Hledí(m) z okna...

Anotace: První část je krátka povídka (spíš esej :-) od autorky p.e.a.c.e. (Je zde na serveru). Inspirovala mě a tak jsem na ní zareagoval v podobě druhé části. Vzniklo tak zajímavé skloubení...

Hledím z okna...
Lampy pravidelně rozestavěné kolem silnice právě začaly svítit a osvětlují svými nažloutlými paprsky od starých žárovek pochmurnou večerní ulici. I okna protějších domů se pomalu rozsvěcují. Všichni se snaží ubránit prohlubující se tmě útěkem do svých osvětlených domovů. Všichni se jí bojí. Jen stromy se svými pestrobarevnými kvítky hlásajícími jaro ji vítají. Asi proto, že provoz zřídnul a oni mají klid od škodlivých spalin, před kterými se my skrýváme do bezpečí našich obydlí. Stejně jako se stahujeme před problémy do ústraní místo toho, abychom je vyřešili.
Stále se rozhlížím po ulici, zda-li nezahlédnu nějakou živou tvář. Doufala jsem, že se tak zbavím svíravého pocitu samoty, který si poletuje v mé mysli jako bubliny z bublifuku. Tak proč ho nemohu jen tak prasknout, aby zmizel?
Ale přece jen někoho vidím. Přes umazané sklo od deště a špíny dnešního světa na mě zírá jakási tvář. Z jejího výrazu cítím nejistotu, co bude dál. Následně se zahleděla na nebe. Dnes jsou všechny hvězdy vyhaslé a mraky si podmanily večerní oblohu.
Chtěla by je rozfoukat, ukázat krásu hvězdné oblohy. Chtěla by změnit svět, ale je na to moc malá. Znám ji.

Naposledy jsem si prohlédla ten známý odraz v okně...

Hledí z okna...

Kráčím po mokré ulici a chladný vítr se mi snaží prodrat přes oblečení až ke kůži. Malé kapičky deště se mi usazují na tváři, ale já se jim nebráním. Je mi to příjemné.
Slunce se již schovalo za horizontem a nastupující šero vyhnalo každou živou bytost do svých teplých domovů. Vše ztichlo. Jako by mávnutím kouzelného proutku se ruch světa vytratil a rozdělil se do nesčetných bytečků, které se nyní staly pro lidi tím nejlepším místem.
Vítr pomaličku ustával, zatímco já se ubíral prázdnou ulicí směrem ke svému domovu. Nebe bylo šedivé a jediná hvězdička se neukázala mému zvědavému pohledu. Světla... světla... všude samá světla. Uvědomil jsem si, že i kdyby bylo nebe bez mraků, jen stěží bych nějakou hvězdu zpozoroval. Ze všech stran na mě totiž počaly útočit bílé a žluté žárovky či zářivky, ať už pouličních lamp, nebo z oken okolních bytů.
Pokračoval jsem dál a hlavou mi probíhalo několik myšlenek, které bylo nutné vytřídit. Ale byly to myšlenky radostné. Ani to pochmurné počasí nedokázalo srazit mou dobrou náladu na kolena . Mé pocity byly mnohem silnější a vytvořily si účinnou obrannou zeď.
Jedna z nich však náhle po chvíli z mé mysli vyklouzla a o kus dál se přeměnila v realitu. To když jsem procházel kolem jednoho z oken, kde se náhle rozsvítilo a ke kterému opatrně přistoupila mladá dívka. Znal jsem jí. Nebyla náhoda že jsem šel právě tudy...
Zastavil jsem se a pozoroval jí. Hleděla kamsi do neznáma a já poznal v jejích očích úzkost. Její neměnný a ustaraný pohled naznačoval, že není něco v pořádku a jakási beznaděj přecházela přes tu malou vzdálenost až ke mě. Jakoby se sám smutek zhmotnil a převtělil se do toho mladého těla. Ukradl jí a nerozvážně ji využíval ke svému účelu. Ale jakému? Přál jsem si, aby jí opustil. Aby zmizel a se svým odchodem zanechal alespoň malý úsměv na jejích rtech. Měl jsem sto chutí vzít do ruky kamínek a vhodit ho do okna, které nás rozdělovalo na dva odlišné světy. Překazit mu jeho plány a nepustit ho již nikdy zpět...! Obklopila mě lítost. A já si to pak uvědomil...
Dva odlišné světy... Asi jsem to právem takto nazval. Jeden v mé hlavě, jeden v její. Několik metrů od sebe a přesto je vše úplně jinak. Ona..., v teplém, útulném a osvětleném bytě... ale obklopená pocity, které já si teď nechci ani představit. A já.... já venku, na mokré ulici, kde není ani živáčka. Musím si upínat bundu u krku aby mi nebyla zima a tmavé mraky se mi snaží vehnat do mysli beznaděj. A přesto... přesto mám v hlavě živo a skoro nic mě teď nedokáže od mé dobré nálady odradit. Jen ona...
Zahleděla se kamsi na nebe a chvíli ho pozorovala. Tak rád bych v tu chvíli chtěl vědět na co myslí. A chtěl bych jí dát kus sebe. Kus té radosti které jsem měl na rozdávání. Třeba i všechnu...! Ale nešlo to.
Možná jsem měl něco udělat. Možná jsem jen čekal, až si mě všimne. Očima jsem ji hypnotizoval a snažil se spojit s jejíma. Ty se však toulaly jinde. V jiných krajích a v jiném světě...
Po chvíli hlavu sklopila zpět a ještě než odešla, zadívala se skrze okno přímo před sebe. Teď toho lituji. Měl jsem něco udělat. Měl...! Ale už je pozdě...

Zřejmě mě přes svůj vlastní odraz v okně neviděla...