Povodeň 1 - Mořská víla z hlubin

Povodeň 1 - Mořská víla z hlubin

Anotace: Musím tedy s pravdou ven. Toto je první příběh něčeho delšího, zatím se zdráhám to nějak označit. Každopádně to bude mít souhrnný název Povodeň.

Místo motta:

     Jak zardousit ptáčka? A vedra, která potom přišla, mnohé spálila a vyjasnila. Svět je drtivý, a proto drtí. Za tmy, kdy v hnízdech nejsnáze se ptáčci rdousí, myšlenky usedají na stromy. Atomy jak půlnoční motýli víří kolem, slepě do jasu narážejí. Planou slzy větví a kmenů, žhnoucí září spějí k smrti, tančí na dávno dohranou hudbu. Mrazivé a rozblácené neduhy spláchne voda z rozpáraných duší, která se bezohledně vylila do ulic. Jak ale zardousit ptáčka, aby to nebolelo?    

     Modelka sebou cukla, když zazněl zvonek a malířka šla otevřít. Do ateliéru přivedla muže, chladně ho políbila na ústa a ukázala na stojan s plátnem.
     „Co tomu říkáš?“
     „Dobrý,“ řekl a civěl přitom víc na modelku.
     „To je všechno, co mi k tomu povíš?!“
     „Víš, že mě tvoje obrazy neberou. Tebe snad zajímá moje práce.“
     „Pochybuješ o tom?“
     Rychle po malířce koukl a vrátil se očima k nahé ženě na praktikáblu.
     „Andy, dneska to stačí, běž se k sobě oblíknout,“ řekla malířka modelce. Až se vrátíš, seznámím tě se svým přítelem. Ty z něj budeš nadšená.“
     Andělu malířčina slova zarazila a poněkud zatlačila do pozadí její naštvání kvůli tomu, že nechala toho muže přijít až k praktikáblu, kde stála nahá. A jak se spolu ti dva bavili, jako by tam ani nebyla, a jak na ni ten chlap civěl. Anděle se ale líbil, takže mu jeho bezostyšný pohled v duchu odpustila.

     „Kdes ji vzala, Marto?“ zeptal se, když modelka odešla.
     „Anděla byla na vernisáži mojí výstavy a slovo dalo slovo. Líbí se ti, viď.“
     „Z výtvarného hlediska je nesporně zajímavým objektem.“
     „Odkdy se zabýváš výtvarným hlediskem?“
     „Vždy mě zajímalo. Oblíknout se – k sobě?“
     „Dlouho jsi tu nebyl, Radku. Andy tady teď už měsíc bydlí.“
     „Spíš s ní?“
     „Chceš mi snad něco vyčítat? My dva máme přece odjakživa volný vztah. Taky se nestarám, s kým souložíš. S Andělou ale nespím, jestli to potřebuješ vědět.“
     „Proč s ní nespíš?“
     „Andy je jenom na chlapy.“
     „Tak co tady dělá?“
     „Modelku.“
     „Proto tady nemusí přece bydlet.“
     „Když jsem se s Andy poznala, vyprávěla mi, co se jí poslední dobou přihodilo. Byla na tom opravdu špatně. Chtěla jsem jí pomoct.“
     „Slyším prvně, že ty někomu pomáháš.“
     „Myslíš, že jsem bezcitná?“
     „Možná ne, ale ze svého případného altruismu máš vždycky nějaký prospěch.“
     „Andy tady bydlí, živím ji a financuji všechny její potřeby a ona mi na oplátku pomáhá s domácností a dělá mi modelku.“
     „Aha. Takže služka, a když ne holka do postele, tak aspoň na koukání.“
     „Zase už mi něco vyčítáš? Víš, že Andy klidně uživím a ani to nepoznám. Uživila bych i tebe. Mohl jsi tu taky bydlet a stále můžeš. Ale ty radši vegetuješ v tom svým kutlochu.“
     „Jenže je to můj kutloch, a prachy i tenhle nemravně luxusní byt s ateliérem jsou tvoje. Nic ti nevyčítám a snad bych vzal i za cenu ztráty svobody, co mi tak velkoryse nabízíš. Co my však máme společného kromě občasné sexuální přitažlivosti?“
     „Poslední dobou velmi občasné. Osmnáctiletou dceru?“
     „To je fakt. Co teď Gábina dělá? Je tady?“
     „Ne. Přijde někdy večer.“
     Radek a Marta zmlkli, neboť se v ateliéru objevila Anděla. Měla na sobě fialové minišaty bez rukávů a nad nimi zářila hříva platinových vlasů na ramena.

     Andy už překousla předchozí ponížení před neznámým chlapem. Když byly s Martou samy, už jí ani nepřišlo, že s ní jedná jako se služkou. Co taky jiného byla? Anděle navíc nevadilo starat se Martě o domácnost a vzrušovalo ji předvádět se pro její obrazy, a když věděla, jak Marta miluje oblé tvary jejího těla a sametovou pleť, připadalo jí, že dělá dobře práci, za kterou jí Marta financuje, že je užitečná.
     „Anděla Baronová, Radoslav Nop, šéfredaktor týdeníku Brána,“ představila je Marta.
     Andy udiveně zvedla obočí, ale přesto si všimla, že si ji Nop prohlíží ještě zálibněji v šatech, než když byla nahá.
     „Pan Nop přišel... Proč jsi vlastně přišel?” obrátila se Marta na Radka.
     „Chápeš správně, že chci udělat reportáž o tobě a tvém malování, když si měla teď výstavu. Ale paní Baronové bych se pak také rád na něco zeptal.”
     „Proč ji chceš zpovídat? Je jen slíkací panenka.”
     „A na co?” vyhrkla modelka.
     „To se dozvíš,” odsekla Marta místo Radka. „Zatím běž uvařit kafe.”

     Proč mě před Radkem tak ponižuje, zuřila Anděla už v kuchyni a styděla se až do morku kosti. Zneužívá, že jsem na ní úplně závislá. Sloužit a pózovat Martě brala jako práci, ale ponižování jí štvalo.    Nedokázala ani přijmout, že je Marta i na ženy. Když na ni smyslně sáhla, Anděla se zděsila, utekla k sobě, schoulila se na posteli a rozbrečela se. Marta přišla za ní a pohladila ji po vlasech.
     „Nedotýkej se mě!” zavřískala Anděla, škubla sebou, ale jinak se vůbec nebránila.
     „No tak, holčičko!” chlácholila ji Marta. „Chápu, že tě to překvapilo. Ale nebraň se tomu. Uvidíš, bude se ti to líbit.”
     „Marto, ne! Tohle vážně nechci! Nejsem lesbička!”
     „To netvrdím. Vím ale, po čem toužíš,” znovu pohladila Andělu po tváři.
     Andy ještě vzlykala, ale její vůle ochabla, a pak už se povolně odevzdala něžným atakům Martiných rukou. Marta ji svlékla jak loutku a hladila a líbala její nahé tělo. Anděla cítila, jak je to nekonečně příjemné. Zavřela oči, snažila se zapomenout, že ji laská žena a vnímala jen vzrušující něžnost jejích dotyků. Sotva ale Marta zjistila, že Andělu už dostala, přestala ji laskat a odešla. Anděla cítila úlevu i zklamání.

     „Děkuji, paní Baronová,” řekl Nop, když před něj postavila kávu.
     „Andělo,” usmála se na něj modelka.
     „Andělo,“ usmál se také.
     „Radek mě chce vyfotit, jak maluju obraz podle modelu,” vstoupila jim Marta do hovoru. „A vybral si pro fotku ten s delfínem.”
     „Ale to nejde, Marto!“
     Andy si vzpomínala, že při malování toho obrazu stála úplně nahá skoro jako svíčka v ánfasu. Když byla Marta hotová s ní, namalovala kolem ní na plátně moře v bizarních barvách, takže to vypadalo, jako když se z něj vynořila, v pozadí byl kopcovitý břeh a někde za ní skákající delfín. Marta obraz nazvala »Mořská víla z hlubin«.
     „Proč to nejde?!“ zeptala se Marta přísně.
     „Nemůžu se přece nechat fotit nahá, aby mě každý viděl v novinách, které čtou všichni, co mě znají. Nechci, aby mě na té fotce někdo poznal.“
     „A co mám dělat? Už jsem tu fotku slíbila. Takže už přestaň odmlouvat, Andělo!“
     „Vážně musím?“ fňukla, i když by Martě radši řekla, že neodpovídá za její sliby.
     „To si piš, Andělo. A už nekňourej. Z čeho máš strach? Vždyť jsi pěkná ženská.“
     „Myslíš, Martičko?“
     „Nekoketuj. To si šetři třeba pro pana Nopa.“
     „Stydíte se, Andělo?" ptal se Radek udiveně. „Tak půvabná žena? Na tom obraze vypadáte úžasně a ve skutečnosti také.“
     „Stojím modelem často,“ polichoceně se usmála. „Tak se nestydím ukázat nahá, aby ale byla moje fotka v naší Bráně, kde mě uvidí spousta známých…“
     „Nebojte, fotka bude decentní. Jsem rád, že Brána jsou vaše noviny. Je dobře, když čtenáři berou Bránu za svou.“
     Začal si dělat reklamu a prohlížel si ji tak pronikavým pohledem, až se otřásla. V té chvíli Anděla věděla, že Nopa chce.
     Marta využila pauzu v jejich hovoru a přikázala Anděle, ať se připraví. Modelka se rezignovaně svlékla a postavila se takřka do pozoru, Nop na ni zíral jako na zjevení, Marta dala plátno na stojan a předstírala, že maluje.

    „Vypadají dobře,” řekla Marta, když si pak všichni prohlíželi fotky v aparátu. „Vyber do novin, kterou chceš. Já teď musím pryč,” nečekaně zmizela.
     Nop se ocitl sám s ženou, po níž toužil a ona zřejmě po něm také, ale netušil, co má dělat, když byli v Martině ateliéru.
     „Mořská víla z hlubin? Připadáte mi spíš jako anděl, anděl mojí inspirace, něco jako múza. Chtěla byste být mým andělem?“
     Baronovou polilo horko. Takhle ji ještě žádný muž nebalil. Stát se jeho andělem, ať už to znamenalo cokoli, bylo to, co si právě přála. Muži jí už nabízeli ledacos, ale tohle žádný.
     „Jenže já nevypadám jako anděl.“
     „Možná víc, než tušíte. Ale já netuším, co se vám stalo, že se od Marty necháváte takhle vykořisťovat.”
     „Proč o ní tak mluvíte? Je to přece vaše přítelkyně.“
     Když to teď Anděla řekla nahlas, přišlo jí divné, že Nop teď tak klidně balí ji.
     „Občasná. Máme málo společného,“ řekl chladně. „Jen dceru.“
     „Vy spolu máte dítě? Jste otec Gábiny, co tady bydlí?“
     „Jo, ale ona je už dospělá. Jak je to však s vámi?“
„Nechci o tom mluvit. Aspoň ne teď, jestli chápete.”
     „Asi chápu. Vlastně vůbec, ale respektuji, že o tom nechcete mluvit. Jsem pro vás neznámý člověk.”
     „Tím to není. Ale bylo by to dlouhé vyprávění.”
     „Tak mi aspoň řekněte, jestli vás uspokojuje pracovat pro Martu, pózovat jí?“
     „Lichotí mi, že stojím Martě zato, aby mě malovala, a že jsem součástí umění, ale vadí mi ponižování, a že Martu ani nikoho nezajímá má duše.”
     „Já bych vaši duši ocenil, kdybyste chtěla být mým andělem.”
     „Nevím sice, co to bude obnášet, ale chtěla bych.”
     Její rychlý souhlas ho zaskočil, ale pak řekl: „Povím vám jeden příběh.“
     Snažil se vyklouznout z pasti, kterou sám na sebe nalíčil. Anděla se mu sice líbila, ale najednou vůbec nevěděl, jestli s ní chce mít opravdu něco společného. Co když se mu zadře pod kůži jako tříska.
     „Ráda poslouchám historky,“ usmála se.
     Posadili se ke stolku do křesílek, Nop znovu propíchl Andělu svým pronikavým pohledem a spustil.

     „Miluji delfíny a jak jsem hleděl na ten obraz, vzpomněl jsem si, co se mi přihodilo v Řecku. Do té doby jsem ještě živého delfína na vlastní oči neviděl a jeden místní mi tam řekl, že bývají někdy vidět, jak vyskakují nad hladinu u skalnatého pobřeží. Dorazil jsem tam, posadil se na vrchol kamene vybíhajícího do moře a ani se nestačil rozhlédnout, když jsem najednou spatřil stín temně šedomodrého hřbetu, ostrou ploutev a vzápětí sympatický delfíní nos nad hladinou na mělčině.
     Nádherný tvor se ve vodě zamlel a zmizel. Byl jsem šťastný, že jsem viděl živého volného delfína, ale i zklamaný, že už je po všem. Bezradně jsem koukal a náhle zachytil koutkem oka na rozmezí moře a břehu mladou ženu. Mířila přímo ke mně. Kráčela pružně a ladně, slaná voda jí omývala nohy, krátké blonďaté vlasy jí těsně přiléhaly k hlavě a svítily na slunci, pokožka se jí vlhce leskla. Byla úplně nahá.
     Ne, byla do nahoty oděná. Na všech nahých ženách, co jsem kdy viděl, bylo totiž patrné, že jsou vysvlečené. Že je pro ně normální být oblečené, takže nahota pro ně není přirozená. Avšak tu ženu, která přicházela, jsem si vlastně neuměl představit oblečenou. Bylo to zřejmé z jejích pohybů, z držení těla.
     Slezl jsem z kamene a šel jí naproti. Už jsem byl těsně u ní, když modrozelené moře vystoupilo nejen z břehů, ale i z ohraničenosti a rozprostřelo se všude kolem jako azurová mlha, až nás pohltilo. Žena ale zmizela a já se vznášel hustým oparem, který vypadal jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vycházela odnikud a odevšad.
     Uklidňovala i povznášela zároveň a já se cítil být její součástí. Ne už pozorovatel, host. Bezmála jsem s tím azurovým zářivým vesmírem splynul, když mě znenadání vyrušil nečekaný pohyb. Ohlédl se tím směrem a uviděl opět majestátně plavoucího delfína v celé nádheře. V té chvíli jsem pochopil, že je to ta žena a já byl znenadání také delfínem.
     Aniž jsme si cokoli naznačili, začali jsem spolu plavat, dotýkat se, mazlit se, hrát si… Než jsem si to však stačil užít a vlastně vůbec pochopit, co se to dělo, všechno rázem zmizelo, delfín i modrozelená záře a já zase seděl na tom kameni.“

     „Tak tohle se mi stalo.“
     „Vy si tak vymýšlíte,“ culila se. „Ale bylo to krásný.“
     „No, když mi nevěříte…“
     Místo odpovědi ho vášnivě políbila a objala, a on zase ji. Bohužel ve chvíli, kdy do ateliéru vešly Marta a Gábina.
     „Tatí!“ zaječela dcera.
     „Nope, ty hajzle!“ zařvala Marta. „Andy, zmiz do svého pokoje!“
     Baronová okamžitě zdrhla jako malá holka, zatímco Radka udivil zuřivý vztek, co z Marty sršel. To by od ní nečekal. Gábina tam stála, jako špatně vyřezaný svatý.
     „Gábi, běž taky k sobě!“ řekla Marta jejich dceři vlídně.
     Gábina se s ním rozloučila smutným pohledem, který opětoval a pokrčil rameny.
     „Radku, my máme volný vztah a každý svůj život, ale to neznamená, že budeš šoustat s Andělou pod mou střechou. Nevidíš, že je to mrcha? Obyčejná děvka?“
     „Jen jsem ji políbil.“
     „Ale jak. Kromě toho ji znáš akorát dvě hodiny. Radku, už dávno jsem ti nabízela, že bysme mohli žít spolu a všechno, co je moje, by mohlo být i tvoje. Tys nikdy ale nechtěl. Proč?“
     V Martině hlase vibrovala temná vášeň, ale i majetnická touha, která mu na ní vadila nejvíc. Ani náhodou by nechtěl být na ni závislý. Na vlastní oči ostatně viděl, jak nakládá s Andělou.
     „Jsem přesvědčený, že kdybych na tvůj návrh kývl, brzy bys mě pohltila, strávila a co by ze mě zbylo, bys vyvrhla jako biologický odpad.“
     „To si o mně fakt myslíš?“ zděsila se Marta.
     Radek mlčel a upřel na Martu své černé uhrančivé oči se zdrcující silou.
     „Nedívej se tak! Už jsem tě o to kolikrát prosila. To se nedá snést.“
     Marta se otřásla, jako by ten pohled chtěla setřepat.
     „Co ti to dělá?“
     „To už jsem ti taky popsala. Je to stísňující, cítím se bezmocná a jako by na mě sáhne smrt, ale je to taky slastné. Radku!“
     „Myslím, že Andy není víla, ale anděl a mohla by být mým andělem inspirace,“ řekl Nop nečekaně.
     „Andy jako anděl inspirace?“ opakovala užasle. „Já se ti skoro vyznávám a ty si přijdeš s andělem inspirace!?“ Její oči se zúžily do zlých štěrbin a zavřískala: „Ty zmetku, vypadni! Hajzle bezcitnej!“
     „Marto, prodej mi ten obraz Mořská víla z hlubin.“
     „Cože, ty chceš koupit můj obraz? To se ti tak líbí?“
     „Ne.“
     „Tak kvůli Anděle?“
     „To taky ne.“
     „Tak proč? Ale to je jedno. Jenže ten bys nezaplatil. Jestli ho ale vážně chceš, tak ti ho dám.“
     „Myslel jsem, že to řekneš. Ale já od tebe dárky neberu.“
     „Buď klidnej, není to dárek. Chci se toho hnusnýho kýče zbavit.“
     Radoslav Nop se sám s Martou najednou cítil jako ztracený v moři. Vyhlížel, jestli se někde neobjeví delfín, nebo Gábina, nebo Anděla, ale bylo to marné. Popadl obraz a beze slova odešel do svého kutlochu.

Autor kvaj, 13.10.2021
Přečteno 49x
Tipy 7
Poslední tipující: Iva Husárková, Lesan-2, Vivien, Protos1182, mkinka
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

...dobrý čtení, ale povídka to není...přijde mi to jako bez začátku, který by něco navodil, dobu, atmosféru či prostředí..a i trochu bez konce, který by měl nějaký hlubší smysl...není to prostě ucelený...ale možná je to kus románu...na pokračování...;-)

13.10.2021 16:25:18 | Marten

Moc nesouhlasím s tím, že by měl začátek navozovat atmosféru a prostředí. Ty přece vyplynou z textu samého, aspoň doufám. Pokud jde o dobu, kdy se příběh odehrává, kladu si otázku, jestli je důležitá. A ano, možná to bude úvod románu na pokračování. Děkuji.

14.10.2021 09:32:54 | kvaj

STOpro jsem čekal, že Radkovi na cestu vytuní obraz dranžírákem /to zhrzené umělkyně umí/, ale ProBůh, nedošlo k tomu.
Jsem tedy rád, že jsem necítil z povídky vůni terpentýnu a olejových barev, nebo dokonce trhané lněné plátno, které miluji. To ne. Nikdy.
Ale dobrý, vše dobrý!

13.10.2021 11:28:57 | Lesan-2

To by mu obraz nedávala, kdyby ho chtěla rozpárat. Jinak děkuji.

14.10.2021 09:29:20 | kvaj

Pěkná povídka.

13.10.2021 10:26:27 | mkinka

Děkuji.

13.10.2021 10:27:54 | kvaj

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter