Liesa a Emile (pracovní název)

Anotace: Toto je první část. Plánované je to jako povídka. Liesa a Emile - je pracovní název. Dílo volně navazuje na 1841.

Ykkhó, podzim, léta Páně 1840

 

Etüho mučily vzpomínky. Jak v pěstech stiskl La Fargův kabát, jak jím zacloumal, až se jeho drobná postavička zakymácela. "Nech Liesu na pokoji!" křičel nepříčetně. "Nikdy ti ji nedám, ani kdybys sebevíc prosil! Nepleť jí hlavu!" A v novinářových velkých hnědých očích jako by viděl odpověď. Nebude prosit, vezme si ji sám, nepotřebuje Etüho svolení. To ho tak rozzuřilo! Neovládl se, ztratil poslední zbytky sebeovládání a roztřesený vztekem do něj zprudka strčil. Odvrátil se a odcházel. Nedošel ani na konec ulice, kde se předtím bojovalo. Překračoval mrtvá těla, škobrtal přes kluzskou krev... a země se mu pod nohama zatřásla. Ten otřes byl prvním vjemem, který pocítil. Zvuk, ohlušující výbuch, jako by se dostavil až potom. Reflexivně sebou praštil o zem, ruce si tiskl k boltcům. Až u něj se válely kusy dlažby, ve vzduchu vířil prach a kouř. Mladý lékař se pomalu, roztřeseně zvedl, nohy se mu podlamovaly, div že neupadl zpátky do sutě. Otočil se. Několik příšerně, nesnesitelně dlouhých vteřin trvalo, než se prach trochu rozptýlil a on novináře uviděl. Ležel o hodný kus dál, jak ho odhodil výbuch. Ruce měl rozhozené, byl zaprášený a špinavý. A kolem něj se rozlévala krev. Etü si nepamatoval, jak překonával rozvaliny ulice, jak si klestil cestu k raněnému. Dělal to zcela automaticky s jedinou myšlenkou – že on je lékař, že musí pomoci. Pak si vzpomínal jen na to, jak klečí v jeho krvi, pevně zaškrcuje ránu, o níž věděl, že s ní ještě bude mít práci, bere bezvládného La Farge do náruče a peláší s ním pryč, daleko od již vybuchlého granátu, o kterém předtím, když do novináře strkal, neměl ani tušení. Jak dokáže jediný čin, jediná vteřina, naprosto obrátit život člověka naruby...

Ještě teď, když seděl u La Fargovy postele, si vzpomínal na směs nesourodých pocitů, které v něm vládly cestou od neštěstí. Strach, vina a... ano, navzdory všemu, co by bylo lepší a víc správné... satisfakce. S ránou udělal, co se dalo, ale už tam na té ulici věděl, že nemá smysl snažit se ji vyčistit. Nezbývalo než takřka zničenou tkáň odstranit. Proseděl pak nad La Fargem zbytek dne i den následující a bedlivě sledoval jeho stav. Ten se takřka nezměnil, ale sám fakt, že novinář ještě žil, dával Etümu naději, že to tak i zůstane. Naději... Byla to opravdu naděje? Ano, tehdy snad ještě ano...

Ke konci druhého dne nevypadal Etü o mnoho lépe než jeho pacient. Byl bledý, pod očima měl temné kruhy a víčka oteklá. Byl unaven nejen péčí o raněného, ale i vnitřním zápasem a rozhodováním, které ho stál každý pečlivě vážený pohyb v La Fargově přítomnosti... Proč? Proč jsem to udělal? Kdybych do něj nebyl strčil... Nikdy by se to nestalo! Šel by dál, nebyl by tam, nebyl by tam, až by ten granát vybuchl! Je to moje vina, moje vina! ... Ale dobře mu tak. Kdyby se netočil kolem Liesy, nemusel bych ho od ní odhánět, nestáli bychom tam, nebyli bychom tam stáli, nikdy bych ho tam nebyl zdržel, nemusel bych, kdyby Liese nepletl hlavu. Je to jeho vina, on sám je tím vinen, nikoli já. jak jsem měl vědět, že tam ten granát je? Nemohl jsem to vědět, nemohl! Nemohl jsem vědět, že ten idiot tam zůstane stát! Kdyby prostě šel pryč jako já, nebylo by se mu cokoliv stalo, proč bych já měl mít na tom vinu? Já odešel a on měl taky. Za to, že to neudělal, nemůžu! ... Ale... byl jsem i rád, ano, rád, že se mu to stalo. Třeba ho to poučí. Nechá Liesu být. A ona... Neztratí o něj třeba taky zájem, teď, když je tak zraněný? Jak by se jí mohl líbit? Jak se jí mohl kdy líbit? Je malý, chudý! Malý... Ano, kdyby byl větší, nebylo by třeba jeho zranění takové... ... Možná to nakonec není ničí vina... jen... pitomá souhra okolností. ... Ne, je to jeho vina, jeho, já nejsem ničím vinen! ... tak proč se cítím tak hrozně? Proč mi v hlavě pořád zní: kdybychom tam nebyli stáli... kdybych do něj nebyl strčil... ... Ano, snad je to má vina, že chci uchránit sestru bolesti... Ano, bolesti, těžko by s ním mohla být šťastná. A já chci, aby nebyla jako já, aby byla opravdu šťastná. S někým, kdo si ji zaslouží! Ne s chudým novinářem! Ne s Muratem... ... Nebylo by nakonec lepší ukončit to jednou pro vždy? Ukončit jeho trápení? Vždyť co s ním bude, až přestane účinkovat poslední dávka etheru? Až se probere... Už nikdy nebude stejný, už nebude novinář, jak by mohl? Bylo by tak snadné... příležitost je na dosah ruky! Jen vzít polštář a namísto pod jeho hlavu jej dát na ni, jen... vydržet... ... Ne! Jsem lékař, mám uzdravovat, ne zabíjet! ... a nebyl by to pro něj nejlepší lék? Milosrdenství? Nemá být lékař milosrdný? ... Ne! Neudělám to! K němu milosrdný nebudu. Jen ať trpí, a jaké to vůbec může být utrpení, po množství etheru? Je na tom až moc dobře... ... Teď, ale co za chvíli? Co až se probudí, co potom? A bude určitě trpět v nitru, bude trpět psychicky... ... ať si, já taky trpím! Zasloužím si to snad více než on? Čím si to já vůbec zasloužím? Jsem lékař, pomáhám lidem, co dělá on? Co dělá dobrého? ... Liesa ho miluje... ... Pche, miluje! Nemá o lásce ani ponětí! Kdyby tak nebyl tady... sejde z očí, sejde z mysli! Kdybych se ho tak mohl zbavit! ... Nemůžu ho ale přece vyhodit na ulici v tomhle stavu! To jsem ho tam rovnou mohl nechat ležet krvácejícího, už by byl dávno mrtvý, oba bychom měli pokoj! ... a tím oba má být kdo? Já a Liesa? Já a Murat? ... Bože, proč já?! Co jsem komu udělal?! Měl jsem ji nechat v Soix, nikdy by toho novináře nepoznala, nikdy by se do něj bláhově nezamilovala... Ne, to nemůže být láska. Jen... pobláznění! Z obou stran! ... Bože proč?! Proč ho musím nenávidět i litovat?!

Liesa mu položila ruku na rameno. Nadskočil. "Běž si odpočinout, Alexandře," řekla šeptem. "Já u něj chvíli pobudu. Nikam neuteče," nepatrně se usmála.

Jen oněměle přikývl, nezmohl se na nic jiného. Vstal, vztáhl k ní ruku, v níž držel  chladný hadřík, jímž co chvíli přetřel novináři čelo, a upustil jej do její nastavené dlaně. Toporně odešel.

Ihned po probuzení pocítil, že mu spánek pomohl. A ihned po probuzení se také běžel podívat na pacienta. Liesa seděla v křesle a dřímala, nevzbudila se, když vešel. La Farge ležel na lůžku jako předtím, hadřík položený na čele. Když mladý doktor zhlédl novinářovu smrtelně sinalou tvář a úplně bílé rty, v kontrastu s kterými se jeho vlasy zdály být skoro černé, pocítil čerstvé bodnutí viny.

"Jak ti je…?" otázal se nejistě a hned by si za tu otázku nejraději ukousl jazyk. Jak by mu asi mohlo být? V novinářově tváři se jasně zračila bolest.

"Slabo," tichoučce špitl La Farge. "Tak slabo… mám pocit… že nemůžu ani otevřít oči a… mluvení… mě vyčerpává…" Zněl tak vyčerpaně, jako by právě bez přestávky doběhl z Agoulle.

Etü mu přiložil ruku k čelu. Žhnulo jako kamna.

La Farge se pokusil posadit, ale zkřivil obličej, čelo se mu orosilo čerstvým potem a on s tichým heknutím padl zpět na polštář.

"Tak," přikývl Etü. "Zůstaň ležet. Ztratil jsi hodně krve."

"Hodně… krve…" opakoval pomalu on. "Co se stalo, Alexandře? Naposled… si pamatuju, že jsme… se nepohodli a…" Nakrčil obočí. "Strčil jsi do mě? Nevím… zbytek… už nevím."

Etü těžce polkl. "Ano," vypravil ze sebe přiškrceně. Jeho hlas zněl v tu chvíli skoro stejně slabě jako ten La Fargův. "Strčil jsem do tebe. Měl jsem vztek… ale tohle jsem nechtěl! Kdybych si byl všiml… kdybych byl věděl… nikdy bych to nebyl udělal, Murate!" A téměř neslyšně zašeptal: "Vím, že asi nebudeš moci, ale… prosím, zkus mi odpustit."

Novinář chvíli mlčel. Hruď a ramena se mu zvedaly a klesaly, jak prudce dýchal. Potom řekl: "Bolí mě noha, Alexandře…"

"Murate…" vyslovil Etü jeho jméno jen proto, aby získal trošinku času na rozmyšlenou, jak zvolit další slova. Hlas se mu chvěl. Nevím, co dělat. Vzít ho za ruku? Položit mu ruku na rameno? Co mám říct, aby Murat pochopil, jak moc, jak strašně, jak strašlivě mě to mrzí? "Byl tam granát," hlesl nakonec lékař. Díval se na jeho bledé rty, zkroucené bolestmi. "Nevěděl jsem o něm…" zakvílel, noře se do zoufalství jako do bažiny. "Strčil jsem do tebe a šel pryč a… pak jsem slyšel a cítil ten výbuch… a… kdybych mohl vrátit čas…"

La Farge stále nenašel sílu otevřít oči, ale trošku síly se mu zjevně nabrat podařilo, protože když s narůstající panikou v hlase opět promluvil, zněl už normálně hlasitě, což v danou chvíli bylo stejné, jako by křičel z plných plic: "Alexandře, co mám s nohou?" Kladl důraz na každé slovo.

Etü se zdráhal odpovědět. Nakonec však zašeptal: "Je… pryč, Murate."

La Fargův dolní ret se roztřásl. Víčka se mu zachvěla, jak se pokusil sebrat síly a otevřít oči. "To ne…" vydralo se z jeho rtů nesplnitelné přání.

"Nic necítíš?"

"Jen bolest… která je tak strašlivá, že pro ni nevnímám nic jiného," pohnuly se jeho sešklebené rty. Dech se mu zrychlil. Na čele vystoupily zřetelně viditelné kapičky potu. "Je tak hrozná, že… už ani nezvládnu křičet." Odmlčel se. "Jak zlé to je?"

Etü chvilku váhal, zda si otázku dobře vyložil. "Hodně," řekl něžně. "Přišel jsi skoro o celou."

La Fargovy rty se viditelně pootevřely a z jeho útrob vyšel zvuk. Etü si nebyl jistý, zda to měl být vzdech, zalapání po dechu nebo snad výdech potlačovaného pláče. Chvilku se snažil odhadnout, co se novináři honí hlavou, a pak to vzdal. Může být rád, že to neví, napadlo ho.

"Mrzí mě…"

"Mlč," přerušil ho chabě on. "Prosím tě, mlč, Alexandře. Copak to nechápeš? Nechápeš, že není nic, co bys mohl říct, aby… to něco změnilo?" Nezněl naštvaně, jen naprosto unaveně a prázdně.

Etü se na něj starostlivě díval, dokud novinářův žaludek nepodal hlasitou a důkladnou stížnost, že nemá co na práci. Jako by se mu udělalo nevolno, La Farge se zachvěl a čelo mu opět zvlhlo potem.

"Musíš mít hlad," podotkl Etü. "Měl by ses najíst. Něco ti donesu."

Novinář cosi zamručel, ale vcelku to znělo jako souhlas.

Etü sám připravil krajíc chleba potřený sýrem a k němu několik listů salátu. Bylo to první, co ho v rychlosti napadlo. Když položil talíř vedle La Farge na kraj postele, nebyl novinář schopen ani zvednout ruku a jídlo si vzít. Když mu Etü ruku nadzvedl a zase ji pustil, s tichým zvukem dopadla zpět na slamník. Mladý lékař tiše vzdychl a trpělivě mu oznámil, že ho bude krmit. La Farge slabě kývl hlavou a Etü mu donesl ke rtům list salátu. Zasunul jej do škvíry mezi zbledlými rty, jako by mu do úst vpravoval minci, kterou si měl zaplatit za převoz přes řeku Styx. Novinář se na několik minut zatvářil náramně soustředěně (ale zpětně to Etümu připadalo, jako že se snažil celou dobu list spolknout vcelku, ne ho pokousat) a potom zelený plátek opět z jeho úst líně vyplul a sklouzl po jeho bradě na pokrývku.

"Promiň," zablekotal. "Nezvládnu to…" Jeho hlas byl tak slabý, že lékař musel vyvinout velké úsilí, aby trochu věděl, co novinář říká, a spoustu si toho mohl jen domýšlet.

"To nic," Něžně mu odhrnul z čela kadeře mokré potem. "Jsi hodně slabý. Vymyslíme něco jiného."

„Můžu uvařit polévku,“ pípla nesměle Liesa.

Etü se k ní překvapeně otočil. Jen povytáhl obočí. Kolik z naší rozmluvy asi slyšela? Ale… neříkali jsme si přeci nic tajného…

 

Čas se vlekl. Měřily jej pravidelné úkony, které se nyní skládaly z převážné části z péče o La Farge. Etü mu často kontroloval ránu, měřil teplotu a krmil ho prášky proti horečce. Normální jídlo mu vždy donesla Liesa. Podle toho, jak se cítil, na něj někdy jen dohlížela, aby se neudávil, jindy ho musela krmit. La Farge sám, kterému bylo zpočátku příliš špatně na cokoliv, jen ležel a mechanicky plnil jejich pokyny. Pak přišlo období, kdy se mu udělalo trochu lépe. Tehdy spíš pro sebe naříkal, co bude dělat. Až doposud, běželo mu hlavou, jsem byl novinář. Nic jiného jsem nikdy nedělal… Pokud nepočítám žebrání. Kysele se pousmál. K tomu se vracet nehodlám, zařekl se. Už nikdy se nechtěl vrátit na ulici, i když se taktak držel nad vodou. Jenže, uvědomil si vzápětí smutně, tentokrát mi asi nic jiného nezbývá. Usilovně se snažil vzpomenout, co se vlastně stalo. Pamatoval si, jak ho Etüho ruce sevřely, jak s ním cloumaly, jak na něj Etü řval. Pak ho od sebe lékař odstrčil a… pak nic. Jen tma. Pak už jen věděl, že se probudil tady. Slabý, v horečkách… a bez nohy. Dosud nenašel odvahu se na ni podívat. Věděl, že se tomu jednou nevyhne, ale oddaloval to, jak jen se dalo. Vítané rozptýlení mu přinášela Etüho sestra. Při hovorech s ní, kdy sedávala u něj v jizbě v křesle, bývaly i chvíle, kdy se dokonce usmál. Ale jen když tam nebyl Etü.

Několikrát u nich někdo zaklepal, a když šli Etü nebo Liesa otevřít, slyšel La Farge zřetelně hlas Öörra, Riny nebo Roska. Slyšel i svoje jméno, bylo zřejmé, že se vyptávají na jeho stav. Nikdy k němu však nikoho nepustili. Když se na to jednou ptal Liesy, řekla, že jí to bratr zakázal. La Farge skřípal zuby.

Etü sám občas odešel na den nebo dva a La Farge kdesi v nitru věděl, že bojuje za republiku. Když se jednoho dne vrátil, nevydržel to už bývalý novinář a vyjel na něj: „Proč mi neříkáš, co se děje v revoluci, Alexandře? Prohráváme snad?“

„Jistěže ne!“ odsekl Etü a mírnějším tónem pokračoval: „Teď se tě to stejně netýká. Počkej, až se uzdravíš…“

Dál se nedostal. V La Fargových očích zasvítila zběsilost. „Uzdravíš?“ zopakoval mladší z mužů dopáleně. „Copak to jde, uzdravit se? Já už se nikdy neuzdravím, Alexandře, měl bys to jako doktor vědět. Ta noha mi zpátky nenaroste!“

„To ne, ale…“ Etü se honem snažil vymyslet, co by řekl, aby změnil nepříjemné téma. „Kdybych ti povídal o revoluci, jen by tě víc frustrovalo, že… teď nemůžeš nic dělat a… a rozptylovalo by tě to…“

„Alexandře,“ zasyčel La Farge nebezpečně, „já jsem přišel o nohu. Rozptýlení teď potřebuju jako sůl!“

„Já sakra vím, co se ti stalo, byl jsem u toho, nemusíš mi to připomínat!“ zvolal Etü.

„Ano, byl jsi u toho, a mohl jsi tomu zabránit! Kdybys na mě nebyl řval, nebyli bychom tam zůstali tak dlouho! Byli bychom pryč, až by ten granát byl vybuchl!“

„Stejně tak by se nic nebylo stalo, kdyby tam žádný granát nebyl!“ zahulákal Etü. „Já ho tam nehodil, Murate!“ Významně se na něj zahleděl. „Není to jen moje vina, tak o tom přemýšlej!“ Obrátil se na podpatku a s hlasitým prásknutím dveří opět odešel.

„Musel jste na něj být takový?“ vyčítavě pronesla Liesa. „Přeci jen se o vás stará… zachránil vás.“

„Měl proč,“ odsekl bývalý novinář. „Bez něho by se to nebylo stalo.“ Ale někde uvnitř věděl, že má Liesa pravdu. Jenže… pravdu měl i on!

Stále musel přemítat, co s ním bude dál. Etü měl pravdu v jedné věci – nemůže se nyní angažovat v revoluci, ne osobně. Jistým pro La Farge nepochopitelným způsobem nezáleželo, čí je to vina; bylo nepopiratelným faktem, že přinejmenším několik týdnů ještě stráví v posteli a pak… pak co? La Farge se kousl do rtu. Pak… to slovo znělo tak vyzývavě, nesmiřitelně… ano, co  bude pak? K čemu vlastně bude vstát z postele? Nikdy nebude mít tolik peněz, aby si mohl dovolit koupit protézu. A i když byl kníže d’Elzzbierppe laskavý a hodný člověk (na La Fargův vkus možná až přespříliš), tohle po něm chtít nemohl. Naopak, něco mu dlužil. Bylo jasné, co velmož požaduje za to, že splatil jeho dluhy. Básně. Povzbuzení revoluce. Jenže všechny verše jako by zmizely s La Fargovou nohou. Jakkoli se předtím s Etüm hádal, tušil, že kdyby mu dali papír a pero, buď by nenapsal ani tečku, nebo by jeho dílo nestálo za nic. Jako nestál za nic ani on sám… Jenže své verše dluží i Etümu, jen tak se mu může odvděčit za péči. Liesa měla pravdu, její bratr se o něj staral, jak nejlépe dovedl. Dokonce si přizval na konzultaci doktora Mörgdta… Jenže na druhou stranu, nebýt Etüho, nikdy by byl o nohu nepřišel! Nemohl si pomoct, pořád na něj měl neskutečný, jen stěží ovladatelný a co nejvíc zadržovaný vztek. Jediné, co ho trochu brzdilo, byla Liesa. Jenže když se o ni pohádali už předtím, teď, zraněnému, zmrzačenému, ji Etü teprve nedá.

Liesa k němu přišla a odhrnula pokrývku. Vzhledem k rozsahu zranění ji nebylo možné odhrnout ze zbytku nohy, aniž by přitom odhalila i jeho mužství. Její zrak kmital mezi těmito dvěma odhalenými částmi jeho těla, ačkoliv se ona sama snažila ovládnout a soustředit se na ránu. Pohled do jeho klína, který se jí tak nabízel, byl však neodolatelný. Pevná vůle, zvlášť v tomto případě, nebyla Liesina přednost. Vlastně, pousmála se slabě, se mu nejspíš na ránu chodím dívat právě pro tuto příležitost. Jinak to totiž bylo zcela zbytečné pro oba dva. Liesa netušila, jak by mu mohla pomoci ani jak by rána vlastně měla vypadat a zda tedy vypadá dobře, nebo nikoliv. Zjevně se však vše odehrávalo, jak mělo, protože horečka zvolna polevila a vytratila se, bývalému novináři se trochu vrátila barva do tváří a splihlé vlasy znovu získávaly zdravý lesk. Jen oči zůstávaly smutné. Jen občas, když se na ni díval, v nich zahlédla náznak jeho starého já, starého veselí a radosti, starého potěšení z její přítomnosti. A jindy, když ho přistihla, jak se na ni dívá, bývaly naopak jeho velké hnědé oči smutnější, než jak se u něj stalo zvykem.

Trápila se. Mnohdy vzpomínala na procházky, které spolu oba mladí minulé měsíce podnikali, sice s vědomím, nikoli však souhlasem Alexandra Etüho. Chyběly jí. Chyběl jí jakýsi povznášející pocit vzrušení z toho, že něco činí navzdory bratrovi, chybělo jí povídání s mladým novinářem. S nadšením si poslechla zejména jeho objev prokletí rodu Hulaimé, přesněji řečeno jeho nyní vládnoucí linie. Přestože o revoluci toho mnoho nevěděla, tohle ji zajímalo. Bylo to pro ni zajímavým rozptýlením v běžném, nudném životě. Jinak se ovšem o povstání nezajímala. Bratr by jí stejně nic neřekl a ona také neměla zájem se zaobírat něčím, na čem podle svého mínění beztoho nemohla nic změnit… Zarazila se. Podobná, ne-li stejná situace přeci byla i otázka její vlastní budoucnosti. Kdysi, vlastně před pár měsíci, ale jí to připadalo jako před mnoha lety, bratra žádala, aby ji provdal, že by si přála manžela a děti. Ale Alexandr to z nějakého důvodu neudělal. Potom poznala La Farge a musela připustit, že se do něj pomalu zamilovala. Teď se jí zdálo, že už nikoho jiného nechce, že nechce už jen manžela a děti, že za toho manžela chce La Farge a jen a právě jeho. Alexandrovi se to také nezamlouvalo,a le Liesa v duchu stála na svém a říkala si, že by jí to bratr měl dovolit, kdyby ji i La Farge chtěl za ženu, protože to, že se do něj zamilovala, vlastně byla Alexandrova vina. Ona ho žádala včas, aby jí našel manžela. Kdyby bývala byla vdaná, do La Farge by se nezamilovala, argumentovala v duchu.

Také La Farge si stýskal i po těch procházkách, kdy ruku v ruce loudavě kráčel ulicemi a parkem s Liesou po boku, polohlasně, jako by se jim nechtělo rušit večerní klidné ticho, si povídali o různých věcech, poslouchal o jejím životě, o životě bohaté slečny, o životě v nádherné rozlehlé vile jejího otce, o životě v přepychu, o životě, který on nikdy neměl příležitost poznat, protože ho o tu příležitost připravil král. A nezáleželo na tom, že to byl král Damon II., nikoliv Olbram I., protože se jednalo o stejný vládnoucí rod, o stejnou rodinu, o stejnou krev. O krev modrou, šlechtickou, která kolovala i v jeho žilách, ale kterou nenáviděl právě proto, že sám nikdy nemohl poznat její privilegia. Všichni měli jméno po otci, Etü byl Etü, protože jeho otec byl Etü, Übův otec byl také Üb. Jenom on, La Farge, nosil jméno své matky, aby mu nadosmrti připomínalo jeho původ z nemanželského lože, z lože v nevěstinci, aby mu připomínalo, jak malá je šance, že někdy vůbec svého otce pozná. Nepoznal ho, to byla pravda, ale už věděl, kdo to byl, a když s tím vyšel na veřejnost, začali mu někteří lidé říkat Murat Felix Renaird. Líbilo se mu to, jen ho mátla dvě přijmení. A teď byl Murat Felix La Farge Renaird (nebo Renaird La Farge?) bez nohy. Mrzák a bez práce, což, jak nad tím uvažoval, byla vlastně dost častá kombinace. Už předtím se držel taktak nad vodou. Teď se ocitl na samém dně. A přestože byl malý a hubený a zajisté mnoho nevážil, dopadl na to dno děsivě tvrdě. Tím nárazem si vyyrazil dech a teď po něm zoufale lapal a zdálo se mu, že to nemá smysl, že je to marné a už se nevzpamatuje. Jenže mu nic jiného nezbývalo. Je to přirozenost, pud sebezáchovy, touha přežít za jakýchkoli okolností, zakořeněná hluboko v nás od pradávných časů. Poprat se s ní a prostě se vzdát, napadlo La Farge, byl bych považovaný za zbabělce. A přitom to postavit se přírodě, bojovat s pudy… přitom i to vzdát se vlastně vyžaduje jistý zvláštní a snad zvrácený, ale o to silnější a mocnější druh odvahy.

Po relativně, pro něj však až děsivě dlouhé době si uvědomil, že přece nepotřebuje procházky, aby si s Liesou mohl povídat. Že na to přeci mají dost času i tady, zvlášť, když Etü byl v ordinaci nebo s ostatními povstalci. A tak s tím začal a připadalo mu, že je za to Liesa dokonce vděčná. Za pár takto strávených dní přestala sedávat v křesle, nýbrž k němu přisedala na kraj lůžka a její přítomnost mu ulevila natolik, že se zmohl, byť částečně neupřímně a ze zoufalství, dělat si ze sebe dokonce legraci. „Nemusíte sedět tak nakraji,“ říkával jí pokaždé, když si sedla tak, že se sotva dotýkala matrace, jako by od něj chtěla každou chvíli utéct. „Už mi nohu nezasednete.“

Liesa se na něj zkoumavě podívala a koutky úst jí cukaly. Dal se tedy do předstíraného smíchu, aby jí umožnil, aby vypustila ten svůj, opravdový. Cítil z něj však napětí.

 

K té události došlo jedné noci. Etü se někde zdržel a ještě nebyl doma. Liesa o něj měla trochu obavy, pročež nemohla spát. La Farge sice spal, ale neklidně. Ze spaní něco nesrozumitelně mumlal a čelo měl lesklé potem. Přistoupila k posteli a sáhla na něj, protože se bála, že se mu vrátila horečka. Teplotu měl však normální. Pokrčila rameny a vracela se do své postele, když za sebou uslyšela zvuk. Poplašeně se ohlédla a shledala, že se stalo přesně to, čeho se tiše obávala. La Farge se tentokrát překulil divočeji než dřív a setrvačnost způsobila, že spadl na zem. Nárazem se probudil, otočený k ní zády. Nechápala, jak je to možné, protože se musel dívat do naprosté tmy pod lůžkem, ale natáhl ruku a najisto sáhl po něčem, co se tam ukrývalo. Liesa stála jako opařená, nedokázala nic udělat, jen se dívat, jak bývalý novinář zpod lůžka vytahuje obraz. Dopadlo na něj světlo lampičky, kterou držela v ruce.

„Lieso…“ hlesl bezděčně do ticha zatajovaného dechu La Farge a zíral na obraz. Okamžitě jej poznal. Když ho viděl Árna Öörra malovat, rozčílil se a nadával mu, že si nepřeje, aby ho maloval. Potom ho požádal, aby mu namaloval Liesu. Přeci nemůže být náhoda, že zatímco on má u sebe obraz jí, ona pod lůžkem skrývá před očima svého bratra obraz, na kterém La Farge ozářený sluncem stojí v parku a dlaněmi a hlavou svádí s větrem boj o polohu svých neposedných kadeří. A současně si uvědomil, že na ten obraz žárlí, a to ze dvou důvodů: jedním bylo, že La Farge na obraze měl obě nohy, a druhým, že La Farge na obraze měl Liesu vždy při sobě, i teď, zatímco on byl od své namalované Liesy vzdálen už řadu týdnů. A najednou také věděl, že Liesa má jeho obraz ze stejného důvodu jako on její, a zalilo ho příjemné něžné teplo.

Položila mu dlaň na rameno. „Jste v pořádku, Murate?“ zeptala se a vyslovením jeho křestního jména podtrhla starostlivý tón svého hlasu. „Neublížil jste si?“

Zavrtěl hlavou. „Ne,“ hlesl a pohlédl na ni.

„Pomůžu vám,“ řekla trochu nejistě. Nebyla si jistá, zda to dokáže, třebaže uhodla, že bývalý novinář není příliš těžký. Nějak se jí ale po delší chvíli podařilo vrátit ho na postel. Přitom odkopla obraz zpátky pod lůžko. Následky jeho odhalení ale už tak snadno odkopnout nešlo. La Fargovy paže ji uchopily kolem pasu a strhly ji k němu na postel.

Jeho rty se jemně dotkly jejích a on ji něžně líbal. Když si ale uvědomil, že ona nereaguje, rychle přestal, odtáhl se a trochu zaraženě se na ni zahleděl. Liesa váhala, ale pak v duchu pokrčila rameny. Alexandr tu není, aby mě hlídal, pomyslela si. Murat se mi už dlouho líbí, mám ho ráda… a vůbec, aspoň se Alexandrovi pomstím. Kdyby mě byl včas provdal, jak jsem chtěla, k tomuhle by pravděpodobně nikdy nebylo došlo. Z pomsty vůči bratrovi a z touhy vůči Muratovi se na bývalého novináře usmála, sama se k němu sklonila a lehce ho políbila. Pak však nepatrně uhnula jeho dalšímu polibku a s potutelným úsměvem prohodila: „Kdybych věděla, že máte sílu mě stáhnout takhle k sobě, asi bych vám nahoru nepomáhala, byl byste to zvládl sám, jak se mi zdá.“

Na okamžik se zatvářil mírně zaraženě, pak se na ni taky usmál a v očích mu lišácky blýsklo. „Mám sílu i na jiné věci. A to už se vám zdát nebude.“

 

Alexandr přišel až nad ránem, to už byla Liesa zpátky ve vlastní posteli, stále však nespala, tentokrát však, protože stále myslela na milování s La Fargem. Byl to poněkud zvláštní zážitek, myslela si. A samotného La Farge zjevně vyčerpal, protože skoro hned usnul. S blaženým úsměvem na rtech. Když si na něj vzpomněla, i ona se musela usmát. Právě v té chvíli vstoupil Etü. Liesa k němu rychle obrátila pohled a úspěšně předstírala, že se usmívá radostí z jeho návratu.

Příští týdny se nesly ve znamení obyčejnosti. Liesa s La Fargem jako by se mlčky dohodli, že nebudou riskovat a onu noc opakovat. Kdyby byl Etü přišel o pár hodin dřív… uvědomovali si oba. A tak si dál jen povídali. La Farge se dál pomalu zotavoval a zdálo se mu, že i Liesa jen kvete. Avšak bylo to jen zdání. Liese bylo pod kvetoucím zevnějškem mizerně. Netrpělivě očekávala již zpožděný cyklus, a čím déle čekala, až se dostaví, tím byla nevrlejší a podrážděnější. Před La Fargem se jí dařilo držet masku klidu a veselí, ale před bratrem, který ji měl prohlédnutou skrz naskrz, nikoli. Když se měsíc po osudné noci krvácení nedostavilo, začalo Liese pomalu docházet, k čemu asi došlo. Pořád se ale držela slábnoucího stébla naděje. Počkám ještě pár dní, říkala si a každý den očekávala, že krev se objeví a uklidní ji. Vlastně, uvědomila si ve cchvíli největšího zoufalství, se ani tak nebojím toho, že bych čekala dítě. Děti chci, to vím jistě. Je to ostatně moje ženská povinnost. Já se bojím toho, až to budu muset říct Alexandrovi. Ten z toho takovou radost mít nebude, byla si jistá. Pak ji napadlo, že by o tom možná první měl vědět La Farge… Ale ještě si nebyla jistá… To neplatilo dlouho. Příštích čtrnáct dní čekání, na jejichž konci si uvědomila, že – nic naplat – krev se prostě už neobjeví, se rozhodla, že to řekne La Fargovi.

Ve stejnou chvíli měl ale Etü nápad, že La Fargovi řekne něco jiného. Když Liesa na slabých nohou vešla do pokoje, už stál u lůžka. Spatřila jakousi kovovou konstrukci v jeho rukou. Zaraženě na ni hleděla, přemítajíc, k čemu slouží, a pozapomněla, co že to chtěla původně bývalému novináři říct.

„… takže díky za napoleonské války,“ říkal právě její bratr s nádechem ironie. I La Fargovi po rtech přeběhlo ironické pousmání. „Byla dost drahá,“ pokračoval Etü. „vlastně jsme se na ni složili všichni. Já, Roger, Árno, dokonce mám pocit, že i jeho kmotr. A Rosk samozřejmě taky. A Gustav,“ pokračoval ve výčtu dobrodinců z jejich hvězdného oddílu.

„Co to je?“ zvědavě se zavrtěla Liesa a ukázala na předmět v bratrových rukou.

Oba muži se na ni otočili, zřejmě si do té chvíle její přítomnost vůbec neuvědomili.

Bývalý novinář povytáhl obočí. Tak nějak předpokládal, že se Liesa na koupi podílela také… Jenže… to by se pak přeci takhle neptala. „Díky, Alexi,“ hlesl a v rozrušení zapomněl použít nezkrácenou formu jeho jména, čemuž dávala obecně většina Alexandrů v Gonách přednost.

„Protéza,“ odpověděl Etü na Liesin dotaz. Pak kovovou konstrukcí šťouchl La Farge do žeber. „Tak ji zkus,“ vybídl ho mírně, vemlouvavě.

La Farge se opatrně posunul na kraj lůžka, natočil se a trochu zdráhavě přiložil měkký, poddajný vytvarovaný konec protézy k pahýlu. Zmocnil se ho zvláštní pocit, zvláštní rozechvělost. Pořád nemohl uvěřit, že to pro něj Etü udělal. Že to pro něj všichni udělali. Ale zejména Etü. A Rina, i když ten byl v poslední době lepší kamarád než Liesin bratr. Zaujatě protézu šněroval. Na zbytku nohy ji držely kožené řemínky, které musel pevně stáhnout. Když se to udělalo pořádně, protéza držela překvapivě pevně. Osmělil se, odrazil se rukama od postele a postavil se. Okamžitě zavrávoral a překvapením slabě vykřikl. Liesa bezděčně udělala krok k němu,a le Etü, který stál hned u něj, ihned natáhl paži a podepřel ho. „Pomalu,“ usmál se lehce. La Farge ho ale sotva vnímal. Teď, když stál, váhu mimoděk přesunutou na zdravou nohu, protože protéze ještě nevěřil, si uvědomil, jak drahá záležitost to musela opravdu být. Evidentně mu byla vyrobená na míru. Krátce zauvažoval, kolik asi musela Etüho stát. A kolik musela stát Öörrova strýce… Ano, oba byli bohatí, kníže d’Elzzbierppe nepochybně mnohem víc než Etü, ale stejně… Zaplavila ho vlna vděku a dojetí. Vzhlédl k lékaři a podíval se mu do očí. Zamrazilo ho. Etüho rty se slabě usmívaly, ale jeho oči vůbec ne. Byly klidné. Ne však přátelské. A tehdy bývalý novinář pochopil, že – pravděpodobně na rozdíl od ostatních – mu lékař protézu koupil jen proto, aby se tím pokusil ulevit vlastnímu pocitu viny. Nekoupil ji kvůli němu, kvůli tomu, že by mu chtěl pomoci. Koupil ji jen kvůli sobě.

Slabě mu opětoval úsměv a pokusil se na něj podívat stejně chladným pohledem. Co na tom, z jakého důvodu to udělal? Koupil mu protézu. Dal mu naději, že možná bude zase chodit. I když si nedělal iluze, jaká chůze to asi bude, protéza se samozřejmě nedala ohýbat jako skutečná končetina z masa a krve. Dopředu vytušil, že ať bude s protézou žít jakkoli dlouho, bude se moct pohybovat jen pomalu a neohrabaně. Ale bylo to lepší než nic.

Najednou si uvědomil, že je celou dobu polonahý. A nahou má spodní polovinu těla. Krátce pohlédl na Liesu. Už chtěl pokrčit rameny, již se přece oba vzájemně nazí viděli. Pak si uvědomil Etüho přítomnost a že její bratr o té noci neví. Povytáhl koutky úst v omluvném a provinilém úsměvu. Ona se na něj také usmála, ale připadalo mu to jen strojené.

V příštích dnech se Liesa sice snažila ukrást si na chvíli La Farge jen pro sebe, aby mu sdělila novinku, jenže každý její pokus narazil na odpor. Její bratr měl navíc výborný argument. „Teprve se s ní učí chodit, Lieso,“ řekl trpělivě a kývl k protéze. „Co uděláš, když spadne? Asi mu nepomůžeš vstát…“

Liesa zaváhala. Koutkem oka postřehla, jak La Farge nepatrně vrtí hlavou. Smutně se na oba usmála a otočila se k odchodu. Pochopila, že La Farge si nepřeje, aby bratrovi pověděla o oné noci, byť jen o tom, že mu pomohla, když spadl z postele. Jenže cítila čím dál větší potřebu oběma o svém těhotenství říct. Zároveň se jí nicméně ani trochu nelíbila představa, že to uslyší oba zároveň.

Zatímco připravovala večeři a přemýšlela, za jejími zády stanul Etü. Chvíli ji pozoroval, připadala mu krásnější než dřív. Že by jí přítomnost toho novináře tak prospívala? Vždyť já z něj jsem celý zničený a vyčerpaný, uvažoval. Díval se na její zamyšlenou tvář.

„Co se ti honí hlavou?“ zeptal se a přistoupil k ní blíž. Vzápětí hádal: „Určitě je to Murat, viď? Taky tušíš, že odsud bude už brzy moct odejít a zase tu osiříme.“ Slabě se na ni usmál. Snažil se, aby zněl a vypadal povzbudivě, ale tušil, že jeho přetvářku stejně prohlédla. Jemu La Fargův odchod rozhodně vadit nebude.

Jeho sestra se zvolna odvrátila od plotny. Náhle mu připadala nejen zamyšlená, ale také posmutnělá, a pomyslel si, že jen přilil olej do ohně. „Ano,“ řekla pomalu a lehce kývla. „I na to myslím.“ Etümu neunikl způsob, jímž větu formulovala.

„A co tě trápí ještě?“ zeptal se něžně. Udělal k ní další krok, ale ona se na něj podívala s tak zarážejícím výrazem v očích, že se skutečně zarazil a zastavil.

„Alexandře…“ zkusila ze sebe vypravit, ale znělo to jako zachroptění z posledních sil. Polkla a přiškrceným hlasem namáhavě promluvila znova. „Alexandře… já…“ Nuceně ovládla hlas. „Myslím, že čekám dítě.“

Etü ztuhl. Několik vteřin na ni jen zíral a na rty se mu užuž drala otázka: „S kým, probůh…?“ A pak na něj zaútočilo oprávněné podezření a on zběsilým pohledem ukázal na dveře, za nimiž ležel La Farge. „S Muratem?!“ vypálil dotčeně.

To, že mu neodpověděla, mu paradoxně poskytlo tu nejvýmluvnější odpověď.

Etü se chytil rukou okraje stolu. Cítil nutkavou potřebu něčeho se držet jako stébla naděje. A pak si uvědomil, že takové stéblo opravdu má. Zvedl pohled k sestře. „Říkáš, že si myslíš, že čekáš dítě. Nemusí to být pravda.“ Nevyslovil to jako otázku. Byla to spíš úpěnlivá prosba.

Pokrčila rameny. „Pořád si říkám, že… to nemůže být pravda, že… se to nemohlo stát. I když samozřejmě mohlo…“ Opět pokrčení rameny.

„Dám tě prohlédnout,“ vyhrkl vášnivě Etü. Předtím po stéblu naděje jen chabě šátral rukama, ale nyní se ho křečovitě chytil a odmítal pustit. Jestliže si ani ona není jistá… Kdyby byla těhotná, musela by to přece snad vědět! „Řeknu Lavion, ať tě prohlédne.“

Liesa nakrčila obočí. „Kdo je Lavion?“

„Lavion Edterová, dělím se s ní o ordinaci,“ vysvětlil chvatně.

Nedal jinak, než že se k oné Lavion půjde okamžitě. I když se odpovědi na otázku, zda je Liesa těhotná, či nikoli, děsil, hodlal ji mít co nejdříve. Odmítal probdít neklidnou noc při zaměstnávání myšlenek tím, co se asi narodí, nedej Bože, aby to ještě tak byla třeba dvojčata… Pokud by Liesa ve skutečnosti těhotná nebyla. Do rána by zkrátka nevydržel.

 

Lavion Edterová byla asi pětadvacetiletá mladá žena s opálenou pletí, konejšivýma modrýma očima a řídkými blonďatými vlasy, které jí rovné splývaly na ramena. Přestože podle jména nebyla vdaná, přivítala je posunkem, aby byli tiše, a pak zašeptala, že její syn už spí. Liesa se chtěla zamračit, vzápětí si ovšem uvědomila, že lékařku nemá co soudit. Jestli opravdu čeká dítě, nejspíš dopadne stejně jako Lavion Edterová. Svobodná matka. I když, napadlo ji pomstychtivě, jestli jsem těhotná a Murat si mě bude chtít vzít, Alexandrovi nezbude, než souhlasit. Nemůže nám přeci bránit! A mírně se usmála, potěšená jiskrou naděje, kterou v sobě vykřesala.

Zatímco takto uvažovala, Etü stručně a jak nejklidněji dovedl vysvětlil kolegyni, o co jde. Ta stručně kývla, vzala roztřesenou Liesu za ruku a vedla ji dál do domu. Přitom pokynula Etümu, aby šel také dá. Přikázala Liese, aby se položila na prosté lůžko v jednom pokoji.

„Stoupni si jí k hlavě,“ řekla pak Etümu. Vzala plátno a přehodila je Liese přes klín a nohy. Potom promluvila na ni. Její hlas nebyl ničím výjimečný a spíše by se jej dalo s kdekým splést. „Skrčte nohy, dejte je těsně k sobě. Tak, ano. Nechte kolena spadnout na strany…“ Mluvila monotónně, jako by chtěla Liesu uspat. Když se jí dotkla, dívka sebou lehce trhla. Prsty zaryla do matrace. Pootočila hlavu, aby viděla Etümu do tváře. Z jeho výrazu pochopila, že ani kdyby zaprosila, kdyby se rozplakala, kdyby stokrát opakovala, jak nepříjemné jí to je, s ním to pranic nehne. Na okamžik se jí zazdálo, že v jeho očích zahlédl dokonce výraz, který jako by jí říkal: Můžeš si za to sama. Odvrátila tvář a zadívala se na plátno napnuté mezi stehny. Neviděla přes ně lékařce do tváře, což jí také působilo muka. Připadala si sama, v obklíčení, bezmocná. Jenže… sama přeci chtěla vědět, jak na tom je. Když o tom tak přemýšlela, vůbec nevěděla, ze které ze dvou možných odpovědí bude mít větší radost a která ji víc znepokojí. Prohlídka jí připadala nekonečná. Bílá barva plátna ji bolela v očích, až je mhouřila. Konečně to přestalo. Lékařka se napřímila, sdělila jí, že se může uvolnit, a poodešla ke stolku, aby si umyla ruce. Přitom hleděla na Liesu a Liesa hleděla na ni a visela jí na rtech a pátrala v jejích očích či ve výrazu tváře po odpovědi, na kterou netrpělivě, dychtivě čekala. Lékařka však měla tvář z kamenne. Viděla, jak je Liesa nervózní, jak se jí třesou kolena, jak drží prsty zaryté do postele. Přistoupila k ní a ještě vlhkou rukou ji jemně pohladila po tváři. „To bude dobré, děvče,“ pronesla uklidňujícím způsobem.

To už Etü nevydržel a do věci se vložil. Pohlédl očima dosud sklopenýma k zemi na kolegyni a důrazně, i když mírným tónem se zeptal: „Jak je na tom, Lavion?“

Liesa na okamžik zauvažovala, jestli mezi nimi něco není… Pak tu myšlenku zavrhla. Na okamžik jí otřásla hrůza, že přeslechla Lavioninu odpověď. Pohlédla rychle na bratra a pak na ni. Z Etüho výrazu pochopila, že se ještě stále nevyjádřila.

Lavion Edterová si líně otírala ruce do prosté hnědé suknice. Pak zdvihla hlavu, pohledem vyhledala Liesu a slabě se na ni usmála. „Blahopřeji,“ pravila srdečně. Zjevně jí nedošlo, o co tu jde, napadlo Liesu a pak už slyšela ta slova: „Budete mít potomka.“ Vřele se na ni usmívala. Liesa pod vlivem toho úsměvu také mírně zdvihla koutky úst. Vzápětí jí její úsměv zmrzl na rtech, protože Etü za ní promluvil. Vyslovil to tak tiše, že to Lavion nemohla slyšet, ale Liesa, u jejíž hlavy stál, to zaslechla neomylně.

„Já ho snad zabiju.“

Natáhla ruku a pokusila se uchopit jeho,a le on jí uhnul. Vzápětí ji za ruku hrubě popadl.

„Jdeme!“ zavelel. Poděkoval Lavion a vyvedl Liesu z domu. Musela popobíhat a klopýtala, aby stačila jeho dlouhým, rozhněvaným krokům. Navzdory chladu byla zpocená.

„Alexandře?“ pípla nesměle. Jeho divoké mlčení ji zneklidňovalo snad víc než co jiného.

Vrhl na ni pohled a hned se zas odvrátil, aby sledoval cestu. Kličkovali smrákajícími se ulicemi.

„Co mu…“ Dál se nedostala.

„Nemluv na mě,“ řekl důrazně, aniž by na ni pohlédl.

„Ale…“ chtěla namítnout to o svatbě, nad čím uvažovala u Lavion Edterové.

„Buď zticha!“ obořil se na ni.

Sklopila hlavu a nechala se jím div ne vláčet domů.

Když dorazili, nechal ji stát u kuchyně a rázně vykročil ke dveřím, za nimiž ležel La Farge.

„Neubližuj mu…“ Liesa ta slova chtěla vykřiknout, ale odumřela jí na rtech a její hlas vyzněl do ztracena. Nedokázala se pohnout, celá se třásla. Cítila, že se jí do očí derou slzy bezmoci. Bratr k ní přiskočil, popadl ji a takřka nepříčetně jí zacloumal. Roztřásla se ještě víc, nohy měla jako z rosolu, zdálo se jí, že musí každým okamžikem klesnout k zemi.

„Řekl jsem ti, nemluv na mě!!“ skoro jí plivl do tváře. Proměnil se k nepoznání. Když se odvrátil a znova zamířil k La Fargovi, Liesa ho sledovala s děsem vytřeštěnýma očima. Vzpomínala, kdy ho naposled viděla takhle rozzuřeného. Bezúspěšně.

Zapadly za ním dveře a pak se ozval hrozný výkřik. Liese ztuhla krev v žilách. Neschopna pohybu sledovala, jak se dveře otvírají a v nich se zjevuje její starší bratr, bledý zlostí. Usedl ke stolu a mlčky seděl. Liesa se snažila zahlédnout něco z pokoje, kde byl La Farge, ale dveře, které její bratr mocně rozrazil, se samy přivřely a ona viděla jenom je.

Konečně Etü promluvil. Hlas se mu třásl nezměrnou zlobou. „Murat… zmizel. Je pryč.“

„Cože?!“ vyjekla dřív, než se stačila opanovat. Zírala na svého sourozence očima plnýma zoufalství.

Pokrčil rameny. Skoro si odplivl. „Zmizel.“

Pomalu došlo Liese, co to znamená. Nechal ji samotnou. Opět samotnou s Alexandrem. A – byť o tom nemohl vědět – se svým dítětem pod srdcem.

Vlhkýma očima vyslala k Etümu zoufalý bezradný pohled, který pro ni byl její osobní prohrou.

Etü dlouho mlčel. Potom řekl dvě slova, která jí vzala dech.

„Provdám tě,“ řekl s lehkým pokrčením ramen.

„Cože…?“ dostala ze sebe mdle.

„Nehodlám si nechat líbit ostudu, kterou nám udělal. Je jediná možnost. Jsi těhotná a otec dítěte je Bůh ví kde. Tak se musí otcem stát někdo jiný.“ Gestem zadržel její námitky. „Snad ještě není tak pozdě. Provdám tě a ty pak manželovi řekneš, že se dítě narodilo dřív. Bude si myslet, že je jeho, dítě bude mít otce a celou rodinu, všechno bude v pořádku.“

„Všechno bude v pořádku?!“ vřískla. „Nic nebude v pořádku! Jak by mohlo být? Nechápeš, jak mi je? V jeden den zjistím, že jsem těhotná, otec dítěte zmizí a ty mě chceš provdat…“ Konečně se dokázala pohnout. Opřela se o stěnu. „Je toho na mě moc, Alexandře.“

Přikývl. „Odpočiň si. Zítra ti začnu hledat ženicha.“

A ona věděla, že nemá cenu protestovat. Vlastně bude mít to, co si přála. Manžela i dítě.