Andělský měsíc- ukázka

Anotace: ... když se člověku nedaří...

                                      Andělský měsíc- ukázka

„Tak…ahoj…“ vydechla s podivnou směsicí napětí i úlevy. Rychle jsem se nadechl, abych ještě aspoň na okamžik odvrátil neodvratné; zcela neosobní: „tůt…tůt…tůt“ mě zbavilo poslední naděje.

Zaraženě jsem pohlédl na displej, na kterém se ještě chviličku skvěl nápis Pomněnka a několik číslic oznamujících délku hovoru; nakonec i ten, stejně jako moje naděje, rychle pohasl.

Mechanicky naučeným pohybem jsem vrátil mobil do kapsy a nepřítomně usedl na lavičku. Tak tedy konec…pomyslel jsem si věcně, ačkoli ostatní myšlenky, které mi v tuhle chvíli letěly hlavou, měly k racionalitě daleko.

S velikým úsilím jsem je zahnal do kouta své mysli a do hlavní arény vpustil vzpomínky; zpočátku zprudka vířily dokola, ale nakonec se přece jen urovnaly do jakéhosi tvaru, ze kterého je bylo možné postupně začít vyvolávat. Nemuselo by to být tak složité, kdyby se jednalo jen o poslední měsíc. Jenomže tomuhle měsíci, který bych teď nejradši vypustil ze své hlavy, předcházelo devatenáct dalších, před kterými to vlastně všechno začalo…

 

 

„Malý okamžíček, prosím, počkejte na mě! Haló, vy tam vpředu! Zastavte, prosím!“

Slečna, či snad mladá paní, v inkoustových džínách a hráškově zeleném tričku, třímající v ruce obrovský svazek neustále cinkajících klíčů, se musela hodně namáhat, aby překřičela polohlasný hovor, který velmi rychle vytryskl, sotva jsme po dobré hodině způsobného a prakticky bezeslovného postupování jednotlivými místnostmi zdejšího zámku vykročili na první nádvoří a dle předchozích pokynů dál pokračovali do věhlasného zámeckého parku, kde se měla prohlídka dokončit.

Teprve po několikerém pokusu se jí nakonec přece jen podařilo náš houf zastavit.

Viditelně si oddychla, rychlým krokem došla až k čelu průvodu a otočila se k nám.

Při té chůzi, jsem si ji vlastně poprvé prohlédl; ne že bych k tomu neměl v předchozím čase možnost, ale, bůh mi je svědkem, nemám ve zvyku zkoumat vždy a za všech okolností „každou sukni“, i kdyby byla právě třeba v kalhotách, ačkoli na pěknou dívku, či ženu, pohlédnout neodmítám.

Během prohlídky zámku jsem jen zběžně zaznamenal její jiskřivě kaštanové vlasy, uchu lahodící sametový hlas i milý úsměv příjemný naopak oku, stejně jako nepatrný, sladký závan heřmánkové vůně, když kolem nás naše průvodkyně poprvé proplula.

Na nic dalšího nebyla dík přítmí v komnatách, značnému, počtu návštěvníků, ve kterém se její drobná postava téměř ztrácela, ale i mému opravdovému zájmu o historii, který poutal prakticky všechnu moji pozornost, příležitost.

Nyní však byla situace jiná, zářící slunce poskytovalo světla víc než dost, mladá žena stála osamoceně před námi, rychlá chůze a možná i vědomí, že teď jsou na ni upřeny pohledy opravdu všech přítomných ji vehnalo do poněkud pobledlých tváří lehounkou červeň a donutilo její hrudník…dost(!), poručil jsem si vzápětí, nemusíš přece ženy vyhodnocovat jen podle těchhle kritérií!

Poslechl jsem a umínil si soustředit se po zbytek prohlídky na dívčinu osobnost, jako celek.

Dnes a vlastně nejen dnes si uvědomuji, že právě to bylo příčinou následujícího děje.

Ta mladá žena byla samozřejmě neobyčejně krásná; jen lhář by tvrdil, že ho krása u žen zajímá až jako poslední. Upřímně přiznávám, že pro mou, možná přízemní duši, je vzhled důležitý. Ale teprve když jde ruku v ruce s inteligencí, příjemnou povahou, nebo milým vystupováním, může zájem vzrůst.

Zadýchané zrůžovělé děvče ovšem nemohlo tušit jaké myšlenkové pochody se právě odehrávají v mé hlavě a bylo to tak dobře.

„Tak, vám děkuji,“ další příjemný úsměv, „že jste na mě počkali; bez vás bych tu mohla zabloudit.“

Nesourodý houfec návštěvníků pobaveně zašuměl a já jsem té „své“ krásné neznámé v duchu připočítal první body.

Za vtipnost.

„Dál už ale,“ pokračovala o poznání vážněji, „půjdu, když dovolíte, první já.“

„Bude nám potěšením, slečno! Zamlouvám si místo hned za vámi! Abych měl ten nejlepší výhled!“ ušklíbl se s jasně dvojsmyslnou narážkou vedle mě stojící Jarda, kolega z práce, a tak trochu i kamarád a ostentativně stočil svůj pohled o patro níž, lépe řečeno zhruba do míst, kde světlounkou zeleň dívčina trička střídala temná modř džínsů, a snad i o kousíček níž.

 

Na školení nás s Jardou vyslali společně a po úmorných dvou dnech bez chvilky na čerstvém vzduchu, plných přednášek a diskusí na odborná témata, zajímající pouze naši uzavřenou komunitu, mě docela potěšil návrhem, že bychom volný den, který nás čekal, mohli věnovat také nějaké kultuře.

„Ty vole, ale já tu kulturu myslel úplně jinak!“ reagoval překvapeně na můj nápad, který jsem před chvílí nadhodil, „jsme na Moravě! Víš, co je tady sklípků? Zámky jsou i v Čechách…!“

„Víš přece, že nepiju…“

„Hele tak dobře,“ opáčil rychle, „navrhuju kompromis. Nejdřív ten tvůj zámek a večer, večer můj sklípek. Třeba tam narazíme na nějaký kočky…“ nejistě na mě pohlédl, „…už bys zase mohl začít žít,“ znovu zaváhal, „po třech letech…“

Gestem jsem ho přerušil: „Dobrá, dobrá! Večer sklípek, ale bez těch tvých koček!“

Ironicky mě poklepal po rameni: „To víš, že jo, ty svatej…!“

 

 „Tak pozor prosím, půjdeme!“ ozval se opět vesele mezzosoprán naší průvodkyně; Jardovy poznámky si, jak se zdálo ani nevšimla, nebo, což bylo pravděpodobnější, ji ignorovala. Aby ne, uvažoval jsem, takových a jistě i troufalejších průpovídek, musí tak krásné děvče slyšet za sezonu tisíce.

Znovu jsem na ni pohlédl; snad abych si oprávněnost své předchozí teorie o přímé úměře množství narážek, ke kvalitě jejího vzhledu, ještě potvrdil. Spíš však, ovlivněn Jardovým vtípkem, jeho očima. A musel jsem s ním, byť poněkud zahanben přízemností svého počínání, souhlasit; tenhle pohled skutečně nebyl k zahození…

Jarda, si zřejmě všiml, kam moje oči před okamžikem směřovaly. Ušklíbl se, mezi zuby procedil: „Dobrý, co?“ a lehounce pohodil bradou směrem k dívčiným zádům.

„Dej pokoj!“

A ty taky, okřikl jsem v duchu sám sebe a přinutil se začít sledovat dívku zpátky svým zorným úhlem.

Zvolna jsme se sunuli parkem a naslouchali zasvěcenému výkladu té teď už ostře sledované průvodkyně.

Vystupování měla neobyčejně kultivované, projev pozoruhodně inteligentní, celkově působila velmi, velmi příjemným dojmem.

Pozvolna mě zájem o historii opustil…

 

„A tady vážení a milí přátelé, naše prohlídka končí. Já se s vámi rozloučím, poděkuji vám za pozornost a dovolím si upozornit vás na možnost následné procházky v druhé části parku, na kterou se už ovšem výklad nevztahuje. Takže, na shledanou,“ dívka s úsměvem, který jí na tváři vykreslil dva roztomilé ďolíčky, přelétla očima celou skupinu, aniž by se jen na okamžik zastavila u mě, ačkoli jsem na tom svým pohledem upřeným na ni usilovně pracoval. Za slova rozloučení ještě přidala lehké pokývnutí hlavy a otočila se k odchodu.

V tu chvíli už mě zajímala natolik, že pokud to nemělo takhle skončit, bylo na mně, abych něco udělal.

„Promiňte, prosím,“ vyhrkl jsem a s potěšením sledoval, jak zastavila a s nepředstíraným úsměvem se na mě otočila.

„Ano?“

„Omlouvám se…ale…,“ zoufale jsem v duchu lovil nějaký nápad, který by logicky odůvodnil, proč ji ještě oslovuji, „ale...“

„Ano?“ opakovala s trochu šibalským pohledem a založila si ruce na prsou.

Přinutil jsem se udržet svůj pohled ve výši jejích očí. Hlubokých, upřímných, ale s malými jiskřičkami veselí uvnitř. Má mě asi dobře přečteného, kmitlo mi hlavou, a ještě překotněji jsem dál hledal svou záminku.

„…ale, ale… ale kudy,“ (konečně!) „kudy se jde do té druhé části parku, prosím?“ (Uuuf!)

Opětovně se usmála, maličko zaklonila hlavu a pohodila vlasy, takže v zapadajícím slunci na vteřinku zajiskřily: „No, máte dvě možnosti. Buď se vrátíte k hlavnímu vchodu a po lávce přejdete na druhý břeh, nebo,“ rozpustile na mě pohlédla, „nebo přímo tudy!“ ukázala prstem elegantní, štíhlé ruky na slepé rameno říčky vinoucí se celým areálem parku a rozdělující ho na dvě přibližně stejně velké části.

Hm, jedna nula pro ni, musel jsem uznat.

„Hm, jedna nula pro vás!“ opakoval jsem nahlas svou předchozí myšlenku, „ale pokud byste šla se mnou, tak…“ rychle jsem pohlédl na zelenkavou, tichou hladinu, „…je tam hluboko?“

„Ani ne…“

„…tak bych to s vámi klidně přebrodil.“

Její mírně nakrčené čelo a tázavě pozvednuté obočí, které vzápětí následovalo, mi v mysli zabrnkaly na struny fantazie a lehké drzosti: „Nebo bych vás na druhý břeh třeba přenesl, nebo…“ rozvíjel jsem provokativní myšlenku.

„…čili,“ pokračoval jsem rychle, když jsem si všiml jejího nadechnutí; snad kvůli pádné odpovědi, „máte rovněž dvě možnosti. Buď mě zavedete k té lávce, nebo to tady spolu přebrodíme…pří – pad – něě…to…to druhé. Co vy na to?“

Pobaveně cinkla klíči: „Budete se možná divit, ale kdybych měla čas, tak bych to brodění klidně brala, ale já ten čas, bohužel, nemám! Ani minutu! Fakt!“

Její poslední věta zněla dost definitivně, ale přesto jsem to ještě musel zkusit. Ostatní návštěvníci se mezitím trousili zpět, ať už do druhé části parku, nebo na parkoviště před zámkem, dokonce i Jarda zřejmě správně vyhodnotil situaci a kamsi zmizel, takže jsme na pěšince vysypané žluťoučkým pískem teď stáli sami.

„Ale,“ zašoupal jsem rozpačitě nohama a píseček pod podrážkami dotčeně zaskřípal, „u pokladny bylo napsáno, že tohle je dnes poslední prohlídka! Takže o tom čase by se dalo ještě zauvažovat, co říkáte?“

Usmála se a pohlédla mi zpříma do očí: „Máte pravdu, ale ten konec se týká jen průvodkyň…já ještě musím…“

„…vy snad nejste průvodkyně?“ skočil jsem jí do řeči a snažil se, aby můj hlas zněl s převahou.

Znovu se usmála: „Ne, totiž…víte…průvodkyně tedy opravdu nejsem. Jen tu tak vypomáhám a…promiňte, já už budu opravdu muset…“ nechala poslední slovo viset ve vzduchu; zjevně jsem neměl šanci.

„…jít, že ano?“ dokončil jsem větu za ní a docela upřímně si povzdychl, „tak jo, už vás nebudu dál trápit. Omlouvám se za to zdržení, ale…“ nový nápad mi vložil do úst poněkud smělé prohlášení, „za rok jsem tu zas a pak…budete tady za rok?“

A-ano, myslím, že ano,“ odpověděla trochu překvapeně, „a co bude pak?“

„…pak…pak už mi…košem nedáte, že ne? A tu říčku spolu přebrodíme!“

„Tak teda ano, i když…“ zaváhala, „bůhví, co bude za rok…“

„Ale budete tady, slibujete!?“

„Slíbit vám nemůžu nic, ale mám to v plánu. A teď už opravdu musím! Mějte se!“

„Na shledanou!“

Díval jsem se za ní, poslouchal skřípající písek a občasné cinknutí klíčů, dokud mi nezmizela v parkové zeleni.

 

„A proč to chcete vědět?“ obtloustlá dáma si mě přísně měřila přes široké obroučky brýlí.

Vybatolila se před chvílí přímo přede mě ze dveří, na nichž se pod červeným nápisem POKLADNA VSTUP ZAKÁZÁN, houpala na chatrném provázku nakřivo pověšená cedulka ZAVŘENO.

V okamžitém popudu jsem ji oslovil, s otázkou nezná-li tu sympatickou dívku, která dnes měla poslední prohlídku.

„Jméno vám stejně neřeknu,“ přísný pohled ji na okamžik poněkud změkl, „ani nemůžu, mladý pane, to vám přece muselo být jasné hned!“

V duchu jsem se zasmál tomu mladému pánovi, ale navenek zůstal vážný, lépe řečeno smutný, v bláhové naději, že tím tu korpulentní dámu obměkčím, i když jsem tomu příliš nevěřil.

Nemýlil jsem se.

„Ale jedno, jedno vám teda řeknu. Ta, kterou považujete za průvodkyni, teda žádná průvodkyně není…“

„…ale vždyť tady provádí…“

„…průvodkyně to není,“ nedala se madam vyvést z míry, zato vzápětí z míry vyvedla mě.

„Je to naše kastelánka, paní Anička. Ale víc vám neřeknu!“ dodala energicky, a ještě energičtěji otočila klíčem v zámku, „sbohem!“

 

„Jsi ty to kus vola,“ Jarda na mě znovu nevěřícně pohlédl, „proč sis jí aspoň neřek o telefon?“

„Koukej na cestu,“ odsekl jsem mu. Jako bych to, že jsem vůl, nevěděl sám, dodal jsem v duchu.

„V půlce cesty mě vzbuď, vystřídáme se,“ řekl jsem ještě a uvelebil se pohodlněji v sedadle.