Helena

Anotace: Takový spontánní nápad

Krásný letní slunečný den se chýlí ke konci. Žhavé slunce se líně kutálí za hory. Stojí na břehu rybníka a sedlají koně, které byli plavit. Rozebrali všechno možné, témata došla a nyní mezi nimi vládne klidné mlčení. V trávě vrní cikády a cvrčci a občas odfrkne kůň, buď jeho bělouš, nebo hnědá klisna jeho společníka. Nasedají. Obracejí koně k domovu.

Jedou mlčky. Sedí v sedle se zavřenýma očima a vnímá pohyby koně. I bělouš co chvíli tiše frkne, jako by ho chtěl povzbudit k hovoru. Nedaří se mu to však. Žhavé, doběla rozpálené slunce proniká svými paprsky mezi listovím stromů a vykresluje na zemi mozaiku, po níž takřka neslyšně kráčejí koňská kopyta. Je téměř ticho. Nevane žádný vítr, jenž by rozechvěl listí na stromech a donutil jejzpívat šustivé písně, jen někde hodně v dálce zahouká sova. Jeho společník začíná v sedle dřímat. Oči stěží drží otevřené a co chvíli mu bezděky klesne hlava na prsa. Mladý muž se rozhoduje vyhovět svému běloušovi, na jehož pohybech vnímá, jak by se zvíře chtělo rozeběhnout a jak jej pomalý krok svazuje. Povolí mu opratě a koník se ladně rozjede po cestě před nimi jako pes, kterému je dopřáno volno. Třicátník natřásající se na jeho hřbetě se rozhlíží po čím dál tmavším šeru, které ho obklopuje. Náhle se mu zdá, že u cesty minuli jakousi postavu. Zpomalí a dívá se kolem sebe pozorněji. Má chuť zastavit, obrátit se, vrátit se, ale když se ohlédne, vidí, že postava zmizela. Když se opět rozjede, cesta po chvíli zahýbá doprava. Řídí se jejími pokyny, a sotva zahne, uvidí ji zcela zřetelně. Stojí u cesty nalevo od něj a usmívá se. Usmívá se na něho, její velké tmavé oči se dívají přímo na něj, není pochyb. Zastaví.

"Kdo jsi?" diví se. "Zabloudila jsi?"

S úsměvem vrtí hlavou.

"Tak kdo jsi?" ptá se netrpělivě znovu a seskočí z koně. Lehce se dotkne jejího ramene a při tom dotyku jím proběhne zachvění. Od konečků prstů celou paží až k rameni a přímo do srdce. "Jak se jmenuješ?"

"Jakkoli chceš, abych se jmenovala," odpoví měkkým hlubokým zvučným hlasem.

"No tak, nedělej si ze mě blázny," mračí se. "Jak se jemnuješ?"

Usměje se na něho a vyhledá svýma očima jeho. "Helena."

"Helena..." opakuje.

Přikývne a opět se na něj usměje.

"Zabloudila jsi, Heleno?" ptá se dál on, doufaje, že když z ní vymámil jméno, dostane z ní i jiné informace.

Dívka se zatváří nejistě a pokrčí rameny. "Zabloudila a nezabloudila," odpoví záhadně.

Mezi jeho zlatým obočím se vytvoří hluboká vráska. "Mluv jasně!" zahudruje zmateně.

"Bydlím kousek odtud," říká a hezky se na něj přitom usmívá. "Doprovodíš mě, pane?" V očích jí zaplanou pobavené ohníčky. "To abych nezabloudila."

Rád souhlasí. Víc než rád. Zavede ho mezi stromy. Na svého bělouše úplně zapomněl, nechá ho stát na cestě. Dívka, jejíž bílé šaty vytvářejí iluzi, jako by z ní vycházelo jakési bledé, jako by měsíční světlo, září do okolního šera, jež už nyní téměř vytlačila tma. Mladý muž se drží její ruky, vychutnává si ono mravenčivé chvění, které jím projíždí, a nespouští oči z jejího nenápadného, avšak pro něj velmi krásného úsměvu. Líbí se mu její rty a chtěl by je políbit, ale když se ji pokouší zastavit, ona naopak mírně zrychlí. Po nějaké době je tak rychlá, že musí běžet, aby jí stačil, a když dívka znovu přidá na rychlosti, přetrhnou se jejich spojené prsty. Její vláčná ruka vyklouzne z jeho a zároveň s ní jako by se přerušil i proud jakési energie, již jako by mu dodávala. Vyčerpaně se zastavuje a oddychuje. Když k ní opět zdvihne zrak, stojí nedaleko něj a v očích jí hoří ohníčky. Ten pohled mu vrátí síly. Vzchopí se a pomalu k ní přichází a ve chvíli, kdy je skoro u ní, se ona pomalu otáčí a pokračuje. Ruku nechá nataženou dozadu a on se jí zase chopí a v ten okamžik ho zaplaví elán. Když se kolem sebe rozhlédne, shledá, že nemá tušení, kde se ocitli. Dívka jako by samovolně mírně zrychlí. Podívá se dopředu a uvidí, že se tam rozprostírá mokřina. Bezpečnou cestu tvoří ploché kameny. Dívka beze strachu vstoupí na první z nich a hned je na dalším a zase na dalším. On jí zprvu stačí, ale ona stále zrychluje.

"Proboha, počkej!" hlesne bez dechu. Ona ale bezstarostně přeskočí na další kámen a on za ní. V letu se jejich ruce rozpojí. Zděšeně zamává pažemi, jako by dokázal létat, a pak s úlevou vydechne, když jeho nohy narazí na kámen. Jenže ona je už zase dva kameny před ním. Ohlíží se za ním a on si pospíší, aby ji dohanl. "Kdy už budeme u tebe doma?!" zavolá na ni.

A v tu chvíli se dívka ocitne v místě, kde se stromy kolem rozestupují a propouštějí poslední sluneční světlo volněji. Její kůže, která se dosud zdála bílá jako měsíc, zaplane oranžovou září půjčenou od slunce. Otočí se k němu a pohlédne na něj tmavýma očima.

"Heleno!" zvolá a skočí k dalšímu kameni. Ve vzduchu slyší její odpověď a vidí její krásný lehký úsměv. "Teď. Můj domov je tady."

A o vteřinu později uslyší žbluňknutí. Přes smrtelnou hrůzu, která zaplaví jeho tělo a úplně ho ochromí, skoro ani nevnímá, jak mu bahno okamžitě svírá nohy do ocelového stisku. "Heleno...!" vydere se mu ze sevřeného hrdla a zvedá k ní oči – ale ona už tam není. "Heleno! Heleno!" ječí. Po dívce jako by se slehla zem... S hrůzou si uvědomí, že se za chvíli slehne i po něm. "Pomoc!" volá, jak nejhlasitěji může, přestože tuší, že ho nikdo neuslyší. Vnímá, jak se kousek po kousku pomalu nočí do bahna a nemůže se pohnout, bahno ho svírá jako neúprosně utažený korzet na celém těle. Už mu v něm zmizela hruď. V bezmoci natáhne rucevysoko nad hlavu, kdyby náhodou někdo přišel, aby ho mohl vytáhnout. A on ho opravdu někdo vytáhne.

Jeho společníka z dřímoty vytrhne zvuk. Zdá se mu, jako by... ano, je to jeho hlas! Jenže přichází z hrozné dálky, je téměř neslyšitelný. Cože to volá? Pomoc... Pobodne koně a rozjede se po zvuku. Po chvíli musí zastavit, seskočit na zem a pokračovat pěšky, protože si nedokáže představit pokračovat na koni. Stále dokola volá jeho jméno. Křestní, jímž ho oslovuje celý život, potom všemi třemi jeho jmény včetně přijmení. Jeho běh zpomaluje lesní půda a matoucí stíny a obrysy téměř neviděných stromů, které se mu pletou do cesty. Zatím si uvědomuje, že hlas jeho přítele utichl. Sevře se mu srdce. Snaží se pohybovat rychleji a konečně po době, která se jemu jeví jako strašlivě dlouhá, dorazí k močálu. Hrubá podrážka jeho vysokých bot znesnadňuje uklouznutí. Dobíhá k němu v okamžiku, kdy pod hladinou mizí lokty jeho paží, jež bahno drží vzpřímeně natažené do vzduchu. Lehne si na široký kámen, natáhne se a hmátne po ruce, která ochable visí od zápěstí. Zoufale se snaží sám nesletět do bahna a zuřivě svírá koleny a lýtky kámen. Přitáhne – s vyvinutím nadlidské síly – mladého muže hustým bahnem směrem k sobě. Dosedá na kámen, posune se a s hekáním vyvleče na vzduch bahnem obalenou lidskou postavu. Plně na něj dopadá vyčerpání běhu i námaha následujících úkonů. I zvednout paži se mu jeví jako téměř nemožné, ale přemůže se a udělá to, stíraje z místa, kde odhaduje obličej, vrstvu bláta. V posledních paprscích slunce odkryje společníkovu tvář. Svět kolem mu na okamžik rozmlží slzy. Rozmrkává je a musí uvažovat, jestli náhodou nebyl v době, kdy k němu přiběhl, jeho druh ještě naživu. Byl už mrtvý? Nebo... Nebo ještě vnímal, jak kdosi chytá jeho ruku, jak ho táhne ven? Utopil se až během toho, co ho táhl k sobě, odolával silné vůli bahna a snažil se ho zachránit? V těchto úvahách zničeně klesá vedle kamaráda. Všímá si, že v místě, kde se jeho noha otřela o kámen, se vrstva bahna vytratila a odhaluje holou kůži. Boty si vzalo bahno v močále. Patrně jako desátek za to, že o celé tělo bylo ochuzeno.