Obětování (4)

Obětování (4)

Anotace: Smrt přichází z moře.

„Tam, kde nejsou kanalizace, jsou krysy a krysy přenáší nemoc. Sežeňte kočky, a ty se o to postarají,“ tato slova znějí v hlavě velkoadmirála, když se mu naskytne naprosto absurdní pohled na to, jak zdejší námořníci nakládají bedny plné odchycených koček, aby je mohl rozvézt po menších přístavních městech a rybářských osadách.

Místo, aby v klidu spal, celou noc komandoval kapitány lodí, kam a jak mají s čím plout, kde mají vysadit jaké posly a jaké zprávy předat místním guvernérům, a aby šel sám příkladem, rozhodl se varování o moru osobně předat ve Smyrně, na Rhodosu, v Athénách, na Kypru a v Antiochii, než se vrátí do Konstantinopole.

Námořníci připravují lodě a první už vyrážejí, zatímco velkoadmirál si připadá jako v noční můře, jako v něčem naprosto neskutečném a neuvěřitelném. Nikdy by ho nenapadlo, že zažije něco takového. Může to být jen přehnaná a zbytečná obava, ale pokud není, může zahynout mnoho miliónů lidí.

Při připlutí do Smyrny i na Rhodos v následujících dnech, se velkoadmirál dozvídá, že ta místa už vědí o nákaze. Díky bohu za ty hořící vatry. Kdovíjak by to dopadlo, kdyby říše nebyla protkána sítí vater. Přestože vědí, nevědí, co dělat a velkoadmirál jednotlivým prefektům a guvernérům zdlouhavě vysvětluje, co a jak dělat a co nedělat, předává pokyny od císaře a arabského lékaře. A to ještě neví, co ho za pár měsíců čeká za úkol, jak strašlivou věcí bude pověřen. Tahle jeho plavba trvala týdny, ale všude byl vítán, protože každý věděl, že jeho varování jim možná zachránilo život. Zejména těm městům a osadám, které nemají vatry na dohled. Velkoadmirál si v duchu počítá, kolik životů asi zachránil, ale spíše si tím jen dodává odvahy a morálky.

Nemoc se nakonec rozšířila i na ostrovy, vzdor uzavření přístavů. Na Rhodosu zemřel téměř každý, jak se proslýchalo. Zahynul prefekt Gabalas, jeho úředníci, naprostá většina obyvatel a přežilo jen pár odříznutých hornických osad, které nyní v horkém letním dni přežívají, jak jen to jde, a vyhýbají se kontaktu s kýmkoliv, dokud ta strašlivá metla neustoupí.

„Víte, co máte dělat,“ říká velkoadmirál ke skupině svých mužů vedené zaučeným důstojníkem Theofilem, který splavil mnoho moří a navštívil mnoho ostrovů, ale nikdy nebyl pověřen takovým pomateným úkolem jako právě nyní. Muži v pláštích a maskách přikývnou a s Theofilem se připojují k dalším skupinám, které nyní na Rhodosu nakládají mrtvá těla na připravenou loď. Je to smrtící podnik, kterému je velkoadmirál přítomen jen proto, aby svým mužům dodal odvahu a nezlomil jejich morálku, aby nedej bože se jeho muži nevzbouřili, i když ví, že mnozí z nich nepřežijí.

Baiberdon, Antiochie, Melitene, Muš… jen některá města, která Theofila napadají, když prochází ulicí, která je posetá mrtvými těly. Jména jen některých měst, která byla zahubena morem jako Rhodos. Počty se liší, někteří hovoří o desítkách tisíc, jiní o statisících, ale všichni vědí, že nebýt izolací, nebýt vysídlení, nebýt nejpřísnějších opatření, včetně násilného zahánění prchajících nemocných, šlo by o milióny. Ostatně hrůzné zprávy ze Sýrie, Persie a Kavkazu toho jsou důkazem. Tam všude černá smrt řádí a prohání se krajinou jako jezdec smrti. Do evropských provincií se nedostala, ale většinu Arménie zahubila, jak slyšel Theofilos z různých zpráv, ale nyní se jim více nemůže věnovat. Musí splnit rozkazy.

Ukazuje na různá těla, která jsou na ulici, až dochází k jednomu z domů. Doprovází ho další muž s tabulkou, do které něco zapisuje, počty obětí v domech. Jdou od domu k domu, od okna k oknu a prohlížejí mrtvé, protože umírající tam už nikdo není. Theofilos otevře jedny z dveří a naskytne se mu strašlivý pohled. Stůl, u kterého sedí otec a dcera, zatímco malý chlapeček leží mrtvý v postýlce a jejich matka u krbu. „Čtyři. Muž, žena, dívka a chlapec,“ a další muž za ním to bez emocí zapíše. Pak Theofilos udělá něco, co by dělat neměl. Vejde dovnitř, zvedne ze špinavé podlahy panenku a položí jí dívce sedící u stolu na klín. Dům je označen, dveře zavřeny a Theofilos nařizuje hledat v jiném domě. „Potřebujeme mrtvé muže. Naložit tam ženy a děti, tak to vzbudí podezření. Musí to vypadat věrohodně,“ vysvětluje svému doprovodu a ukáže na dvojici mrtvých nádeníků posetých vředy a s černými končetinami.

Berou ta mrtvá těla a odnáší je k nedaleké zakotvené lodi, ke které jsou přinášena další těla z jiných osad. Galéra s plachtami v modrých barvách franských vládců. Mizerné maskování. Každý bude vědět, kdo za tím stojí. Tohle může být velkolepé vítězství, nebo strašlivá katastrofa, pomyslí si Theofilos, a přemýšlí, zda sám nezemře na nákazu. Doufá, že ne, ale ví, že zotročení námořníci, těžcí vězni a zločinci naverbovaní na tu loď, ti zemřou, ale jejich oběť snad nebude zbytečná.

Z osady sejde k lodi zakotvené v zálivu, u které stojí její kapitán. Další z těch, kteří nepřežijí. Podobně jako předtím velkoadmirál, i on nyní sleduje poslední přípravy a podivuje se nad tím, jak strašlivý náklad to nyní poveze. Většinou vezl uloupené zlato a zboží z říšských lodí, ale to se mu vymstilo, když byl zajat. Kapitán se podívá na Theofila a povzdychne si. Doufal, že svoji kariéru zakončí lépe, ale měl tušit, že to takhle dopadne. Jeho pirátství mu nemohlo neustále procházet.

„Dodrží císař dohodu?“

„Dodrží,“ řekne Theofilos, i když to by spíše měl říct velkoadmirál. „A Vy? Zvládnete cestu?“

„Máme dostatek zásob a silných veslařů. Do pěti dní budeme na místě. Nanejvýš do šesti. Budeme tou dobou, ještě naživu?“

„Nemoc zabíjí do týdne, ale obávám se, že od třetího, nebo čtvrtého dne už nebudete moci veslovat. Uvidí se,“ a oba muži sledují, jak další otroci odnáší po můstku hnijící mrtvoly na palubu. Je to příšerný zápach, který jim vhání slzy do očí.

„Hmm. Takže, jak to přesně máme udělat? Máme tam jen doplout a nechat zvědavost, ať učiní své, nebo máme udělat něco jiného?“

„Nechte zvědavost, ať udělá své. Na palubě nechte menší pokladnici, ve které jsou pozlacené cetky. Jen tam doplujte. Naveďte loď tak, aby narazila do přístavu a víc nedělejte. Kdybyste šli ven, Arabové okamžitě loď potopí a celá naše snaha přijde vniveč. Na palubě budete mít i krysy. Nejsme si jisti, zda právě tyhle nasbírané přenáší mor, ale snad jo. Až dorazíte do města, rozprchnou se… jako krysy.“

„Panebože na nebesích. Kdo tohle vymyslel?“

„Netuším. Přišlo to od dvora, ale císař to prý pouze schválil, nikoliv vymyslel. Dal bych ruku do ohně, že to vymyslel kancléř. Takže, pokud splníte svůj úkol, Vaše rodina bude bohatě odměněna. Pokud zradíte, Vaše rodina bude zabita. Císař ví, kdy užít bič, a kdy užít cukr.“

S těmito slovy na loď nastoupí i kapitán Alariopulos, aby dokončil přípravy k odplutí. Mezipaluba je plná mrtvol, zapáchajících těl a krys, podpalubí obsahuje zásoby a přespávající veslaře, zatímco piráti jsou na palubě a snaží se držet dál od puchu, mrtvol i spodiny, která má veslovat. Za pár hodin loď odplouvá jižním směrem, a jediné, co mohlo kapitána Alariopula těšit, kdyby to věděl, bylo že Theofilos se nakazil a v době, kdy Alariopul brázdil Středozemní moře, Theofilos podlehl moru.

Alariopul, ale svůj úkol plnil. Přes výtky námořníků, přes horečku, která ho každým dnem více a více unavovala, přes pocení, stres a kašel, který ho svíral, vedl své muže vstříc jisté smrti. Zpočátku se bál, že dojde ke vzpouře veslařů, ale ti si uvědomovali taky, že už je jejich osud zpečetěn a vzpourou ničeho nedosáhnou, jen toho, že jejich příbuzní budou popraveni. Než dosáhnou poloviny cesty, půlka kapitánových mužů, ještě dokáže plnit své úkoly, a druhá půlka blouzní, kašle, třese se a svíjí v bolestech. I sám kapitán má co dělat, aby se udržel na nohou, ale on je ten poslední, který se může vzdát. On musí jít svým mužům příkladem, tak jako velkoadmirál těm svým. Za horkých dní a chladných nocí plují a směřují na jihovýchod, k africkým břehům, zatímco z území říše už mor ustupuje. Tam, kde mohl, vybil svoje vlastní ohniska, a jinam se nedostal. Až do teď.

Během sedmého dnu plavby už vidí břehy. Kapitán je jeden z posledních naživu. Nikdo nevesluje, ale boží prozřetelnost jim žene vítr do plachet. Je to znamení, že činí správnou věc, utěšuje se kapitán, který okolo sebe vidí své mrtvé námořníky, kterak se spolu baví, oslavují tučnou kořist a radují se z dalších nájezdů. On se v bolestech, se zakrvácenými končetinami a s tělem prolezlým hnisem doplazí do mezipalubí, kde si ustele u mrtvých těl z Rhodosu a nechává krysy, ať ho sežerou. Občas si s nějakou hraje, než konečně umře. Je dobré mít příjemnou společnost před smrtí. Krátce poté jeho loď nabourá do alexandrijských přístavů, do mol těchto přístavů.

Na samotné palubě nikdo není. Všechna mrtvá těla byla v podpalubí. Přístavní dělníci, stejně jako chudina a hlavně zloději, jsou zvědaví, co mohou na takové lodi nalézt. Veškeré obavy jsou překonány, když uvidí pokladnici s třpytivými cetkami a hned tam taky nalezou. Ani nečekají na stráže, ani nečekají na přístavní úředníky, prostě tam naskáčou, protože se chtějí zmocnit koření, zlata, šperků a hedvábí, které loď určitě převáží. Místo toho se jich zmocní smrt a záhuba.

Autor Vayl, 29.04.2022
Přečteno 49x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí