Ústav - 13. díl

Anotace: trpělivým čtenářům předkládám další díl příběhu z Ústavu

13.
Anežka se probudila s úpornou bolestí hlavy. Dnes má přijít Filip a mě je tak zle, pomyslela si.
„Není vám dobře?“, zeptala se ranní sestra.
Dívala se na Anežku soucitným pohledem. Anežka už měla soucitných pohledů plné zuby.
„Můžete mi dát nějaký lék na bolest hlavy?“, řekla místo odpovědi.
Sestra mlčky přikývla. Obdivovala výdrž téhle pacientky. Rehabilitovala s velkým odhodláním a vytrvalostí, ale její stav se nelepšil. A doba vymezená k pobytu v nemocnici se pomalu krátila. Zbývalo jí čtrnáct dní. Všem bylo zjevné, že odsud po svých nohou neodejde.
„Dnes za vámi přijde sociální pracovnice“, řekla jí opatrně sestra, když odnášela po snídani její talíř.
Anežka neřekla nic. Věděla, že to musí přijít. Zírala do stropu a slzy jí tekly na polštář. Hlavu měla lehce natočenou na bok, aby ji neviděla pacientka ležící na sousední posteli. Byla to naštěstí vnímavá žena, a tak neříkala nic. Celou situaci dobře chápala. Sama na tom nebyla lépe. Věděla, že jsou chvíle, kdy i slova účasti člověku přitíží. Uklidni se, běželo Anežce hlavou. Snažila se nemyslet na nic. Soustředila se na svůj dech. Pomohlo to. A právě včas. Ve dveřích se objevila sociální pracovnice.
„Dobrý den, paní Jemandová“ pozdravila tichým hlasem, „jdu s vámi probrat možnosti vaší další léčby. Budete se muset připravit na život na vozíku. Je na to specializovaná léčebna, kde se naučíte běžným věcem. S ohledem na vaše pojištění máte nárok na šesti měsíční rehabilitaci, kterou lze případně prodloužit.“
Anežka lehce přikývla a podepsala jakýsi dokument, který jí ona paní předložila. A hned jak odešla, vzala do ruky mobil, a psala: dnes prosím nechoď, není mi dobře. Zbytek týdne mám náročné rehabilitace, přijď prosím až příští týden, jak se ti to bude hodit, jen dej vědět předem. Díky, Anežka.
Filip si zprávu okamžitě přečetl. Mobil, to je věc, pomyslel si, kolik ušetří času. Věděl, že by mu jí mělo být líto, pocítil ale úlevu. Co s volným časem? Hlavou mu bleskla Alena, ale zapudil tu představu. Dnes žádné ženy, řekl si a v duchu se ušklíbl. Takže Petr, napadlo ho vzápětí. Mohl také kontaktovat nějaké ty nově objevené příbuzné, ale neměl na to náladu. Zavolal mu a Petr okamžitě souhlasil. Ve smluvený čas se sešli v restauraci U modré žáby. Vzdor podivnému názvu to byla docela obyčejná hospůdka s pěknou terasou s výhledem na řeku. Popíjeli pivo a Filip vyprávěl Petrovi svůj příběh.
„Zapomněl jsem úplně vše. A díky doktoru Berkovi se mi vrátila paměť,“ řekl na závěr. „I když vlastně díky Anežce, jinak bych doteď trčel u primářky Zíkové“, dodal po chvilce.
„David Berka je můj kamarád“, řekl Petr. „I když teď mě naštval, přebral mi holku“, řekl nespokojeně.
„Ten?“, podivil se Filip. „To bych do něj neřekl“, dodal.
„No ona spíš sbalila jeho, jak ji znám“, poznamenal Petr. „Čert jí vem, mávl rukou. Možná si boudou lépe rozumět, dva psychiatři“, dodal.
„Taky někdo z ústavu?“, zeptal se zvědavě Filip.
„No jo“, pokýval hlavou Petr, „Milada Berková.“
„Jo tu znám, ta dělá u Zíkové, pěkná žena“, řekl Filip uznale.
„Ta se líbí všem“, řekl Petr.
„To je právě ten problém“, dodal zasmušile. „Ale už ne můj“, řekl náhle zvesela. „Pojď si na to ťuknout“, dodal. „A co ta tvoje Anežka?“, zeptal se.
„Vypadá to, že skončí na invalidním vozíku“, řekl pochmurně Filip.
„Neblázni! To si ji chceš uvázat n krk? Nemáš svého dost?“, zvolal Petr udiveně.
Pes vedle něj se posadil a vyštěkl.
„Vidíš, i Ben si to myslí“, zasmál se Petr a podrbal psa za uchem.
„Byl jsem pro to rozhodnutý, ale teď váhám“, řekl tiše Filip.
„Potkal jsi jinou, co?“, zamrkal na něj Petr.
„No to taky, i když nevím, co si mám o tom myslet. Ale hlavně, nějak jsem počítal s tím, že bude chodit. A ani ona s tím není smířená. Vlastně asi to je ten problém“, řekl na závěr.
„Tomu rozumím“, pokýval hlavou Petr.
„A co je to za kočku?“, zeptal se.
Filip mu řekl o svém setkání s Alenou.
„Tak tu taky znám. Ta je docela fajn, ale taky jich měla dost. O mě ovšem nestála“, povzdechl si.
Filip si najednou na něco vzpomněl.
„Ty hraješ na kytaru, že jo?“
„No vidíš, jak si vzpomínáš!“, zvolal vesele Petr. „A ty taky, to sis nevzpomněl?“, dodal. „Víš co, máme kapelu. Přijdeš a zkusíš to. Třeba ti to půjde. To jsi nemohl zapomenout.“