Ptačák, Liďák, Jam 2002

Ptačák, Liďák, Jam 2002

Anotace: Napsáno pro druhý ročník Literárního čtení na terase

Bylo teplé babí léto, konec září. Ten den se do Opavy chystala legendární ústecká Houba podpořena pražskou punkovou stálicí Jaksi Taksi. Lukáš se pátku nemohl dočkat. Kazety obou kapel si ve svém walkmanu přehrával stále dokola, až si vybil obě tužkové baterie. Rockový klub Jam, který nedávno vystřídal majitele, měl sice ambici vytvořit nový umělecký koncept, ale kromě změny názvu a interiéru stále zůstával základnou opavských punkerů a dalších společenských vyvrhelů.

 

Kapely v Jamu byly nicméně pouze vyvrcholením pátečního večera. Nezbytnou součástí bylo nejen pivo na Liďáku, ale zejména Ptačák. Startky, krabicové víno, lakování čír. Tulivé rozevláté punkerky, desítky párů těžkých bot, vůně potu, Lybaru, piva a kouře. Místo, kterému se Lukáš na konci devadesátek striktně vyhýbal. Historky, které kolovaly mezi tehdejšími osmáky přilehlé základní školy, byly dostatečným varováním, aby se Ptačáku každý spořádaný občan vyhnul obloukem i ve dne, natožpak v noci. Lukáš si vybavoval útržky příběhů o násilných střetech různých subkulturních skupin, pod kterými si v té době ještě nedokázal představit vůbec nic. Tento pátek ale Ptačák bude patřit punkerům. Krnov, Ostrava, Hlučín… když je v regionu koncert, nějaká hodinka vlakem nehraje roli. A bude-li nás víc, nebudeme se báti vlka nic, cítil každý intuitivně. Kdo je vlk, nebylo třeba upřesňovat. Ozbrojené tlupy místních fašounů s oblibou zmastily každého, kdo se objevil v nesprávný čas na nesprávném místě. Samozřejmě, pokoření bájné Bastily v podobě rockového klubu Jam pro ně bylo vysněnou metou. Nikdy se jim ovšem Jam vymlátit nepodařilo. To se naopak říci nedalo o klubu Hangár.

 

Vzhledem k tomu, že Lukášovi rodiče odmítali synův výstřední styl spolufinancovat, páteční punkový ohoz byl čistou improvizací. Místo vysněného trička Exploited si musel Lukáš vystačit se starou košilí a savem, o modrých gladiátorech za dva a půl tisíce ani nemluvě. Obul si tenisky, v nichž chodil do školy a vyrazil směr Ptačák. Byla to svobodná doba, kdy svět byl ještě v pořádku. Točený zlatovar se dal pořídit za šestnáct korun. Leco vypadal jak člen Kelly Family, Bart byl téměř bez kérek, Evžen nosil dlouhé číro, Vlaďka to táhla s Trafem. Koncerty pořádal Kachna, Proti Směru považovali baskytaru za buržoazní přežitek a Rybičky 48 ještě neexistovali.

 

Lukáš se přivítal s asi dvacítkou punkerů různého pohlaví, věku a stupně opilosti. Přítomnost Fonyho a Jingise zase dávala tušit, že Ptačák byl tavicím kotlíkem různých hudebních stylů. Lukáš vytáhl z batohu krabicové víno, které předtím koupil v hladovém okně vedle Nashvillu, a nechal kolovat. Z kapesného si doma oddělil stovku, která na celou akci bohatě stačila. Víno sedmnáct korun, vstupné čtyřicet. A zbytek padne na piva. Nastaly klasické spory. Je větší punker Hoven nebo Gringo? Je používání mobilního telefonu komerce, a proto by měl ortodoxní punker zůstat u pevné linky? A můžou punkeři vůbec používat ICQ? Následovaly obligátní zaručené zprávy z důvěrného zdroje, že dneska přijdou náckové. Prý odchytávají na nádraží. A po půlnoci zaútočí na Jam.

 

Přesun na Liďák už byl jen rozmazanou šmouhou, z níž si Lukáš pamatoval trčící bodliny, kovové pyramidy kožených bund, smích, tříštění barevného skla o chodník – a pak už seděl na Liďáku a před ním pivo. Lidi se proměňovali. Tu seděl s Ostraváky, tu s sharpákem z Frýdku-Místku. Chvíli se líbal s nějakou holkou z Krnova, pak ho kluk z Těšína pozval na cigáro a panáka. A pak kdosi zavelel a šlo se do Jamu. Pot, modřiny, škrábance, řev kytar. Opilý zvukař se dohaduje se zpěvákem. Na dámském WC souloží pár, na pánském zvrací nějaký punker ze Slovenska a pláče. Lukáš ho objímá a konejší ho, že všechno bude dobré. Pogo to spraví, ne? Slovák utře slzy, pokýve hlavou, tvář se mu rozjasní a oba se rozběhnou do masy lidí….

 

Dvě ráno. Lukáš popadne batoh, srkne si ještě své dvanáctky v kelímku, ale už nezvládne dopít. Pivo je zkozatělé, plave v něm vajgl a popel. Rozloučí se chvatně s ostatními a zamíří přes Ptačák do Kateřinek. Do tmavých ulic Opavy se už vkrádají podzimní mlhy a pouliční lampy splašeně poblikávají. Park je temný, tichý. Lukáš se blaženě chechtá. To byl báječný koncert! Škoda, že není podobná akce každý týden, škoda, že…

Najednou si uvědomil, že ho sledují asi čtyři páry těžkých bot. Dusot mírně zrychloval. Ohlédl se koutkem oka a spatřil čtveřici mužů s tyčemi v rukou. Instinktivně zrychlil. A v tom se za jeho zády ozvalo: „Adame, ty vole, podej mi toho feťáka.“ Na ten signál seběhli od altánku další dva muži. Bylo evidentní koho mysleli tím feťákem. Lukáš byl v pasti.

 

Nejdřív si myslel, že ho počastují nějakou nadávkou, urážkou. Označí ho za antifáka, trosku, židobolševika, máničku, vyhulence, nebo negrofila. Ale ne. Chlapci jednali zcela mlčky a Lukáš zezadu cítil, jak se mu do ledvin s něžnou obřadností zasunula čepel nože. Holohlavý týpek v mikině Lonsdale se usmíval, když si uvědomoval, že z Lukáše pomalu vyprchává život. Týpek jako Alex de Large v bezpečném objetí noci, Lukáš jako Josef K., jemuž v lomu za městem provedli exekuci, aniž by věděl, čeho se dopustil. Čím víc se banda holohlavců s tyči a noži usmívala, tím řezavější a intenzivnější bolest se rozlévala Lukášovými útrobami.

 

- a pak se probudil.

 

„Sakra, děcka zatracený. To si nemohou ty hračky uklidit, když si hrají v posteli?“ problesklo Lukášovi hlavou, když si zpod pyžama vytáhl plastového dinosaura, kterého během spánku omylem přilehl. Chtěl si ještě alespoň pár minut pospat, ale budík, nastavený na 6:45 by stejně za pět minut začal zvonit, tak už raději vstal a šel si udělat kafe. Pohlédl z okna svého balkonu. Oba policejní checkpointy, které měl v dohledu, rozptylovaly ranní kuropění svými modrými majáky. Lukáš rozbalil antigenní test, vytřel si nosní dírku, namočil do roztoku a nakapal pět kapek. Pak si vypil kafe, zkontroloval maily, vrátil se do kuchyně a zjistil, že i dnes je negativní. Obul si tedy boty, nasadil si své dva respirátory a vyrazil do práce. Když mu na checkpointu kontrolovali test, zanadávali si společně s policajty jak na vládu, tak na počasí. Už ho znali, vždyť přes ně procházel do práce každý den. Schoval potvrzení s čerstvým razítkem do svého batohu. Svět je ještě v pořádku, pomyslel si.

 

Autor Metcheque, 19.05.2021
Přečteno 41x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter