Život s nervákem

Anotace: Domácí teror? I to se bohužel stává ....

Svého, tenkrát, přítele potkala Lenka ve firmě, kde oba pracovali. Líbil se jí, protože byl vysoký, se štíhlou postavou, měl zelenomodré oči a milý úsměv. Učaroval jí na první pohled. Navíc byl z města, kde bydleli oba a tak nebyl problém, o něm zjistit pár informací. Podle ostatních byl fajn, milý, hodný, měl rád děti a příšernou bývalou ženu, se kterou měl problémy, proto se s ní rozvedl. Jenže jak už to bývá, někdy člověk nasadí růžové brýle a svět se mu hned zdá lepší a to samé udělala i Lenka a nedbala slov pár lidí, kteří jí před ním varovali. Nevěřila jim a říkala si, že se přece nemůže pořád v mužích plést a mít neustále smůlu v lásce. Chtěla konečně člověka, který by jí byl oporou a kamarádem pro její děti. Postupně slýchala různé zvěsti, jako že v minulosti hrál automaty, pil, zatím co jeho bývalá žena byla doma, starala se o jejich děti a chodila do práce. Lenka na to samozřejmě nedbala a házela to za hlavu. Nevěřila, údajně, závistivým lidem, protože její milý ji utvrzoval o opaku. On prý byl ten, který se o všechno staral, postavil dům, staral se o děti, dřel v práci a chodil na melouchy. Automaty prý viděl jen v televizi a hospoda je mu prý cizí. Bezmezně mu věřila a pustila ho i ke svým dětem. Začátky jsou vždycky krásné a tak se stalo i tady. Bylo to vážně fajn. Každý měl svůj byt, ale když se chtěli vidět, navštěvovali se, nebo jeden u druhého přespali. Začali jezdit i s jejími dětmi do bazénu, chodit v létě na houby, koupat se do rybníků a chodit na procházky. Nějaké náznaky sobeckosti už Lenka zaznamenala, ale nevěnovala tomu pozornost. Měla své děti moc ráda a oni zase měli rádi, když je maminka hladila po zádech, zbožňovali to. Ona pokračovala v tom, co se jejím dětem líbilo. Každý večer sedla k posteli jednoho, šimrala ho po zádech a počítala třeba do dvaceti a pak i k druhému, kde to opakovala, aby se děti nehádaly. Od svého přítele pořád slýchávala, aby je nerozmazlovala a nedělala z nich holčičky. Postupně to Lenku i děti začalo mrzet, protože on ji chtěl jen pro sebe a její děti mu byly přítěží. Začalo jí docházet, o čem ta hrstka lidí mluvila, jen se bála zůstat sama a tak to všechno trpěla. Vůbec si neuvědomila, že je v tu chvíli stejná, jako byla její máma k ní. Tak to šlo zhruba dva roky, kdy se hádky stupňovaly a Lenka začala ztrácet trpělivost. Došlo to tak daleko, že se s ním rozešla. Plakala, ale na druhou stranu byla ráda, že to skončilo a že má klid.

Jenže co osud nechtěl, on začal hrát automaty a kvůli své vášni se dostal do tak velkých dluhů, že musel
prodat byt, který si koupil tenkrát po rozvodu. V té době napsal Lence srdceryvný dopis, kde se omlouval a vysvětloval co se stalo a proč se choval tak, jak se choval. Ona se při čtení dopisu rozplakala a hned zvedla telefon. Nabídla mu, že může jít k ní, protože doufala, že když budou bydlet spolu, bude to ideální. Jenže co s jeho nábytkem? A tak se stalo, že ona ten svůj odvezla do sběrného dvora a on se nastěhoval i se svým stolem, židlemi, postelí, skříní, s televizí a samozřejmě osobními věcmi. Byl to totiž dost slušný manipulátor a tak ji dokonale popletl hlavu. Lenky syn tou dobou procházel šikanou ze školy a ještě k tomu tohle. Ona dala k sobě příteli trvalé bydliště a nastalo peklo. Začal se roztahovat, ona i děti museli dělat všechno, co on řekl, odháněl ji od dětí, museli ho na slovo poslouchat. Nejprve se hádali, aby to děti neviděly a neslyšely, ale nešlo to donekonečna. Pak už byly svědky hádek i ony a dost těžce to nesly. Byl to takový domácí teror a ona nevěděla, jak z toho ven, protože kvůli trvalému bydlišti ho nemohla vyhodit. Její zoufalství pociťovaly i děti. Došlo to tak daleko, že když odešel do práce a ony se vzbudili, hned se ptali, zda se vrátí a ona jim vždy odpověděla, že ano, protože musí. Děti prosily a plakaly, ať už se nevrací, ať mu maminka neotevírá. Nešlo to, ale jak z toho ven?

Jelikož měla nájemní byt, napadlo jí, že zkusí jít za správcem a požádá ho o pomoc. Přišla za ním a popsala mu svojí situaci. Přes to, že byl o byty v jejich městě veliký zájem a seznam čítal asi čtrnáct lidí
kteří čekali, všechny přeskočil a přislíbil, že hned jak se zrekonstruuje první byt, dostane ho on. Lenka šla domů a nezbylo jí nic jiného, než čekat, až se někde nějaký byt uvolní. Zhruba do čtrnácti dnů se ozval telefon a on si šel pro klíče od nového bytu, kam se měl hned nastěhovat. Nebyla to náhoda a tak nepojal žádné podezření, protože on byl právě na konci toho pořadníku. Byt dostal nově předělaný, s upravenými a připravenými podlahami, přímo pro koberec nebo lino. Začal si to všechno zařizovat a oni se už těšili, až od nich odejde. Jenže utekl měsíc a pořád se nechtěl odhlásit. Už zoufalá, zavolala opět na podnik s byty a řekla, že pořád nechce odejít. Zvedl telefon i správce a už druhý den se stěhoval a Lenka konečně dosáhla svého klidu.

No jo, ale prázdný byt, neměla na čem spát a na čem jíst, protože on si přece všechen svůj nábytek odvezl. Včetně lednice, postele, skříní a všeho ostatního. Zbyl jen dětský pokojíček, který byl jejich. Postupně začala všechno zase dokupovat a shánět. Kam si dát své oblečení, kde spát a v kuchyni mít na
čem sedět. Všechno tohle bylo nic, proti tomu, co prožívali celý rok a konečně to skončilo. Všichni měli konečně klid, jen Lenka ještě pak dlouho slýchávala, jaká je mrcha a že mu zničila život. A proč? Nikdo totiž netušil, jak se chová doma, nikdo jim za dveře neviděl, nikdo s nimi nebydlel. Když to Lenka někomu řekla, co se doopravdy dělo, nikdo jí nevěřil. Vždyť on měl přece pověst toho hodného a ona byla ta zlá. Tak to šlo několik týdnů, pak měsíců a ona jen čekala, až to všechno utichne a lidé si najdou jinou situaci, někoho jiného, koho budou moct řešit a na ní zapomenout. Po necelém roce pomluv, výčitek a povrchních pohledů to konečně utichlo. Lenka se stala silnější, rozhodnější, sebevědomou a dnes si dokáže vážit sebe samé. Už se nenechá ponižovat, odstrkovat od svých dětí a jakkoliv omezovat. Řídí se rčením, že co tě nezabije, to tě posílí a tak to trvá stále. Lenka i její děti jsou konečně spokojení a žijí tak, jak vždycky chtěli, v klidu a bezpečí.

Je to tak, proč se nechávat omezovat od kohokoliv? Proč si nechat brát svoji svobodu? Vždyť přece vztah by měl být o porozumění, soudržnosti, důvěry, opory a vzájemné toleranci. Ne chtít někoho ovládat a vnucovat mu svoje myšlení. Jak si potom může člověk vážit sám sebe a svého já!