Povodeň 4 – Jiskření, které již uhasínalo

Místo motta:
     Jak zardousit ptáčka? A vedra, která potom přišla, mnohé spálila a vyjasnila. Svět je drtivý, a proto drtí. Za tmy, kdy v hnízdech nejsnáze se ptáčci rdousí, myšlenky usedají na stromy. Atomy, jak půlnoční motýli, víří kolem, slepě do jasu narážejí. Planou slzy větví a kmenů, žhnoucí září spějí k smrti, tančí na dávno dohranou hudbu. Mrazivé a rozblácené neduhy spláchne voda z rozpáraných duší, která se bezohledně vylila do ulic. Jak ale zardousit ptáčka, aby to nebolelo?

     Sešly se u večeře, Marta mlčky políbila Andělu na tvář, ale vlažněji než obvykle. Beze slova se pustily do jídla.
     „Co to mělo znamenat, Andy!?“ prolomila Marta ticho.
     „Nevím, co myslíš, Martičko?“
     „S tím Nopem jsi mě chtěla naštvat? Vím, že se ti líbí, přece ale nemůžeš skočit po každým chlapovi, kterýho uvidíš.“
     „Fakt nevím, o čem mluvíš. Vždyť už jsi mi kvůli líbání s ním vynadala.“
     „Jsi do něj úplně blbá! Uděláš cokoliv, abys ho dostala. Čubko! Když mu nemůžeš vlízt hned do postele, tak se za ním běžíš nakrucovat do redakce.“
     Marta se vztekala, neboť jí při Nopově návštěvě došlo, že ho nechce ztratit. Sice spolu dávno nežijí, ale přesto brala jako fakt, že je její a ona se nemínila vzdát ničeho, co považovala za své. A věděla, že když pěkná ženská jako Anděla muže chce, dostane ho, ať ten chlap váhá, vzpírá se, ať je kdovíjak chytrý. Kdyby se mezi Andělou a Radkem Nopem jednalo jen o postel, nechala by to plavat. Jí bylo ale jasné, že on by do takového vztahu zapojil i city. Natolik ho znala.
     „Proč mi nadáváš, Marti? A co když mi to s ním fakt vyjde.“
     Konečně pochopila, o co Martě jde, vůbec ale netušila, jak se dověděla o její návštěvě u Radka, a proč jí to tak vadí.
     „Ty tomu věříš?“
     Marta vstala od stolu a začala přecházet po pokoji.
     „A nenakrucovala jsem se.“
     „Andy!“
     „Já ale muže potřebuju. A on mi říkal, že bych mohla být jeho andělem inspirace.“
     „Na takový kecy tě nachytal?“
     To tak, pomyslela si Marta. Ty jsi můj anděl, i když vůbec nevíš, že jsi dodala mým obrazům jiskření, které už uhasínalo. Naštěstí jsi pyšná na to své krásné, hebké tělo, tak ti stačí zalichotit a už se ochotně předvádíš.
     „Neberu ti Nopa,“ řekla nahlas. „Mělas mi ale říct, než ses k němu šla nakrucovat.“
     „Promiň! Martičko.“
     Anděla zakňourala, ale proti nakrucování už neprotestovala.
     „Mně se neomlouvej, a jestli toho vážně lituješ, tak je pozdě. Už jsi mě naštvala. A běž už k sobě, ať se na tebe nemusím koukat.“
     Tohle Andělu ponižovalo snad nejvíc. Vždycky, když ji Marta vykázala do jejího pokoje, připomněla jí, jak je vůči ní bezmocná, a že ji Knížková u sebe jenom trpí.
     Sotva Anděla odešla, Marta si uvědomila, že neví, jak situaci řešit. Když na ni bude moc tlačit a Nopa jí zakazovat, stejně neuspěje, a nakonec o ni třeba i přijde. Andy ji má teď v hrsti, ale ještě to netuší a je jí stále vděčná, že ji vytáhla z maléru. Aby si zlepšila náladu, vzpomínala Marta, jak jí Anděla spadla přímo z nebe.

     Když ji před měsícem poznala, byla na tom Anděla zle. Před rokem se rozvedla s chlapem, který ji připravil v hernách a kasinech o všechno, a ještě jí nechal na krku dluhy. Ona zase přišla o práci i o byt, přespávala po kamarádkách, žila ze sociálních dávek a reálně jí hrozilo, že skončí jako bezdomovkyně. Martě se Anděla zalíbila hned na vernisáži. Nabídla jí, že by mohla pózovat pro její obrazy. Ona se sice chvíli ošívala, ale ve skutečnosti po tom skočila jako po záchranném kruhu. Marta si pak vyslechla její příběh a v té chvíli ji dojalo, že přesto přišla na vernisáž její výstavy.
     Při malování si spolu povídaly a Marta usoudila, že musí Baronové pomoci víc než jen odměnami za pózování. Kdyby k sobě Marta byla upřímná, uznala by, že její motiv byl od začátku zištný. Svými obrazy a grafikou vydělávala dost, a kromě toho restituovala obrovský majetek po svých předcích. Většinu pozemků a domů hned prodala, koupila si a nechala rekonstruovat svůj nynější nádherný byt, zařídila si v něm ateliér a zbyla jí ještě spousta peněz, aby mohla spokojeně žít do smrti, a stejně by je nevyčerpala. Živit a financovat jednu Andělku pro ni nebyl problém. Získala v ní za to pečlivou hospodyni, ochotnou modelku, zosobňující přirozenou ženskost, a navíc poslušnou hračku.
     Dosud manipulovala Andělou, jak chtěla, ač jí bylo podezřelé, jak snadno se podrobila. A teď by o ni měla přijít kvůli Radkovi? Tomu chtěla zabránit za každou cenu.
     A pak Marta potkala mladou redaktorku Brány Darinu bydlící v sousedství, která se zmínila, že Anděla navštívila Nopa v redakci. Ta čubka si myslí, že Radka klidně sbalí? Znovu se rozčílila a vyrazila za Andělou, ačkoli věděla, že je to taktická chyba.
     „Vůbec se mi nelíbí, že běháš za Nopem a že si s ním chceš začít,“ spustila hned, jakmile rozrazila dveře Andělina pokoje.
     „Marti, přece mi nemůžeš diktovat, s kým můžu chodit.“
     „Jak to, když vidím, že se řítíš do průseru?“
     Tvářila se přísně, aby Anděle došlo, že jí neposlušnost nebude tolerovat.
     „Nejsem pubertální holka, nemusíš mě chránit, ani vodit za ručičku. Jsem zralá žena a tvoje kamarádka. Sama jsi to tvrdila.“
     „Co říkáš?“
     „Promiň, ale do svých citů si nenechám mluvit!“
     Anděla seděla na posteli, Marta se k ní přiblížila, pohladila ji po vlasech, po tváři, a pak sklouzla rukou na její ňadro a jemně je polaskala.
     „Jsi hezká. Máš prsa, jaký se chlapům líbí. A je pravda, že nemůžu mluvit do tvých citů.“
     Anděla nebyla schopná cokoli udělat a jen kulila oči.
     „Takže by ti nevadilo, kdybych s Radkem začala chodit?“
     „Jasně, že vadilo. je přece můj přítel a otec Gábiny, a ty mi ho chceš před mýma očima přebrat.“
     „Vždyť už spolu nejste.“
     „Co ty víš, jak to mezi námi je. Ale dobře. Nezabráním ti, aby ses s ním stýkala a občas i šoustala. Ale chodit spolu nebudete! Jsi jen moje! Víš? A já budu mít u tebe vždycky před ním přednost! Rozumíš!“
     „Ale Marto, vždyť se mnou zacházíš jako s otrokyní.“
     „To jsou moje podmínky! Když je nepřijmeš, víš, co bude. To je ti snad jasné.“
     Marta chápala, že čím víc se vzteká, tím víc prohrává, ale nedokázala zabrzdit.
     „Zneužíváš, že nemám peníze, nemám kam jít, nemám jinou práci než u tebe, že jsem ti vydaná napospas.“
     „Ovšem,“ zašklebila se.
     „To není možné, že jsi taková...“
     „Jaká, ty moje holčičko?“
     „Ale já už nechci být tvojí holčičkou.“
     „Víš co, Andy? Jestli se ti to nelíbí, sbal si svých pět švestek a vypadni!“
     „Ty mě vyháníš? Já nemám kam jít!“
     „Kdepak, nevyháním tě. Chci, abys u mě zůstala. Ale nemůžu, a hlavně ti nechci bránit ve štěstí.“
     „Marto, jsem ti vděčná, že jsi mi pomohla, když mi bylo nejhůř. To víš sama a víš taky, že se snažím řídit tvými názory a radami. Teď to ale chci zkusit s Radkem. Třeba fakt dělám hloupost, když mi to s ním ale vyjde... Nechci ti zůstávat na krku.“
     Anděla se tvářila jako hromádka neštěstí.
     „Nechceš mi zůstávat na krku. Ale zatím jo, a já mám financovat tvůj pokus. Když se pak dáte s Nopem dohromady, klidně mě opustíš.“
     „Takhle to nemůžeš brát.“
     „Ne? A jak to mám brát? Co po mně vlastně chceš?“
     „Chtěla bych, abys mi dovolila to s Radkem zkusit.“
     „Dobře, dělej si s ním, co umíš.“
     Nečekaně rychlý souhlas Baronovou překvapil.
     „Tobě by to fakt nevadilo?“
     „Že bych byla nadšená, to nejsem. Ale co s tebou mám dělat.“
     „Martičko!“
     „Vždyť je dobře. Máš pravdu, zneužívám tě. S tím ale skoncuju. Jsme přece dvě kamarádky.“
     „Fakt?“
     Sice se zaradovala, ale bylo jí podezřelé, jak Knížková najednou otočila.
     „Vždyť je dobře,“ opakovala Marta.
     V duchu však dodala – jen si to užij, děvenko, já už najdu způsob, jak ti toho tvýho redaktůrka znechutit.
     Když malířka odešla z Andělina pokoje, začala přesvědčovat sama sebe, že o Radka bojuje hlavně kvůli Gábině, která nese špatně, že s nimi její otec nežije a stále doufá, že se k nim nakonec vrátí.

     Radoslav Nop pracoval v redakci až přes půlnoc. Napájel se přitom ostošest bourbonem. Unavený ze všech těch textů, které editoval, a z chlastu se pak svalil do postele v místnosti za jeho kanceláří, kde bydlel, ale nemohl usnout.
     Místnost se sprchovým koutem si pronajal od Jindřicha Bukvaje, který byl nejen vydavatel a vlastník jednapadesáti procent novin, ale i majitel domu, v němž sídlila redakce. Nebyl to kdovíjaký bejvák, ale aspoň nemusel přespávat po ubytovnách.
Hlavní prostory redakce ležely přes chodbu naproti Nopově kanceláři a skládaly se z obrovské haly jako newsroomu a místnosti redakční sekretářky.
     V osazenstvu redakce byli dva redaktoři, tři mladé redaktorky a Sylva Kocourová. V dolním patře seděly dvě inzerentky a kumbálek tu měla i fotografka a řidička v jedné osobě.
     Nopovi patřila druhá, o dvě procenta menší půlka místního týdeníku Brána. To ale věděl málokdo. Kromě Bukvaje byla informovaná redakční inzerentka, ekonomka a účetní Dobromila Martinů, a pak Nopův přítel redaktor Pavel Rousek.
     Jak Nop dumal o redakci a novinách, říkal si, že jeho postavení v nich je luxusní, jeho osobní život ale bídný. Napadlo ho, že kdyby žil s Martou a Gábinou, získal by i rodinu, a měli by díky Martě takové zajištění, že by se mohl novinami jen bavit. Na tom mu vadila jen Martina potřeba vlastnit a že by jí musel být vděčný, což pro něj byla děsivá představa. To bude radši bydlet v kutlochu za svou kanceláří, jak jeho útulek Marta nazvala, a potýkat se denně se všemi těmi ženskými a dvěma chlapy a bude odpovědný Bukvajovi a také sobě za noviny a sám sobě i za svůj život.
      Ten nyní začala ovlivňovat Anděla Baronová a on nevěděl, zda je to dobré, nebo špatné. Chtěl ji do postele, ale nějak se s ní více sblížit nemínil ani náhodou. S Andy se znali jen krátce a už mu kvůli ní Marta i Sylva řekly: „Ty zmetku! Bezcitnej hajzle! A pak to o sobě řekl i sám. Anděla snad mohla být jeho andělem inspirace, ale určitě nebyla tou pravou ženou pro něj.