Lví osud III

Anotace: ... když člověku nestačí zjevný neúspěch dvou předchozích dílů Lvího osudu...

                                                               Lví osud II

 

Škleb toho chlapa působil přes mříže ještě hrozivěji.

Jediná chyba a život se obrátí naruby.

Lovecké zásady našinci velí nevydávat se po cizích, neznámých stezkách a když už, našlapovat pomalu a obezřetně.

Ani jedno z těchto pravidel jsem však tenkrát nedodržel a kvůli tomu teď čelím téhle nové situaci. Ostatně, stejnou chybu jako já by asi udělal každý. Tedy aspoň každý zamilovaný… lev.

Po v pořadí již druhém odražení hyeního klanu a neúspěšném hledání odhozeného zebřího hříběte, které jsem předtím pro nás ulovil, jsme s prázdnými žaludky ulehli ke společnému odpočinku pod oblíbený strom.

Když slunce putující neúprosně po nebi vyhlédlo po čase zpoza koruny a zavrtalo mi ostré šípy svých paprsků do kožichu, probudil jsem se, abych se posunul o kousek blíž ke kmeni.

S ospalým zívnutím jsem pohlédl na místo, kde měla odpočívat ona; bylo prázdné. Polehlá stébla trávy se už pomalu narovnávala; musela tedy být pryč už nějakou chvíli.

Kam šla? A proč mě neprobudila? Otázky vířily hlavou, když mé oči bezradně bloudily kolem. A pak mě to náhle trklo – kolik ti je, že se tady rozhlížíš jako nezkušené lvíče? Neumíš použít svých dalších smyslů?

Vzápětí už jsem se vyhoupl na nejbližší skalku poskytující rozhled do širého okolí a již savanou letěla pravá lví výzva.

Sotva mé mohutné zařvání, na které musí každý příslušník našeho rodu, který ho uslyší odpovědět, doznělo, nastražil jsem uši a bedlivě naslouchal.

Nic.

Svou výzvu k odpovědi jsem ještě dvakrát zopakoval; výsledek byl stejný.

Zklamaně a s určitým znepokojením jsem seskočil zpět.

Když to nejde takhle, pomyslel jsem si, nezbývá než použít třetí, byť nejslabší smysl.

Opatrně a systematicky jsem začal očichávat nejbližší okolí – á, tady! Její sladká vůně přece jen ulpěla na trávě a záhy mi ukázala téměř neznatelnou stezičku vedoucí do volné savany. Táhla se sice poněkud nečekaným směrem, ale to mě teď netrápilo; hlavně, že už vím, kde ji hledat!

Vyrazil jsem po ochozu sleduje její nejasnou stopu zrakem i čichem.

Bez povšimnutí jsem míjel četná stáda zeber, pakoňů i antilop; starost o ni byla nad všechny lovecké pudy i hlad.

Co chvíli jsem se rozhlížel z vyvýšených míst, co chvíli jsem volal své poselství, že jsem tu, že ji marně hledám, že ji mám rád…

Jak slunce dosahovalo vrcholu své pouti, horko rostlo, ale to mě trápilo ze všeho nejméně.

Až náhle, najednou jsem ji po dalším pokusu z vrcholku termitiště zaslechl. Její odpověď na mé volání byla slabá, zněla víc vpravo, než kam ukazovala stezka, ale zároveň v bylo cosi zneklidňují.

Udělal jsem největší, životní chybu, uhnul z ochozu s její vůní a pustil se co nejrychleji nepřehlednou suchou travou za hlasem.

Jsem starý lev, zkušeností mám na rozdávání, ale tentokrát mě nic nevarovalo.

Jedinkrát v životě jsem se řídil emocí a nikoli instinktem.

Jedinkrát.

Té drátěné smyčky jsem si všiml okamžik předtím, než jsem do pravou přední tlapou vpadl. S vypětím všech sil jsem se pokusil zabrzdit svůj krok a vyhnout se tak té primitivní, ale účinné a zároveň velmi kruté domorodé pasti, kterou jsem ve svém životě viděl snad stokrát, ale, jak říkají Masajové – vržený oštěp nezastavíš a tím spíš ne lva vážícího dva a půl metráku. Ocelový drát se mi vzápětí stáhl kolem tlapy a zařízl se do masa.

Zareagoval jsem tak, jak to dokáží lvi a vlastně všechna zvířata takhle chycená; trhnutím tlapy se pokusil osvobodit.

Výsledek byl však tristní.

Z následné bolesti se vzápětí stala bolest nesnesitelná, která mě nejen ochromovala, ale zároveň přiváděla k šílené zuřivosti, nedovolující mi v marných a zbytečných pokusech o osvobození přestat.

Skákal jsem do výšky, prudce vyrážel do stran, ale všechno bylo marné; smyčka mě držela stále stejně pevně a zraňovala čím dál víc, takže se palouk mnou uplouhané trávy okolo mě barvil do ruda. Ve chvíli, kdy mé běsnění dosáhlo vrcholu, se situace náhle radikálně změnila.

Odkudsi z nekonečné trávy se totiž s hekáním vynořil stařičký Land Rover, unaveně zastavil pár metrů ode mě, z jeho útrob vyskákali dva černoši v potrhaných kraťasech a sepraných khaki košilích, běloch s týdenním strništěm a drsným výrazem v něm a konečně půvabná rusovláska, s jejímiž blankytně modrýma očima příliš neladila puška v elegantních rukách, kterou na mě vzápětí energicky a rozhodně zamířila.

Tak to je konec, pomyslel jsem si, protože jsem ze svých zkušeností už věděl, co to znamená.

Rána z pušky zazněla poněkud dutě, a kromě drobného píchnutí, jsem žádnou bolest kupodivu neucítil. Snad je to tak správně, prolétlo mi hlavou a dřív, než jsem ztratil vědomí, mě napadlo, jak moc mi pohled té ženy připomíná mou hledanou, statečnou družku…

 

„Tak co s ním bude dál?“ hlas toho chlápka působil stejně neurvalým dojmem, jako jeho vizáž, „patláte se tady s ním už dýl než měsíc, tlapu má zahojenou a já svý prachy pořád neviděl. Na chov je stejně starej, k tý lvici s modrejma vočima se nehodí, tak co? Prodáme ho na poplatkovej vodstřel, von si na něj nějakej zazobanej Evropan ještě rád práskne. A já si konečně přijdu na svý prachy, sakra! Teda, voba si na ně přídem! Vy tu léčbu tady táhnete za svý celou tu dobu. Samý mastičky, injekce, ťu, ťu, ťu, ty můj malej lvíčku, hlazení po hřívě; mimochodem, to sem eště neviděl, aby při tom divoký zvíře neukouslo člověku ruku! Nebo aspoň nepodrápalo,“ dodal vztekle a zároveň tak nějak závistivě.

„Mlčte!“ ozval se teď hlas mé zachránkyně; dovedla být starostlivá, něžná, ale i velmi rázná, když přišlo na věc, „naše dohoda sice zněla na pár lvů pro zoo v Kapu, ale rozhodně ne pomocí domorodých pastí! Za situaci, jaká nastala můžete vy sám a buďte rád, že to všechno platím ze svého. Jo, a na nějaký odstřel rovnou zapomeňte!“ pokročila rozzlobeně dopředu, „vy jste se snad zbláznil!“

„Ale já…“

„Dost!“ vyštěkla s takovou razancí, že jsem byl v okamžiku na nohách a zacouval kam až mi to rozměry mého skromného příbytku dovolily, „dost! Už se o tom nebudeme bavit!“

„No a co teda… jako… bude dál?“ zašoupal chlap rozpačitě nohama a pokrotle pohlédl na ženu, jíž rozhořčení a pocit, že je v právu rozehrál na tváři ruměnec a jindy tak mírné, nebesky modré oči metaly jeden blesk za druhým, „já jsem svou část dohody splnil a…“

„Ticho!“ zaburácel další hrom z ženiných úst, „řekla jsem dost! Lvici jste chytil podle pravidel, ale nalákání lva bylo…“

„Lev by mi do klece nevlezl, to jinak neš…“

„To už teď nebudeme řešit! Vy,“ namířila na chlapa elegantní prst, „oba lvy naložíte…“

„Cože!?“

„Řekla jsem oba lvy; o své prachy nepřijdete?“ dodala opovržlivě, „a odvezete je přesně tam, kde jste je chytili. Ještě dnes!“ praštila sevřenou pěstí do mříží a přinutila mě tak k opětovnému zacouvání do rohu.

Pohlédla na mě a v jejích očích zasvítilo poklidné nebe bez mráčku: „Promiň, ty můj lvíčku, promiň. To nepatřilo tobě, víš?“

„Takže,“ obrátila se vzápětí energicky zpět na neurvalce zírající nevěřícně na ten výjev, „rozumíme si, ano?“ pravila výhružně.

Oslovený se zarputile zahleděl do země.

„Rozumíme si?“ opakovala důrazně.

„Hm, ale no jo,“ zahučel otráveně, „a prachy jsou v …“ dodal ještě spíš pro sebe.

„Řekla jsem, že o prachy nepřijdete…“

… „tolik jako za odstřel mi stejně nedáte! Ale řekněte mi,“ pohlédl na ni výrazem, ve kterém se mísily vztek a zklamání s notnou dávkou obdivu i uznání, „proč to všechno děláte?“

Překvapeně vzhlédla, pak se skoro tesklivě pousmála a vzdychla: „Od dětství jsem chtěla být veterinářkou. Žádné jiné povolání mě nelákalo a stálo mě hodně úsilí, než jsem dosáhla svého. Myslíte si, že bych se snížila k něčemu takovému, co jste mi tu navrhoval? Léčení zvířat a péče o ně je celý můj život a… a radši už běžte!“ dodala snad náhodou v téže chvíli, když se jí v očích těch nebesky modrých očích zatřpytilo cosi jako ranní rosa.

Sám nevím proč, ale v tu chvíli jsem náhle pocítil touhu zůstat tady s ní, chránit a bránit ji proti všem nebezpečím…

 

„Nemůžu uvěřit, že to takhle dopadlo,“ pohlédla na mě má věrná, statečná družka, když jsme po prudkém úprku z právě otevřených přepravních beden do savany poprvé zastavili a ohlédli se zpět.

„Máš pravdu, je to jako zázrak.“

Sto metrů od nás stála známá čtveřice, která nám oběma v posledním měsíci tak ovlivnila život.

Zatímco se ti tři muži tvářili zasmušile, jejich krásné průvodkyni zářily oči modravým poklidem a štěstím.

„Modrooký zázrak,“ dodal jsem trochu zasněně a pro lva poněkud nevhodně.