Obětování (3)

Obětování (3)

Anotace: Porada v Konstantinopoli.

Velitel hlídek na východních hradbách paláce hned opustí své stanoviště, aby varoval císaře o moru i o tom, že se šíří z Vatbanu, protože název byl cestou ztracen a pokažen chybami vojáků, což ovšem velitel netuší.

Seběhne po schodišti a probíhá zahradami sousedícími s kamenným bazénem a lázněmi, směrem k vchodu do velkolepého palácového komplexu sousedícího s obnoveným hipodromem a chrámem Boží moudrosti. Proplétá se bludišti chodeb, kde by se obyčejný smrtelník ztratil, ale on toto místo, až moc dobře zná. Slouží v gardě dost dlouho, aby si pamatoval každý koberec, každou fresku a vitráž, každé patro, a kdejakou místnost. Ví, kam jít, aby našel císař, ale jestli ho na tom místě skutečně najde, to je jiná otázka. Nakonec potkává další gardisty.

Dozvídá se, že císař u sebe není. Je v astronomické věži, kterou nechal zbudovat jeho děd, císař Michael V. a tak zamíří právě tam. S císařem se střetne v polovině točitého schodiště. „Jestli nejdete kvůli ohni z Nikomédie, tak nemám čas,“ řekne císař.

„Přesně kvůli tomu jdu. Chtěl jsem Vás varovat a upozornit.“

„Dobře, varovaný a upozorněný už jsem, jen nemám ponětí, kde je ten Vatban.“

„Taky ne.“

„Nevadí. Vraťte se do služby. Já si dám shromáždit svou radu,“ a cesty císaře a velitele východní hlídky se opět rozdělují. Velitel se vrací na hradby a císař jde do sálu rady a přitom nechává burcovat palácové gardisty, ať pochytají a třeba za flígr přivlečou každého člena rady, na kterého narazí, protože tohle je otázka života a smrti miliónů. Tak jasně to císař řekne a vejde do dlouhé komnaty zalité červenými paprsky zapadajícího slunce. Služebnictvo nechává zapálit svíčky a pochodně, zatímco císař sám rozloží na dlouhý stůl mapy své říše a listiny s názvy provincií a sídel napříč celou říší.

Za nedlouho se v doprovodu gardistů dostaví do komnaty kancléř s guvernérem Konstantinopole, které doprovází velitel palácové stráže, velkoadmirál flotily, správce pokladny, první vyslanec říše, a protože se tam zrovna nacházeli, tak i guvernéři Krymu a Kréty. Císař jim sdělí, co se stalo, že vatry vydávají zelenou záři a že se tedy v říši, někde ve Vatbanu, objevil mor, či jiná nákaza. A následuje drahná chvíle marné snahy zjistit, kde se ten Vatban nachází, a co ten Vatban je vlastně zač.

A nikdo netuší. Mohlo by to být něco arménského, nadhodí kancléř a pár dalších přikyvuje. Něco od jezera Van, napadá správce pokladny. Situace je ke štěstí všech vyřešena, když jednání rady navštíví velitel východní stráže, s tím, že název byl nejspíše zkomolen, a nyní už přišel správný. „Tatvan,“ oznamuje. Kde to je, ptají se přítomní.

„Arménie. Západní hranice arménské provincie,“ odpovídá kancléř a ukazuje k jezeru Van.

„Hodně daleko. Musíme se bát?“ namítá guvernér Konstantinopole.

„Hodně daleko byl i Egypt a justiniánský mor zahubil třetinu říše,“ odpoví císař. „Přiveďte toho Araba,“ nařizuje císař. „Toho Bajtára. Přiveďte ho. Ať se předvede se své znalosti.“

Palácová garda splní císařův příkaz a k nelibosti onoho učence ho přivede uprostřed večerních modliteb do císařského paláce. Bajtár uposlechne rozkazu, vždyť je zde hostem a císaři se ukloní při příchodu. „Císaři Androniku,“ řekne postarší Arab s hustým plnovousem. „Děje se něco?“

„Mor. To se děje. Máme v říši mor. V Arménii,“ odpoví císař a Arabova podrážděnost se mění v obavy. „Jste moudrý učenec, jeden z nejlepších lékařů. Co nám řeknete o té nemoci?“

„Zabijí rychle a bolestivě osm z deseti nakažených. Projevuje se horečkou, odumíráním končetin a masa. Přenáší se vzduchem, špínou, nakaženou vodou a krysami. Zabijí chudé i bohaté. Jen opatrnost nás ochrání,“ odpoví učenec.

„Co radíte?“ ptá se císař.

Muž přijde blíže ke stolu. „Mohu hovořit otevřeně?“ císař přikývne. „Zatím zřejmě nemáte dostatek informací, ale situaci nelze podcenit a tedy musíte přijmout bezodkladná opatření. Uzavřete každý jeden přístav v Malé Asii a omezte přístavy v Evropě. Zabraňte lodím plujícím z východních oblastí dosáhnout břehů Vašich ostrovů, zejména Kypru a Kréty, i za cenu toho, že je budete muset potápět. To je první důležitý bod. Kde přesně to vypuklo?“

„Tatvan. Tam to propuklo,“ řekne císař.

„Které místo je nejbližším velkým městem?“

„Muš. Dvacet tisíc obyvatel,“ odpoví kancléř, který to rychle vyhledal v listinách.

„Je možné, že zdroj moru je ještě jinde. Dosídlení Malé Asie vytváří velké zásoby pro morovou ránu. Musíte tedy vyhlásit ochranná opatření a oblasti,“ napadá Bajtára a dodává něco, co nikdo nechce slyšet. „Muš je každopádně mrtvý. Mor se tam nejspíše dostane. Nyní tedy zřídíte oblasti.“

„Oblasti?“ nechápe císař.

„Rozdělte říši na oblasti, které je přijatelné nechat na pospas moru, oblasti kde by to nebylo dobré a oblasti, kde to za žádnou cenu nechcete dopustit. Na ty třetí použijte armádu. Uzavřete všechna tamější města, zničte mosty vedoucí do té oblasti, odřízněte ostatní oblasti. Mohu se podívat na mapu a navrhnout je?“ císař pokyne a Arab přijde blíž k mapě. „Sinope, Caesarie a Adana. To by měla být hranice oblastí, za které mor nesmí v žádném případě proniknout. Trapezunt, Melitene a Antiochie budou hranicí, kde by se nemoc neměla rozšířit a všechno na východ od těchto oblastí můžete obětovat. V žádném případě se nesmí rozšířit do evropských provincií a ty budou muset zásobovat asijské provincie.“

„Z toho nebudou nadšení,“ řekne kancléř. „Může být vzpoura, když vynutíme vyšší dodávky obilí pro záchranu východu.“

„K čertu,“ zakleje císař. „Spravte guvernéry, že když se podřídí, snížím na pár let daně a umožním napřímo volit guvernéry, ale budou mi skládat přísahu. Takhle mohu přistoupit na jejich sprosté požadavky, aniž bych ztratil tvář a oni budou vypadat špatně, že si podmiňují pomoc svými požadavky.“

„Brilantní,“ řekne kancléř.

„Co dál navrhujete?“

„Byl jste moudrý, že jste dal na naše rady a začal jste s vykopáváním kanalizací. To by mělo omezit šíření nemoci ve velkoměstech. Krysy zmizí z ulic a splašky taky, ale nebylo jich dosud vykopáno dost. Vyhlaste vysídlení…“

„Počkejte, počkejte, nepřeháníme to?“ namítá pro změnu krymský guvernér.

„Císař Justinián to nepřehnal a milióny zemřeli. V Konstantinopoli každý den umíralo pět tisíc lidí na mor,“ namítá krétský guvernér. „Nechci spravovat ostrov duchů. Vy jste na poloostrově, Vy můžete prchnout, my ne,“ oponuje a císař přikývne.

„Co to vysídlení?“

„Vysídlete z oblasti, kterou můžete obětovat, schopné lidi, řemeslníky, odborníky, obchodníky a učence na západ. Zbytek nechte svému osudu. Dále používejte alkohol na čištění. Nemyslím pivo, nebo víno, ale co nejčistší alkohol na umývání rukou při nakládání s nemocnými. Ničí to mor. Palte, či vápnem zahazujte mrtvá těla.“

„Co když toho moru využijí naši nepřátelé?“ ptá se vyslanec.

„Pokud nemoc vypukla u jezera Van, tak je dost dobře možné, že se rozšíří i do Persie a Arábie. Nemyslím si, že bude někdo, kdo by toho mohl využít. Za další, u všech velkých měst zřiďte tábory, ve kterých budou ošetřovatelé a mniši. Budu je učit, jak rozpoznat mor a oni to naučí ostatní. Pak, chráněni plášti a maskami, budou prohlížet příchozí z východu. Vyšlete posly na východ, do všech těchto oblastí s příkazy k uzavření měst, a ať zjistí, kam mor pokročil.“

„Co když se poslové nakazí?“ zeptá se velkoadmirál.

„Tak zemřou dříve, než se stihnou vrátit a rozšířit mor,“ odpovídá cynicky lékař. „A sežeňte kočky.“

„Dobře,“ řekne císař. „Kočky?“ vyhrkne, když mu to dojde.

Autor Vayl, 28.04.2022
Přečteno 49x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí