Objednal jsem si prostitutku

Anotace: Vždycky mě zajímalo, jaké by to bylo...

Objednal jsem si prostitutku. Konečně jsem si přiznal, že nejsem pilíř morálních ctností. Konečně jsem zahodil všechny představy o tom, kým bych měl být. Konečně v tratolišti krve skonala vize mé vlastní morální nadřazenosti. Alespoň jsem si to v tu chvíli myslel. A ještě držíc vlažný nůž jednou rukou, hledal jsem čísla prostitutek druhou. Možná existují slušnější výrazy. Kurtizána. Nevěstka. Eskortka. Sociální pracovnice. Lehká děva. Lesní žínka. Společnice.
Společnice. To se mi líbí. Snažil jsem si objednat společnici. U toho slova bych se rád zastavil. Pro mnoho lidí je prostitutka synonymem sexu. Sex ale nebyl to co jsem prvoplánově chtěl. Snažím se vždy číst své potřeby. A sex nebyl mým hlavním motivem. Chtěl jsem společnost. Primárně blízkou společnost ženy s vědomím, že za své peníze můžu mít i víc. Plnou pozornost. To jsem chtěl. Bylo mi jedno kolik to bude stát. Od dob co jsem přestal pracovat v hospici peníze nikdy nebyly problém. Lidé na mě navěsili spoustu metálů, spoustu vznešených slov. Ale já zjistil, že je jedno co lidé říkají, co na mě věší. Důležité je, jak se chovají. Bez peněz se ke mě chovali jako k onuci. S penězi se ke mě začali chovat uctivě. Taková je realita. Taková je moje zkušenost. A čím víc jsem jich nashromáždil, tím uctivější byli. A já jich najednou měl tolik, že začalo být jedno, kolik utratím. 10,20,100 tisíc jsou jen čísla. Nic neznamenají pro člověka, který uvnitř mizí. Smrt na mě zírala z pootevřených dveří, jako vždy. Syn si hrál v pokojíčku, žena vařila večeři. Ano, objednával jsem si prostitutku, zatímco moje žena vařila večeři a syn si hrál v pokojíčku. I takový jsem. Anděl z hospicu / vědomý smilník. A je to ohromná úleva. V tu chvíli jsem necítil nic, ale měl jsem předtuchu že se to blíží. Že se blíží silná emoce. Že i já můžu ještě něco cítit. Tušil jsem to a šel jsem za tím bez rozmyslu. Odmítal jsem nad tím přemýšlet. Chtěl jsem to. Chtěl jsem cítit. Ještě jednou. Měl jsem peníze na velké představení a chtěl si ho náležitě užít.
 Myslím, že jsem docela pohledný, vysoký, chytrý a teď už i bohatý. Privilegovaný, chtělo by se říct. Ale přesto jsem nechtěl slečnu z baru. Nechtěl jsem aby se zamilovala. Obnášelo by to pro oba spoustu zbytečných problémů. Chtěl jsem společnost. Placenou společnost. Společnici. Proč? Co mě k tomu vlastně vedlo? Já nevím. Moje žena, je dobrá žena. Vaří, uklízí a trochu jí děsím. Je pohledná. Nejspíš mě miluje, po svém, jak sama říká. Syn potřebuje tátu. Jako výchovná jednotka jsme skvělý pár. Perfektní partneři. Ale život v tomhle umí být dlouhý a každá nenaplněná potřeba, byť milionkrát diskutovaná, umí být v dlouhodobém horizontu opravdová kurva. Kdo chce může hledat viníka, mě už to přestalo bavit dávno. Já jen věděl co chci.
 Oslovil jsem přes třicet společnic. Měl jsem velmi specifický požadavek. Toužil jsem se s někým shlédnout film. Tři hodiny času, za cenu jakou si řekne. Chtěl jsem jen vidět svůj oblíbený film a být u toho s ženou, která mě vnímá. Může se to zdát nepochopitelné, ale tak to je. Nedovedu popsat proč, ale byl to můj zoufalý pokus o kontakt. Překvapilo mě, jak levné je se s někým vyspat. Čekal jsem, že slečny budou chtít kolem 10.000 / hodina. Asi je i v době stránek jako je OnlyFans stále vysoká konkurence.
Praktikcky žádná na to nepřistoupila. Buď čekaly, že jsem masový vrah, co si vybírá nové oběti nebo měly své standardy. Pro kohokoli, kdo by šel stejnou cestou, spousta těch slečen nejsou psycholožky a nabízejí velmi specifické služby. Myslet si, že dělají vše, protože vám dovolí použít jejich tělesné otvory je velký omyl. V průběhu jsem se za své zobecnění začal opravdu stydět. Ale nehodlal jsem se vzdát. Říkal jsem si, že musí existovat nějaká slečna, která nakonec řekne částku. Když existují ženy co vás při tom počůrají, tak musí existovat i ženy co se s vámi před tím podívají na film a že k tomu onomu nedojde je prostě jen druhotná věc.
 Nakonec jsem na jednu narazil. Byla nesmělá. Nechtěla mi nejdřív věřit. Začali jsme si psát. Věnovala mi všechnu svojí pozornost a já se v ní vyhříval, jako promrzlý had na slunci. Bylo to tak naplňující. Koukal jsem z okna a znovu cítil co je venku. Byl jsem jako zarezlý hrací strojek co znova začíná fungovat. Všechno v něm lupe, praská ale konečně se z něj zase line zvuk. K tomu byl konec konců stvořen. Nedokážu popsat jak mi bylo. Nevěřil jsem, opravdu jsem nevěřil, že je ještě něco takového možné. Bylo jedno co psala, vnímala mě. Byla tu pro mě. Vybírala se mnou nadšeně ve kterém pokoji se sejdeme. Rozebírali jsme datum a filmy které by stálo za to vidět. Já už tak dávno neřešil co mám rád. Nikdo se mě na to nezeptal už roky. Nakonec jsme si psali dlouhé hodiny o tom, proč děláme to co děláme, jaké to je mít prvního klienta, jaké to je podvádět svou ženu. Oh a já jí právě podváděl. Ne, že ne. Podváděl a jak. Z mého úhlu pohledu mnohem víc, než kdybych někde jinde měl bezemoční sex. Orgasmus proti porozumění? Jedno porozumění prosím, dvakrát.
Nakonec se blížil den, kdy jsme si dohodli schůzku. Bylo potřeba zaplatit hotel a ona měla přijet autem. Píšu jí, že po ní možná budou chtít SPZ a ať to tedy zaplatí a zařídí ona. Že pošlu peníze. Říkal jsem si, že je jedno, jestli to pošlu celé teď, nebo až po akci. Tak jsem poslal vše rovnou.
 Druhý den si ještě v posteli (ano vedle své spící ženy) čtu, že moje společnice přijede vlakem. Dalo mi to trochu přemlouvání, ale nakonec se přiznala, že má finanční potíže a auto jí zabavili. Právě to prý řeší a je v autobazaru. Začalo mi to docházet. Hřejivý pocit u žaludku. Ona mě... okradla. Požádal jsem jí, jestli by mi mohla poslat potvrzení o rezervaci hotelu. Po půl hodině mi došel screen inzerátu úplně jiného pokoje, než jsme se dohodli. Požádal jsem, jestli by mi poslala svojí aktuální fotku. Poslala mi nějakou fotku slečny, která stála za knihovnou. Zeptal jsem se, s opojně třesoucíma se rukama, že psala, že je v autobazaru. Došla mi zpráva, že už je doma. Zřejmě bydlí hned vedle autobazaru. Požádal jsem jí, jestli by mi mohla vyfotit jak vezme do ruky libovolnou knihu z oné knihovny. Nemohla. Samozřejmě že nemohla.
 Nemohla... Šel jsem ven. A bylo mi jako už dlouho ne. Byl to skvělý pocit. Cítil jsem se tak skvěle. Okradla mě. Já... Ona... Věnovala mi tolik pozornosti za tak málo. Okradla mě. Seděl jsem pod stromem a smál se. Okradla mě! Okradla mě! A já se cítil tak neskonale vděčný. Takový skvělý příběh. Takový velký, velký příběh. Je nefér říkat, že mě okradla. Protože jsem jí tolik vděčný, že za těch pár peněz, které jí zajisté pomohly, mi vyrobila dílo hodné mistra. Bylo v něm vše. Nakrmila mě, pohladila a uložila. Nemůžu jí dostatečně poděkovat. Bála se, abych nezavolal policii, vysvětlovala proč to udělala. A já nevěděl jak jí vysvětlit, že je to v pořádku. Že nechci nikoho volat, že mi moc pomohla. Že mi tak strašně moc pomohla. Nedovedu popsat co se stalo, nemám pro to slova. Nemám pro to ani vysvětlení. Ale bylo to tak... opravdové. Tak opravdové v životě, kde se opravdového nezdálo už nic.