Střízlíkovo velmi všední odpoledne- 2. část

Anotace: ... když mermomocí pokračujete ve své próze...

                         Střízlíkovo velmi všední odpoledne pokračování

Tak to se tedy opět nepovedlo, uvědomil si Jindra, když celý zaražený nastupoval do vlečňáku soupravy číslo devatenáct. Usedl a sotva se tramvaj rozjela, počal znovu probírat možnosti dobrého skutku. Pustit někoho staršího sednout? To by snad šlo, ale jak to provést, když je vůz poloprázdný? Třeba se tramvaj ještě cestou zaplní. Určitě, usoudil nakonec spokojeně, i když si uvědomoval, že právě tohle by byl takový čin – nečin. Pustit staršího by přece měla být samozřejmost!

Jako z udělání ještě na Náměstí Bratří Synků okolo něj zívalo volných sedadel víc než dost. A teď konej nějaké ty skutky!

Konečně! Na Tylově náměstí očekával příjezd devatenáctky celý hrozen netrpělivých lidí. To bude ono! Vybral si paní, které už muselo být nejméně padesát – úctyhodný věk, z jeho pohledu – vstal a pohlédl jí přímo do očí: „Posaďte se, prosím.“

Dáma, snad dotčená tím, že ji má za starou (důvod, který tenkrát mohl sotva chápat), ho ostentativně ignorovala. Jen se na okamžik zamračila, přeměřila si ho nepříliš přívětivým pohledem a prošla kolem něj dál do vozu.

Zmateně se rozhlédl; žádný další starý člověk v dohledu.

Tak zase nic, pomyslel si otráveně a po paměti usedl zpět.

„Co blbneš, vole!“ ozvalo se právě ve chvíli, kdy si začal uvědomovat, že s jeho sedadlem nastaly jakési změny. Opravdu, jako by se mávnutím proutku stalo tvrdším, hrbolatějším a podivně pohyblivým. Když s úlekem kvapně vstával, docházel mu důvod. Mladík, častující ho těmi nelichotivými slovy, se mu zřejmě musel protáhnout za zády a usednout na jeho místo, právě když oslovil tu paní.

Taková ostuda!

Celá tramvaj se na něj otočila a spočítat pohledy a škodolibé úsměvy pod nimi, by bylo velmi obtížné. A to všechno, když má na sobě kroj! Dnešek se teda bude v deníku opravdu vyjímat!

„Promiňte,“ zakoktal, a aniž by na kluka, který si urovnával kalhoty a nechápavě vrtěl hlavou pohlédl, prosmýkl se chvatně na zadní plošinu a na příští stanici vystoupil.

Chvíli postával na refýži. Trapný pocit už ho přešel, problém s dobrým skutkem nakonec v duchu vyřešil také; když se mu dnes nezadaří, udělá zítra skutky dva a bude to. Proč si tím tedy kazit celý den? A proč tady čekat na další tramvaj? Vezme to přes Václavák na Můstek a za chvíli je u Prašné brány. Čas ještě má.

Odhodlaně vykročil.

 

 „Ale no tak, Jaruško,“ zaznamenal sotva zabočil na Příkopy chlácholivý hlas paní tlačící před ním kočárek. Přestože křik mimina opravdu nebyl k přeslechnutí, té dvojici by asi nevěnoval pozornost, kdyby se vzápětí nestala věc, která měla naráz vrchovatou měrou vyřešit jeho dosavadní potíže a nové vzápětí přinést.

 

„Promiňte, paní,“ hlásek za ní, přes Jaruščin pláč sotva slyšitelný, zněl nesměle.

„Říkal jsi něco, chlapče?“ otočila se nervózně; času teď nemá poslední dobou nazbyt, ale jediný pohled na majitele toho hlásku a nervozita byla aspoň na okamžik zažehnána. Musela se chtíc nechtíc pousmát.

Malý, drobný hošík, v legračně padnoucím kroji s neskutečně tenkýma nožkama, tvářící se jako hromádka neštěstí, její úsměv neustále narůstal, aby najednou v mžiku zmizel; hošík totiž držel v ruce její peněženku!

„Co…co to…má znamenat…hochu?“ vyhrkla překvapeně; snad jí tu peněženku neukradl? Ale blbost, to by ji přece neoslovoval.

Chlapec si mezitím levičkou roztržitě popotáhl ty směšné kraťasy: „Tohle vám vypadlo, paní!“ usmál se nesměle, skoro bázlivě (dneska už těch nedorozumění a trapasů bylo víc, než dost) a pravou ruku s peněženkou natáhl dopředu.

Pohled, před chvílí zostražitělý, rázem změkl: „Ale to jsi hrozně hodný! To víš, takový zmatek tady, Jaruška ne a ne přestat, to pak člověk snadno něco ztratí! Co já ti jen za to dám?“ rozhlížela se zamyšleně, ale zároveň jedním okem sledovala vnitřek kočárku, ze kterého se vytrvale linul pláč.

„Nic, nic mi nedávejte, já jsem rád, že jsem vám mohl pomoct,“ řekl, a ačkoli to znělo poněkud strojeně, byla to naprostá pravda. Vždyť tím právě vyřešil otázku dobrého skutku!

„No tak dobrá, no,“ maminka byla zjevně na rozpacích, „tak ti tady s Jaruškou aspoň pěkně poděkujeme. Jaruško,“ naklonila se nad kočárek, „podívej se, tenhle mladík nám zachránil korunky, aby bylo na Sunárek pro tebe. Beztak brečíš jen pro to, že ti to, co mám já nesta…“ zarazila se uprostřed věty a nejistě pohlédla na Jindru; kluk koukal jakoby nic, snad ani nepochopil, o co jde.

Jindra opravdu nechápal, proč ta paní náhle nedokončila slovo, ale bylo mu to vlastně fuk; hlavně už potřeboval zmizet.

Aby věc uspíšil, naklonil se rychle nad kočárek.

Uvnitř spatřil opravdu maličkou holčičku, s roztomilou pihou na levé tvářičce, celou zpocenou a uřícenou dlouhým pláčem, která ovšem, jakmile na ni dopadl Jindrův stín, vmžiku ztichla, vykulila svoje zelenohnědá kukadla a začala jimi těkat z Jindrova šátku na turbánek, slibový odznak a…pak se – světe div se – najednou usmála a něco spokojeně zavrněla.

 „No ne, ty na ni máš ale vliv! To jsem teda ještě neviděla!“

Jindra se narovnal, povinně usmál a už se nadechoval k větě na rozloučenou, když se z kočárku ozvaly počáteční tóny opětovného pláče. Mimoděk se naklonil zpět – ticho a následné zavrnění. Rozpačitě se otočil na paní – kočárek opět „ožil“.

„No tohle!“ vrtěla mladá maminka hlavou. Náhle se zarazila a pohlédla zpříma na Jindru: „Poslyš, nechtěl bys mi ještě trochu pomoct?“

Propánakrále, chtělo se mu vykřiknout, vždyť já už musím jít, za pozdní příchod na schůzku jsou trestné body! Ale nahlas jen utrousil: „Rád.“

„No to jsi hodný, mě totiž napadlo, že bys nás mohl doprovodit před náš dům; Jaruška by, kdyby tě viděla, dala pokoj. Už je z toho brekotu celá opuchlá. Neboj,“ dodala rychle, „není to moc daleko!“

Vyrazili. Ona s lehkým, on naopak s těžkým srdcem.

Za okamžik se však ukázalo, že plán, který si podnikavá maminka vymyslela, nebude tak jednoduché dodržet.

Sotva totiž vykročili, Jindra, který šel po boku kočárku, aby na něj po dlouhém, vysilujícím pláči stále ještě povzdychávající děvčátko vidělo, maličko zaostal, ztratil se tím na okamžik z dohledu pátravých očiček a následovala téměř okamžitá reakce.

„Počkej,“ zastavila paní, „takhle to nepůjde!“

Jakmile mu ale pak vyložila svou představu, jak by to jít mohlo, podlomila se pod Jindrou málem kolena a začal si poznenáhlu uvědomovat, že by mu snad bylo lépe, kdyby se ten před chvílí vítaný dobrý skutek, ani neuskutečnil. Tlačit kočárek! Na veřejnosti! To už radši, kdyby ho s Helenou a její nákupní taškou, viděla celá jejich ulice! Co, ulice! Klidně celá třída!

Přesto poslušně uchopil madlo, podle instrukcí té maminky v nesnázích se trošičku naklonil nad kočárek a znovu vykročil.

Tahle strategie naštěstí, nebo snad bohužel – no, jak se to vezme – fungovala.

Naštěstí proto, že mu kynula šance, že teď už vše proběhne bez zádrhelů a tedy rychle, bohužel proto, že hrozila reálná možnost, že bude spatřen v téhle, dle jeho názoru ponižující situaci. Zvlášť, když se právě každým krokem blížili k místu oddílové schůzky!

Osud mu však přál a celou rozlehlou plochu Náměstí Republiky prošli bez povšimnutí. Do srazu zbývalo ještě trochu času a nikoho ve skautském nebylo nikde vidět.

Také Jaruška se teď chovala vzorně. Fascinovaně bloudila očima po Jindrově kroji, na němž se při chůzi stále něco hýbalo, nebo blýskalo a tenhle nehraný zájem jí přes nepříjemné kručení v bříšku, které bylo příčinou její rozmrzelosti, vydržel až do Revoluční ulice, kde zmožená zážitky usnula.

Všiml si toho okamžitě; po pravdě řečeno, ta víčka, která se jí už chvíli přivírala, tlačil silou vůle stále k sobě; taková klika, že ho až dosud nikdo známý neviděl, mu přece nemohla vydržet věčně! Opatrně zastavil.

„Paní,“ zašeptal prosebně, „už usnula, tak já bych…“

Dřív, než však stačil dokončit větu, ozvalo se z hloubi korby podezřelé vzlyknutí. Rychle se naklonil zpět, aby se dostal do zorného úhlu procitajícího andílka a odevzdaně vykročil dál. Zabralo to. Jaruška se na něj unaveně usmála, chvíli ho opět pozorovala zpod přivřených víček, a nakonec znovu usnula.

Tentokrát už se Jindra o nic nepokusil. Ostatně, cíl jeho anabáze už byl, jakmile zabočili do Kozí ulice, na dosah.

„Tak a jsme tady.“

Tahle věta z úst maminky spícího miláčka zazněla Jindrovým uším jako rajská hudba. Pomaloučku zastavil před domovním vchodem a vzhlédl. No jo, číslo třináct, tak proto taková klika, pomyslel si Jindra, ta číslovka v tom celém hrála určitě roli. Ale, pokračoval v úvahách už veseleji, hlavně že už to mám za sebou. Rychle upřel zkoumavý pohled na andílka – spal!

Tak teď ale rychle, než si ta paní ještě něco vymyslí!

Ta se však k něčemu podobnému neměla. Opatrně zvedla Jarušku z kočárku a otočila se k chlapci: „Tak ti mockrát děkuju, je mi jasné, že to pro tebe nebylo nic lehkého. Pozvala bych tě nahoru, ale Jarča se už na schodech určitě probudí a…ne, neboj se,“ dodala rychle, jakmile si všimla jeho vyděšeného pohledu a blednoucích tváří, „určitě od tebe už nebudu nic chtít, tohle si musím zařídit sama. Pro kočárek se vrátím. Tak se nezdržuj. Měj se moc hezky, ještě jednou ti děkuji. Až bude Jaruška větší, přihlásím ji do skauta,“ dodala ještě, pěkně se na Jindru usmála a mrkla. Pak se otočila a starobylá domovní vrata za ní s temným žuchnutím zapadla.

Přestože té paní neměl důvod nevěřit, rozběhl se, jakmile zaslechl první Jaruščino zavzlykání, směrem k Revoluční, ani se neohlédl.

 

„Tak Střízlíku, jdeš o pět minut pozdě! A to už je za tři trestné body!“ vedoucí obklopen houfem skautů i vlčat, si významně poklepával na své náramkové hodinky, „máš něco na vysvětlenou?“ dodal významně.

Jindra sklopil oči a mlčky zavrtěl hlavou; tohle by mu přece stejně nikdo neuvěřil.

„V sobotu se o ně v klubovně přihlas,“ věnoval mu Boy poslední větu a energicky se obrátil k oddílu: „Tak pozor, hoši, vyrážíme!“

Možná, že to všechno, co se dnes událo, zauvažoval Jindra, znamenalo víc, než jen vyplnit „políčko“ dobrý skutek! Jedno políčko? Dvě! No jasně dva skutky, dvě políčka! Nejdřív peněženka, pak ten…doprovod. Takže má vystaráno i na zítra!

A vlastně, napadlo ho ještě po chvíli, možná i tři; vždyť svým jednáním získal pro skautskou organizaci nováčka! Co na tom, že až za pár let!

Ále, rozhodl nakonec moudře, ten třetí skutek věnuji Skautu zadarmo!