Úřad pro mezihvězdnou spolupráci

Anotace: šestý díl mé sci-fi povídky

6.
     Byla to zvláštní věc: čím blíž byli jasné hvězdě, tím méně zářila. Když vlétli do její sluneční soustavy, nezářila o moc víc, než ostatní hvězdy. „Má deset planet“, řekl do ticha Jednička, až sebou trhli. „Právě prolétáme kolem páté“, dodal a ukázal z okna. Vpravo od nich zářila veliká žlutá koule. „Jako Jupiter“, řekla překvapeně Linda. „Takže letíme na třetí“, poznamenal Tuc Túc. Třetí planeta byla až bolestně podobná Zemi. Modré moře se proplétalo mezi kontinenty, které zářily zelenou a žlutou barvou. Možná jsme měli spíš letět na čtvrtou, řekl si Tuc Túc, když to pozoroval z výšky. Nějak jsem si na Zem zvykl, možná až moc, uvědomil si a vzpomněl si na maminku. Musel si přiznat, že Země je hezčí než Mars. A jak hezká musela být, než ji lidé zastavěli vším možným a zaneřádili svými odpadky. Mars na ně, řekl si s hořkostí. Neváží si toho, co mají. V marťanských pověstech se říká, že byl Mars kdysi zelený, než přišla civilizace. Teď už jsou tam zelení jen Marťané.
Popravdě, když se Marťané vypravili před mnoha lety na Zemi, doufali, že bude volná a budou se tam moci přestěhovat. Bylo pro ně velkým zklamáním, že už volná není. Tehdy prý se vyskytlo jisté marťanské hnutí, které přišlo s nápadem, vystěhovat lidi na Mars, protože si Země evidentně neváží, ale tento nápad byl zamítnut. Někteří to měli za nepěkné a jiní se zase obávali, že člověk zničí i Mars. Takže Marťané zůstali jen u pozorování. Být pozorovatelem na Zemi se na Marsu stalo velmi prestižním povoláním. To je ale dávno. Od té doby, co bylo navázáno přátelství, zájem o práci na Zemi rapidně poklesl. Spolupracovat s lidmi Marťany vůbec nebaví. Jsou prostě nechápaví, vzteklí, nafoukaní a tak dále. Tedy ti na úřadech. Alespoň tak se to na Marsu povídá. Tuc Túc byl ale na Zemi hrozně zvědavý. Vlastně si přál, aby ho tam poslali. Byl pak ovšem dost zklamán, protože skoro všechny ty zvěsti byly pravdivé. Ale teď si uvědomil, jak moc si na ni zvykl: už se tam těšil.
    „Přistávací modul připraven“, zahlásila loď. Vznášeli se nad Zemí Nezemí a pozorovali podivné tvary kontinentů. „Proč je tak podobná Zemi“, zeptala se Linda Jedničky. „Protože to je Země. Jsme v paralelním vesmíru. Již jsem se zorientoval. Vše je tu velmi podobné našemu vesmíru. Ale nic není stejné. A je tu navíc naše černá hmota“, odpověděl. Nebe bylo černé jako v každém normálním vesmíru, jen hvězdy i slunce měly tmavší odstín. Děláme jim tu pěkný bordel, napadlo Lindu. Zastyděla se za celý vesmír. Nebo spíš za Mléčnou dráhu. Co se děje v jiných galaxiích, o tom nevěděla nic. Snad prý Lyřané a Arkturiáni vědí něco víc. Všem těm galaxiím taky ubývá černá hmota, napadlo ji. Všimli si toho? Možná pak zjistí, kde to bledne nejvíc, a přilítnou na nás, co to provádíme s vesmírem. Napadlo ji pak, že jí to může být už jedno. Je zde. Nemůže řešit problémy několika vesmírů zároveň. Pobaveně se usmála nad tou představou. Měla by řešit to, proč sem přišla. Znovu se zadívala ven. Kam přistát?
Tuc Túc se díval z okna a ani se nehnul. Nepřemýšlel. Naslouchal vnitřnímu hlasu. Sledoval krajinu pod sebou a vnímal své pocity. Ne, tady ne, tady taky ne. Modul oblétal Nezemi už potřetí, a on stále nevěděl. Linda byla zamyšlená a Jednička mlčel jako obvykle. Tuc Túc na chvíli zavřel oči. Vyjevil se mu obraz velkého zálivu. Přiblížil si jej a uviděl horu. Už věděl. Otevřel oči a pozoroval svět pod ním. „Támhle, na okraj toho velkého zálivu“, řekl po chvíli. Modul se tiše snesl a měkce přistál do zelené trávy. Bylo to kouzelné místo. Doléhalo sem šumění moře a křik ptáků. Nad nimi se zvedala hora. Mlčky vyrazili nahoru.
     Nahoru vedla pěkná cesta. Šlo se jim lehce. Vzduch voněl mořem a jakýmisi záhadnými květy. Přeletěl nad nimi stín. Vzhlédli a uviděli cosi, co připomínalo ptakoještěry. Linda si všimla, že vše je trochu jiné než na Zemi. Tráva je jaksi zářivější a na moři se tvoří růžová pěna. Až trochu kýčovité, napadlo ji. Jako ve snu. Není to celé vůbec sen? To by byl pěkně dlouhý sen. Ne, sen to nebyl. A pokud ano, tak až příliš živý. A najednou byli na vrcholu. Rozkládala se tam nevelká náhorní planina. Byla porostlá vysokými keři. Cesta vedla mezi ně. Šli po ní dál. Po pár krocích se keře rozestoupili a před nimi se objevilo bílé stavení se slaměnou střechou. Zvolnili chůzi. Opravdu jsme u cíle?, řekla si udiveně Linda. Tady? To je jistě hloupost. Chvíli zůstali stát. Lindě se dovnitř nechtělo. Nejspíš se zjistí, že to celé bylo k ničemu. A co pak? Zmocnily se jí najednou pochybnosti. Celé je to nesmysl. Nic nezjistí. Cizí vesmír se utopí ve tmě a jejich zase ve světle.
     A právě v té chvíli se ve dveřích domu objevila žena. „Pojďte dál, už vás čekám“, pokynula jim. Podívali se na sebe. Linda pocítila úlevu. Ničemu nerozuměla, ale měla pocit, že tak to mělo být. Pozdravili a vešli dovnitř. Jednička šel poslední. Uvnitř byl nečekaně rozlehlý prostor. Žena je usadila do křesel, které byly uprostřed místnosti, a posadila se proti nim. Je to opravdu žena, všimla si Linda. Žádná mimozemská bytost. Byla oblečená do prostých bílých šatů a dlouhé tmavé vlasy se jí vlnily až někam k pasu. Její pohled byl uhrančivý. Vědma, napadlo Lindu. V té chvíli se na ni žena usmála. Pak se usmála i na Tuc Túce a Jedničku a všichni měli najednou pocit, že jsou poctěni přízní jakési královny. „Mluvte“, řekla pak. Byli zaskočeni. Proč se ptá, když ví všechno, napadlo je. „Já vím, ale víte vy, co chcete? To je to nejdůležitější. Co doopravdy chcete." Tuc Túc A Linda se zamysleli. Promluvil Jednička: "Zastavit únik temné hmoty z našeho vesmíru.“ Žena se na něj usmála: „Ty to máš nejjednodušší. Plníš zadaný úkol. Jsi nástroj.“ „Ano“, odpověděl Jednička. Žena se zadívala tázavě na Lindu. Co chce slyšet? Přeci chce totéž. Plní ale úkoly jako robot? Ta otázka ji zaskočila. Co má odpovědět? Že dělá, co se jí řekne? A je to tak? Mlčela. Žena se povzbudivě usmála na Lindu i Tuc Túce. „Vzpomeňte si, proč jste sem přišli.“
     Opět se rozhostilo ticho. Pochopili oba. Otázka zní: jaký je smysl jejich života. Linda si vzpomněla, že se kdysi takhle ptala sama sebe. Kdy to bylo? Když umřel otec? Když ji nevzali na školu, po které toužila? Párkrát jí bylo v životě opravdu zle, a pak se sama sebe ptala, jaký má život ještě smysl. A pak ta otázka vždy zapadla mezi starostmi všedního dne. Tuc Túc si nemohl vzpomenout, že by někdy takhle přemýšlel. Proč vlastně žije? Jen tak, ze dne na den? Pak si na něco vzpomněl: jako malý kluk četl knížku, která ho uchvátila: Vesmír hoří. Hrdinný kapitán Ram Dám zachránil se svou lodí vesmír, když uhasil požár, který v jisté sluneční soustavě zapálili zločinní Reptiliáni. Představoval si, jak zachraňuje vesmír. „Plníš si své dávné přání“, řekla v té chvíli žena. Vlastně ano, řekl si Tuc Túc. Je to tak. „A já také“, řekla Linda. Vzpomněla si na svůj dávný dětský sen, udělat něco, čím by pomohla světu. Vybavila si vzpomínku z dětství. Dívala se tehdy na film Poslední delfín. Byl velmi dojemný. Uvědomila si tehdy, jak člověk ničí přírodu. Vzpomněla si na ten pocit bezmoci. Zatoužila tehdy mít tu moc, aby dokázala něco změnit.
     „A ty jsi kdo?“, zeptal se náhle Tuc Túc. Linda se právě chystala položit stejnou otázku. „Jsem vaše zrcadlo“, odpověděla žena a po chvíli pokračovala: „Přišli jste sem pro odpověď na vaše otázky. Já je ale nevím. Čtu je ve vás.“ Oba si najednou uvědomili, že to tak je. Neřekla jim vlastně nic, co by sami nevěděli. Ale co ta temná hmota, uvědomili si zároveň. „Jak byste chtěli zachránit vesmír, kdyby nebyl v ohrožení?“, zasmála se. Zůstali na ni zírat. Nečekaně se ozval Jednička: „Chcete říct, že příčinou celé té havárie je to, že ti dva chtěli zachránit vesmír? Takže oni za to vlastně mohou?“ Tuc Túcovi se zdálo, že se na něj ta černá potvora mračí. Je nám skoro k ničemu a ještě bude kritizovat? Linda si všimla, jak opět tmavne. Jako kdyby byl dlouho na sluníčku, řekla si. „Nezlobte se na něj“, usmála se soucitně žena. „Je to jen stroj. Zná jen příčinnou souvislost. Nerozumí podstatě náhod. Víte, co nám náhody vlastně ukazují?“, zeptala se. Neřekli nic, a tak pokračovala: „Že si svět tvoříme sami.“ To už Linda slyšela, ale přišlo jí to divné.
     Opět do debaty vstoupil Jednička: „Znamená to, že kauzalita je iluze? Buď je přece příčinou díry ve vesmíru pokus s antihmotou, nebo přání těch dvou.“ Žena přimhouřila oči a chvíli se dívala na Jedničku, než odpověděla: „Živé bytosti si tvoří svět, jako když dítě tvoří figurky z modelíny. Živé bytosti tvoří, zatímco stroje jen vyrábí podle zadání. Ty nic netvoříš. Ty funguješ ve stvořeném světě. Abys to pochopil: víš co je to sen? Určitě víš. Umíš ty snít? Neumíš. O tom to je. Pro tebe náhody neexistují. Jen kauzalita.“ Jednička neříkal nic. Asi přemýšlí, řekl si Tuc Túc. Ať se mu ten plechový mozek upeče. Žena se zatvářila pobaveně. „Když se na něj zlobíš, vnímáš ho jako živou bytost. Je to stejné, jako když se zlobíš na lampu, protože nesvítí. On je taky tvoje zrcadlo. Tvého hněvu.
    „Stejně tomu nerozumím“, řekla zamyšleně Linda. „Jak může svět fungovat dohromady, když si ho každý tvoříme sám?“ Tuc Túc přikývl. Chtěl se právě zeptat na totéž. „Právě od toho je tu kauzalita. Dítě, které tvoří z modelíny, se bez modelíny neobejde. Když ji nemá, nebo když je třeba stará, nevytvoří nic, i kdyby mě tisíc snů. A teď si myslíš, že příklad s modelínou je sice pěkný, ale pro pochopení fungování světa to nestačí. Na to ti rovnou řeknu: svět se nedá pochopit. Svět se musí zažít.“ Tuc Túc se najednou zasmál: „No jasně, co by to bylo za život bez překvapení. Kauzalita je nudná“, dodal a šlehl pohledem po Jedničce. Ten se tvářil neutrálně. Ostatně jako vždy.
    „Dobře, a co teď“, řekla Linda. „Prozradíš nám jako naše zrcadlo, co máme dělat teď?“ Žena zvážněla. „Co vidím, je, že se máte vrátit na loď. Dál nevidím. Na to musíte přijít sami.“ Lindě se zúžil dech. Tuc Túc polknul na sucho. Tohle nečekali. Žena se na ně dlouze dívala, než opět promluvila: „Ničeho se nebojte. Život před vás nikdy nepostaví úkol, který by se nedal zvládnout. Tak fungují náhody: vždy je po ruce nějaká příznivá náhoda, jen ji odhalit. Jen se dívat a vnímat. Intuice vás povede.“ „Ano“, řekl Tuc Túc.