Ústav - 6. díl

Anotace: pošesté se spolu potkáváme v Ústavu

6.
Doktorka Berková šla z práce rovnou domů. Matka už byla doma.
„Petr už tu je, prý jdete do kina.“
„Jo, ale až večer,“ odtušila Berková. Proč přišel už teď, řekla si. A uvědomila, že ji to vůbec netěší. Petr byl fajn, ale cítila, že ji začíná nudit. Byl starostlivý a hodný, ale nevěděla najednou, o čem se s ním má bavit. Měla pocit, že ji zajímají úplně jiné věci než jeho. On ale ten pocit zjevně neměl. A minulý týden jí řekl, co kdybychom se vzali. Ztuhla. No na to je ještě asi brzy, řekla opatrně. Nasadil prosebný výraz. A v tom momentě věděla, že to musí ukončit. Mohli byste bydlet u nás, řekla včera máma. Nějak situaci nepochopila, jí se líbil. Doktorka Berková si uvědomila, že myslí na jiného. V hlavě se jí honil primář Berka. Vzpomněla si na ten moment, když jí ho Hládková představovala. Vy máte stejné jméno?, řekl, když jí podával ruku, a široce se usmál. Měl pěkné oči. Je svobodný, říkala Hládková a oči se jí smály. Dej pokoj s chlapama, řekla Berková, ale potěšilo ji to. Taky jí nešel z hlavy ten pacient Niemand. Měl pronikavý pohled. Odháněla tu vzpomínku z hlavy. Ach ti muži. Pořád se jí pletli do života. Nemohla se pořádně na nic soustředit. Fantazie přicházela nečekaně. A nejhorší bylo, že když muže získala, za čas ji přestal zajímat. Přijde zvyk a zmizí touha. Milado, seš děvka, řekla jí jednou Adéla, její sestra. Byla úplně jiná. Moc si nerozuměly. Nebyla moc hezká, ale ani úplně ošklivá. Ale měla na kluky smůlu. Tolik se snažila, a nakonec ji každý nechal. Moc se snažíš, říkala Adéle. Tobě se to kecá, vracela jí sestra. Máma z nich měla těžkou hlavu. Jedna byla zoufalá, že ji nikdo nechce, z druhé se zase mohla zbláznit ona. Takové fajn kluky má, a pak je nakonec nechá. Abys nepřebrala, říkala jí. Možná má máma pravdu, říkala si doktorka Berková. Ale co můžu dělat. Přeci není fér být s někým, koho nechci. Možná na to jdeme se sestrou špatně obě, říkala si. Nebo žádný pravý není? Ale rodinu chtěla. No mám ještě čas. Teď musím udělat postgraduál, pak se uvidí.
Primář Berka zamyšleně pozoroval pavouka na zdi. Rozběhl se, a pak se zastavil. Vypadal, jako by váhal. Jako by rozmýšlel, kam dál. Přemýšlející pavouk, hm, no do hlavy mu člověk nevidí. Do pavouka ani do člověka. A pavouk ani nemá hlavu. Před chvílí měl rozhovor s tím Filipem Niemandem, jeho novým pacientem. Zanechal v něm silný pocit. Jak to popsat, přemýšlel. Ten mladý muž s pronikavýma očima mu vůbec neseděl na toho pacienta, jehož duševní stav byl popsán v dokumentaci. Nedělal si z nich legraci? To je nesmysl, zapudil tu myšlenku. No je pravda, že minimálně má amnézii. Prožil velký životní šok. Zdá se, že to s ním na oddělení Zíkové moc neprobírali. Taky měl za ošetřujícího lékaře Ondatru. Ušklíbl se. Zakomplexovaný chlap, taková ústavní figurka. Ovšem zástupce. I když to bylo u Zíkové spíš za trest. Jestli on ten Ondatra není masochista. Věděl o sobě, že má profesionální deformaci, každému člověku měl tendenci přiřknout nějakou diagnózu. Speciálně tedy v ústavu, to byla sbírka exotů, zdálo se mu. A co já, říkal si, je to na mě už vidět, kde dělám? Psychiatrií se nezabýval náhodou. Koneckonců co je náhoda. Jemné předivo osudu nás vede po neviditelných cestách. Kdo je spřádá, to je tajemstvím. Už jako kluk se ptal sám sebe, proč je na světě a jaký má život smysl. Moc nechápal kamarády a spolužáky, kteří žili fotbalem, ženami a různými každodennostmi. Rodiče, ti žili jím a jeho bratrem, svými dětmi, jako by svůj život neměli. Měl by žít taky dětmi? Zatím žádné nemá, ani ženu, nějak nemůže najít někoho, kdo by mu byl skutečně blízký. Asi mám moc vysoké nároky, říká si. Smysl svého života mám teď v práci, zatím mě to uspokojuje, zní mu v hlavě. Je pravda, že se moc lidí z ústavu do normálního života nevrací. Ale pokud ano, je to z mého oddělení, usmál se pro sebe.
Ten Filip vypadá nadějně, řekl si. Ale věděl, že se nesmí unáhlit. Zíková dobře věděla, proč mu ho přehodila. Zbavuje se odpovědnosti, však ji znám. Ale já se odpovědnosti nebojím. Práce se přeci má dělat odpovědně. Věděl dobře, proč jsou u Zíkové samé těžké a beznadějné případy. Tam není moc co zkazit. Uklidnit, omámit a mají vystaráno. Moc nechápal doktory, co na tom oddělení dělají. Hlavně ta nová, Berková, zdálo se mu, že má na víc. No je tu ještě krátce, to bude tím. Hládková si nevěří, vyhovuje jí, že nemusí moc o práci přemýšlet. Však taky žije rodinou, tři děti, ještě se stará o rodiče. Manžel má prosperující firmu, ta chodí do práce jen pro výplatu. Berková možná dopadne taky tak. Rodina, děti, práce jde stranou. Ale nezdálo se mu, že by byla ten typ. Zdálo se, že ji práce fakt baví. Docela rád by ji měl na oddělení. Vlastně asi ne. Proč vlastně ne?, zeptal se sám sebe udiveně. Uvědomil si, že ji má za rušivý element. Přitahuje jeho pozornost jako žena. To bude tím, že není zadaná, řekl si. Nezdála se mu moc hezká. Ale zajímavá ano. Možná by nebylo špatné mít partnerku ženu, co se živí stejnou prací, mohli bychom si rozumět. Ne, zaplašil tuto myšlenku, věděl, říkalo se o ní, že střídá partnery. Do toho nepůjdu.
Všiml si, že mu myšlenky ulétly špatným směrem. Ten Filip, co s ním. To je jasné, musím jít ke kořeni věci. Ta smrt babičky, tam se mu život zauzlil, tam musím navázat. Podle jeho dokumentace je nevývratně přesvědčen, že ji zabil. No pokud to probíral s Ondatrou, nemohlo to dopadnout jinak. Ten Ondatra, ten ho přímo fascinoval. Představil si, jak ho má u sebe na terapii. Ne, to by byl ztracený čas, ten člověk žije tím, jak mu všichni ubližují, ten se nikam nepohne. Ztracený čas. Zíková by taky potřebovala terapii, ale tou by se zabývat nechtěl. K ní cítil téměř fyzický odpor. Zase se mi toulají myšlenky, uvědomil si rozmrzele. Soustředit se, to je věc. Otevřel dokumentaci Niemanda na první straně. Byl tam záznam o jeho převzetí do péče. Přivezli ho z krajské nemocnice. Pokus o sebevraždu utonutím, dlouho byl v kómatu. Následná úplná ztráta paměti, záchvaty panické úzkosti, halucinace. Pak následují záznamy páně Ondatry (říkal mu v duši pracovně zvířátko). Filip evidentně odmítal komunikovat, někdy jim tam dělal pěkné věci. Nakonec se zklidnil. A teď chce ven. Prý kvůli sestřičce. Berka moc sestrám nevěnoval pozornost. Ne, že by jimi pohrdal, byly tu skoro samé milé sestry, ne jako v tom ústavu, odkud sem přišel. To byl ústav, brrr, tam by i Zíková byla lidumil a pokrokář. Ale prostě mu nepřipadaly zajímavé, ničím zvláštní. Matně si vzpomínal na tu Jemandovou. Nijak nevynikala. Je pravda, že ji znal jen od vidění. Byla taková méně nápadná. Věděl, že si o ní sestry povídají, a ne moc pěkně, ale o drby se nezajímal. Tahle stránka ženské povahy mu byla protivná. Ale u mužů mu to vadilo ještě víc, taková nepěkná zženštilost. Asi to bude zajímavý člověk, ta žena, když ho zaujala, napadlo ho náhle. A taky, když on zaujal ji. Překročení bariéry zdravotník - pacient je jakoby neprofesionální, ale právě to zajímavé, uvědomil si. Život je zajímavý, když se stane něco nestandardního. Právě proto jsem tady, zasmál se v duchu.
Konec, řekl si, zpátky k Filipovi. Za chvíli je konec pracovní doba a přesčas tu tedy být nechci. Měl dnes domluveno, že se sejde s kamarády, co mají kapelu. Scházeli se každý týden. Hrál na bicí, miloval to, miloval rytmus. Zkoušel hrát i na kytaru, ale nebyl se svým výkonem spokojen. Když vzal do ruky bicí, byla to skoro extáze. Připadal si jak na šamanském rituálu, cítil jakési opojení, jaké podle něj cítili lidé odpradávna. Bicí je určitě nejstarší hudební nástroj, říkal si. Takže ten Filip, listoval spisem, tady to je, žil sám s babičkou poté, co jeho rodiče tragicky zemřeli. Zřejmě byl na ni silně citově vázán. Tady je záznam policie. Babička byla obětí loupežného vloupání. On ji zřejmě našel a neunesl to. Děvče zdá se žádné neměl, nebo se to nepodařilo vypátrat. Studoval v té době psychologii na vysoké škole poté, co ho vyhodili z medicíny, kde nezvládl anatomii. To se stává, řekl si Berka a vzpomněl na svá studia. A je tu už tři roky, stav nezměněn. A pak se sejde konsilium, všichni vědí, že na žádost krajské nemocnice, a najednou zjistí náhlé zlepšení. Filip prostě dostal motivaci, smysl života. To je vždy dobrá věc, to je přímo základ. Pacienti, kteří nevědí, proč žít, jen tak přežívají. A nejen pacienti, řekl si, a vzpomněl si na Ondatru. Proč na něj dnes furt myslí? Měl by si s ním promluvit. Zdálo se mu, že byl dnes nějaký zničený. No Zíková mu kvůli Filipovi dala určitě pěkný kouř.
Podíval se na hodinky. Za 10 minut konec pracovní doby. Do Prčic, tak rychle závěr k Filipovi. Poznačit si to a utíkat pryč. Zahájím terapii. Rozhovory, pravidelné, každý den chvíli. Povedu to sám. Ten kluk mě fakt zajímá. Má motivaci, chce ven, to bude mít smysl. Vzal tužku a načrtl si pár poznámek. Pak si rychle sbalil věci a běžel do klubu. Přišel trochu pozdě, ale hoši už na to byli zvyklí. Čau, zamával na něj Miloš se sklenicí piva v ruce. Pojď se napít a jdeme na to. Dáme si přípravu na ples, jo. Už se to blíží. Za chvíli se klubem rozezněla hudba. Zapomněl na svět a ponořil se do tónů hudby.