Strážce ve Valles Marineris

Anotace: „Existuje jen jedno dobro a to je vědění. Existuje jen jedno zlo a to je nevědomost.“ - Sókratés

Východ slunce pálil Pia do očí, zatímco projížděl nehostinnou krajinou Marsu. Červená zem jako by jen násobila už tak agresivní a nepříjemné světlo. Obvykle měl Pio svítání rád, dnes ne. Dnes musel najít Strážce Vědění. Slyšel o něm mnoho příběhů, téměř v každém měl jiné jméno, ale co na tom záleželo? Čaroděj či Bůh, Sběratel, Strážce nebo Knihovník... Důležité bylo, že věděl. To Pio potřeboval. Chlapcův otec byl vážně nemocný. Tak vážně, že nikdo nevěděl, jak jej uzdravit. V jejich domě se usadila beznaděj, až to Pio nevydržel. Najde lék! A kde – kde jinde než u Něj, Strážce všech vědomostí?
Když dorazil k Valles Marineris, slunce se již skvělo pěkných pár palců nad obzorem. Měl by si pospíšit. Seskočil ze vznášedla, které tajně vzal ráno z přístěnku, protože pěšky by mu to trvalo celé věky, a začal po tesaných schůdkách slézat do údolí. To schodiště tam bylo už dlouho, snad již od první kolonizace Marsu, ale přesto zůstávalo schůdné a relativně udržované.
Pio procházel kaňonem a žhavý kotouč denní hvězdy do něj bušil zlatavými paprsky. Trvalo to, ale nyní si byl jist, že ví, kde Strážce sídlí. Našel cestičku.

Nervózně zaklepal. Chvíli počkal, a když se nikdo neozýval, zaklepal znovu. Pak vstoupil. Tlačil jej čas.
„Vítej, poutníku,“ zaznělo halou až po okraj naplněnou knihami. Ohromeného Pia zaujal i podivný bílý přístroj válcovitého tvaru. Zely v něm dva otvory, každý z jedné strany – první úplně maličký, jen uzounká průrva; druhý byl naopak široký, obdélníkový, ale zakrytý, takže nešlo nahlédnout dovnitř. „Co tě sem přivádí?“
„Potřebuju radu,“ kuňkl chlapec. Pak si dodal odvahy, odkašlal si a začal znovu. Jeho hlas získal v rozlehlé síni jemnou ozvěnu. „Jsem Pio, z provinčního města Ius. Hledám lék.“
„Lék?“ zašeptal zaujatě hlas a z přítmí se vynořil muž. Byl vysoký, celý zahalený v tmavém přiléhavém hábitu. Marsovská móda tak padesát let před Piovým narozením. Za útlým krkem a obličejem, který neprozrazoval svůj věk, halila hlavu objemná látka, držená pouze jemnou šňůrkou korálků. To byl On, Strážce Vědění.
„Můj táta onemocněl,“ vyhrkl Pio, jen co se probral z udivení nad mužovým zjevem. „Jenže nikdo nezná lék. Je to moc vážné. Říkali to starší ve městě.“
Knihovník – hoch usoudil, že vypadá spíš jako opatrovatel knih než jejich hlídač – si povzdechl. „Víš, jak jsem všechny tyto znalosti nastřádal?“ Ladným pohybem ruky obsáhl prostory zaplněné policemi s knihami – byly útlé i rozsáhlé, prastaré i novější, táhly se dál a dál, do nekonečného šera, kam už Pio nedohlédl. Mladší z nich zavrtěl hlavou.
„Putoval jsem, hodně jsem putoval. Prošel jsem skrz naskrz Vesmír i vesmíry, co jsou za ním. Sbíral jsem Vědění, poutníku. A ve své slepé honbě jsem viděl i spáchal věci, které by bylo lepší zapomenout. Bojoval jsem, mnohokrát. Jsem vyhnancem. Podrobil jsem bohy, zabil je – kvůli Vědění. To všechno.
Proč? Věděli, že znalosti jsou moc. Ale já chtěl pouze sbírat moudrost, chránit, pomáhat,“ vyprávěl Strážce a Pio uchváceně naslouchal. Jak je to možné? ptal se v duchu sám sebe. Kdy?
„Na svých cestách, poutníku, jsem poznal jednu velkou pravdu.“
„Jakou?“ Mladík téměř nedýchal, vyprávění jej zcela pohltilo.
„Že Vědění je moc, a byť jsem nejmocnější v celém vesmíru, byť mne mnozí nazývají Bohem, já sám nejsem víc než ten rudý prach pod tvými botami.“ Do hlasu se mu vkradl jakýsi smutek, snad nostalgie, snad jen zklamání. Pio jej tiše pozoroval.
„Spatřil jsem, jak strašlivě lze Vědění zneužít, poutníku. Bytosti, které znaly, páchaly hrůzné činy, jen díky tomu, že mohly. Znaly věci, které nikdy nesmí být znovu poznány. A proto,“ zde se odmlčel. Pio zadržel dech, jako by to ticho mohl narušit pouhým nádechem. „A proto ti nemohu pomoci.“
„A-Ale... vždyť všechny ty vědomosti... nemají přece sloužit k tomu, aby jich všichni využili co nejlépe, aby zlepšili své životy, poučili se ze svých chyb?“ vykřikl chlapec a ta slova se ozvěnou nesla prostorem (Dozní někdy? napadlo Pia). Strážce Vědění k němu rozrušeně vykročil.
„Ano, však já také Vědění pouze sbírám, ne kradu.“
„Jenže nešíříte! Jen si to všechno necháváte pro sebe a-“
„Já chráním, Pio!“ zahřímal mužův hlas, až s sebou kluk trhl. V očích se mu leskly slzy. „Chráním Vědění před všemi tvory – a chráním všechny před Věděním.“
„Ale...“
„Jsou nepoučitelní. Vy všichni – vy všichni jste nepoučitelní.“
A pak se to celé seběhlo najednou tak hrozně rychle.

Strážce mávl vyzáblou rukou a vzduch krátce proťalo mechanické zabzučení výstřelu blesku z laserové zbraně ukryté v jeho dlani. Pio se sesunul k zemi a zůstal nehnutě ležet, zatímco ten vysoký moudrý muž vytáhl z hábitu jiné zařízení a namířil jej na nehybného mladíka – skener. Beze slov nechal aparát prozářit – prohlédnout a zkopírovat – jeho mysl, jeho vzpomínky, vědomosti. Mlčky vyňal drobnou disketu, kterou vzápětí s tichým zavrčením pohltil ten podivný bílý přístroj. Ticho... a pak – KLAP! když z toho zvláštního válce vypadla kniha, ne nijak obsáhlá, leč na jednu dvě stovky stran by vydat mohla. Byl ještě mladý, pomyslel si. Rozplakal se.
To dílko mělo na deskách umně vyvedené jméno Pio.

Miliardy světelných let (a ještě jednou tolik astronomických jednotek) daleko, na planetě se jménem, které v našem jazyce nemá alternativu, snad by to znělo jako nějaký prazvláštní sten, takové Saiígh, na té planetce v úplně jiné galaxii kráčela zvlněnou pouští osůbka. U podzemního vstupu v úpatí vysokých kamenitých skal se zastavila a strnule zaklepala. Nic se neozývalo, ale toho tvorečka hnal čas, a tak vstoupil bez vyzvání.
„Vítej, poutníku,“ rozlehlo se síní zaplněnou knihami. „Co tě sem přivádí?“
„Jsem Santi,“ promluvil roztřeseně příchozí, zatímco si odmotával pomuchlanou modrou látku z obličeje. „Vy jste Strážce Vědění, že? Víte všechno. Potřeboval bych radu. Radu, jak...“

„Jak přivést zpátky do lesů zvěř? Jak vyléčit vůdce klanu? Jak zvrátit oteplení planety?“ mumlal Strážce. Bylo to už dávno, ale on to viděl tak živě, jako by se to stalo dnes. „Všichni jste stejní. Všude. Ta touha zachraňovat. Jak hrdinské. Jak... klišé.“
Pohlédl na stěnu na druhé straně haly, úzkým průduchem s výhledem do rudé krajiny pronikalo světlo zapadajícího slunce a halilo knihy do krvava. Namátkou pročítal jejich tituly. „Pio, Mars. Loe, Tau Ceti... Santi, Saiígh. Ten seznam je nekonečný. Všichni jste stejní, Pio. Všichni jste nepoučitelní.“
Vzpomínka pokračovala.

„...jak zastavit nepřátelskou flotilu. Míří sem dobyvatelé z Luytenu a Saiígh je bezbranný! Potřebujeme vaši pomoc. Vyslali mě starší-“ Strážce jej náhle přerušil a příchozí muž na něj pohlédl, v očích se mu chvěla naděje i strach z odmítnutí.
„Pomohu vám, vždyť k čemu by všechno to Vědění jinak bylo?“

Tu větu nikdy víc nezopakoval. Ne po tom, co se stalo. Dal jim do rukou zbraň – a oni ji zneužili. Dosud ta soustava trpí za jeho chybu. Ale to už se nikdy nestane, znovu už ne. Santi byl první, kterého zabil (Musel jsem! běželo starci hlavou), i když zdaleka ne poslední. On už se poučil. Jen oni ještě ne. Jak říkal, nepoučitelní.