Úřad pro mezihvězdnou spolupráci

Anotace: třetí díl povídky ve stylu sci-fi

3.
      Náměstek nasadil vážný výraz. Tedy to si myslel on. Ve skutečnosti vážně vypadal pořád. „Situace na Citrionu si vyžaduje řešení. Systém vás vybral do týmu. Byli jste umístěni do jedné kanceláře, abyste mohli spolupracovat.“ Náměstek se na chvíli odmlčel a nechal je, aby si vyměnili překvapené pohledy. Věděl, že na ty slunečníky, jak v duchu říkal těm podivným obyvatelům sluneční soustavy, nesmí moc spěchat. Jejich myšlení bylo pro Lyřany neuvěřitelně pomalé. Takový mentálně retardovaný Lyřan, a to se bohužel stane i v té nejlepší hvězdné soustavě, myslel dvakrát rychleji než průměrný pozemšťan. Arkturiáni byli ještě lepší. Takový Arkturián klidně porazí Lyřana ve vesmírných šachách třetím tahem, a to u toho ještě čte knihu. Lyřané se proto Arkturiánům obloukem vyhýbají. Na úřadu byl naštěstí jen jeden Arkturián. Byl samozřejmě jedním z náměstků. Porady náměstků nebývaly časté, ale arkturiánský náměstek na ně nebyl ředitelem úřadu zván nikdy, protože to napětí v místnosti způsobovalo, že nikdo nedával pozor, co ředitel říká, takže byly za takové situace vlastně zbytečné. Jó ředitel, ten to uměl. Byl to člověk, prý snad vyučený zámečník, ale uměl v tom chodit. Byl loajální. Vůči všem. Tedy podle potřeby.
     „Úřad vysílá na Citrion vyšetřovací komisi“, pokračoval náměstek po chvíli. „Ve svých počítačích naleznete pokyny. Vzhledem k okolnostem jsou zde jistá rizika. Podepište mi zde, že se zařazením do týmu souhlasíte.“ Aha, povinný souhlas, ušklíbla se v duchu Linda. Takových souhlasů už podepsala. Už to ani nevnímala. Tuc Túc se mezitím pokoušel vzdorovat. Náměstek mu vyslal jakousi uklidňující myšlenku, takže nakonec podepsal taky. „Zítra vás bude kontaktovat vedoucí týmu. Nyní je to vše. Můžete jít.“ Lindě vadila ta nezdvořilost Lyřanů. To, že se oni mezi sebou nezdraví, je přece jejich problém. Jsou na Zemi, tak by se mohli trochu snažit. Tuc Túc takové věci neřešil. Byl rád, že můžou odejít. Už ho začínala bolet hlava.
     Když jeli výtahem dolů, mlčeli. Výtah jim mezitím nabízel výborné instantní jídlo z Globálbusu, které vydrží i vesmírné záření a je vhodné pro všechny obyvatele Sluneční soustavy. „I za dvě stě let jako čerstvé!“, volal za nimi, když vystoupili. No, možná to budeme potřebovat, řekla ponuře Linda. „Hele, on to věděl, že někam jedeme“, řekl Tuc Túc. „Výtahy přece vědí všechno“, řekla Linda. „To jsou největší drbny na úřadu“, dodala. „Já myslel, že kávovary“, odpověděl Tuc Túc. Linda zavrtěla hlavou. „Ty spíš sbírají informace. Moc se s nimi nebav.“ „Já kávu nepiju“, řekl s úlevou Tuc Túc. Téhle pozemské podivnosti nepřišel na chuť. I když většina pozemských jídel a nápojů byla pro Marťany stravitelná, moc jim nechutnaly. Naopak to bylo podobné. Lindě připadala jejich strava jednotvárná. Taková kaše bez chuti. Ona to byla kaše bez chuti, ale když to jí člověk, tedy Marťan, od mala, tak mu to vyhovuje. Marťané moc nechápali lidskou zálibu ve specialitách a receptech. Jídlo pro ně bylo tím, co zažene hlad a pití zase žízeň. Pili jenom vodu. Zkuste najít tlustého Marťana. To se prostě nestává, když jíte jenom kvůli hladu. Ale alkohol, to byla věc, která je uchvátila. Alkohol je prostě rozveseloval. Jejich tútání se pak změnilo ve cvrlikání, a pak v jakýsi šum. Až nakonec usnuli. To se ovšem dělo už po druhé skleničce. V restauracích a putykách jim tak nalévali opravdu neradi. Co s hospodou plnou spících Marťanů a útrata žádná? Ďas aby je vzal.
     Oba seděli u svých monitorů a mlčeli. Četli si pokyny na cestu. „Čteš to taky? Máme si sebou vzít teplé oblečení. Cytrion je malé slunce a moc nehřeje. Obyvatelná je jen druhá planeta. Průměrné teploty se tam i na obyvatelných místech tam pohybují lehce pod nulou. Čert aby to vzal.“ „Čert?“, řekl na to zvědavě Tuc Túc. „Ale nic“, mávla Linda rukou. Neměla teď náladu vyprávět mu o čertech. A uvědomila si, že na Marsu není o moc tepleji. „Cože?“, zvolala po chvíli. „Už pozítří ráno v sedm hodin na kosmodromu v Nových Letňanech? Vždyť je to přes celou Prahu!“ Tuc Túc se zavrtěl na židli a neřekl nic. On je na cestování zvyklý, řekla si. „Já na kosmodromu ještě nikdy nebyla. Dáme si sraz ve tři čtvrtě před vchodem, jo?“ Tuc Túc jen pokýval hlavou. Přemýšlel, jak to řekne mámě. Linda si začala psát seznam věcí, co sebou. Pak se zamyslela a zadala do Googlu: „cesta na Citrion“. Moc odkazů tam nebylo. Až našla odkaz s názvem „10 tipů pro milovníky adrenalinových zážitků“. Zároveň se jí otevřela nabídka internetového obchodu ARCTIC SHOP. Zadumaně si začala vybírat pár teplých kousků oblečení. Přehlédla přitom odkaz s názvem „Nejvzdálenější místa naší galaxie“. Tuc Túc si ho ale přečetl. Neříkal ale nic. Proč taky. Nic s tím nenadělá.

     Kosmodrom se zdál Lindě obrovský. A to ještě nebyla na kosmodromu velkoměst. Vlastně to byl úplně malý kosmodrom. Létal odsud jen jeden raketoplán třikrát denně na orbitální stanici, odkud se teprve létalo do vesmíru. Třikrát denně, to je dost málo, jak se ukáže, když vám to uletí. Linda s Tuc Túcem se dívali s hlavou zakloněnou nahoru za mizejícím oblakem kouře. „Počkáme na další. Snad to stihneme“, řekla Linda. Tuc Túcovi se to nezdálo a měl pravdu. Když konečně dorazili na orbitální kosmodrom, vesmírná loď na Citrion byl už někde za Marsem. „Co budeme dělat?“, řekla vyjeveně Linda. „Poletíme nějakým jiným, který letí tím směrem. Třeba nás někdo vezme. Za pokus to stojí“, pokrčil rameny Tuc Túc. „Cože, stopem?“, zasmála se Linda, „to mi připomíná Stopařova průvodce galaxií“, řekla pak. Tuc Túc na ni chvíli civěl. „Tomu nerozumíš“, mávla rukou. Rozhlížela se. Jak se zorientovat na kosmodromu, který je navíc kdesi vysoko nad Zemí? Tuc Túc si ale věděl rady. Kývl na ni, aby šla za ním. Proplétali se chodbami a bludišti, až dorazili do místa, kde se to hemžilo lidmi a jinými bytostmi. A vonělo to tu směsicí vůní a pachů. A pak si Linda všimla nápisu: „GALAKTICKÁ MEGA STEJKÁRNA. Stejky ze všeho, co v galaxii chodí, lítá, plave a leze.“ Linda se otřásla. Byla vegetariánka.
     „Sem nejdeme, pojď dál“, kývnul na ni Tuc Túc. O kus dál byla další restaurace. Nade dveřmi bylo napsáno „Vítejte v Černé díře. Malá zastávka na velké cestě.“ „Sem chodí posádky mezihvězdných lodí, hlavně nákladních. Čekají tu, až jim vyloží nebo naloží náklady. Chodí se sem najíst a pobavit. Možná nás někdo vezme“, řekl Tuc Túc, když vstupovali dovnitř. Bylo plno. Všude seděli a postávali skupinky lidí a jiných tvorů všech barev a tvarů. Linda poznávala jen Marťany, u ostatních si nebyla jista. Nasadila si na uši překladač, aby rozuměla. Ta úžasná věc ovládala všechny oficiální jazyky Galaktické konfederace. Na Zemi to byla angličtina, ale ty ostatní, krom marťanštiny, vůbec neznala. „Jó, konec vesmíru“, hlaholil jakýsi protáhlý tvor hnědé barvy. Tam jsem byl, ale vůbec jsem si toho nevšiml! Letěl jsem tam jen tak ze zvědavosti, vezl jsem totiž zboží na jedno dost odlehlý místo, ale zapomněl jsem na zakřivení časoprostoru! A tak letím a letím, a najednou koukám, že letím zpátky. Já krrr brrr ho minul!“ Linda usoudila, že „krrr brrr“ je jakási nadávka v rodné řeči onoho tvora, s kterou si překladač neví rady. No kdo by si nenadával, když mine takové vzácné místo, pomyslela si. „No to se musíš, kamaráde dívat na ručičky přístrojů, jinak ho mineš pokaždé“, zasmál se trpasličí tvor vedle něj a pořádně se napil jakéhosi žlutého moku. „Nepij tolik, nebo tě nepustí na loď“, napomenul ho jiný mrňous vedle něj. Linda s Tuc Túcem se protáhli kolem nich a šli dál.
      „Kam jdeme?“, zeptala se nervózně Linda, když se prodírali mezi stoly. „Nevím“, pokrčil rameny. „Vede mě to.“ Marťanská intuice byla věhlasná. Bohužel se projevovala jen někdy. Ale i tak dobrý, řekla si Linda a ulevilo se jí. Tuc Túc se náhle zastavil, až do něho málem vrazila. Před nimi byl dlouhý stůl a kolem něj seděla skupinka podivných stvoření se vzezřením hmyzu. Popíjeli jakýsi lektvar z vysokých sklenic dlouhými sosáčky, mluvili jeden přes druhého a bzikavě se smáli. Tuc Túc se uklonil a zahájil konverzaci. Skupinka se ztišila a naslouchala jeho řeči. „Jó, letíme na Citrion a klidně vás sebou vezmeme“, řekl jeden z nich. Asi kapitán, řekla si Linda.
     Konečně letěli. Sluneční soustava byla již daleko za nimi. Linda se obdivovala nádherné moderní lodi. Patřila jakémusi vesmírnému e-shopu. Kdyby častěji nakupovala přes e-shop, tak by jej nejspíš znala. Byl to ten nejlevnější e-shop v naší galaxii. Ovšem ty nízké ceny nebyly jen tak, někde se ušetřit muselo. Loď nebyla vůbec v tak dobrém stavu, na jaký vypadala. A tak nebylo vůbec s podivem, že se záhy rozsvítila na palubní desce kontrolka s nápisem SERVIS. „Co se stalo?“, zeptala se Linda Tuc Túce, když uviděla, jak se tváří. „Budeme prý muset nouzově přistát, loď musí do servisu“, povzdychl si. „Na nějakém Bradurnu. Ani nevím, kde to je. Snad to nebude dlouho trvat.“