Podiv II. Podivový rauš

Anotace: Lysander se znovu propojuje s Podivem, aby prožil svůj pravidelný rauš. Poprvé si všímá toho, že věci jsou komplikovanější, než se zdají a zároveň si uvědomuje, že jeho propojení s Rudým sílí, zatímco pouto s Pheliem nepředvídatelností Podivu slábne.

„Proč to musela být ona a ne ty! Proč na mě pořád zíráš těma špinavýma očima?!“
Ten hlas v mé hlavě pulsoval tou dobře známou energií sžíravé nenávisti. Víčka se mi zachvěla pod náporem slz, které mi vhrkly do očí, nehty jsem zaryl do pelesti staré pohovky.
Proč? Ptala se, proč..?
Po mé tváři skanulo několik hořkých slz.
„I ty tvoje mazanice jsou stejné jako ty jeho! Proč on odešel a přitom je pořád tady?! V tobě!“

Mami,to byla jediná myšlenka, která mi vytanula na mysli těsně před tím, než mě pomalounku, podbízivě začalo polévat ono známé příjemné a vřelé teplo. Nejprve objalo špičky mých prstů, pak celé paže, odkud se pozvolna šířilo do zbytku těla. Jako bych se ponořil do ozdravné lázně.
Nádech, výdech. Pod zavřenými víčky se mi začaly zjevovat rozvlněné obrazce, pro něž lidstvo zatím nenašlo kloudné označení. Tančily svůj povznesený a bezstarostný tanec, do něhož mě zvaly. A pak ten hlas. Zpíval. Volal mě, přijímal, miloval. Zněl jako andělský chór. Nebyl ani mužský, ani ženský.. anebo byl obojaký? Tak jako tak mě jeho zvuk konejšil. Vzduch zhoustl hřejivou párou a vlhkem, pod sebou jsem ucítil kámen. Byl jsem tam. V rauši. V ráji, který dokázaly stvořit jen zázračné účinky Podivu. Otevřel jsem oči.

Skutečně jsem se nacházel v teplé, vonnými esencemi provoněné koupeli. Místnost připomínala miniaturní antické lázně i s klenbami po stranách, za nimiž jsem mohl vidět indigovou oblohu. Byla posetá takovým množstvím různobarevných hvězd, kolik naše pozemská obloha ani zdaleka neskýtala. Se mnou tam seděl on. Rudý. Ta zázračná bytost, pro jejíž společnost nabral Podiv na tak nebývalé popularitě. Hleděl na mě vševědoucíma zářivě žlutýma očima bez duhovek i zornic. Jeho hladká pleť disponovala karmínově červeným nádechem, jeho vlasy se třpytily v pestrých tónech mahagonu. Opíral se mi hlavou o rameno a tiše broukal:

V těžkém stínu srdce tvého ztraceného,
V mé písni pohřbený smutek pohlcený,
Tvou bolest odívám v hudební snění,
Odevzdej sem, v melodiích léčba tkví.

Otec i syn, osud podobný,
V očích matky zavržení hluboké,
V písni mé, láska navzdory zkáze,
Odnese hříchy minulosti, vzkřísí hrdinu v Tobě.

Když jeho hlas utichl v ozvěnách mezi kamennými zdmi, natáhl se a vychutnal si mé rty v polibku. Vděčně jsem jej přijal a přivinul jej do svého náručí, zatímco on mě objal štíhlými pažemi okolo ramen.
Jeho společnost byla tím jediným, co mi v posledních týdnech zpříjemňovalo život. On mi rozuměl aniž bych mu musel cokoliv vysvětlovat nebo naznačovat. Věděl, co prožívám a i jeho pouhá přítomnost uzdravovala mou pošramocenou bolavou duši.
„Vypadáš opravdu dobře, Ly,“ zapředl medově, než se mi vyhoupl na klín, trochu se tak vynořil nad hladinu lázně. Zlatý šperk se složitými vzory, který měl kolem krku, zacinkal jako ta nejpřívětivější zvonkohra.
Jeho tělo bylo nositelem ženských i mužských prvků, a to v dokonalém balancu, v harmonii. Stejně jako ty miliardy hvězd, ani on nebyl z tohoto světa. Nemohl být.
„I ty,“ odvětil jsem a položil mu dlaně na útlé boky.
Zasmál se, když uchopil mou bradu mezi dlouhé prsty, zakončené bronzovými drápy a odhrnul mi vlnité kadeře za uši.
„Jsem pořád stejný,“ řekl tónem, zastřeným touhou, „Už dlouho,“ dodal potom.
„Kolik je ti vlastně let..?“
Nikdy dřív jsem se nezamýšlel nad tím, jak byl Rudý starý. Bylo to od doby, co se sem dostal Podiv?
„Až příliš na to, abych se je snažil spočítat.“
Bříškem prstu mě pohladil po nose, natiskl se ke mně.
Pak naše těla splynula v jedno. Bylo to krásné karmínové spojení. Opojný vzduch kolem nás se vlnil jako někde na poušti. Nedokázal jsem ani odhadnout, jak dlouho jsme se milovali, čas ve smyslu, v jakém jsem jej znal, tady neexistoval.
Naplňoval jsem Rudého překrásné tělo svou touhou, zatímco on mi věnoval sebe- svou léčivou podstatu, skutečnou sílu Podivu. On byl jeho ztělesněním.

„Chtěl bych tady zůstat už navždycky,“ posteskl jsem si, když jsme oba dosáhli vrcholného uspokojení z proběhlého aktu.
Uchechtl se.
„To by tě samotného nebavilo.“
Pak zvážněl. Posadil se na okraj lázně a jeho zrak se stočil k přesýpacím hodinám, které ležely na malém výklenku kousek od nás. Doteď jsem si jich nevšiml. Zaťukal na jejich skleněné tělo.
„Tvůj čas tady je omezený, to přece víš… ale o to raději se sem vracíš, ne?“
Byla to pravda. Vracel jsem se za ním často a rád, pranic mi nevadilo, že za pět gramů Podivu jsem zprostředkovateli zaplatil většinu prostředků, vyhrazených na jídlo. Nezáleželo mi na penězích. Natolik pro mě byla jeho přítomnost důležitá.
„No tak vidíš. Važ si času, co ti byl dán.“
Pousmál jsem se a on mě pohladil po rameni. Jeho kůže byla pořád tak horká.
Temně purpurový písek v přesýpacích hodinách najednou ubýval nějak rychleji. Začal jsem cítit neklid. Měl jsem žízeň. Rudého oči na mně visely. Obraz se začal rozplývat.
Ještě ne, přál jsem si, aby se mnou ještě chvíli zůstal, aby mě neopouštěl. Ale to by pak Podiv ztratil polovinu ze svého kouzla, které tkvělo v tom, že jste nikdy nevěděli, jak dlouho bude rauš trvat. Rozloučil se se mnou mávnutím ruky a pootevřel rty, jako by něco říkal, ale já už ho neslyšel. Byl pryč.

Zprudka jsem se posadil na sedačce.
Dech jsem měl zaražený hluboko v plicích, srdce mi splašeně bušilo. Tělo mi kropil ledový pot, chtělo se mi zvracet a svět kolem se točil.
Tyhle nevolnosti byly po užití Podivu normální, ale přesto mě jejich intenzita nepřestávala překvapovat. Ranní kocovina byla proti nim jenom slabý čajíček. Natáhl jsem se po džbánu s vodou a vydatně se napil, než jsem se chytil jsem za spánky a schoulil se do klubíčka. Nezbývalo, než čekat. Voda mi udělala dobře, zabralo to celkem rychle. Po chvíli už jsem mohl vstát. Všiml jsem si, že mě nejspíš po celou dobu rauše pozorovala Kočka. Seděla teď na kuchyňské lince, srst na zádech trochu naježenou a měla vyčítavý výraz, jestli se kočka může tvářit vyčítavě.

„Nekoukej na mě tak,“ ohradil jsem se proti jejímu kukuči. Až moc mi připomínal Pheliův výraz zklamání poté, co jsem přišel už po šesté v měsíci pozdě na domluvenou schůzku. Když v tom setrvávala, sebral jsem malý pěnový míček a hodil ho jejím směrem. Rozladěně zamňoukala a vyskočila na okno, odkud se protáhla ven. Už se rozednilo, hodiny ukazovaly sedm patnáct. Míček se odrazil od linky a odkutálel se na zem. Koupil jsem ho ve zverimexu v domnění, že si s ním bude hrát, jak to kočky dělávají, ale ona se ho nikdy nedotkla. Bylo to pod její úroveň, oddávat se takovým primitivním hrám. Drápání podlahy a močení do bot bylo zkrátka nesrovnatelně víc nóbl.

Na svém těle jsem si všiml nepopiratelných známek toho, jak intenzivní mé milování s Rudým bylo a jak moc při vědomí podivový rauš člověka vlastně udržuje. Řekněme, že poslední odkazy na pornografii byly v historii mého prohlížeče dost daleko. Stejně jako mé intimní prožitky v reálném světě, uvědomil jsem si. Netrápilo mě to. Ne moc. Stejně nikdo nevěděl tak dobře jako Rudý, jak mě uspokojit.

Přistoupil jsem k lince a udělal si kávu, při tom jsem přikusoval včera večer koupený tvarohový koláč. Byl nějak oschlý.
Dobré ráno, prohodil jsem sám k sobě v duchu. Přál jsem si, aby existoval někdo, kdo mi bude dobré ráno přát doopravdy a nahlas, kdo mě políbí a postaví přede mě talíř s čerstvými palačinkami a čajem. Přesto jsem nebyl schopný si takový vztah najít a udržet. Pravda byla taková, že naše začátky s Pheliem se takovému soužití mohly podobat, ale to skončilo stejně rychle, jako začalo. Vadily mu moje barvy, s nelibostí snášel binec, který po mém tvoření všude kolem zůstával a už vůbec mu nevoněla Kočka, která si to rázovala po kuchyňské lince i po nábytku, jak se jí jenom zachtělo. Poslední kapkou byla moje přirozená výbušnost. Po poslední hádce se scénou vskutku italskou trvalo asi dva měsíce, než mě vzal na milost a promluvil se mnou. Byl jsem už prostě takový. Vznětlivý malíř, kterému je jedno, v jakém svinčíku žije, i když se snažil žít mezi rozházenými věcmi, ale bez smradu zbytků nedojedeného jídla. Ne, že by to pořádkumilovnému synovi slavných rodičů bylo dost dobré, pořád jsem nerozuměl tomu, proč se mnou trávil tolik času.

Den jsem strávil malováním mého posledního obrazu, nad nímž jsem průběžně strávil už něco přes padesát hodin. Scéna na plátně zobrazovala Rudého. Jeho karmínová pleť se vyjímala na pozadí nočního města se svítícími neony a na nohou měl kožené kozačky sahající do půli stehen. Póza, kterou na obraze zaujímal, byla vskutku vyzývavá. Byl už čas odejít do NoVu, když jsem se podíval na hodiny. Už teď jsem měl zpoždění. Oblékl jsem se do svých nejtypičtějších svršků. Černá košile a džíny, pletený šedivý kabát, který měl ty nejlepší časy za sebou. Pak jsem vyrazil. Začínalo jaro, ale přesto bylo pořád jaksi chladno. Byla obecně větší zima než za posledních několik let touhle dobou.

V baru NoV bylo toho večera jen pár lidí, povětšinou stálic.
No jo, všední den večer. Taťkové, kteří se tam chodili za zády manželek producírovat, seděli s rodinkami doma, studenti se pilně učili na další zkoušky a většina pracujících byla dávno v posteli. Odložil jsem si věci do skříňky. Všechno se muselo schovávat do vlastních skříněk, dost se tam kradlo. Ne, že by mi snad bylo, co ukrást. Zamířil jsem k baru, nahý, jak mě bůh stvořil, a čekal na Phelia. NoV byl fetiš podnik a protože s oblečením jsem si nikdy nerozuměl, využil jsem tu možnost pověnovat se veřejnému naturalismu. Seděl jsem tam nemožně dlouho, nebylo tedy divu, že mě to přestalo bavit. Dal jsem si alespoň pár panáků ginu a prohodil pár slov s barmanem. Nevěděl jsem, jestli je to Baxter, Louis nebo Dagger. Všichni barmani nosili koženkové psí masky, přes ně zněli jako přes kopírák. Neměl jsem tušení, jestli některý z návštěvníků baru vůbec ví, jak vypadají jejich skutečné obličeje.

Poslal jsem Pheliovi textovku. Neodpověděl. Taková ztráta času! Bylo to zvláštní, protože Phelio byl obyčejně dokonale dochvilný. Pokusi jsem se mu zavolat, ale mobil měl hluchý.
Na co to podělaný Jablko má? Poslední šanci jsem mu dal, když jsem mu později ještě zazvonil u dveří. Ani tam jsem se jeho ctěné přítomnosti nedočkal. Nadával jsem jako špaček, až se po mně pár kolemjdoucích důchodkyň, vracející se z večerních slev v samoobsluze, pohoršeně podívalo. Ony by snad nenadávaly, kdyby se vláčely pro rohlíky přes půlku města a ta jejich milovaná sámoška byla zavřená?

Přepočítal jsem si peníze. Ještě mi zbylo pětapadesát dolarů, to nebylo špatné. Po dvacátém každého měsíce jsem byl za normálních okolností švorc. Sehnal jsem si u svého překupníka ještě nějaký Podiv.
„Už ho moc nemám,“ přiznal, když si přepočítával bankovky.
To mě znepokojilo. Ještě se nestalo, že by měly dodávky výpadek.
„Nedodali ti další?“
„Všechen jsem ho spláchnul s ranním nákladem do hajzlu, protože jsem si uvědomil, že tvý usmolený prachy nepotřebuju.“ utrhl se na mě ironicky. Kretén. Bohužel byl jedním z mála lidí ve městě, kteří Podiv nabízeli ve formě, ve které ho od výrobce dostali a ničím ho neředili. Jestli jsem chtěl svůj rauš, prostě mi nezbývalo než podpořit chlapa, který jednu polovinu svého výdělku utratil za laciné ženské a druhou za cigarety. Škodolibě jsem si pomyslel, že ho čekají krušné časy, protože (ne)jen v případě prostitutek platilo, že nebylo lásky bez peněz.
Když jsem se ale otočil, abych se vydal domů, bylo mi všelijak. Co budu dělat, pokud se Podiv jednoho krásného dne přestane prodávat? To byla věc, na kterou jsem ani nechtěl pomýšlet. Představa, že bych ztratil Rudého, byla nesnesitelná. Bylo by to jako ztratit sám sebe.
To se nikdy nesmí stát.

Pheliovi jsem se snažil dovolat po dalších několik dní, než mi se konečně uráčil mi to zvednout.
„Co si myslíš, že děláš?“ obořil jsem se na něj hned zkraje. Byl jsem rád, že je v pořádku, ale taky jsem byl pořádně vytočený. To mi o sobě nemohl dát alespoň vědět?
„Co si já myslím, že dělám? Lysandere, ty ses mi ani nepokusil dát vědět, že do toho NoVu nepřijdeš!“ dopálil se Phelio. Nezvyšoval hlas často, stoický klid bylo jeho druhé jméno, ale teď byl opravdu nabroušený. Že nepřijdu?
„Tak poslouchej, já jsem tam na tebe toho pátýho čekal dobré tři hodiny, než jsem odešel domů, protože tam nebyla ani noha!“
Na druhém konci telefonu zavládlo ticho. Povzdech.
„Lylo, my jsme byli domluvení na čtvrtého.“
Čtvrtého? Podíval jsem se do kalendáře.
„Ale…“ vydechl jsem. To jsem v rauši strávil celý jeden den..?
Žádný div, že se na mě Kočka dívala tak káravě. Jak by ne, když nedostala nažrat?
„Poslouchej, já na tohle opravdu nemám čas. Dej mi vědět, až se srovnáš.“ Ani nečekal na moje vyjádření a zavěsil.
Pořád jsem hleděl na ten zpropadený kalendář.