Vina psaná tužkou

Vina psaná tužkou

Anotace: Zdravím Vás, vážení. Velmi si budu cenit Vašeho času, když si přečtete mou povídku a poskytnete mi zpětnou vazbu. Přátelé mi (jak jinak) psaní chválí, já však toužím po objektivní kritice, klidně brutální, nebudu se zlobit. Děkuji.

Studený pot mě probudil z lehkého spánku. Byla hluboká noc, černočerná, děsivá a mrazivá. Žil jsem ve velkém, osamoceném domě koloniálního stylu, vepředu se čtyřmi bílými pilíři, ke kterému vedla dlouhá prašná cesta lemovaná duby. Lehce sněžilo. Snažil jsem se ponořit zpět do světa snů, který mi byl jedním z příjemných míst poté, co zemřeli všichni mí příbuzní. Matka, otec, sestra, všichni mrtvi. Z mého života se vytratilo "živo" a zbylo jen "T"– trpkost, trápení, temnota, teskno a toulání se sám. Nemohl jsem zase usnout, pronásledovaly mě myšlenky viny a vnitřní zkaženosti. Zapálil jsem si cigaretu u okna a spatřil blížící se hlouček světel kráčející pomalu mezi stromy. Hrklo ve mně, nehnutě jsem stál a pozoroval je. Byly to osoby v kápích, svírající v rukách pochodně. Zprvu mě jímala hrůza, záhy mě ale opustila a vystřídala ji zvědavost, to když jsem viděl, že dva nesou s lehkostí obrovský balvan. Jakési nevědomé pohnutky mě obuly, navlékly do kabátu a vyslaly ven vyzvídat, co že to kapucíni vyvádějí na mém pozemku.

Bořil jsem se do zmrzlého sněhu po kolena a slyšel, jak se větrem nesou ponuré zpěvy, asi latinské, které mě zbavily veškeré odvahy. Neodhodlal jsem se vydat ani hlásku. Mohutný dub mi poskytl krytí a já nehybně sledoval jejich zvláštní rituál. Spočíval v lití tekutého vosku na kůru z mých dubů, kterou odloupli a položili na velký kámen. Odříkávali nesrozumitelnou formuli, opakovali ji pořád dokola, až se dostali do jakéhosi tranzu a všichni se složili k zemi. Půda se začala vzdouvat, prohýbat a třást. Všude létal sníh a černý prach. Hluk zemětřasu mě zbavil na pár chvil sluchu. Neudržel jsem na neklidné zemi rovnováhu a spadnul na záda. Neznámé síly mě měly v hrsti. Sníh roztál a kameny létaly z nebe. Všechny mě minuly. Najednou ticho. Vstal jsem, oprášil se a divil se, že osoby v kápích zmizely i s balvanem. Stačily snad utéct? Vtrhly do mého obydlí a použily ho jako úkryt? Šel jsem to omrknout, když jsem si stačil všimnout, že za domem vzrostla mohutná stavba. Alespoň kilometr široká a jednou tolik vysoká. Měla okénka, v nichž některých svítila žlutá světélka. Utekl jsem do svého domu. Tiše jsem se plížil a zkontroloval každou místnost v přízemí i prvním patře. Byl prázdný. Po čtyřech jsem doklopýtal k oknu a pozoroval to kamenné, kůrovité, světélkující monstrum. Oči hledaly pohyb v oknech. Nic.

Uběhl jeden celý den. Nerozednilo se, zůstala černočerná tma prolomena jen svíčkami od naproti. Obrovské kvantum kávy a tabáku mě drželo vzhůru, avšak víčka ztěžkla natolik, že jsem usnul neznámo na jak dlouho...

Když jsem se probral, byla tma. Dům pořád stál a já začal tušit, že pokud ulehnu znovu do postele, po probuzení gigant nezmizí. Vyzkoušel jsem to však ještě dvakrát. Slunce za tu dobu nevysvitlo. Rozhodl jsem se, že nemám jinou možnost, než jít na průzkum.

V šuplíku ležela v bitelné skřínce zamknutá pistole, kterou jsem po letech vysvobodil, nabil, zajistil a strčil za opasek. Navečeřel jsem se, jakoby to bylo moje poslední jídlo. Spousta chlebu s fazolemi a na kuráž dvě sklenky červeného vína.

Ve sněhu zřetelné stopy bot, tři sloupce cik-caků vedle sebe, které se vlekly až ke vchodu té magické novostavby, kde se před prahem spojily v jeden. Šel jsem po nich, až jsem i já dorazil k mohutným dveřím. Ve větru se ozval šepot a rozevřely se. Dlouhá, temná chodba. Jakmile jsem vkročil dovnitř, začaly se postupně vzněcovat svícny na zdech. Odhalily obrazy, výjevy, které mi byly tak známé. Na jednom vyobrazen chlapec se svou kamarádkou, jak si hrají na pískovišti, přesně jako jsem si hrával já se sestrou, modelují skokanský můstek pro autíčka. Na dalším kluk, asi osmiletý, který se marně snaží nalézt knihu v aktovce, sedí ve školní lavici a pláče, pláče nad svým prvním selháním.

Zjevil se přede mnou muž, s obrovskými kruhy pod očima, černé, rozcuchané vlasy, ruce zkřížené, pohled nesmírně inteligentní a chladný, jinak groteskního vzezření, malé postavy.

"Kdo jste?" ptal jsem se.

"Buď pozdraven, hodlám tě provázet po tomto místě."

Když jsem se chtěl chytit rukojeti pistole schovanou za opaskem, nebyla tam. Snažil jsem se zakrýt své rozpaky nad ztrátou jediné obrany proti tomuto podivínovi, a proto jsem pouze rychle potvrdil, co sám řekl.

"Jste tedy můj zdejší průvodce."

Pokynul rukou, ať ho následuji, a tak jsem i udělal. Kráčel nejistě a kymácel se jako opilec. Broukal si závěrečnou árii.

Šli jsme po kvílejících schodech nahoru. Stěny bubnovaly v pravidelném rytmu: dum-dum. Vešli jsme do místnosti s kostrou. Cítil jsem se před ní malý, budila dojem autority. Nepromluvila, jen rázně ukázala na postel. A já s ní šel...

Jakmile bylo po všem, odporného pocitu se zbavit nešlo. Chtěl jsem si kůži sedřít do krve, cokoliv, abych se očistil. Škrábal jsem se o drsnou bílou omítku místnosti, pálilo to, ale stud mě neopouštěl.

"Tak dost," zarazil mě průvodce. "Musíme dál, tato cesta má svůj pevně daný rozpis, který musíme respektovat, abychom došli cíle." Šli jsme tedy. O další patro vzhůru po velkých schodech. Zesláble jsem se ploužil za tím mužíkem, který měl čím dál lepší náladu. Zmátořil se a kráčel celkem jistě. Uvedl mě do dalšího pokoje, tentokrát s mrtvolnou ženou, celou shnilou, ve vnitř i zvenku. Seděla na pohovce, jednu nohu na ní, druhou na zemi, s jednou rukou pod bradou, druhou na opěradle. Mluvil jsem na ni. Neodpovídala, nezajímala se. Poslal jsem ji k čertu.

Průvodce se mnou neměl slitování a popoháněl mě dále, prý že nemám moc času. Začal jsem kašlat krev a velmi mě bolelo na srdci. Chřadlo a pukalo.

"Počkat, počkat, potřebuju jen malou chvíli odpočinku," řekl jsem.

"Odpočinek tě čeká na konci."

Ve třetím patře se nesl mlžný opar nad jinak krásnou krajinou, zelenou, květnatou, plnou života. Tažný kůň s dlouhou hřívou pracoval na poli. Šel jsem k němu a viděl, jak lapá po dechu, jak se jeho svaly napínají a práce ubývá. Na úkor jeho života.

"Prosím, můžu ti nějak pomoci?" zeptal jsem se ho.

"Ne, dělám to pro tebe".

Nehnutě jsem stál a pozoroval, jak z něj vyprchává síla. Nakonec zeslábnul a padnul k zemi. Škubal sebou dokud nezemřel. Tekly mi slzy. Srdce mi bušilo. Chtělo mi vyskočit z hrudi. "Jdi dál," ozvalo se. Otočil jsem se, ale průvodce nikde...

Abych se dostal do čtvrtého patra, musel jsem doslova vylézt po obrovských schodech. Každý schod byl vysoký jako já. Ve smrtelné únavě jsem zdolával jeden po druhém. Výstup mi trval celou věčnost. Vrtalo mi hlavou, co mě asi čeká. Kašlal jsem víc a víc krve. Sípavým hlasem jsem naříkal. V poslední místnosti v prostoru plápolal ohnivý kruh. Před ním ležely čtyři čáry. Jedna hořela slabě.

Stoupl jsem na ni a celý dům se zatřásl. Omítka padala ze stěn a vytvořila clonu prachu. Tak tak jsem se udržel na nohou. Chvíli jsem nic neviděl. V uších mi zněly povědomé hlasy. Nedovedl jsem rozpoznat, co říkají. Prach se rozplynul. Přede mnou stály zády tři osoby v kápích.

Seřadily se od nejmenší po největší. Místo nohou jedna kosti, druhá modrozelené pahýly, třetí koňská kopyta. Chystal jsem se k nim přiblížit, když v tom vešel můj domněle zmizelý průvodce. Změřil si mě pohledem, zasedl ke stolu, otevřel velký diář, do ruky vzal tužku a vyčkával.

Chvíli jsme na sebe zírali. Pak mi gestem naznačil, ať promluvím ke kapucínům. Šel jsem tedy a položil ruku na rameno tomu nejmenšímu, kostlivému z nich. Otočil se a zároveň s ním i ti ostatní dva. Sestra. Matka. Otec. Rychle jsem s údivem kráčel zpět. Zakopl jsem, spadnul a zůstal tam sedět na podlaze. Nevěřícně jsem hleděl. Byli to vážně oni. Vytryskly mi slzy. Nevydal jsem ze sebe víc než: "Prosím, odpusťte mi." Probodnuli mě pohrdavými pohledy. Znovu se otočili zády a pomalu kráčeli vstříc kruhu, až zmizeli.

"Něco jsem ti na začátku sebral", řekl průvodce a posunul po stole ke mně mou pistoli. Sebral jsem ji a namířil ji na něj. Položil tužku a křečovitě se pousmál.

"Můžeš mě zastřelit ale viny se nezbavíš."

"Jaké viny?"

"Viny ohledně odchodu tvé rodiny."

"O čem to ksakru mluvíš?"

"To ty víš moc dobře. Kvůli tobě nejsou mezi živými."

Vystřelil jsem a kulka prolétla průvodci hlavou. Svalil se a mozek mu vypadl z lebky. Vzápětí ale vstal a črtal si do diáře. "To je dobré," pobrukoval si.

Nechápavě jsem vrtěl hlavou. "Kdo vlastně jsi?"

"Edgar. Mistr hrůzy," řekl a zatáhnul za páku. Prkna podlahy se dala do pohybu a vymrštila mě do středu ohnivého kruhu.

Jakobych padal do propasti, letěl jsem prázdnem a kolem mě se zmítaly obrazy, výjevy mé rodiny, až mě zastavila kamenná dlažba. Kolem nic. Jen noční obloha plná hvězd a měsíc s nelidským obličejem. A nůž z mraků, který ho rozpůlil. To ostří jakoby zajelo do mého svědomí. Složil jsem se k zemi a zmítal sebou, dokud se neobjevila postava v klobouku a plášti. Koženou rukavicí mě vzala za límec a hlasem, na který jsem nemohl nikdy zapomenout, řekla: "Ticho, malej. Ukaž, kde máš starý."

A já ve velkém, zbabělém strachu ukázal za sebe. Tam se z kamenů postavilo schodiště a černá silueta muže po nich vystoupala. V ruce dřímala velký řeznický nůž.

"Ne, ne," vydal jsem ze sebe jen nepatrně, zatímco se mi celý obraz vzdaloval a já slyšel jen pláč a smrtelné výkřiky. Tomu, co se stalo, jsem zabránit nedokázal, třebaže měl.

Proud energie si se mnou pohrával a odnesl mě pryč, zase jsem letěl. Daleko. Zpět před svůj dům. Rozrazil jsem vchodové dveře a vyběhl po schodech nahoru. "Matko! Otče! Sestřičko!"

Rozřezané části jejich těl byly pečlivě naskládané do skříně v ložnici.

Vzlykal jsem, když mi můj průvodce položil ruku na rameno.

"Měl jsem toho muže zastavit, nebo je varovat. Jejich smrt jsem si nepřál," řekl jsem.

"Měl bys k tomu ale důvod. Zneužívající sestra a chladná matka. Jen otec za něco stál, ale v životě už to tak bývá. To, že špatní dostali svůj trest, muselo být vykoupeno potrestáním dobrého. Nesklidily nakonec ale ty mrchy co zasely?"

"Takový konec si nezaslouží nikdo. Udělal bych cokoliv mít možnost zase se s nimi shledat."

"Ale vždyť ji máš," zašeptal a přenesl mě zpět do obrovského mrakodrapu, který vzrostl za mým obydlím. Do čtvrtého patra s ohnivým kruhem. Čáry před ním teď hořely všechny čtyři. Průvodce zasedl ke stolu, otevřel diář, vzal tužku a vyčkával. Kapucíni postupně vycházeli z kruhu. Sestra kostlivka, hnilobná matka a udřený otec. Odhalili hlavy a zle na mě hleděli.

"Moc chci být zase s vámi," povídal jsem jim. Podívali se na mě, pak na mužíka za stolem, na sebe a zase na mě. Jejich pohledy se odměkčily. Kývli na mě. Pozvedli každý pravou ruku, ukazovákem a prostředníkem se dotýkali spánků. Levou rukou nabízeli, ať je následuji.

Průvodce souhlasně pokynul rukou.

Chopil jsem se své pistole a přiložil si ji k hlavě.

"To je dobré," řekl Edgar a začal psát.

Autor LouŽejdlík, 16.05.2021
Přečteno 76x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Děkuji Vám, cením si velice Vašich komentářů. Věřte, že si beru připomínky k srdci a vidím, v čem se potřebuji zlepšovat.

23.05.2021 02:30:38 | LouŽejdlík

Chceš-li kritiku,tady je. Předně, má to něco do sebe, atmosféru. Líbila se mi pasáž od momentu jak se chystáš podívat ven na světýlka po konec zemětřesení. Provedení to bohužel na více místech sráží o level a půl dolu.
Hned začátek snížil mé očekávání. První věta není dobrá (ale možná se v tom neorientuji, protože mě studený pot z lehkého spánku nebudí:) Pak se mezi procitnutím a snahou o usnutí čtenář dozví, že koloniální dům má sloupy, cesta před ním je prašná (i když zrovna sněží), a že tu mimochodem všichni vymřeli. Nějak mi tyto informace nesedí na tomto místě textu.Trošku to působí jako by začátek byl psán dodatečně a bylo potřeba mít základní informace rychle z krku. Nemá to tam flow.
Některé záležitosti nepůsobí zrovna uvěřitelně: za barákem mi vyroste nejvyšší budova světa (jistě s nemalou ubytovací kapacitou), já si toho jen okrajově všimnu a běžím honem domu proběhnout všechny místnosti jestli se tam někdo nenastěhoval. Asi bych šel spíš ihned civět na ten barák. Psychoanalytické situace uvnitř stavby fajn (kostra byla rychlovka:), vyvolaly ve mě nějaké asociace se shining a farmou zvířat... Úplně nevim jestli chci vědět jak se pozná že je žena shnilá nejen od pohledu ale i zevnitř a proč jí chci rozmluvit (já bych zdrhal) a průvodce mě od ní musí tahat pryč. Tady předjímáš, že to je blízká osoba. Sestra je setřička, nebo tě zneužívá? Mám v tom hokej. Nějak mi v závěru vadil rychlej přesun z velkého domu do malého a zpět.
Že si přiložíš hlaveň k hlavě není úplně extra vhodný závěr. Ono je to od počátku tak trochu ve hře a řekl bych, že tady na to vynaložili elementálové nějak hodně energie.
Kazí to i některé drobnosti. Ne úplně dobrý opakující se prvek: hlasy vždycky donese vítr. Průvodce je bez dalšího groteskního vzezření - nevím co si mám představit. Nesmírně inteligentní pohled - jsou vůbec takové pohledy? Nenazýval bych monstrum novostavba, leda v uvozovkách. Světla nemohou kráčet.
Jednou to bude úplně dobrý. Zájem o kritiku je toho zárukou! Těším se na další.

Dobrej nápad s tou anotací...

22.05.2021 22:54:01 | Dermot

Autor požaduje brutálního kritika. Ale proč nevyhovět, že?
Text jsem pochopil jako téměř sarkastické až obskurní psychedelické nocturno s hvízdajícím větrem.
To proto, neboť jsem se chvílemi i bavil a poškleboval, když se hlavní postava bořila po kolena do zmrzlého sněhu a fičel vítr. Pak bylo ticho, šlo číst i stopy s konečným útěkem do domu. Zdatný to stopař a atlet k tomu.
Tak pochopitelně, když vyvraždíte celé příbuzenstvo a naskládáte do skříně, je tma, celý den se nerozednilo. V dalším odstavci je zase tma i když jsem čekal, že předtím muselo být světlo, to dá rozum.
Pátral jsem, zda v textu má význam mužik (origoš rusky mujik), nebo mužík. Holt blbě vidím. Čímž jsem zavrhl konsekvence k Sibiři, nebo vysokému severu obecně.
Nicméně závěr je originálně spjat s dnešní dobou, tedy šokantně brutální. A tak to má být. Autor po nočním snu dostal co si zasloužil? Asi ano, bude to meset rozchodit...
Doufám, že já Mistra hrůzy nepotkám!
Ale dobrý kus! Jako když protáhnete hoblovačkou mokrou rozsochu. Trochu to drhne, je to rozcapený ale život je takový.

17.05.2021 09:28:19 | Lesan-2

Velmi silný příběh. Boj viny a neviny. Hledání smíření a pomoci ze strachů. Chvíli má člověk husí kůží a zase slzy na krajíčku.

17.05.2021 09:17:16 | mkinka

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter