Pořád mě sledují

Pořád mě sledují

Anotace: První díl dvoudílného pokračování mé povídky s nádechem hororu s názvem Sledují mě

    Stál u okna a díval se ven. Poslední dny v zamřížované budově. Celý ten čas v léčebně se těšil na tuto chvíli. Celou ty jednotvárnou dobu. Jak dlouho tu vlastně byl? Ale proč o tom přemýšlet, je to pryč. Tak jako je pryč jeho nemoc. Má brát léky, prý se to může vrátit. Dobře, bude je brát, ať mají klid. Ale ví, že je zdravý. Říkal si, ale nikomu to nemohl říct, že ho měli pustit už dávno. Vlastně už jak přišel do léčebny, cítil, že je zdráv. Musel si přiznat, že opravdu trochu bláznil. Určitě bylo dobré, že ho dali do léčebny. Ale proč ho tam drželi, když se zklidnil? Dával si velký pozor, aby o žádném sledování nemluvil, ale stejně to trvalo pěkně dlouho, než se konečně rozhodli ho propustit.

    Tak, a je volný. Pozvolna kráčel po ulici. Tady někde to bude. Konečně našel ten správný dům. Pohlédl vzhůru. No, pěkné místo vybrala. Chápal, že prodala ten dům v lese, kde se toho tolik nepěkného odehrálo. Úplně si to nepamatoval, měl to trochu v mlze. Snad ji podezíral, že se spolčila s jakýmisi lidmi. To jistě bylo tou samotou, tady ve městě to bude lepší. Docela se na ni těšil. Byl rozhodnut se jí omluvit. Určitě to pochopí a bude ráda, že není sama. Ostatně věděl, že není moc samostatná ani šikovná. O všechno se staral on. Jistě se jí uleví, že nebude muset shánět hodinového manžela, když se něco rozbije. Jak to asi řešila doteď? Zaplavil ho nepříjemný pocit. Bůh ví, co bez něj prováděla. Snad nemá milence? Zamračil se. Bude to muset prověřit. Však ono se to ukáže.

    Seděla na záchodě a napjatě poslouchala. Za dveřmi bylo ticho, žádné kroky, žádný náznak pohybu. Snad zůstal v kuchyni. Opatrně vstala a klekla si k míse. Motala se jí hlava. Naklonila se nad záchod a dala si prst do krku. Musí se vyzvracet. Ale jak zvracet tiše, aby nic neslyšel? Nakonec se jí to s vypětím sil podařilo. Co člověk dokáže, když mu jde o krk. Posadila se zpátky na mísu a přemýšlela. Co bude dělat? Přehrála si v hlavě události posledních dní. Telefonát z léčebny, že jej pouštějí domu. Je prý vyléčený. A pak stojí mezi dveřmi a hlavu trochu sklopenou. Dokonce řekl i promiň. A také, chápu, že jsi prodala dům. Přesto ji neopouštěl tísnivý pocit. Přesvědčovala se, že je vyléčený. Musí se k němu tak chovat, musí mu přece projevit důvěru.
    Nemluvil ale úplnou pravdu. Možná ani neví, co to pravda je, povzdechla si. Vyléčený bohužel není. Jen je, jak se říká, stabilizovaný. Musí brát pravidelně léky. Zeptala se ho, kdy a jak léky bere. Snad mě nebudeš sledovat, namítl rozhořčeně. Snad mně věříš, řekl tónem, který se jí vůbec nelíbil. Telefonovala pak do léčebny. Tam ji ujistili, že pravidelně dochází na kontroly, a že by změny v jeho psychice určitě poznali. Trochu ji to uklidnilo. Dost ji ale popuzovalo, že je celý den doma. Říkal, že shání práci, ale měla pocit, že neříká pravdu. Má částečný invalidní důchod, ale z těch peněz se nedá vyžít. Jak to, že mu nevadí nechat se živit? Měla na sebe zlost, že se s ním nerozvedla. Měla se rozvést a odstěhovat do jiného města. Ale stejně by ji našel. Bylo ostatně úplně jedno, co udělala a co ne. Vlastně celou dobu tušila, že to takhle dopadne.

    Přecházel po kuchyni sem a tam. Vyndal si z lednice pivo a napil se. Chladné pivo ho vždy trochu uklidní. Ale nesmí jich vypít moc, musí si udržet jasnou mysl. Musí být ve střehu. Kde je ta žena tak dlouho? Aha, šla na záchod. Nikdy nemohl pochopit, jak těm ženským všechno trvá, a chudáci muži musí na ně pořád někde čekat. Než se žena někam vypraví, než vyjde z koupelny, než něco uvaří. To chlap, když vaří, jde mu to od ruky a navíc to má chuť. Už párkrát přemýšlel, že to zkusí, ale nakonec to vzdal. Musel by se jí na všechno ptát, kde co má, a taky číst recepty. Raději přežije to její nekonečné vaření v klidu u televize. Dostal chuť na oříšky. Kam je asi dává? A hele! Ve skříňce vedle lednice objevil krabičku s jeho léky. Že by je zapomněl je vyhodit? Nebo je snad ona vyndala z koše? Na tohle místo by je on určitě nedal. Chtěl je dát do koše, ale zarazil se. Nakonec je tam dal, zabalené do papíru. Takhle je holka nenajde, ušklíbl se. Už pár dní ji pozoruje, a dnes se mu to potvrdilo. Sleduje ho. Proč ji tak zajímalo, jestli jí léky? Proč taková péče? Věděl, co ty léky dělají: otupují pozornost. Už před pár dny je vysadil, a opravdu, uviděl to nakonec úplně jasně: jeho žena ho sleduje.
    Dnes v noci nemohl pořádně spát. Všechno mu to došlo, celá ta hrůza. Jak mohl být tak hloupý? Proč ho asi dala do léčebny? Aby se ho zbavila. Ovšem do léčebny ti její kumpáni nemohli, tak mu domluvila propuštění. A léky domluvila taky, aby mu otupila pozornost. Převaloval se celou noc a vlhký pot mu stydnul v zátylku. Chtělo se mu i brečet. Takový strašný život! Co komu udělal? Co jí udělal? Proč to dělá? A dnes ráno, právě když dosnídali, zazvonil zvonek. Chtěla jít otevřít, ale zadržel ji. „Zůstaň v kuchyni!“, přikázal jí. Naštěstí se mě bojí, řekl si s úlevou. Ale pak šel ke dveřím a podíval se kukátkem ven. A tam je uviděl. Cizí muži. Ten výraz v obličeji je usvědčil. To jsou ONI. Chtěla je pustit dovnitř! Zamkl dveře na dva západy a utrhl zvonek. Teď už se sem nikdo nedozvoní. Pro jistotu zabarikádoval dveře šatní skříní, která byla v zádveří. Pak se vrátil do kuchyně. Díval se na ni a mlčel. Tady je každá debata zbytečná, stejně se nepřizná.

    Slyšela cosi vrznout. Bude muset ze záchodu ven, aby neměl podezření. Spláchla. Hlava se jí stále motala. To byl nápad, s těmi léky na spaní. Ale co měla dělat? Vždyť úplně zešílel. Byla to poslední šance. Poslední šance na co? Možná přežít? Ano, jde opravdu o život. Dnes v noci to bylo strašné, skoro se nevyspala. Mlátil se v posteli, vzdychal a cosi mumlal. A po snídani to teprve začalo. Někdo zazvonil a chtěla jít otevřít, ale on se prudce vztyčil a srazil ji zpět do židle. Přikázal jí zůstat v kuchyni a šel tam sám. Pak už jen slyšela bouchání a mlácení. Když nakoukla do předsíně, stáhlo se jí hrdlo. Urval zvonek a narval skříň ke dveřím. Rychle šla do kuchyně, aby ji neviděl, že ho pozorovala. Byl tam za pět minut. Mlčela a on taky. Napětí se dalo krájet. „Co koukáš“, vyhrknul na ni po chvíli. „Jdi vařit oběd!“ Vlastně se jí ulevilo. Mohla něco dělat. Dala vařit polévku do papiňáku a dala péct maso do trouby.
    Pracovala a uvažovala. Co má dělat? A v té chvíli dostala ten výborný nápad, uvařit mu čaj a dát do něj prášek na spaní. Mohl by se jít pak natáhnout, jak to někdy po obědě dělává, a ona by mohla zavolat policii. Zdálo se jí to jako dobrý nápad. Po obědě si dával vždycky čaj, a protože hodně sladí, tak tu chuť ani nepozná. Mlčky se naobědvali, a pak došlo na čaj. Nějak to ale vytušil. „Vypij to!“, poručil jí. Věděla, že to musí vypít bez zaváhání. „Děj se vůle boží“, řekla si a nalila to do sebe. Během chvíle se jí začala motat hlava. Věděla, že to musí vyzvracet. Ale musela deset minut počkat, aby to nebylo nápadné. Zvládla to na výbornou, ničeho si nevšiml. Ale hlava ji bolela jako střep. Opatrně otevřela dveře. Koupelna byla volná. Umyla si ruce i obličej studenou vodou. Zkusila si ještě dát prst do krku, ale raději s tím přestala. Měla pocit, že je poblíž. Nesmí se prozradit, to je hlavní. Nevolnost musí vydržet. Pořádně se napila vody, aby si propláchla žaludek.

    Slyšel ženu v koupelně. Snad už konečně vyleze. Dostal chuť na čaj. Jeden mu sice už uvařila, ale nechal jí ho vypít. Nějak se na něj divně dívala a on dostal pocit, že do něj dala prášek na spaní. Ale byla to hloupost. Prášky na spaní nepoužívají. Ostražitosti ale není nikdy dost. V té chvíli mu došla trpělivost. „Co děláš sto let v té koupelně?“, zavolal na ni vztekle. Vyšla ven. Přišla mu nějaká ztrápená. Asi to taky nemá lehké. Možná ho nechce sledovat, jen se neumí vzepřít. „Udělej mi prosím nový čaj. Děkuju“, řekl s náznakem vlídnosti. Pokusila se o úsměv. Šla do kuchyně. Teď už se o nic pokoušet nebude. Vzal si čaj a šel do obývacího pokoje. Rozhlédla se po kuchyni. Zjistila, že její mobil zmizel. Vlastně ji to ani nepřekvapilo. Dobře, a co teď? Jídla mají na několik dní, voda teče, tak hned neumřou. Ale co pak? Je sobota a v práci ji nebudou shánět dřív jak ve čtvrtek. Vzala si tři dny volna, aby si odpočinula. To tedy bude odpočinek, ušklíbla se.

Autor kozorožka, 28.03.2024
Přečteno 72x
Tipy 12
Poslední tipující: Sonador, Tvbm, Frr, Marry31, Anfádis, Iness, mkinka
ikonkaKomentáře (10)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Jsem tu po nějaké době a vzbudilo to můj zájem si přečíst i druhý díl. Tak jdu na to.

10.04.2024 18:37:02 | Tvbm

To mě moc těší.

10.04.2024 19:04:19 | kozorožka

Píšeš vážně skvěle, ráda jsem četla

29.03.2024 17:56:47 | Marry31

To jsem moc ráda. Těší mě to a povzbuzuje k dalším tvorbě :-)

29.03.2024 22:36:42 | kozorožka

Báječně jsem si početla. Těším se na pokračování!
Prosím, brzobrzobrzobrzobrzo!

29.03.2024 08:43:56 | Anfádis

Brzo brzo a už je to tu. Tvé přání plním, jak ho vyslovíš :D

29.03.2024 08:45:03 | kozorožka

Jupí

29.03.2024 08:48:17 | Anfádis

Napínavé a máš talent zaujmout.

28.03.2024 21:31:31 | mkinka

Děkuji ti. Krásný večer, Jitko :-)

28.03.2024 22:04:38 | kozorožka

I tobě krásný večer, Veroniko.

28.03.2024 22:12:02 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí