skladem v slzách, ani pusu mi nedala.“

„A tobě někdy dala?“

„Nedala, ale co není, může bejt,“ Žabák vycenil svoje žluté zuby, „tak já jdu na

tu dodávku.“

„Hele, hlavně mi pak na stole nenechávej prázdný lahve. Kdo to má ráno

uklízet!“

„Neboj, už se to nestane,“ řekl Žabák, naslinil si dva špinavé prsty a vztyčil

je do vzduchu. Byl z něho cítit alkohol. Dispečer si toho všiml, ale nic neřekl.

 

***

 

Mezitím v kabině bílého Mana Zlatuše plakala do svého cestovního polštáře,

dokud na dveře nezabouchal Žabák. Učiněnej Glum z Pána prstenů, pomyslela

si, když otevřela a on na ni koulel ta svoje vodnatá modrá kukadla.

 

„Zlatuš, pojď na štamprličku!“

 

Řidička si otřela předloktím červený nos a zeptala se, co může nabídnout.

 

„Mám vodku a nějaký lahváče. Vevnitř už nikdo není. Můžeme si v kanclu

pustit film.“

„A ty tam jako můžeš?“

„Jasně, já tam spim.“

„Cože tam?“

„Nebudu přece o sezóně dojíždět z Jihlavy, když tu v létě dělám denně dvanáctky,“

poklepal si na svoje oslí čelo Žabák.

 

Ten chlap je nemožnej, řekla si v duchu Zlatuše, ale nechtěla být sama. Brečet

celou noc v kabině tiráku se jí zdálo morbidnější než trávit večer s Glumem.

 

„Ale s ničim nepočítej!“ ujistila ho řidička.

„Já počítat neumim,“ opáčil Žabák a se zaujetím sledoval její zadek, jak se

souká dolů z kabiny. Pak zamknul dodávku, típnul cigaretu o rampu a otevřel dveře do skladu.

 

Prošli uličkou mezi dřevěnými kontejnery. Vonělo to tam smůlou. Zlatuše zavřela oči a zhluboka se nadýchla. Jak dlouho už nebyla v lese? S tátou chodívali často na houby. Nikdy nic nenašla, za to otec pokaždé nasbíral plný košík. Jednou o tom vyprávěla Adamovi. On houby také miloval. Možná miloval i Zlatuši, ale to už se nikdy nedozví. Proč ji musí všichni dobří chlapi tak brzy opustit?

 

Ze snění ji vyrušil Žabákův zahuhlaný hlas. Jako by vycházel ze špatně naladěného rádia:  

 

„Tam vlevo je koupelna, můžeš se vysprchovat – já už jsem byl – půjčím ti gel, je pěkně voňavej, čuchni si, jak krásně voním!“

„O moji hygienu se starat nemusíš,“ odsekla řidička a odvrátila hlavu od Žabákova podpaží. Začínala litovat, že od toho neandrtálce pozvání přijala.

 

***

 

Kancelář byla vylidněná. Místností procházel slabý hukot klimatizace. Zlatuše si ho prvně kvůli klapání klávesnic nevšimla. Zvuk to byl uklidňující, až meditativní. Dokázala si představit, že by při jeho poslechu dokázala snadno usnout.

Dispečerův monitor svítil do šera a barvil obličej Steva Buscemiho do modra.

 

„Nechává mi zapnutej počítač, abych se moh koukat na filmy,“ řekl Glum, posadil se

za dispečerův stůl a dvakrát se na židli zatočil.

 

Na stole mezi složkami stála lahev vodky a nedopité pivo.

 

„V kuchyni jsou skleničky, skočíš tam? Já musím na cígo… když dlouho nekouřím, tak zvracím.“

 

Žabák se svému vtipu sám zasmál, otevřel okno a vyskočil z něho. Dopadl mezi nízké keře lemující budovu. Okno nechal otevřené. Když si zapálil, kouř vnikal dovnitř.

 

Mezitím si Zlatuše nalila lampu vodky a než se kuřák vrátil, obrátila ji do

sebe. Alkohol uvnitř okamžitě vzplanul. Nejraději by ten plamen vyplivla

a spálila vše, včetně toho skřeta, který právě dopil lahváče a hlasitě krknul. Pak

oběma nalil vodku a teatrálně se postavil do pozoru.

 

„Nazdarovie, krasavica!“

 

Řidička zavřela oči a spolkla další oheň.

 

„A ještě do druhý nohy,“ zamumlal Žabák.

 

Když jí doléval skleničku, kořalka se přelila přes okraj. Na stole se leskla průhledná

louže. Chvěla se jako Zlatuše uvnitř.

 

„Asi už půjdu spát,“ řekla, „zítra vyjíždím, tak abych nenadýchala.“

„Ještě jednoho, no tak!“

 

Když odmítla, skřet ztrestal oba panáky. Víčka mu na moment klesla. Zavrávoral. Dopadnul na židli a hrábnul po myši. Rozsvítila se plocha monitoru. Snažil se kliknout na složku s názvem Filmy. Když se konečně trefil, objevilo se asi deset VLC ikonek.

 

„Nechceš se podívat na ten film?“

„A co tam máš?“

„Seagala.“

„Toho nemám ráda.“

„Je tam i Van Damme nebo Stallone. No jo, červenou knihovnu tu holt nemám,

ale můžeš ji zažít se mnou!“

„Už půjdu spát.“

„Neměla bys bejt teď sama,“ vstal a chytnul ji kolem ramen. Byla jako v kleštích. Kluci ve skladu o něm povídali, že má na svou muší váhu nezvyklou páru. Smáli se, když jí vyprávěli, jak šel s kurtou koupit pračku, hodil si ji na záda jako školní brašnu

a pak hurá do metra.

„Vím, že jsi smutná kvůli Adamovi, nesmíš… ne-nesmíš,“ šlapal si na jazyk,

„na to myslet. Mně je to přeci taky líto. Byl jako můj brácha!“

Doplnil skleničky, jednu pozvedl a druhou šermoval Zlatuši před obličejem,

přičemž většinu obsahu vylil na koberec.

„Napijeme se na jeho památku – to nemůžeš odmítnout!“

 

Z jeho pohledu bylo snadné vyčíst, že jiná možnost není. Řidička si od něho vzala panáka. Držela ho tak, aby nebylo vidět, že je skoro prázdný. 

 

„Já – já taky umřu na rakovinu,“ zaškytal lítostivě Žabák, když dopili, a vytáhnul

z krabičky další Startku bez filtru, „Adam jich dával čtyřicet, já vyhulim

šedesát.“

„Neměl bys tedy kouřit.“

„Mně je to jedno,“ mávnul rukou tak, že se jí Zlatuše jen stěží vyhnula, „co

s takovým životem? Víš, že mě máma hodila po porodu do popelnice? Vážně!

Našli mě tam popeláři. Štěstí, že to udělala v úterý, kdy jezděj. Vyrůstal jsem

v děcáku. Zrzavý dítě nikdo nechce, radši se narodit jako to prase! Všechno stojí

za vyliž-prdel.“

„Nerouhej se. Jaký si to člověk udělá, takový to má.“

„A ty mi to uděláš, Zlatuš?“

„Už musim jít.“

Obrátila se k němu zády, načež ucítila jeho tlapu na rameni.

„Něco ti ukážu!“

Otočil ji jako panenku na klíček, shýbnul se k pojízdnému kontejneru, který byl pod

dispečerovým stolem, a z horního šuplíku mezi kancelářskými svorkami a poházenými vizitkami vyštrachal velký klíč.

„Od čeho je?“ zeptala se, aniž by to chtěla vědět. Jediné, co si přála, bylo vrátit

se do svého kamionu, přečkat tam noc a konečně vyrazit na cestu, pryč od téhle

noční můry.

„Pojď za mnou!“ přikázal.

Zlatuše ho neochotně následovala do vedlejší místnosti, kde bylo poházeno asi deset balíků minerálních vod. V rohu na zemi se krčil malý černý trezor. Žabák si nandal pracovní rukavice, otřel klíč a otevřel s ním sejf, odkud vytáhl několik stoeurových bankovek.

„Co blbneš?“ zhrozila se řidička.

„Ten blbej dispečer nechává klíč od trezoru v nezavřeným šuplíku, chápeš to?“

„Koukej ho tam vrátit!“

„Dám ti sto euro, když mě potěšíš, co říkáš? Nikdo se nic nedozví!“

„Ty peníze jim budou chybět!“

„Minulej tejden jsem už dvě kila vzal a nikdo na nic nepřišel.“

„Ale jednou na to přijdou! Můžou tě za tohle zavřít.“

„Mají v tom bordel.“

„S tím nechci mít nic společnýho!“

„Svěřil jsem se ti, takže už jsi vlastně spolupachatel.“

„Nic nejsem. Už musím.“

„Tak dvě stovky, co říkáš? Kolik hodin bys musela za tyhle prachy strávit za volantem, co? A mně bude stačit jen pár minutek.“

„Jdu spát!“ řekla Zlatuše a odstrčila od sebe jeho dotěrné ruce.

„CO SI MYSLÍŠ?“ zařval skřet a sroloval svoje dlouhé prsty v pěsti.

„TO SEŠ JAKO NĚCO EXTRA? KDEJAKÁ KURVA BY MI ZA TYHLE PRACHY

URVALA RUCE!“

„Nejsem žádná kurva!“ hlesla skrz sevřené hrdlo řidička.

„Tak co seš, kráva? Kam deš? Co si o sobě myslíš? TAK KAM SI MYSLÍŠ, ŽE

DEŠ?“

 

To už Zlatuše nešla, ale běžela. Za sebou slyšela jeho kroky. V kuchyni nakopl koš.

Dunivé nárazy na sádrokartonovou zeď. Vzteklé láteření. Funění a výhrůžky. Na konci uličky mezi dřevěnými kontejnery ji měl na dosah.

 

***

 

Doběhla ke stolu u rampy, popadla páčidlo a namířila ho proti Žabákovi.

 

„Nepřibližuj se ke mně!“ varovala ho, ale její roztřesený hlas nezněl přesvědčivě.

Glum se pobaveně zašklebil.

„Sklad je zavřenej a klíče mám já!“

„Pusť mě,“ Zlatuše prosebně. 

„A co uděláš?“
„Zavolám policii.“

„A kde máš telefon, v autě?“

Skřet udělal krok v před, ale při pohledu na napřažené páčidlo se zarazil. Jeho  vodnaté oči znehybněly. V přítmí se leskly jako vzdálené hladiny. Stál tam mlčky a bez hnutí. Jeden by řekl, že přemýšlí nad další strategií, jenže Žabákovi myšlení nikdy nešlo.

 

„Polož to, nebo tě zabiju,“ řekl nakonec a sehnul se pro kladivo, které leželo u jedné z dřevěných beden na zboží. Se zájmem si ho prohlížel, jako by našel nějakou vzácnost. Pokaždé říkal klukům, aby po sobě nářadí uklízeli. Pak to bude na něm. On tu přespává. Jim je všechno jedno. Tu bednu bude muset přes noc zatlouct. Nikdo jiný to neudělá. Maká tu nejmíň za dva a kde je nějakej vděk? Zaslouží si přeci odměnu za svoji pracovitost! Tak proč to ta blbá nána nechápe?

 

Zoufalá Zlatuše využila jeho chvilkové nepozornosti k útoku. Páčidlo přistálo

na Žabákově spánku. Před očima se mu zatmělo. Zvedl kladivo nad hlavu

a snažil se zaměřit cíl. Řidička nemeškala a opět udeřila. Dvakrát a vší silou.

Ozvalo se křupnutí, jako když se rozlouskne ořech. Adam s sebou na cesty vždy brával plnou tašku vlašáků. Rostly mu na zahradě. Jeho vyprávění vždy doprovázelo praskání skořápek. I ty netvrdší ořechy nakonec podlehly síle jeho stisku. Zlatuše spatřila krev. Celý proud. Žabákův vytřeštěný pohled směřoval do prázdna, pusu dokořán, jako by chtěl něco říct, ale místo slov z něj vycházelo jen tiché chroptění. Lesk z jeho očí se vytratil a tělo bezvládně padlo na rampu.

 

Zlatuše upustila zakrvácené nářadí a dala si dlaně před ústa, aby je naplnila

nářkem. Na to ale nebyl čas. Musela jednat. Někde hluboko uvnitř zaslechla hlas a ona hned poznala, komu patří. Vždy ji ten samet, co měl v hrdle, uklidňoval… samet, co se změnil v nádor…

 

… ale no tak, Zlatuše, vzchop se! Není to tvoje chyba. Nemůžeš pykat za jeho hříchy. V kapse má klíče od skladu. Vytáhni je. Otevři si dveře, klíče otři a vrať mu je do kapsy. Pak vem tu roli bublin, co je tamhle u kontejneru. Vidělas přeci, jak do nich stěhováci balí koberce. Tohle je to samý. Tak ho tam hezky polož. Dej dvě tři vrstvy, ať krev nevyteče. Je to kvalitní materiál. Neprůhlednej. Teď to pěkně opáskuj. Jdi do kanclu a umej si po sobě skleničku. V kuchyni si viděla kýbl, koukni se pod dřez, určitě tam bude saponát. Pořádně vydrhni všechny ty krvavý skvrny. Pozor, aby na páčidle nezůstaly zbytky vlasů. Pak si přistav kamion k rampě – nikomu to nepřijde divný – prostě máš noční nakládku. Nalož si ten odpad, zavři rampu, zhasni a zabouchni za sebou dveře. Pak se na pár hodin natáhni, ať alkohol vyprchá. Ve tři můžeš klidně vyrazit.

 

Tak, a teď máš ještě dost času na to zbavit se toho šmejda. Neměj strach. Nikdo ho

hledat nebude. Ráno uviděj otevřenej trezor a budou si myslet, že vzal roha. Kvůli dvěma stům euro volat policii nebudou. Navíc, ušetřej na jeho vejplatě. Přejeď co nejdřív hranice a udělej si další pauzu v Německu. Všechno bude dobrý. Dám na tebe pozor. Dejchej a otři si slzy, ať je vrátný neviděj. Tak je to správně, a už jsme na cestě. Pod tvým řízením jako by se kamion vznášel. Něco ti řeknu, neznám nikoho, kdo by uměl zacouvat na rampu s takovou grácií. Tvůj táta by byl na tebe pyšnej.

 

Zlatuše se podívala na fotku, kterou měla vystavenou na palubce. Byla na

ní malá holka s chlapem v tílku. Stáli před starou tatrovkou. Muž dívku držel

kolem ramen. Vypadali šťastně.