Podiv I. Příslib Podivu

Anotace: Historické městečko Grunt Marbles si žije svým nenápadným životem. Čas zde přirozeně plyne, dokud se neobjeví zvláštní substance, mezi lidmi přezdívaná jako Bedekr, Družka, Múza nebo prostě a jednoduše Podiv.

Konzistence akrylových barev mě vždycky přitahovala. Už jako teenager jsem si vypěstoval zvláštní zvyk. Prostě jsem jen seděl v rozvrzaném křesle, v němž sedával otec, když s námi ještě žil, a nanášel si na tělo její zářivou podstatu. Bylo to uspokojující, svým podivným způsobem. Pak jsem chodil nahý po domě, věčně zejícím prázdnotou, dokud barva nezaschla a já ji mohl kousek po kousku sloupnout. Byl to pro mě přímo symbol, rituál nového zrození, počátku. Dělal jsem to tak vždycky, když jsem měl za sebou obzvlášť špatný den. Had svlékal starou kůži, aby mohl pokračovat ve svém strastiplném bytí.

Osamělost mě tížila, vrstvy prachu na nábytku narůstaly. V předsíni se jednou týdně objevila nákupní taška s jídlem, ale to nijak neuspokojilo mé strádání po přítomnosti matky, která si našla nového milence a trávila s ním čas po koutech našeho zapadlého městečka.

„Lylo, můžeš se prosím tě otočit?“
S cuknutím jsem procitl a dobře známý hlas mě vrátil na zem.
„Ach, jasně, promiň,“ pousmál jsem se a otočil se na židli na druhou stranu.
Vlastně jsem se jmenoval Lysander, ale pro většinu lidí bylo naprostou ztrátou času, vyslovovat moje jméno celé. Phelio, můj přítel a milenec v jednom, to neměl o nic jinak. Jeho rodiče byli umělci, které nenapadlo nic jiného, než pojmenovat svého jediného syna Astrophel. Nic si z toho nedělal, zdálo se, že si pozornost, kterou přitahovalo jeho jméno, užíval.

„Poslední dobou máš ty tvoje záseky nějak často,“ zkonstatoval Phelio a prohlížel si mě těma svýma světlýma, fialkovýma očima, než zmáčkl spoušť a mě ozářil blesk. Začínal jsem litovat, že jsem souhlasil s tím, že mu v tom jeho perfomančním projektu pomůžu.
„Nepovídej,“ odbyl jsem ho jemně. Nechtěl jsem znít podrážděně ani kousavě, jen jsem neměl chuť s ním probírat svoje niterní pochody. Ne teď.
„Není to tím, že ne?“ nenechal se Phelio setřást. Ta jeho tvrdohlavost mi lezla na nervy. Přešel jsem jeho otázku mlčením.
Nezačínej s tím zase.
„Lylo, přece víš, jak ti to posledně zavařilo. Hlavu trochu nahoru.“
Zvedl jsem bradu. Blesk.
Ano, věděl jsem, že užívání Podivu mě stálo práci i důstojnost, když jsem vypěnil tak, že mě museli vyvézt, abych tomu snobskému omezenci Reatovi nerozmlátil hlavu o zeď. Phelio ale nevěděl, jaké to je, nalézt za těch osamělých večerů v zapadlém podkrovním bytě onen kýžený klid.

Podiv, jak se mu mezi uživateli přezdívalo, byla látka, která se do našeho městečka dostala teprve nedávno. Nikdo nevěděl, kdo ji vynalezl, ani kdo ji sem importoval, natož odkud.
Hodně se mluvilo o její schopnosti navázat kontakt s jakousi vyšší dimenzí našeho ztraceného „já“, o nalezení bezedné umělecké inspirace, o průvodci, kterého v ní mohl člověk nalézt ve chvílích niterního smutku a osamění. Téměř bez vedlejších účinků, avizovali pouliční prodejci. Temně rudá barva Podivu byla sama o sobě značně podbízivá. Stejně jako touha se vrátit do objetí Země zaslíbené, kterou jeho vliv nabízel každému, kdo jej užil.

Blesk.
„A je hotovo,“ změnil Phelio konečně téma a spokojeně prstem projížděl jednu fotku za druhou.
Vstal jsem ze židle a popošel k němu, abych mu zvědavě nakoukl přes rameno.
„Ale ne, tady jsi mrkl,“
Fotografie vyobrazovaly sotva třicetiletého šlachovitého muže se světle hnědými vlasy sepnutými do krátkého culíku na temeni hlavy, kruhy pod šedýma očima, strništěm s výrazným knírem a zádumčivým výrazem v pobledlé tváři.
„Vypadají dobře,“ pokýval jsem uznale hlavou.
„Jak taky jinak,“ přisvědčil hrdě a prohrábl si dlouhou platinovou hřívu. Dokud jsem ho poprvé nepotkal, nevěřil bych, že muž může mít tak krásné a dlouhé vlasy.
Kdybych jej viděl zezadu, byl bych strčil ruku do ohně za to, že přede mnou stojí poslední Miss Amerika. A po spatření jeho obličeje by se toho moc nezměnilo, jeho rysy se mísily v androgynně přitažlivém vzezření. Mandlové oči ještě zvýrazněné béžovými stíny, rovný nos tak akorát dlouhý, plné rty, kterými mě políbil na tvář. Pousmál jsem se a polibek mu shovívavě oplatil na rty.
Mezi námi byl zvláštní vztah. Rádi jsme spolu trávili čas a lhal bych, kdybych řekl, že mezi námi nedošlo k žádným intimnostem, ale oba jsme si uvědomovali, že romantické pouto, jehož podstatou je, jak lidé říkají, randění, by nám přineslo víc škody, než užitku, natož nějaké podstatné radosti.
„Slib mi, že si s Podivem dáš pauzu. Alespoň než se zase ukotvíš.“
On toho prostě nenechá.
„Slibuju,“ zalhal jsem. Ještě pár vteřin si mě Phelio upřeně prohlížel, než zavrtěl hlavou a povzdechl si. Nikdy jsem neuměl lhát, přesto jsem se o to v souvislosti s Podivem pokoušel až překvapivě často.
Když Phelio usoudil, že má nafocené všechno, co potřeboval, usoudili jsme, že je čas jít domů, však už bylo dobrých dvacet minut po půlnoci. Pomohl jsem mu sbalit všechno, co bylo třeba a pak jsme vyrazili. Loudali jsme se opuštěnými uličkami historických čtvrtí, během této doby jsme sotva prohodili pár slov. Zdálo se, že on i já máme hlavu plnou vlastních myšlenek.
Rozloučili jsme se dalším polibkem, který byl téměř zosobněním našeho roztodivného pouta.
„Uvidíme se zítra večer?“ optal se Phelio ještě.
Pravidelně jsme se stýkali v nočním klubu NoV, který byl častým místem setkávání lidí, již se rádi oddávali anonymním intimním hrátkám, nudistů nebo těch, kdo disponovali nejrůznějšími fetiši, které se do „slušné“ společnosti nehodily.
„Zítra večer.“ potvrdil jsem mu, než ladně zaplul za vyřezávané vchodové dveře jednoho z těch honosnějších obytných komplexů. Pheliovi rodiče, matka, známá tanečnice a otec, divadelní režisér, byli dostatečně zabezpečení na to, aby mu tam věnovali nový moderní apartmán o pěti obrovských místnostech. Párkrát mě tam taky pozval, ale měl rád svoje soukromí. Nelitoval jsem toho, beztak jsem měl pocit, že se do toho světa křišťálových lustrů, mramoru a drahého nábytku ani trochu nehodím. Hodnou chvíli jsem tam jen tak stál a potom jsem i já zamířil domů. Šel jsem pěšky, neměl jsem v lásce hromadnou dopravu.

Můj domov byl na samém okraji města, v cenově dostupném podnájmu střešního bytu bytovek, které tu stály, snad jako jediné, bez nejmenší známky modernizace. Výtah hlasitě skřípal, když jsem zmáčkl tlačítko dvanáctého patra. Když jsem vystoupil, ještě jedno patro jsem musel vyběhnout po svých, než jsem se konečně oprýskanými dveřmi dostal do potemnělé, stísněné předsíně. Sotva jsem za sebou zavřel, přivítalo mě bodré ticho. Rty se mi roztáhly do něčeho, co mohlo připomínat úlevný úsměv. Po sprše, která nemohla být příjemnější, i když teplá voda kvůli stařičkému bojleru vynechávala, jsem se osušil a rovnou se vydal do své jediné a zároveň hlavní obytné místnosti, obýváku, ložnice a kuchyňky s dvouplotýnkovým vařičem v jednom. Byl jsem nahý, ale tady to nemělo koho pohoršovat. Byl jsem sám sebou, takový, jaký jsem přišel na tento bezbožný svět. Vyklopil jsem do sebe zbytky smažených nudlí ze včerejška, když se ozval povědomý zvuk.

Žádostivé, dotěrné mňoukání.
Už jsem si myslel, že se neukážeš, pomyslel jsem si a došel otevřít skosené okno, abych dovnitř pustil Kočku. Říkal jsem jí Kočka, protože to, překvapivě, byla kočka. Přikrčila se a sklopila uši, aby mě náhodou nenapadlo natáhnout ruku a pohladit ji. To mi nikdy nedovolila a její široce rozevřené oči, ne nepodobné rozsvíceným lucernám jasně varovaly před tím, co by nastalo, kdybych se o to třeba jen pokusil.
Vyžírka.
Přesto jsem ji měl rád, ochotně mě zbavovala zbytků od večeře a její tichá společnost mi pomáhala rozhánět jinak tíživou samotu. Nežila ani tak se mnou jako kolem mě, přicházela a odcházela, jak se jí zrovna zachtělo a taky v závislosti na míře jejího nasycení. Vytlačil jsem do malého podšálku kapsičku, kterou jsem jí koupil na přilepšenou a postavil ji na parapet. Kočka počkala, až se dostatečně vzdálím a aniž by mi věnovala třeba jen jediný děkovný pohled, se pustila do jídla.
Teď, když jsem tu nevděčnou šelmičku, černou jako smola, nakrmil, jsem mohl svůj náročný den považovat za téměř ukončený.

Už zbývala jen sladká tečka. Ze zásuvky, zabudované do barvou zaneřáděného malířského stojanu a původně určené na štětce, jsem vytáhl malý pytlíček s práškem tmavočervené barvy.
Odhadem čtvrtinu jsem ho s téměř nábožnou úctou nasypal do trochy ginu a míchal dřevěnou špachtlí nejprve třikrát po směru hodinových ručiček a jednou proti, dokud se obě přísady nespojily a nevznikl namíchaný nápoj sametově karmínového vzhledu.

Na zdraví, pomyslel jsem si a na jeden hlt Podiv vypil.
Chutnal jako vždycky. Výrazně, sladce a s hořkým dozvukem, skoro jako rozkousnuté zrníčko hroznového vína.
Na malý konferenční stolek jsem taky položil džbán s vodou, abych ji měl na dosah, až to všechno skončí. Poté už jsem si lehl na rozloženou pohovku, která skýtala dostatek prostoru pro tolik podstatné pohodlí, přitáhl si pod hlavu měkký polštář, zhluboka se nadechl a pomalu zavřel oči.