Cesta labyrintem světa 7

Cesta labyrintem světa 7

Anotace: poslední díl povídky

7.
     Uplynul rok. Ušel jsi velký kus cesty. Znovu učíš, jen na jiné škole. Děláš, co tě baví. Najednou máš tolik koníčků, že nevíš, co dřív. Jsi šťastný člověk. Tady by mohl příběh skončit. Starý smutek ale úplně nezmizel. A stále se cítíš trochu sám. Možná se znovu sblížíš s Anetou, rozumíte si. Ale ona je stále vdaná, její gordický uzel není dosud rozmotán. Ale na tom vlastně nezáleží, říkáš si. Přece musí člověk dokázat být šťastný i sám, jinak se na druhého pověsí a to by bylo zase špatně. Tvůj příběh neskončil a jen tak neskončí, pokud jej nepřesekne osud. Tvoje cesta vede vzhůru, kamsi do neznáma. Není důležité, kam dojdeš. Důležité je, kam jdeš. Kam jdeš právě teď. Nic jiného, než teď neexistuje.

     Jednadvacáté století je v plném proudu. A ve své třetí dekádě se pěkně se zauzluje. Nejdřív kovidová pandemie, a pak válka na Ukrajině. Nejdřív si děláš z té paniky kolem koronaviru legraci, ale pak tě to doběhne, jako mnohé. Právě v době, kdy budou nemocnice plné, onemocní celá tvoje rodina. A když ti bude nejhůř, zemře na kovid tvůj otec. Tvoje matka se už úplně zbláznila. Věří tomu, že kovid šíří Bill Gates. Věří tomu, že celý svět je tajně a zlomyslně řízen a ničen několika mocnými. Vyprávíš to pobaveně několika známým a najednou zjišťuješ, kolik lidí propadlo nějakým konspiračním teoriím. Nemoc doby, říkáš si. Jak může vůbec někdo něčemu věřit, o čem sám nemá zkušenost? A proč tomu vůbec věnovat pozornost? Uvědomuješ si, jak každý člověk myslí jinak. Mnoha lidem prostě nerozumíš.

    Uplynulo pár let. Osud ti dopřál, že žiješ konečně se ženou, se kterou si rozumíš a máš práci, která tě opravdu baví. Ale osud na tebe přichystal další léčku. Tvoje matka prohrává boj s rakovinou. Tvoje sestra, pro kterou toho tolik udělala, se o ni nechce starat. Má tisíc výmluv, ale ty dobře víš, že se bojí vidět matku, jak umírá. Nechápeš, jak může být tak sobecká. Vzal sis matku domů. Naštěstí má Aneta na věc stejný pohled. Ještě že ji máš, říkáš si. Roky pomáhala své matce starat se o babičku, která vloni zemřela. Její zkušenosti se opravdu hodí. Dřív bylo samozřejmé, že lidé umírali doma. Ale dnes? Lidé jsou vyděšeni pohledem na smrt. Jsou rádi, že se umírání druhých odbývá v nemocnici. A děsí se vlastního odchodu.
     Vcházíš do pokoje, kde leží tvoje matka. Cítil jsi hned, jak onemocněla, že to nedopadne dobře. Od té doby, co otec zemřel, byla jako vyměněná. Byla starší než tvůj otec a navíc měla stále nějaké zdravotní problémy. Pamatoval sis, jak mu říkávala, Tomáši, až umřu, a pak to pokračovalo různě. Jeho smrt vzala všechny, bylo to opravdu hrozné. Během pár dní z veselého zdravého chlapíka byla troska na přístrojích, a za dalších pár dní smrt. Všichni jste to překonali. Tvá matka se ale ponořila do sebe, její život jako by ztratil smysl. A tak tě ani nepřekvapilo, že její první reakce na špatnou diagnózu byla: „Půjdu brzy za tátou.“ Léčbu ale neodmítla. Brzy se však ukázaly metastázy, které už nešly operovat. Byl sis tehdy popovídat s lékařem. „Nic se nedá dělat, že?“, uvítala tě nezúčastněným hlasem, když jsi pak přišel k jejímu lůžku. „Ani nemusíš mluvit, vidím ti to na očích,“, řekla tehdy, když ses nadechoval k odpovědi. Vzal sis ji pak domů. Neprosila tě o to, ale tebe ani nenapadlo, že bys ji tam nechal.
     Teď stojíš u jejího lůžka a pozoruješ, jak tiše oddychuje. Zhubnula za ten rok, co onemocněla, a jako by zestárla o deset let. Pod očima má hluboké stíny, ale výraz v obličeji má poklidný. Sedneš si na židli vedle ní a tiše ji pozoruješ. Jak dlouho, říkáš si, jak dlouho se na ni ještě budu moc dívat, a slzy ti kanou po tvářích. Kdysi jsi jí měl za vinu tolik věcí. Teď ti to připadá směšné. Matěji, pochopil jsi to, co je pro mnoho lidí tak těžké. Když se tě dcera ptala, zda jsi její mámě odpustil, co ti udělala, tak jsi odpověděl: „Co bych jí odpouštěl? Odpustil jsem sobě a to stačilo. Každý má přece právo dělat si, co chce. Ale nese si důsledky.“ Ani matce, ani nikomu na světě, nemáš potřebu něco odpouštět. Za svůj život jsi odpovědný sám. A tvoje matka se rozhodla zemřít. Vedl jsi s ní o tom dlouhé debaty, když onemocněla, ale nakonec jsi to přijal. A ulevilo se vám oběma. Váš vztah se najednou vyčistil. Přijmout člověka takového, jaký je, to je pravá moudrost. Ale ty tak nepřemýšlíš. Máš prostě v duši klid. Jak je to prosté, říkáš si. Proč jsem na to nepřišel dřív. Přijmout svět i sebe, jaký je, prostá a krásná věc. Člověk se musí k tomuto poznání protrpět. Je to zvláštní, Matěji. Člověk se celý život o něco snaží, pak se cosi stane a on pocítí marnost všeho snažení. Marnost, opuštěnost, ztráta smyslu, to byla tvá temná noc duše. A když vyšlo slunce, pocítil jsi náhle lehkost. Nepotřebuješ se o něco snažit, život ti přináší právě to, co potřebuješ. Teď ti umírá matka. Dřív by sis naříkal: umírá zbytečně, předčasně, jsi na to sám. Teď to vnímáš úplně jinak: rozhodla se odejít a ty máš tu možnost se o ni postarat.

     Čas se opět poposunul. Ležíš na operačním sále. Poslední jízda, říkal sis, když se s tebou vznesl vrtulník. Takové krásné lyžování to bylo. Ještě jednu jízdu, říkal jsi Anetě. Byl jsi už unavený, nedával jsi dobrý pozor, a pak se to stalo. Teď nehybně ležíš a doktoři kolem tebe pobíhají. Díváš se na své nehybné tělo seshora a pozoruješ ten zmatek pod tebou. Tak to jsem já, říkáš si. Takže tohle je konec, napadá tě a pomalu se vzdaluješ. Máš pocit, že se tě to už netýká, tenhle svět. Stoupáš a stoupáš, a v tom odkudsi zazní hlas: „Ještě ne.“ Tajemný osud, který tě přivedl na tento svět, má s tebou ještě nějaké úmysly. Nebo tvé vyšší já tak rozhodlo? Nebo snad Bůh? Nebo je vlastně obojí totéž? Až se toto dozvíš, už o tom nebudeš moci vyprávět. O svém výstupu ze svého těla povíš jen nemnohým. Materialistická víra ve hmotu je hluboce zakořeněná a ty nemáš potřebu poslouchat řeči o tom, že se ti to zdálo. Ty víš dobře, že se ti to nezdálo. Však byl pak lékař překvapený, když jsi popisoval tu situaci, kdy tě oživovali. Ale zkušenost je nepřenosná.

      Vrátil ses zpět s pocitem, že máš ještě cosi vykonat. Ale co to je? Matku jsi už před časem pochoval, děti žijí již své životy. Že by kvůli Anetě? Ale tak je to přeci skoro vždy, že jeden z páru odejde dřív. Takto to jistě nebude. Možná vnoučata, tvoje nebo i její? Nevíš. Zůstává to otevřené a tak to má být. Smysl života člověk stále hledá. Je to však opravdu něco kdesi za horizontem, co se náhle objeví jako oáza v poušti či maják na moři? Někde jsi zaslechl myšlenku, která tě zaujala: život sám o sobě smysl nemá, tvoříme si jej sami. Neustále. Jsme tvůrci svého života tím, že mu dáváme smysl. Ale možná přeci jen je zde něco podstatného, co dosud nevíš. Život ti připadá jako kniha, kterou čteš a píšeš zároveň. K čemu by byla kniha bez napětí, bez tajemství.

     A tady končí vyprávění tvého osudu. Tvá cesta je a jistě ještě bude trnitá, jako snad každého, kdo kdy žil. Mnozí ji však měli a mají mnohem těžší. Ale přesto se mnozí z nich zdají být šťastnější než ti, kterým se nic strašného neděje. Právě ti často naříkají v jednom kuse. Je tak těžké porozumět lidské duši. Nejtěžší je však porozumět sám sobě. Člověk jde světem a poznává jej. A právě v tom okamžiku, kdy má pocit, že už jej celkem zná, na něj čeká to největší poznání. Dokud se ale dívá jen kolem a nenaslouchá své duši, je mu uzavřeno. Ale jak jednou zaslechne volání své duše a dá mu pozornost, cesta k sobě je otevřena. A tam uvnitř se člověk potká se svým srdcem. Poté, co prošel labyrintem světa, vkročí do ráje srdce. Zdá se, že jinak než přes labyrint světa nelze do ráje srdce dojít.

     Jednoho dne se tvůj osud naplní, obraz tvého života bude dokončen. Ta chvíle se stále blíží, jen dřív jsi tomu nedával pozornost. Představuješ si svůj život jako letící šíp. Když stoupal, vzhlížel jsi k nebi, kam až dosáhne. Pak se tak nějak vznášel, až začal klesat. A v tom okamžiku jsi uviděl, že smrt není něco, čím je zbytečné se zabývat, ale jako blížící se zem. Proč vlastně člověk žije, učí se, něco buduje, když pak zemře, říkal sis tehdy. Smrt se ti zdála zlá a nesmyslná. Člověk se liší od zvířat tím, že ví o nevyhnutelnosti smrti. Daň za to, že jsem člověk, říkal sis smutně. Ale pak se stalo, ani nevíš jak, že jsi dostal pocit, že je duše nesmrtelná. Bylo to dávno před tvou klinickou smrtí. Možná právě tehdy, když tě opustila žena. Cosi tehdy v tobě umřelo, ale zdá se ti teď, že právě tehdy se zrodilo tvé nové já. Vlastně se nic nestalo, nic nového ses nedozvěděl, jen se dostavil nový pocit. Přijal jsi smrt. Vždyť je vlastně cílem života, tak jako zem je cílem pro letící šíp. A tak kráčíš životem k jeho cíli, vyrovnán sám se sebou i se světem. Měj se krásně, Matěji. Ať je tvoje cesta k cíli šťastná.

Autor kozorožka, 07.06.2023
Přečteno 110x
Tipy 5
Poslední tipující: Marry31, Frr
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Moc ráda jsem četla a zamyslela se nad tvými postřehy o životě

08.06.2023 11:57:00 | Marry31

Děkuji ti

08.06.2023 12:01:55 | kozorožka

moc jsem, Ti Veroniko povděčen za Tvé poutavé líčení o cesty Labyrintem světa / a "Rájem srdce" /... ST*

08.06.2023 07:13:05 | Frr

krásné čtení, mockrát děkuju

07.06.2023 23:15:28 | stormeater

Rádo se stalo

07.06.2023 23:30:10 | kozorožka

ještě že tu jsi...v tom hnusném bahně přetvářky a pokrytectví...děkuju

07.06.2023 23:33:25 | stormeater

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí