Z ptačí perspektivy

Anotace: Už jste někdy potkali tak ukecaného slavíka? Kdyby mě tak pustil ke slovu... :)

Z ptačí perspektivy Monika Píšková

“Hmm, to máme dneska hezky. Slunce se vyhouplo na obzor, na nebi ani mráčku, krásný letní den. Jenom co si protáhnu křidélko, proletím se okolo lesa, abych zjistil nějaké ty novinky. Ale ke komu zaletět prvně? Jsou tu žluna, čejka, skřivanovi nebo křivka.. kdopak bude mít tu velkou čest, že ho navštívím jako prvního? Někdo takový jako já si přeci může vybrat. Asi to zní trošku domýšlivě, ale ti velcí tvorové bez křídel mi přisoudili, že mám zlato v hrdle, že jsem prostě nejlepší.. Já jsem se vám zapomněl v tom běhu, totiž letu, představit. Mé jméno je slavík. Těší mě, ale víc by mě těšilo, kdybych se konečně nasnídal.”
Jako na zavolání se ze křoví vyřítila kobylka luční. Jenom, co se trošku vydýchala, spustila: “Jé, nazdar slavíku. Kam tó, dneska tó, se chystáš?” “Do bufetu!” pomyslil si slavík a už si pochutnává na té krásné kobylce.
“Ptáci, ta byla dobrá, lahůdková. Ale takhle se nikam nedostanu. Je načase, abych se konečně vybatolil, nebo vlastně vyletěl pryč na tu návštěvu. Pozor, letím! Bacha ježku, nebo tě převálcuju jako nedodělanou pizzu. Au, já ti to říkal. Zajímalo by mě, jak to že když vzlétám, pokaždé u toho udělám pár kotrmelců. Tak druhý pokus, z té nižší větve, ať si podruhé tolik nenatluču. Povedlo se, jsem vzhůru. Jé, támhle jde k..k..k oř! No teda, ten si to vykračuje. Jeho světlá hříva se vlní ve větru, v koutku přežvykuje nějaké to stéblo a jde na pole. Teda, to mu ani trošku nezávidím. Ach, celý svět je z tohohle pohledu tak maličký, i ta obrovská modrá kaluž je odsud jako tečka. Jsem tak vysoko! Jsem pán oblohy, nikdo přede mnou, nikdo za mnou.. Áááhh, co je to za rámus? No jo, přece jen tu nejsem sám. Tak nic, no. Vysoko nade mnou proletěl veliký kovový a moc hučící pták. Aha, tak teď už tomu,.. chápu. Jsem malý, tak můžu sem, i když se mi zdá, že je to vysoko, tak není. A tenhle veliký pták je zase veliký, a proto může i výš, úplně vysoko nad nás maličké. Ještěže ale umím létat. Nedokážu si představit, že bych celý život ťapal pěšky, i když znám jména dost tvorů, kteří křídla nemají. A někdy jsou moc dobří, a někdy taky moc chutní. To se mi líbí, třeba umím: žížala, užovka, ježek, kocour – no tohle se mi zrovna moc nelíbí. Majitelem kocoura je ten dvounohý tvor, který žije v té dřevěné boudě uprostřed lesa. Potěš ptáka, aby mu tak zase dneska utekl. Moje teta z toho má trauma ještě dneska. Jednoho krásného letního dne, takového jak je dneska, vyšplhal na strom takovýto kocour a… začal vrnět – těsně vedle ní. Ale dost už všeho, už jsem skoro tady. Pozor tam dolé, přistávám! To létání musím ještě vylepšit, takhle toho už moc nenalítám. Čau žluno!”