Příběhy z Klimanice - 2.část: Zodpovědnost

Anotace: Jednoduché příběhy jednoduchých lidí pokračují..

V první části jsme se dozvěděli nějaké kratší informace o prvních postavách a také o prvním tématu tohoto příběhu, což je, že Jarka s Petrem čeká dítě a zatím přesně neví, jak mu to má oznámit.
Máme pár minut po čtvrté hodině, kluci ve zkušebně toho moc nenazkoušeli, J.T. už jel vyzvednout babičku z kurzu vyšívání. J.T. jako jedinný z kapely vlastní řidičský průkaz a auto. Před zkušebnou na lavičce sedí Petr se Simonem.
Petr: "Kamo, než jsem šel na zkoušku, stavil jsem se za Jarkou, vybalila na mě, že bychom mohli jít už do společného bytu."
Simon: "No nekecej, tak gratuluju, to je dobrá zpráva ne?"
Petr: "Já nevím, mě se do toho nechce."
Simon: "Jste spolu už docela dlouho, očividně tě má ráda, proč se ti do toho nechce? Se bojíš nebo co? Na to už jsi velkej kluk ne?"
Petr: "Ale nejde o to, jestli se bojím nebo ne. Mě jde o soukromí a svůj klid a svou pohodu."
Simon: "Pokud ti jde o tyto věci, kamo, pak nechápu, proč ses vůbec řítil do vztahu s ženskou."
Zasmál se mu, ale Petra to nijak zvlášť nepobavilo. Sám totiž někde uvnitř věděl, že je to pravda.
Simon: "Já bych se toho nebál. Hele, věk už na to máš, posera takovej taky nejseš, jdi do toho."
Petr: "Nevím. V osm jí budu vyzvedávat v práci, ještě se o tom budeme bavit."
Simon: "Tak nechceš si na to dát pivko ještě předtím? Můžeme zajít do sklepa, něco se tam ještě najde."
Petr: "Radši ne, ještě by vedla řeči, jak to ze mě táhne."
Zbalil si věci a pomalu vyrazil směrem ke svému bytu, zatímco Simon zůstal před zkušebnou na lavičce a při cigaretě si užíval klidu. Byl tu zmíněn "Sklep", který se nachází pod kapelní zkušebnou. Kluci tam mají železné zásoby pitiva a cigaret, jídlo žádné. Jak si oni sami říkají, tak tam chodí debatovat a věcech kapely, ale vzhledem k tomu, že koncertují přibližně jednou za dva měsíce, používá se sklep spíš na jejich skromné párty. Naštěstí se tam nevejde moc lidí, takže tam většinou jsou jen oni tři.
Posuňme se o pár hodin dopředu, máme lehce po půl osmé a Petr už je pomalu na cestě do restaurace, kde se má setkat s Jarkou, která v osm končí. Na obou je znát lehká nervozita, ovšem, u každého z jiného důvodu. Petr zatím neví, co ho čeká.
S Jarkou je v práci ještě servírka Mirka, čerstvě vyučená, zatím chodí do restaurace na obědy nebo večeře na brigádu. V restauraci bylo jen pár lidí, proto plac pohlídala pravě Mirka a Jarka s Petrem se šli posadit do malého salonku.
Jarka: "Zlato, jestli jsem tě nějak vyděsila, tak se omlouvám, to jsem rozhodně nechtěla."
Petr: "Ale ne, nevyděsila, jen jsem si to ještě celé promýšlel."
Jarka: "A k jakému závěru si dospěl?"
Petr: "Asi bychom to mohli zkusit, ale rád bych zůstal tady v Klimanici, nechci se stěhovat někam daleko, kvůli páci, kvůli kapele."
Jarka: "Souhlasím, taky bych ráda zůstala taky. Ale budeme potřebovat byt aspoň 2+1. O garsonce nemůže být řeč."
Petr: "Tak veliký být nemusí ne?"
Jarka: "Petře, lásko moje, jak ti to jen říct... Čekáme spolu dítě!"
Vybalila to na něj nakonec celkem bez nějakého otálení, v tu chvíli se Petr lehce zadusil, zakašlal a vykulil oči. Chvilku se jí vykuleně díval do očí.
Petr: "Dítě?"
Jarka: "Ano, přesně tak!"
Po pár vteřinkách se Petr lehce rozmrkal a bez jediného slůvka vystřelil ze salonku. Jarka se ho ještě stačila zeptat, kam jde, ale on už neodpověděl a tak se šla podívat za ním, se strachem v očích, že toho na něj bude moc a uteče pryč. Jenže Petr se zastavil na baru.
Petr: "Mirko, dvakrát dvojitou vodku, prosím!"
Mirka: "Počkej, počkej.. Chceš dvojitou vodku asi, ne? Co vím, tak Jarka vodku nepije."
Petr: "Ne, nepije. Já piju. A žádám tě o dvakrát dvojitou vodku."
Mirka: "No, dobrá, jak chceš.
Celá překvapená nalila dvakrát dvojitou vodku a Petr bez mrknutí oka obě dvě skleničky ihned vypil. Jarka v pozadí se tvářila trochu nešťastně, ale hned jak Petr dopil, vyrazil k ní.
Petr: "Takže my budeme mít dítě?"
Jarka: "Přesně tak, lásko."
Petr: "Takže proto ten nátlak do společného bytu. Ani by mě nenapadlo, že za tím bude zrovna dítě. Ale, je to skvělé, zlato. Pojď ke mě!"
Objali se, Petr ji až vyzdvihl do vzduchu a dlouze se políbili. Mirka jen dojatě stála za barem a pomalu jí lezly slzy do očí. Oba se s ní po chvilce rozloučili a odešli pryč.
Petr: "Pojď, půjdeme domu, oslavíme to společně."
Proti tomuto nápadu nemohla říct Jarka ani půl slova. Petr nakonec vzal tuto novinku překvapivě dobře, původně se bál společného bydlení, ale dítě mu v tu chvíli tolik starostí nepřinášelo. Je dost možné, že v ten okamžik mu to ještě pořádně nedocházelo, ale nemalujme čerta na zeď.
Už byly téměř u Petrova bytu, když v tu chvíli se z veřejného rozhlasu ozval požární poplach. Nijak je to nevzrušilo, protože požární poplach se spouští i třeba ve chvíli, když je přes silnici spadnutý strom. Nicméně, tento poplach vůbec nebyl kvůli spadlému stromu.
Vraťme se před zkušebnu, kde na lavičce zůstal odpoledne sedět Simon, po tom, co Petr odešel. Rozseděl se tam natolik, že na lavičce usnul, kolem něj na zemi spousta vajglů, pár prázdných lahváčů a prázdná lahev vodky.